Proč Češi nechtějí euro, ačkoli na něj dávno dosáhli

Na jaře roku 2026 stačí přejet pár kilometrů za Břeclav, aby se cestovatel ocitl v jiném měnovém světě. Na slovenské straně hranice platí lidé eurem stejně samozřejmě jako kdysi korunami, automaty vyplácejí euromince a nikoho nenapadne přepočítávat ceny v hlavě na starou slovenskou měnu. O sto metrů dál, na české straně, se ceny pořád počítají v korunách - a debata o tom, zda by to mělo být jinak, se vede stejně vehementně jako před dvaceti lety. Jenže s jedním rozdílem: tehdy byla česká ekonomika na euro nedostatečně připravená a Slovensko teprve začínalo. Dnes je to obráceně. Slovensko euro používá sedmnáct let a podle průzkumů je s ním spokojeno přes osmdesát procent obyvatel. Česko mezitím splnilo většinu takzvaných maastrichtských kritérií, má nižší inflaci než eurozóna a jeho firmy podle dostupných odhadů s eurem fakticky běžně pracují. A přesto je podle posledního průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění proti jeho přijetí dvě třetiny české společnosti.

Tahle nesrovnalost je jádrem celého příběhu. Nejde o to, že by Česko nemohlo euro přijmout - jde o to, že by ho z hlediska čistě technického mohlo přijmout už dávno, a stejně to neudělá. Ekonomické argumenty na obou stranách existují, ale ony nejsou tím, co o věci skutečně rozhoduje. Rozhoduje něco jiného: pocit, identita, strach, a možná i jistá záliba v tom, být ten, kdo říká ne, i když všichni okolo už řekli ano.

Začněme tím, co je měřitelné. Podle srpnového průzkumu CVVM z roku 2025 souhlasí se zavedením eura v Česku 30 procent lidí, zatímco 66 procent je proti. Vzhledem ke změně metodologie nelze tato čísla úplně přesně srovnávat s předchozími lety, ale dlouhodobý trend je u všech agentur stejný - euro v Česku nikdy nezískalo většinovou podporu, a to ani v dobách, kdy byla koruna vůči euru nestabilní, ani v dobách, kdy posilovala.

Zajímavější než celkové číslo jsou ale rozdíly mezi skupinami. Podpora eura roste s dosaženým vzděláním: mezi lidmi bez maturity je pro euro jen pětina, mezi středoškoláky kolem třetiny, u vysokoškoláků pak téměř polovina. Muži jsou pro euro výrazněji častěji než ženy, mladí lidé a studenti častěji než starší generace, obyvatelé velkých měst častěji než lidé z venkova. Tato struktura není náhodná - kopíruje v podstatě celou škálu postojů k evropské integraci obecně. Lidé, kteří mají z otevřeného světa profesní i osobní zisk - cestují, studují v zahraničí, pracují pro mezinárodní firmy - vidí v euru praktickou výhodu. Lidé, jejichž život se odehrává převážně v lokálním rámci, v něm naopak vidí jen riziko a ztrátu kontroly nad něčím, co dosud bylo jasně „naše“.

Paradoxně přitom téměř tři čtvrtiny Čechů podle stejného průzkumu podporují členství v Evropské unii jako takové. Lidé tedy nejsou proti integraci obecně - jsou proti konkrétně téhle jedné věci. A to je signál, že euro v české veřejné debatě dávno přestalo být otázkou měnové politiky. Stalo se symbolem - a se symboly se nehandluje na základě kalkulaček.

Z formálního pohledu je situace přitom poměrně jasná. Česko se k přijetí eura zavázalo už při vstupu do Evropské unie v roce 2004, byť bez konkrétního termínu. Aby mohlo do eurozóny vstoupit, musí splnit pět takzvaných maastrichtských konvergenčních kritérií - týkají se výše inflace, schodku veřejných financí, veřejného dluhu, úrokových sazeb a stability měnového kurzu v rámci mechanismu ERM II.

Podle vládního hodnocení z počátku roku 2026 Česko v tu chvíli plnilo tři z pěti kritérií - schodek veřejných financí, výši veřejného dluhu i úrokové sazby. Neplnilo kritérium inflační a hlavně se vůbec nezapojilo do mechanismu ERM II, tedy do takzvaného „čekacího pokoje“ eurozóny, kde musí každá kandidátská země strávit minimálně dva roky, než může euro přijmout. Ministerstvo financí přitom v dubnu 2025 spolu s Českou národní bankou doporučilo prozatím vůbec nestanovovat cílové datum přijetí.

Jinými slovy: i kdyby se politická reprezentace dnes ráno rozhodla, že chce euro zítra, fakticky by to nešlo. Vstup do ERM II je proces, který trvá minimálně dva roky a vyžaduje politické rozhodnutí, jež v současné vládní konstelaci s ANO, SPD a hnutím Motoristé prostě nepřichází v úvahu. Premiér Andrej Babiš navíc na počátku května 2026 oznámil, že vláda už nebude každoročně zpracovávat ani zprávu o připravenosti na přijetí společné měny - tedy ani ten symbolický rituál, kterým si Česko dosud každoročně připomínalo, že má závazek, který neplní.

Z technického hlediska je tedy euro v nedohlednu ne proto, že by ekonomika nebyla připravena, ale proto, že politická reprezentace o vstup do přípravného mechanismu ani neusiluje. A to je důležitý rozdíl - protože většina veřejné debaty se vede, jako by šlo o ekonomickou otázku, zatímco ve skutečnosti je to otázka politické vůle, která chybí ze strany vlády stejně jako z velké části veřejnosti.

Aby bylo srovnání plastičtější, stojí za to vrátit se o sedmnáct let zpátky, do roku 2009, kdy euro přijalo Slovensko - jako jediná ze zemí takzvané visegrádské čtyřky. Tehdejší situace se v lecčem podobala dnešní české: většina Slováků euro nechtěla, obávali se zdražování, ztráty kontroly nad vlastní měnovou politikou a v neposlední řadě i symbolického konce slovenské koruny, která pro mnohé představovala kus národní identity stejně jako ta česká.

Slovenská vláda se ale rozhodla jinak, než dnes uvažuje ta česká. V roce 2003 stanovila konkrétní termín - rok 2009 - a od té chvíle se celá příprava odvíjela jako organizovaná kampaň. Bývalý vládní zmocněnec pro euro Igor Barát ji popisuje jako proces, do kterého byla zapojena akademická obec, církve i občanská společnost, a který vyvrcholil informační kampaní vysvětlující lidem, co konkrétně přechod na euro znamená v jejich každodenním životě. Když přišlo k závěrečnému hlasování o zavedení eura ve slovenském parlamentu, byli pro všichni přítomní poslanci až na jednoho, který se zdržel.

Co se stalo potom, je možná nejzajímavější část příběhu. Slovensko přijalo euro na začátku roku 2009, tedy přesně v okamžiku, kdy svět zasáhla globální finanční krize. Studie Národní banky Slovenska z roku 2010 došla k závěru, že vliv přechodu na euro na celkovou inflaci byl minimální - z lednové inflace 2,7 procenta lze samotnému zavedení eura přiřadit nanejvýš 0,2 procentního bodu. Krátkodobě se zhoršily některé hospodářské a finanční ukazatele podniků, ale autoři studie tyto problémy přičítali především celosvětové recesi, nikoli měně samotné.

A dnes? Podle průzkumů je se zavedením eura spokojeno zhruba osm z deseti Slováků - více, než je průměr celé eurozóny. Podpora eura od roku 2009 podle dostupných dat výrazně vzrostla, byť část obyvatel ještě roky po přechodu automaticky přepočítávala ceny zpátky na slovenské koruny - což je mimochodem úplně přirozený psychologický jev, který provázel i jiné země. Slovenský europoslanec Ivan Štefanec to shrnul jednoduše: na euro si lidé zvykli velmi rychle, a co bylo před přechodem vnímáno jako hrozba, se po pár letech stalo téměř neviditelnou součástí každodennosti.

Slovenská zkušenost tedy ukazuje něco důležitého: odpor veřejnosti před zavedením eura není spolehlivým prediktorem toho, jak bude euro hodnoceno po letech používání. Strach z velké změny je univerzální lidská reakce - ale jakmile se změna stane normou, hodnotící měřítka se posunou a lidé si všimnou hlavně praktických výhod, jako je absence směnárenských poplatků při cestování nebo snazší srovnávání cen.

Jenže existuje i druhý příběh - a ten je v české debatě citován mnohem častěji, protože na první pohled potvrzuje obavy odpůrců eura. Chorvatsko vstoupilo do eurozóny v lednu 2023, tedy o čtrnáct let později než Slovensko, a téměř ihned poté se v zemi rozjela vlna stížností na zdražování. Na sociálních sítích se objevovaly fotografie přeceněného zboží, místní obyvatelé popisovali, jak ceny pekařských výrobků nebo ubytování vzrostly o desítky procent prakticky ze dne na den.

O tři roky později má Chorvatsko jednu z nejvyšších měr inflace v celé eurozóně - v některých měsících přes čtyři procenta, zatímco průměr eurozóny se pohybuje kolem dvou procent. Pro odpůrce eura v Česku je to hotový dárek: tady máte důkaz, co se stane, když se vzdáte vlastní měnové politiky.

Jenže realita je o něco komplikovanější. I samotní chorvatští aktéři - třeba šéf chorvatské turistické asociace Veljko Ostojič - připouštějí, že přijetí eura mělo na zdražování jen omezený vliv. Chorvatská centrální banka totiž po vstupu do eurozóny ztratila nástroj, kterým dříve na zvýšenou inflaci reagovala - tedy možnost zvyšovat vlastní úrokové sazby. Místo toho je teď závislá na rozhodnutích Evropské centrální banky ve Frankfurtu, která musí brát ohled na potřeby celé eurozóny, nikoli jen jedné menší ekonomiky na jejím okraji. To je reálný, měřitelný dopad ztráty měnové suverenity.

Zároveň ale chorvatskou inflaci žene i řada faktorů, které s eurem nemají nic společného: enormní nárůst turistické poptávky (sezóna 2026 byla podle odhadů o 27 procent úspěšnější než ta předchozí), celoevropský růst cen energií a potravin, i obecná konkurence v rámci celého středomořského turistického trhu. Slovinsko, které přijalo euro už v roce 2007, zažilo podobný krátkodobý nárůst inflace při přechodu - ten se ale ukázal jako dočasný a srovnal se s evropským průměrem během několika let. Slovinsku navíc pomohl nástroj, který později inspiroval i Chorvatsko: veřejně dostupné „černé listiny“ obchodníků, kteří zdražovali nad přijatelnou míru. Pro firmy bylo zařazení na takový seznam tak velkou hrozbou pro reputaci, že ceny se postupně stabilizovaly samy.

Chorvatský příklad tedy nelze jednoduše použít jako definitivní argument proti euru - ale ani jako argument pro něj. Co ale ukazuje docela přesně, je to, že přechod na společnou měnu je vždy doprovázen rizikem, že ho jednotliví obchodníci zneužijí ke skrytému zdražování, a že tomu lze čelit jen aktivní, transparentní politikou - tedy přesně tím typem opatření, o kterém se v české debatě téměř nemluví, protože debata sama o sobě ještě nedospěla do fáze, kdy by se řešily praktické detaily přechodu.

A teď k jádru věci - k tomu, proč je česká debata o euru v první řadě debatou o identitě, nikoli o ekonomice. Odpověď má hluboké historické kořeny, které sahají až za hranice moderní ekonomie.

Slovo „koruna“ v českém kontextu nikdy nebylo jen názvem platidla. Svatováclavská koruna, vytvořená ve čtrnáctém století na příkaz Karla IV., je dodnes nejvýznamnějším symbolem české státnosti - korunovační klenot, který se podle legend smí dotýkat jen panovník, jinak hrozí kletba. Tahle symbolická vrstva se do moderní doby přenesla i na měnu samotnou. Když vznikla po rozpadu Československa v roce 1993 samostatná česká koruna, nebyla to jen technická záležitost centrální banky - byla to jedna z prvních hmatatelných ikon nového, samostatného státu. Mince a bankovky s portréty Karla IV. nebo s motivy Svatováclavské koruny propůjčily nové měně punc historické legitimity, jako by česká koruna existovala odjakživa, ne teprve od poloviny devadesátých let.

Tahle symbolika by sama o sobě možná nestačila k tomu, aby se euro stalo politickým tabu. Klíčovou roli sehrál konkrétní politický narativ, který v devadesátých letech zformuloval Václav Klaus a který od něj zdědila část pravicové i krajně pravicové scény. V tomto narativu je euro nikoli měnovou unií, ale krokem ke ztrátě národní suverenity - prvním kamínkem v dominovém efektu, na jehož konci stojí „evropský superstát“, v němž Česko ztratí kontrolu nad vlastními zákony, hranicemi i kulturou. Václav Klaus mladší to vyjádřil obrazem, který zazněl i v posledních letech znovu: vzdát se koruny prý znamená skončit jako „protektorát“ - tedy odkaz, který v české historické paměti rezonuje extrémně silně, protože odkazuje na okupaci za druhé světové války.

Komentátor Petr Fischer v této souvislosti upozorňuje na něco, co je možná nejpřesnějším popisem celého jevu: ekonomické argumenty proti euru podle něj často slouží jako zástupný argument pro postoj, který je ve skutečnosti čistě politický a emocionální. Česká ekonomika je s eurozónou už dnes provázána tak hluboce, že firmy s eurem fakticky běžně pracují, půjčují si v něm a počítají v něm své rozvahy - ale veřejná debata se odehrává, jako by šlo o volbu mezi dvěma zcela oddělenými světy.

Tahle teatrálnost má podle některých českých myslitelů i hlubší kulturní kořeny. Historik Jan Tesař ve své knize o takzvaném mnichovském komplexu popsal, jak se moderní český národ formoval na divadelních prknech devatenáctého století a jak se tato divadelnost přenesla do celé politické kultury - do potřeby velkých gest, vyhraněných postojů a dramatických symbolických bitev, často nepřiměřených reálné váze problému. Spor o euro, ve kterém se hraje o status národní suverenity kvůli technické otázce měnové politiky, do tohoto vzorce zapadá až překvapivě přesně.

Existuje ale i méně vznosné, mnohem pragmatičtější vysvětlení dlouhodobého odporu k euru - a to je otázka, kdo z existence vlastní, kolísající koruny reálně profituje.

Komentátoři upozorňují na to, že existují konkrétní hospodářské skupiny, jejichž zájem na zachování koruny je přímý a vyčíslitelný. Patří mezi ně především bankovní sektor, který masivně vydělává na kurzových operacích - směnách mezi korunou a eurem, jež provázejí téměř každou zahraniční transakci, ať jde o platby firem, nákupy na zahraničních e-shopech nebo dovolenkové výdaje. Přechodem na euro by tento zdroj příjmů jednou provždy zmizel. Podobně z inflační koruny mohou krátkodobě profitovat dlužníci, jejichž závazky inflace reálně snižuje - zatímco lidem, kteří si zodpovědně spoří na důchod, koruna naopak hodnotu úspor dlouhodobě rozmělňuje.

Tahle čísla jsou ostatně dobře vidět i v makroekonomických datech z poslední doby. Česká národní banka v polovině roku 2026 udržovala základní úrokovou sazbu na 3,5 procenta, zatímco inflace se v dubnu vyšplhala nad dvouprocentní cíl banky na 2,5 procenta. Analytici přitom pro rok 2026 predikují, že koruna vůči euru dále posílí - do pásma kolem 24,20 až 24,60 korun za euro - a že reálné mzdy porostou rychleji než inflace. Z čistě krátkodobého pohledu tak koruna v roce 2026 vlastně „funguje“ docela dobře, což paradoxně oslabuje i ten typ argumentů, který by jinak mohl euro přiblížit: je těžké přesvědčit lidi, že potřebují změnu měny, když se jim aktuálně s tou starou docela daří.

Co je ale klíčové - tahle krátkodobá data nic nevypovídají o dlouhodobých strukturálních otázkách, jako je absence vlastní měnové politiky pro malou exportně orientovanou ekonomiku, transakční náklady firem obchodujících s eurozónou nebo postavení Česka v rozhodovacích strukturách Evropské unie. A právě tahle dlouhodobá perspektiva je v politické debatě téměř neslyšitelná, protože volební cykly jsou krátké a euro jako téma se v nich objevuje hlavně jako symbolická zbraň, ne jako předmět skutečné analýzy.

Když se vrátíme k datům CVVM, jedna věc z nich vyčnívá obzvlášť výrazně: rozdíl mezi generacemi. Mezi studenty podporuje euro téměř polovina dotázaných, mezi ekonomicky aktivní populací ve věku 20 až 59 let zhruba třetina - ale s rostoucím věkem podpora citelně klesá.

Tenhle rozdíl má smysl, pokud se na něj podíváme historicky. Generace, která dnes utváří většinu odporu k euru, vyrůstala v devadesátých letech, kdy vznik samostatné české koruny byl součástí širšího příběhu o znovuzískané národní samostatnosti po rozpadu Československa a po čtyřiceti letech komunistické vlády. Pro tuto generaci je koruna spojena s konkrétním historickým momentem osvobození a sebeurčení - a jakákoli debata o jejím opuštění tak nevyhnutelně aktivuje emoce spojené s tímto momentem, ať je racionální argumentace jakákoli.

Mladší generace naproti tomu vyrůstala už v prostředí, kde byla existence eura samozřejmostí - jako měny, kterou používají na dovolené, kterou platí spolužáci ze zahraničí, ve které jsou nominovány ceny na zahraničních e-shopech. Pro ně euro nepředstavuje ztrátu něčeho, co znali - protože ho znají odjakživa jako přirozenou součást evropského prostoru, ve kterém se pohybují. Studie zveřejněná v roce 2024 navíc ukázala, že mezi mladými lidmi roste i ochota přijmout euro v relativně krátkém horizontu - téměř dvě pětiny dotázaných uvedly, že by ho zavedly do deseti let.

Tahle generační dynamika je z dlouhodobého pohledu možná nejdůležitější proměnnou celého příběhu. Pokud se nic jiného nezmění, samotný demografický posun by měl v příštích dekádách postupně posouvat veřejné mínění směrem k větší otevřenosti vůči euru - prostě proto, že generace s nejsilnější emocionální vazbou na korunu jako symbol bude postupně ustupovat generacím, pro něž je tato vazba mnohem slabší. Otázka je, jak dlouho tento proces potrvá a zda ho politická reprezentace bude v mezičase aktivně brzdit, nebo mu naopak otevře cestu.

A tady se dostáváme k aktuálnímu dění, které celou debatu v polovině roku 2026 znovu rozjelo. Na začátku června prezident Petr Pavel na pražské konferenci reVize Česka zopakoval svůj dlouhodobý postoj: pokud koruna brání rozvoji země, měl by se k ní český sentiment opustit. Argumentoval geopoliticky - tvrdil, že díky euru by Česko bylo blíž rozhodovacím procesům v Evropské unii, místo aby čekalo „za dveřmi“ eurosummitů, na kterých se schází představitelé zemí eurozóny a které Česko nemá šanci ovlivnit, protože do nich nepatří. Podle Pavla je debata o výhodách a nevýhodách eura v české společnosti uměle potlačovaná - řada politiků podle něj negativní vnímání eura aktivně přiživuje, protože jim to politicky vyhovuje.

Reakce na sebe nedaly dlouho čekat a jejich tón ukazuje, jak hluboko sahá symbolický náboj tématu. Premiér Andrej Babiš odpověděl, že Evropská unie zasahuje do života Čechů čím dál víc a že euro by byl další krok ke ztrátě suverenity. Hnutí SPD vydalo prohlášení, v němž obvinilo prezidenta z útoku na „stěžejní národní zájmy“ a navrhlo zakotvit českou korunu jako národní měnu přímo do Ústavy. Na opačné straně spektra strana TOP 09 oživila ekonomickou argumentaci a spočítala, že kvůli koruně přichází české domácnosti o desetitisíce korun ročně - ať jde o transakční náklady, kurzové ztráty při cestování do zahraničí nebo vyšší úroky u hypoték oproti zemím eurozóny.

Co je na tomhle sporu nejvýraznější, je jeho asymetrie. Zastánci eura argumentují většinou racionálně, ekonomicky, geopoliticky - tedy jazykem, který oslovuje hlavně lidi, kteří už jsou předem naklonění. Odpůrci naopak sahají po jazyku, který je emocionálně mnohem silnější - suverenita, ztráta identity, historické trauma protektorátu. A emoce v politické komunikaci téměř vždy vyhrávají nad kalkulačkou, zvlášť když jsou navíc podpořeny dlouholetým symbolickým narativem, který má v české společnosti hluboké kořeny minimálně od devadesátých let.

Pokud se tedy ptáme, kam tahle debata směřuje, je užitečné si uvědomit, že se v ní fakticky odehrávají dva oddělené procesy, které se navzájem míjejí.

Ten první je technický a institucionální. Aby Česko vůbec mohlo euro přijmout, musí nejprve vstoupit do mechanismu ERM II, strávit v něm minimálně dva roky a teprve poté splnit zbývající kritéria - především to inflační. Žádný z těchto kroků se v současnosti neděje a vládní koalice ANO, SPD a Motoristů o nich ani neuvažuje. Z tohoto pohledu je euro v Česku v nedohlednu bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí - prostě proto, že proces ještě ani nezačal.

Ten druhý proces je společenský a generační, a probíhá mnohem pomaleji, ale možná nezvratněji. Postoje k euru se totiž v Česku neměnily skokově s ohledem na ekonomická data - měnily se a budou se měnit hlavně s tím, jak se mění složení společnosti. Mladší, vzdělanější a více internacionálně orientovaná populace postupně získává větší podíl na veřejném mínění, a tato populace je k euru výrazně otevřenější než generace, která formovala českou debatu od devadesátých let.

Otázka, kterou si tedy lze položit, nezní „kdy Česko přijme euro“, ale spíš „co se stane dřív“ - jestli se politická reprezentace rozhodne tento proces aktivně otevřít dřív, než ho společenský vývoj v podstatě „dožene“ sám, anebo jestli se euro bude dál odsouvat tak dlouho, až se z technické otázky stane definitivně otázka čistě symbolická, odpojená od jakékoli ekonomické reality. Slovenská i chorvatská zkušenost ukazují jedno: ať dopadne přechod jakkoli, společnost si na novou měnu nakonec zvykne. Otázka je, jestli si Česko najde svůj okamžik k tomuto zvyku dřív, nebo později - a kolik energie přitom ještě spotřebuje na spor, který má s ekonomikou stále méně společného a se sebeobrazem národa stále víc.

Zdroje: