Divadelní Aristokrat: Martin Huba a umění být celým životem na scéně

Sedmiletý chlapec sedí v čekárně u zubního lékaře. Nudí se. Pak se otevřou dveře a dovnitř vejde malá holčička jménem Dagmar. Ani jeden z nich netuší, že si za pár let řeknou ano a že spolu stráví víc než šedesát let. Martin Huba si tuto vzpomínku nese celý život jako důkaz, že některé věci jsou prostě předurčeny - i když to tehdy vypadá jen jako nezajímavé čekání na zubní vrtačku.

Narodil se 16. července 1943 v Bratislavě do rodiny, kde umění nebylo koníčkem, ale způsobem bytí. Otec Mikuláš Huba byl herec a recitátor, matka Mária Kišoňová-Hubová sólistka opery Slovenského národního divadla. Oba rodiče jsou jeho první učitelé, první kritici, a na dlouhé roky také zdroj pochyb. Ne vlastních - cizích. Otec i matka mu totiž dlouho nevěří. Nároky, které na syna kladli, byly mimořádné, a pochybnosti o jeho talentu upřímné. Jiný by se vzdal. Martin Huba se vzdát nenechal.

To není příběh o vzdoru. Je to příběh o tvrdohlavé víře v to, že člověk může přinést na jeviště něco skutečně osobního - a přitom to nestojí ani v podivné sentimentalitě, ani v laciném efektu. Hubova cesta k herectví vedla skrze přesné pochopení, čím herec vlastně je: svědkem a překladatelem lidského nitra.

Matčin hlas ho fascinoval od dětství. Opera jako žánr plný emocí kontrolovaných dokonalou technikou - to byl první velký umělecký zážitek budoucího herce. Sám ale uznal, že hlas a vlohy pro operní kariéru nemá. Šel tedy cestou otcovou. V roce 1964 absolvoval herectví na bratislavské Vysoké škole múzických umení - a od té chvíle začal budovat jednu z nejsolidnějších hereckých kariér středoevropského divadla.

První angažmá ho zavedlo do Košic, do tamního Státního divadla. Pak přišlo Divadlo poezie a vzápětí místo, které zásadně ovlivnilo celou jeho generaci: legendární bratislavské Divadlo na korze. To bylo v letech 1968 až 1971 místem, kde se potkávaly odvaha a intelekt, kde se herectví bralo jako filozofický čin, ne jako výdělečná profese. Divadlo bylo zakázáno v roce 1971, krátce poté, co normalizace začala likvidovat vše, co neslo stopy lidské svobody.

Huba tehdy citoval Stefana Zweiga: pod každou pravdou se skrývá hlubší pravda. Byl to kodex jeho generace - a zůstal jím dodnes.

Po zániku Divadla na korze nastoupil Huba na Novou scénu Slovenského národního divadla, kde strávil necelých pět let. Od roku 1976 je členem Činohry SND - instituce, která mu je domovem dodnes. Téměř půl století v jednom divadle. Na první pohled statická trajektorie, ve skutečnosti zdánlivý klid, pod nímž teče nepřetržitá řeka rolí.

Na deskách SND ztělesnil přes sedmdesát postav. Molièrův Misantrop, Shakespearův Hamlet, Richard II., Prospero z Bouře, Čechovův strýček Váňa i Veršinin z Tří sester, Gogolův Ževakin, Goethův Clavijo, Rostandův Cyrano z Bergeracu. Pohled na tento seznam je jako procházka světovým dramatem - jenže průvodcem není příručka dějin divadla, ale jeden konkrétní člověk ze Slovenska, který se sám rozhodl, že tyto role stojí za celý život.

Každá z postav vyžaduje jiný vnitřní postoj. Neexistuje herec bez psychologické hloubky - říká Huba opakovaně, a to nejen jako floskule. Je to metoda. Verbální projev je pro něj druhotný: herec musí nejdříve nalézt niterné rozpoložení postavy, a teprve z něj pak vyplývá vše ostatní - pohyb, hlas, pauzy, ticho.

Od roku 1999 pravidelně hostoval v českých divadlech - a česká scéna ho přijala s otevřenou náručí. Hned jeho první pražský výstup ho dovedl k jednomu z nejvýznamnějších ocenění, která kdy získal. V roce 1998 hrál v pražském Divadle Na zábradlí Bruscona v inscenaci Thomase Bernharda Divadelník - a za tento výkon obdržel Cenu Alfréda Radoka. Nebyla to náhoda ani kurtoazie vůči hostu přes hranice. Byla to odpověď na herectví, které bylo prostě skvělé.

V Praze a v českých divadlech hrál dál: Divadlo v Dlouhé, Divadlo v Řeznické, Národní divadlo. Na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě v letech 2002 a 2004 nastudoval jako režisér Krále Leara a Romea a Julii. Pro pražské diváky byl tehdy zjevením nejen jako herec, ale i jako myslící, uvažující divadelník, který nepřichází s hotovými recepty, ale s otázkami.

Praha mu odpověděla tím nejhezčím způsobem: státním vyznamenáním. V roce 2003 mu tehdejší prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy 1. stupně za vynikající umělecké výsledky. Pro Slováka v Čechách to bylo gesto s jasným sdělením: tohoto člověka si vážíme bez ohledu na passport.

Divadlo bylo vždy jeho první láskou. Film ale také. Na slovenská a česká plátna vstoupil Martin Huba jako osobnost, která umí pracovat s kamerou jinak než průměrní filmoví herci - s tichostí, která mluví hlasitěji než výbušné scény.

Česká filmová veřejnost si ho důvěrně zapamatovala v roce 2006 díky Menzelovu snímku Obsluhoval jsem anglického krále. Za roli Skřivánka si odnesl Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Menzel ho tehdy obsadil s vědomím, co dostane: precizního herce, který přináší vrstvení, nikoliv výkon.

Ale největší filmovou výzvu přijal Huba v roce 2018, kdy si zahrál T. G. Masaryka ve snímku Hovory s TGM začínajícího režiséra Jakuba Červenky. Film neměl hudbu, nebyl barevný v tradičním smyslu, byl postaven čistě na dialozích. Hubova první reakce? Pochybnost a pocit kamikadze. Masaryk je ikona české politiky, symbol národní identity. Co si pomyslí kolegové, když si ho zahraje Slovák?

Pak ale zvítězil - jak sám přiznal - herecký egoismus a lidská zvědavost. A výsledek předčil vše: Cena Alfréda Radoka, Cena české filmové kritiky za nejlepší herecký výkon, a snímek samotný byl vyhlášen kritikou jako jeden z nejlepších filmů roku. Huba sám řekl, že ho Masaryk překvapil jako člověk: „byl to překvapivě často nešťastný a v podstatě neúspěšný člověk, ale ta krásná životní dráha a obrovská askeze mu nakonec byly bohatě odměněny.“ Jako by popisoval sám sebe - bez zbytečné okázalosti, s vnitřní disciplínou jako jedinou zbrojí.

Přezdívka aristokrat divadla mu ulpěla jako lak. Štíhlá postava, ušlechtilý zjev, jemné chování. Ale aristokracie v Hubově případě neznamená odstup od světa nebo pohrdání masovým publikem. Znamená standard. Nikdy nesnižovat laťku. Nikdy nehrát pod své možnosti.

Proto se odmítá podílet na nekonečných televizních seriálech bez přidané hodnoty. Proto ho rozčiluje, když vidí, jak „prostoduché seriály gumují duchovní úroveň lidí natolik, že netouží po vyšší úrovni.“ A proto věří - a tato víra ho pohání - že divadlo musí zůstat prostorem, kde se klade otázka: Kam směřujeme?

Není to staromilecká nostalgie. Je to přesvědčení člověka, který strávil šedesát let v místnostech plných lidí sedících ve tmě a čekajících, až jim někdo řekne pravdu o nich samých. Martin Huba tuto pravdu nezjednodušuje. Nepodává ji jako polotovar. Nabízí ji jako prožitek.

Více než třicet let byl pedagogem herectví na VŠMU v Bratislavě. A byl v tom - jak dokládají jeho studenti i kritici - výjimečný. Ne proto, že by předával hotové recepty. Ale proto, že každého studenta nejprve donutil seznámit se se sebou samým.

Herectví podle Huby začíná sebepoznáním. Teprve pak přicházejí na řadu technika, metoda, role. „Práce namáhavá, psychologicky na hraně a přitom odborně dobrodružná“ - takto popsal pedagogický proces sám. Vedl studenty k opeře, ačkoliv to byl neobvyklý požadavek v kontextu činoherní školy. Opera totiž nutí k disciplíně emocí: musíte cítit, ale technicky zvládat. Přesně jako v životě.

Že tato disciplína funguje, potvrdila v roce 2021 pražská AMU, která Hubovi udělila čestný doktorát za přínos k rozvoji herectví, režie a pedagogiky herectví. Bylo to uznání přicházející ze země, která není jeho rodnou - a o to bylo cennější.

Vedle kariéry táhnou Hubův příběh dvě linky, které ji celou nesou: rodina a hory. Dagmar - ta dívka ze zubní čekárny - se stala jeho ženou v roce 1968 a zůstala jí dodnes. Přes šedesát let spolu. Dagmar Hubová jako pedagožka tance, Martin jako herec. Dvě dcery. Život, ve kterém jsou jevištní a domácí role zásadně odděleny.

V Tatrách nachází Martin Huba protiváhu divadlu. Chůze po kopcích jako meditace bez slov, bez rolí, bez publika. Jen člověk a terén. Tréma se scénami a svoboda na horách - takový je kontrast, který Hubu drží pohromadě.

Sám přiznává, že ho tréma provází celý život - i dnes, ve věku přes osmdesát let. Ale publikum ho osvobozuje. Jakmile sedí diváci v sále, strach zmizí a na jeho místě nastoupí přítomnost. „Je to dar, který jsem dostal od osudu,“ říká. Málokterý herec by dokázal takto prostě a přesně pojmenovat podstatu svého povolání.

Martin Huba patří ke generaci, která zažila normalizaci, sametovou revoluci, rozpad Československa, digitální věk i pandemii. Každá z těchto vrstev na něm zanechala stopu - ve výběru rolí, v pedagogickém přístupu, v občanském postoji.

Není aktivistou, ale není ani tichým přihlížitelem. Když ho v rozhovorech tlačí k vyjádření o době, cituje Shakespeara - Hamleta, který říká, že „doba se vymkla z kloubů.“ A dodává, že tohle není výjimka, ale opakující se vzorec dějin. Vědomí historické kontinuity ho chrání před panickými reakcemi i před naivním optimismem.

Divadlo je pro Hubu nástrojem solidarity - ne v politickém smyslu, ale v existenciálním. „Chci doufat, že divadlo ti nabízí prostor, abys pochopil, že v bolesti, strachu a zklamání nejsi sám.“ Když nastane ten okamžik porozumění mezi jevištěm a hledištěm - to je pro něj smysl celého úsilí. Katarze jako cíl.

V červenci 2024 oslavil Martin Huba jednaosmdesáté narozeniny. Stále aktivní, stále na jevišti SND, stále hostuji v českých divadlech. Nestala se z něj instituce, která existuje jako připomínka dob minulých. Zůstal přítomen - v novém repertoáru, v nových spolupracích, s neztenčenou touhou hledat.

O Martinu Hubovi vyšla v roce 2020 rozsáhlá monografie teatroložky Ľubice Krénovej. Autorka na ní pracovala deset let. Výsledek je sedm kapitol sledujících klíčová období hereckého života - a k nim přiložené rozhovory s Hubou samotným, protože, jak říká Krénová, je obdařen mimořádnou schopností formulovat to, co ostatní herci jen prožívají. Z jeho vyprávění se vynořují dvoje dějiny zároveň: jeho vlastní a dějiny slovenské a české divadelní scény za posledních šedesát let.

Aristokrat divadla - přezdívka, která mu ulpěla na kůži. Ale Martin Huba ji nosí lehce, protože ji nenaplňuje formou, ale obsahem. Ne elegantním kabátem, ale přesností myšlení. Ne vzdáleností od publika, ale naopak - schopností mu v těch nejtemnějších chvílích šeptat do ucha: nejsi v tom sám.

A to je, nakonec, jediné, na čem u herectví záleží.

Zdroje: