Lála Dulava: herec, který se nedá splést

Vesnice Hnojník leží pod Beskydami, kousek od Třince, v kraji, kde se z generace na generaci přendávaly nářadí od otce k synovi a z matky na dceru. Elektrikář a zubní lékařka - rodiče Jaromíra Dulavy neměli s divadelními světy nic společného. Přesto, nebo možná právě proto, se jejich syn po skončení základní školy vydal jedinou myslitelnou cestou - na konzervatoř do Brna. Pro rodinu prý šlo o obrovské překvapení. Jaromír měl ale jasno.

To bylo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy divadlo v Československu nesloužilo jen jako zábava, ale jako únikový tunel z normalizační šedi. V Brně tehdy pulzovalo Divadlo Husa na provázku - jeden z nejrespektovanějších alternativních souborů v zemi, místo, kde se zkoušely hranice, přepisovaly konvence a herecký projev budoval na fyzičnosti a intelektu zároveň. Ještě jako student tam Dulava v roce 1979 začal hrát. A zůstal tam devět let.

Husa na provázku nebyla jen divadlo. Byl to myšlenkový proud, výchovný systém, disciplína i svoboda v jednom. Herci se tam učili, že role není kostým ani maska - je to fyzický a psychický stav, do něhož je třeba vstoupit celým tělem. Z tohoto angažmá si Dulava odnesl schopnost, která ho odlišuje dodnes: umění herecké zkratky. Vytvořit postavu jednou výraznou čarou, nasadit jí prvky artistnosti, nastřihávat její hnutí mysli rychle za sebou. Celek z ostrých, vedle sebe se skládajících jednotlivostí.

V roce 1983 absolvoval brněnskou konzervatoř. V souboru zůstal do roku 1988, kdy přišla revoluce a s ní proměna celé kulturní mapy. Praha volala a Dulava odpověděl.

Rok 1990. Pražský Činoherní klub, divadlo se silnou intelektuální tradicí, otevírá dveře herci ze slezského pohraničí. Jaromír Dulava nastupuje a - jak se ukázalo - zůstává. Dnes je to přes třicet pět let a počet rolí přesáhl třicet. V divadelním světě jde o neobvyklou věrnost. Jiní herci za tu dobu prošli tuctem scén, budovali kariéry přeskoky, hledali viditelnost. Dulava hledal hloubku.

Dramaturg Činoherního klubu Roman Císař o něm jednou napsal, že ho nelze splést. A to je přesné. Mezi herci existuje vzácná kategorie těch, jejichž přítomnost na jevišti má okamžitě rozeznatelnou signaturu - způsob pohybu, načasování, specifická energie. Dulava do této kategorie patří. Je mistrem okamžité a nečekané zkratky, nadsázky a zveličení, jak to virtuózně opakovaně prokázal jak v komediích postavených na stylizovaných typech, tak v těch, které stojí na charakterech.

Repertoár, jímž prošel, je závratný svou šířkou. Euripidés, Shakespeare, Molière, Čechov, Goldoni, Pirandello. Václav Havel, Bohumil Hrabal, Ladislav Smoček. Joe Orton, David Mamet, Martin McDonagh, Yasmina Reza. Jde-li o dramatiku, která přežila čas nebo právě vstoupila do kanonického povědomí, Dulava ji s největší pravděpodobností hrál.

Rok 1994. Jiří Menzel, jeden z největších jmen české kinematografie a divadelní režie, inscenuje ve Stavovském divadle Figarovu svatbu. Dulava dostává roli hraběte Almavivy - muže posedlého touhou, pyšného a sebedestruktivního. Je to role, která vyžaduje zároveň komedie i hloubku, a tedy přesně ten typ dvojakosti, v níž se Dulava pohybuje nejjistěji.

O devět let později ztvárnit Peredonova v Ďáblově houpačce - postavu obklopenou paranoidní obludností, hrdinu, jehož svět se rozpadá v marasmu malosti a strachu. Z komediálního aristokrata k psychologicky zdrcené duši provincielního úředníka: to je záběr, který málokdo překlenuje bez šramotů. Dulava ho překlenuje přirozeně.

Pak jsou tu mezníkové role novějšího data. Inspector Fry ve Katich Martina McDonagha, irského dramatika jehož texty jsou nabité násilím, černou komedií a pochybnostmi o lidské přirozenosti. Michel Houllié v Bohu masakru Yasminy Rezy - buržoazní pár v manželské válce vedené pod zdvořilostní slupkou. Podle dramaturga Císaře je radost sledovat, jak Dulava humorem situačním povyšuje humor slovní, jak hereckou akcí rozvíjí situaci dál, kam ji autor sám možná nevedl.

Kvalita herce se pozná podle toho, co přidá k textu - ne co z něj umaže. Dulava přidává.

V roce 2008 přišlo uznání, o němž herci sní: Cena Alfréda Radoka, jedno z nejprestižnějších divadelních ocenění v Česku. Za roli Předsedy v Kunderově Ptákovině v inscenaci Ladislava Smočka. Milan Kundera tuto absurdní komedii napsal v šedesátých letech jako diagnózu stranické mentality - směšné i děsivé zároveň, komedie na hranici hrůzy. Dostat od poroty toto ocenění za takovou roli znamená: porota si všimla, že herec pronikl pod povrch textu a vytvořil postavu fyzicky i intelektuálně plně přítomnou.

Sám Dulava o herecké práci mluví s vědomím, že jde o kolektivní záležitost. „Kvalita autora je i v tom, že dá prostor inscenátorům dotvořit text. Kvalita režiséra i v tom, že dá prostor hercům dotvořit jeho koncepci. Kvalita herců je v tom, že naplní autorův text, splní režisérovu koncepci a vytvoří něco navíc.“ Je to přístup bez primadonnství, bez ega na prvním místě - a přitom přesně tohle ego každý divák v sále vycítí.

Leden 2018. Jaromír Dulava má 57 let, plný diář, plno her v repertoáru. A najednou se špatně dýchá. Kolegové si toho všimnou, ale nikdo to nebere vážně - bude to chřipka, únava, zima. Herečka Martina Hudečková, jeho kolegyně z Divadla Palace, popisuje, jak to tehdy vypadalo: jako onemocnění horních cest dýchacích, jako nějaká chřipka. A pak výsledky z nemocnice ukázaly jiný obrázek.

Hypertrofická kardiomyopatie. Zesílení srdeční stěny - z obvyklých deseti milimetrů může srdeční svalovina narůst na dvojnásobek i více. Srdeční komory se zmenší, výtok krve z levé komory se omezí. U každého desátého pacienta může být prvním projevem nemoci srdeční zástava a náhlá smrt. Dulava stál právě na té hranici.

Musel okamžitě zrušit veškerá představení. Čekal, až se stav stabilizuje natolik, aby šlo operovat. Operaci provedl profesor Jan Pirk - jeden z nejznámějších kardiochirurgů v zemi. Zákrok byl úspěšný. Herec se vrátil. Ne za měsíc, ne za tři - ale vrátil se. Jsou profese, kde výpadek tohoto druhu znamená konec. U Dulavy to byl jen bodový incident v jinak nepřerušené kariéře.

Tato epizoda zůstane v životopisu poznámkou pod čarou, ale je zároveň klíčem k pochopení, proč ho kolegové popisují jako herce bez exhibicionismu. Muž, který stál tváří v tvář vlastní smrtelnosti a pak šel zase na jeviště - ten pravděpodobně neplýtvá energií na pózy.

Dulava nikdy nebyl hercem jednoho domova. Vedle Činoherního klubu ho diváci znají i z Divadla Ungelt, kde vstoupil na jeviště ještě v devadesátých letech v trojroli Toma, Phyllise a Leslie v komedii Sylvie Alberta R. Gurneyho. Inscenace, v níž Vendulka Křížová hrála pejska, se nakonec odehrála 233krát do roku 2006. To je číslo, které vypovídá víc než jakákoli recenze.

Do Ungeltu se vrátil jako režisér - groteska Slepice na zádech měla premiéru v roce 2021 - a pak i jako herec v italské komedii Pstruzi chytá ryby s Pavlem Liškou. Divadlo Bolka Polívky, Studio DVA, Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo Palace, Letní shakespearovské slavnosti, Hybernia, plzeňský Tyl - všude nechával svůj herecký otisk.

V Hudebním divadle Karlín sáhl dokonce po muzikálech. Ve hře The Addams Family ztvárnil Goméze - postavu s napůl gotickým, napůl grotesk-romantickým nábojem - a za tuto roli byl v roce 2015 nominován na Cenu Thálie. Nominace přišla právem: převléknout se z naturalistického psychologa do muzikálové karikatury a přitom neztratit jiskru, to vyžaduje herecký rozpětí, který nemají všichni.

Film a televize jsou pro Dulavovy divadelního člověka přirozeným doplňkem, nikdy náhradou. To, co na jevišti trvá dvě hodiny a živí se energií sálu, se před kamerou zhutní do záběrů a střihů. Ale herecká disciplína zůstává.

Na filmovém plátně se Dulava poprvé výrazněji zapsal v Černých baronech roku 1992 - kultovní komedii o poúnorovém Československu, kde absurdita komunistického vojenství nabývá groteskních rozměrů. Pak přišly role v Tmavomodrém světě Jana Svěráka, v Obsluhoval jsem anglického krále Jiřího Menzela, Grandhotelu, Pravidlech lži nebo Teorii tygra.

V seriálové tvorbě se jeho jméno pojí s Českým stoletím - v němž ztvárnil Antonína Zápotockého, stranického funkcionáře na cestě k vrcholu moci. Je to role, která vyžaduje schopnost hrát lidskou průměrnost jako historickou sílu. Pak Sanitka 2, Neviditelní, Osada, Pálava, Revír, a v posledních letech seriál Hvězdy nad hlavou na Primě.

V roce 2025 se vrátil na obrazovku v druhém dílu kriminální série Oktopus II - a byl k nepoznání. Pohublý, proměněný věkem i prožitým zdravotním útrapy. Ale přítomný.

Existuje test, který divadelní pamětníci znají: zavřete oči a představte si, kdo by roli zahrál lépe. Pokud vám nenapadne nikdo - herec je na svém místě. U Dulavy tento test naráží na zeď.

Je tu ještě jedna věc, o níž se mluví méně než o rolích a cenách: věrnost. Věrnost Činohernímu klubu přes tři desetiletí, věrnost určitému způsobu přemýšlení o herectví jako o kolektivním umění, věrnost divadlu jako základní scéně - i v době, kdy televize a streaming nabízejí rychlejší viditelnost i lepší honoráře.

Dramaturg Činoherního klubu, píšící při Dulavových šedesátinách, shrnul tuto věrnost jednou větou, která mohla být nadpisem celého životopisu: Jaromír Dulava zahraje všechno, od charakteru až po bezcharakterní, cynickou zrůdu. Je totiž herec úplný, dokonale technicky vybavený, který si nárokuje od herecké práce mnohem víc, než je nejeden spoluhráč schopen či ochoten přinést.

Narozen v prosinci 1960 v moravskoslezském Frýdku-Místku. Vychován v Hnojníku. Vyformován Husou na provázku. Doma v Činoherním klubu. Přežil operaci srdce. A hraje dál.

To je životopis herce.

Zdroje: