Alena Mihulová: žena, která se vrátila z ticha

Byl to nápad kamarádky. Žádný životní plán, žádná herecká ambice - jen impulz přijít na konkurz, protože ekonomická škola nudila a divadlo bavilo. Bylo jí sedmnáct, studovala v Praze, hrála v žižkovském amatérském souboru a o filmovém herectví neuvažovala o nic vážněji než o jiném způsobu, jak strávit odpoledne.

Na konkurz pro film Sestřičky přišly desítky uchazeček - absolventky JAMU, DAMU, VŠMU, konzervatoří z celé republiky. A pak tam byla Mihulová, ekonomka bez papíru. Režisér Karel Kachyňa si ji nechal na konec. „Byl chytrej a asi chtěl mít na holku bez zkušeností více času,“ vzpomínala později s ironickým úsměvem. Navlékli ji do spodního prádla z padesátých let a dali jí do ruky scénář.

Roli dostala.

To, co se stalo potom, přesahuje běžné herecké osudy. Sedmnáctiletá dívka z dělnické brněnské rodiny - tatínek obuvník, maminka elektrozámečnice - se ocitla v centru pozornosti. Zároveň se na place zamilovala do muže, který byl starší o jedenačtyřicet let. A svět se přestal točit jako dřív.

Karel Kachyňa byl v roce 1983, kdy točil Sestřičky, jedním z nejvýznamnějších českých filmových režisérů poválečné generace. Za sebou měl Ucho, Zlaté úhoře, Smrt krásných srnců, seriál Vlak dětství a naděje - díla, která vstoupila do kánonu české kinematografie. Byl po rozvodu, měl dospělou dceru z prvního manželství s herečkou Eliškou Kuchařovou. A tehdy, při natáčení v kulisách padesátých let, si všiml ekonomky z Brna.

Jejich vztah neměl od začátku jednoduché postavení. Věkový rozdíl čtyřiceti jednoho roku vzbuzoval pohoršení, spekulace a odstup okolí. Milenci proto svůj svazek dlouho tajili - přes deset let. Když ho konečně zpečetili sňatkem, bylo Aleně kolem třicítky a Kachyňovi se blížily sedmdesátiny. Krátce nato se jim narodila dcera Karolína - dárek k manželovým narozeninám, jak Alena jednou popsala tento okamžik.

O tom, zda v jejich vztahu hrála protekce roli, lze usuzovat z prostého faktu: za celou dobu, co byli spolu, Kachyňa natočil patnáct celovečerních filmů a tři seriály. Mihulová se v jeho tvorbě objevila čtyřikrát. Těm čtyřem rolím ale nemůže nikdo upřít váhu.

Po Sestřičkách přišel Džusový román Fera Feniče, pak Smrt krásných srnců, a nakonec - v roce 1993 - Kráva. Baladický příběh děvečky Rózy přinesl Mihulové cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a film samotný získal mezinárodní uznání tak výjimečné, že redaktor amerického New York Post Larry Worth o něm napsal, že působí, jako kdyby Ingmar Bergman natočil Forresta Gumpa. Je těžké vymyslet charakteristiku přesnější.

Po přelomu tisíciletí se Mihulová odmlčela. Bylo to vědomé rozhodnutí - manžel stárl a postupně potřeboval péči. Alena péči zajišťovala sama, bez pomoci asistentů a institucí. Televize natočili spolu ještě Kožené slunce v roce 2002, pak se práce zpomalila na minimum.

Karel Kachyňa zemřel v březnu 2004, těsně před svými osmdesátými narozeninami.

To, co přišlo po jeho smrti, herečka popisovala jen zřídka a s dávkováním, které prozrazuje, jak těžké to bylo. Propadla se do depresí. Podrobila se léčení. Roky, které mohly být kariérně plodné, strávila jinak - studiem na sociálně pedagogické a teologické škole, dobrovolnickou prací s divadlem pro zrakově postižené děti. Role přicházely, ale byly malé. Alice Nellis ji obsadila do Mamas & Papas, Jan Hřebejk do Nevinnosti, Jan Prušinovský do Okresního přeboru. Žádná z postav nebyla taková, aby čtenáři filmových recenzí napsali: tohle je Mihulová, tohle je návrat.

Jednou přiznala, že si kladla otázku, proč na ni filmaři zapomněli. Bylo to upřímné přiznání od ženy, která se naučila nenošení masek - snad jako součást herecké výchovy, snad jako výsledek let strávených s člověkem, jenž ji vedl k přesnosti a pravdivosti výrazu.

Čekání trvalo jedenáct let.

V roce 2014 se Aleně Mihulové dostal do rukou scénář debutantského režiséra Slávka Horáka. Film se měl jmenovat Domácí péče. Příběh zdravotní sestry Vlasty, která v malém podkarpatoruském městečku pečuje o umírající a nemocné, přičemž doma čelí vlastní nevyléčitelné nemoci.

„Když jsem ten scénář četla, připomněla jsem si scénář Jana Procházky ke Krávě. Od té doby jsem nic tak krásného nečetla,“ řekla Mihulová v rozhovoru pro Český rozhlas. „Něco tak hluboce lidského, opravdového, ze života lidí, jak je kolem sebe vidíme.“ Střídavě se prý usmívala a plakala.

Problém byl v tom, že ji Horák do role nechtěl. Měl jinou představu, jiné obsazení v hlavě. Mihulová bojovala. Rok přesvědčování, schůzky, přímluvy, a nakonec zkušební natáčení - maskérka jí udělala šediny a kruhy pod očima, režisér přinesl halenku vlastní matky, v níž skutečně vykonávala domácí péči. Povedlo se.

V červenci 2015 měl film premiéru na 50. Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Po projekci stálo 1200 lidí v sále deset minut a tleskalo. Mihulová si odnesla Křišťálový globus za nejlepší ženský herecký výkon.

Pak přišly další ceny, jedna za druhou. Cena české filmové kritiky za nejlepší ženský herecký výkon. Cena FIPRESCI na festivalu v americkém Palm Springs. A nakonec - v lednu 2016 - Český lev. Herecká cena za Domácí péči se stala v domácím kontextu jednou z nejzaslouženějších, jaké byly v daném desetiletí uděleny.

Film sbíral ocenění po celém světě: nejlepší film ve Phoenixu, cena mladého publika ve Valladolidu, uznání v Mannheimu, Bergamu, Arrasu. Slávek Horák se dostal na seznam časopisu Variety mezi deset režisérů hodných sledování. A Alena Mihulová přestala být jen herečkou, která kdysi hrála v Sestřičkách.

Málokdo ví, kde Alena Mihulová bydlí. A málokdo by to uhádl.

Po Kachyňově smrti zdědila dům na pražském Novém Světě - malé čtvrti v těsné blízkosti Pražského hradu, která připomíná spíše francouzský Montmartre než středoevropské velkoměsto. Křivolaké uličky, kočičí hlavy, plynové lampy, které ještě v osmdesátých letech svítily místo elektrických. Místo, kde dnes bydlí umělci a bohémové, kde má dům Ewa Farna a kde provozuje letní scénu herec Milan Hein.

Kachyňův dům ale má zvláštní historii. Byl to dům, jehož střechu dodnes zdobí dva křížky. Byl to dům, který celá staletí sloužil jako márnice. V přilehlé místnosti bydlíval středověký královský kat.

Když Kachyňa objekt kupoval, nechal ho zrekonstruovat. Ještě tehdy Aleně u večeře jednou jakoby nic řekl: „Kdyby se ti někdy zdálo, že tě někdo pozoruje, všimla sis stínu nebo tak - to jsou zdejší duchové. Neboj se.“ Mihulová tehdy pochybovala o jeho zdravém rozumu.

Dnes tam bydlí s dcerou Karolínou. A s humorem vypráví, co stojí na původním plánku domu: „Komnata pro šest mrtvol, komnata pro osm mrtvol.“ Karolínin pokojíček byl ten pro šest mrtvol. „Když jí bylo asi deset, vyprávěla to návštěvě,“ bavila herečka diváky v pořadu Honzy Dědka. Na duchy se prý naučila hudrovat - ať ji dají pokoj.

Karolína Kachyňová je dnes třicetiletá žena. Studovala mediální studia, pracuje v reklamě, herectví ji nikdy nepřitahovalo. Vydala se jiným světem než rodiče - a přece, jak Alena říká, je celá po nich: umělecký cit, svoboda myšlení, odvaha být sama sebou.

Dcera žije ve vztahu se ženou. Mihulová to přijala s přirozeností, které by mohly závidět mnohé matky s polovičním životním obzorem. „Neznám lepší pocit, než když se matka může dívat na to, jak je její dítě přirozeně šťastné,“ řekla v jednom z rozhovorů. Jednou naznačila, že Karel Kachyňa byl v tomto ohledu „stará škola“ - co by si myslel, zůstává otázkou bez odpovědi.

Vztah Aleny Mihulové k mateřství je neoddělitelný od jejího hereckého světa. Pečovatelství - to téma, které Domácí péče otevřela tak trefně - Mihulová nepřijala jako roli. Přijala ho jako vlastní podstatu. Přiznala, že pečovatelský pud má v sobě, někdy až přehnaně: pečovala o umírající jako filmová Vlasta, pečovala o nemocného manžela jako žena, pečuje o dceru a rodinu jako matka.

Po Domácí péči se dveře nezavřely - otevřely se. Přišla nabídka z filmu Anthropoid (2016), anglickojazyčného thrilleru o atentátu na Heydricha, kde Mihulová hrála po boku irského herce Cilliana Murphyho a britského Jamieho Dornana, tehdy proslaveného rolí z Padesáti odstínů šedi. Jednalo se o jeden z prvních případů, kdy česká herečka stojí v mezinárodní produkci takového formátu rameno po rameni s hollywoodskými hvězdami.

Pak přišel seriál Iveta - televizní drama TV Nova o osudu zpěvačky Ivety Bartošové. Mihulová v něm ztvárnila matku Ivety, Svatavu Bartošovou. Role, která si žádala míru empatie k reálné osobě - a Mihulová ji zvládla.

V roce 2021 se objevila ve snímku Atlas ptáků - a v roce 2022 za tuto roli získala nominaci na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Cenu tentokrát nezískala, ale nominace sama o sobě svědčí: Domácí péče nebyla šťastná náhoda. Byla potvrzením kvality, která existovala už dávno, jen čekala na správný scénář.

Alena Mihulová mezitím pracuje na dalším projektu. Natáčí s režisérem Tomášem Mašínem televizní film Gerta Schnirch podle románu Kateřiny Tučkové - příběh dívky z česko-německé rodiny, která se stává obětí divokého poválečného odsunu. Látka těžká, emočně náročná a historicky závazná. Přesně ten druh materiálu, ke kterému Mihulová tíhne.

Jednou v rozhovoru vyprávěla o dětství: maminka pracovala na třísměnný provoz a malá Alena od dvou let trávila všední dny v internátních jeslích a školce. Víkendy byly svátkem. Před desátými narozeninami se rodiče rozvedli. „Zůstala mi z té doby neustálá touha, aby mě lidé milovali,“ přiznala.

Tato věta osvětluje mnohé. Osvětluje, proč přijala lásku od muže o čtyřicet let staršího - ne z naivity, ale z hluboké potřeby, kterou přinesl čas strávený bez pevného zázemí. Osvětluje, proč rok bojovala o roli ve Vlastě - ne ze ctižádosti, ale z touhy říci světu: tady jsem, vidíte mě? Osvětluje, proč péče o druhé není pro ni jen prací, ale způsobem bytí.

Herečka Alena Mihulová je dnes šedesátiletá žena s kariérou, která nešla po přímé linii. Šla v obloucích, mlčela v přestávkách, přicházela k cílům oklikami. Prožila vztah, který společnost nechápala. Prožila ztrátu, která ji na čas zlomila. A prožila comeback, který se odehrál ne v mládí, ale ve věku, kdy mnoho hereček bere, co dostane.

Ve svých rolích - zdravotní sestřičce Marii, děvečce Rózce, pečovatelce Vlastě - vždy hrála ženy, které nesou. Nesou péči, nesou smutek, nesou každodenní tíhu jiných lidí. A dělají to s takovou přirozeností, že se divák zapomene ptát, kde končí herečka a začíná člověk.

Možná proto, že tam žádná hranice není.

Zdroje: