Štěpán Kozub: Z Javorníku do O2 areny a zpět na hranu - příběh ostravského tygra

Je únor 2026 a ostravská hala Ostravar Arény čeká na vyprodání. Na jevišti, kde se jindy řeší extraligové buly, se má odehrát něco, co by ještě před dvěma lety vypadalo jako fantazie - velký stand-up domácího komika, který chce konečně rozesmát svoje. „Jste první médium, které to ví,“ prozradil Štěpán Kozub v podcastu Ostravské ozvěny, než upřesnil, že po letech znovu chystá halovou show, tentokrát ale doma, v Ostravě.

Pro někoho, kdo sledoval jeho cestu jen z dálky, to může znít jako logický krok rostoucí kariéry. Kdo ale viděl, co se s Kozubem dělo na začátku roku 2024, ví, že tahle věta v sobě nese mnohem víc než ohlášení termínu. Tehdy se na jeho instagramových stories objevila zpráva, která zněla jako definitivní rozloučení - bavič psal o tom, že se dostal na hranu, že musí zrušit vystoupení a že potřebuje čas na léčbu. Mezi řádky se skrývalo vyčerpání, rozpad manželství i otázka, jestli se vůbec ještě někdy vrátí v plné síle.

Příběh Štěpána Kozuba je tak v podstatě dvojitý. Je to historie raketového vzestupu - od ostravského klubu Heligonka přes vyprodanou O2 arenu až k filmovým plátnům - a současně příběh o tom, jak rychle může popularita vyčerpat člověka, který se naučil bavit ostatní dřív, než se naučil starat sám o sebe. Aby bylo jasné, odkud se ten tlak na bránice tisíců diváků vlastně vzal, je třeba se vrátit na úplný začátek - do malého lázeňského městečka na severu Moravy.

Na první pohled jde o klasický příběh chlapce z provincie, který se dostal mezi celebrity. Jakmile se ale do jednotlivých vrstev podíváme blíž, vyjeví se mnohem zajímavější vzorec: Kozub totiž nikdy nepřestal být tím dítětem z malého města, které se snaží zalíbit publiku tím, že přidá ještě víc. Tahle vlastnost ho dostala až na vrchol - a stejná vlastnost ho na chvíli skoro stála zdraví. Než se dostaneme k tomu, jak se z téhle smyčky pokusil vymanit, je potřeba pochopit, jak vůbec vznikla.

Štěpán Kozub se narodil 13. března 1996 v Bohumíně, průmyslovém městě na hranici s Polskem, které je spíš synonymem ocelářských provozů než divadelních prken. Brzy po narození se ale u něj projevilo silné astma, a tak se rodina rozhodla pro radikální změnu - přestěhovali se do Javorníku, malého lázeňského městečka v Jeseníkách, kde měl mít chlapec klidnější vzduch a méně podnětů pro dýchací potíže.

Na základní škole v Javorníku ale Kozub příliš nezazářil. Sám později popisoval, že nebyl žádný vzorný student a manuálně mu to také nešlo - typický scénář dítěte, které neví, kam s sebou. Jediné, co ho na škole skutečně bavilo, bylo recitování básní. Z dnešního pohledu to zní jako malá poznámka pod čarou, ale právě tahle drobnost rozhodla o jeho budoucnosti. Když přišel čas vybrat střední školu, zkusil přijímačky na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, obor herectví, a byl přijat do třídy pedagoga Václava Klemense.

Javorník je město, které žije z lázeňství a klidného tempa - ne z velkých jevišť a televizních kamer. Pro chlapce, který se tam ocitl kvůli nemoci a ne z vlastní volby, to musela být zvláštní zkušenost: na jedné straně léčebný klid, na druhé straně absence jakéhokoli vzoru, který by ukazoval, že odsud může vést cesta až na velká pódia. O to víc vyniká kontrast mezi chlapcem, který „neměl moc dobré známky“ a „manuálně také nebyl dost zručný“, a dospělým mužem, který během pár let zvládl vyprodat největší halu v zemi. Recitace básní, kterou ve škole bral jako jedinou věc, co ho bavila, byla v podstatě první forma performance - jen ještě bez publika ochotného tleskat.

Konzervatoř se ukázala jako klíčové místo nejen pro jeho herecké základy, ale především pro setkání, která určila celou jeho další kariéru. Potkal tam pedagoga jevištního pohybu Alberta Čubu a spolužáka Robina Ferra. Tahle trojice spolu strávila roky studia a postupně si vytvořila vlastní humor, který později přerostl v něco mnohem většího než školní vtípky mezi hodinami.

Ještě během studií Kozub hostoval na velkých moravských scénách - v Národním divadle moravskoslezském a v Komorní scéně Aréna, kam po absolutoriu nastoupil na stálé angažmá. Hned první sezona byla pro mladého herce úspěšná: za roli v inscenaci podle Wernera Schwaba získal pozornost odborné kritiky a coby devatenáctiletý si odnesl Cenu divadelní kritiky v kategorii Talent roku 2015, k tomu i nominaci na prestižní Cenu Thálie. Pro absolventa konzervatoře, který ještě pár let předtím neuměl nic do ruky, to byl impozantní start.

Paralelně s divadelní kariérou se ale odehrávalo něco, co na první pohled vypadalo jako koníček - a postupně se z toho stal fenomén. Kozub, Čuba a Ferro totiž ještě jako studenti začali pravidelně vystupovat v ostravském klubu Heligonka, kde předváděli improvizační show. Žádný scénář, žádné jištění - jen tři mladí herci, kteří si na place vymýšleli postavy a situace přímo před publikem.

Tahle improvizační show dostala jméno Tři tygři a postupně se k ní přidal i čtvrtý člen, Vladimír Polák. Z klubového experimentu se během několika let stal jeden z nejsledovanějších českých komediálních formátů vůbec - a to nejen na divadelních prknech, ale především na internetu. Skeče Tří tygrů na YouTube si dnes připisují desítky milionů zhlédnutí, což z party kamarádů z konzervatoře udělalo nejviditelnější komediální značku z Ostravy posledních let.

Improvizace má jednu zásadní vlastnost, která se v hereckém vzdělávání často podceňuje - vyžaduje absolutní důvěru mezi partnery na jevišti. Pokud jeden z hráčů zaváhá, celá scéna se zhroutí. Fakt, že Kozub, Čuba a Ferro tuhle disciplínu pilovali už jako studenti, v praxi znamenal, že se naučili číst se navzájem rychleji než většina profesionálních souborů. Když se k nim později přidal Polák, nešlo tedy o náhodné rozšíření obsazení, ale o člověka, který musel zapadnout do už fungujícího organismu - a podle dalšího vývoje skupiny se mu to jednoznačně podařilo.

Klíčové pro pochopení fenoménu je, že každý ze čtyř tygrů má svoji galerii postav, kterou si během let vybudoval. Kozub se proslavil především jako Lumír - jedna z ústředních figur skupiny - ale po cestě stvořil i další typy, třeba pražského týpka Voliver nebo postavu Jugoslav Vavara. Právě schopnost rychle přepínat mezi přízvuky, gesty a charaktery, kterou si všichni čtyři vypilovali v Heligonce, se později stala základním kamenem celé jejich filmové i televizní práce.

Co dělá tyhle postavy zábavnými, není jen samotný humor, ale i jejich důvěryhodnost. Lumír nebo Jugoslav Vavara nejsou karikatury vytvořené pro jeden vtip - jsou to figury, které diváci sledují roky a které se s každou další show prohlubují. Tahle dlouhodobost je v českém komediálním prostředí dost neobvyklá: většina skečových formátů žije jednorázovými situacemi, zatímco Tři tygři stavěli na postavách, které se postupně staly téměř seriálovými hrdiny - s vlastní historií, vztahy a opakujícími se motivy.

Rok 2017 byl pro Kozuba bodem zlomu. Jeho divadelní kariéra do té doby probíhala v zaběhnutých kolejích Komorní scény Aréna, ale on se rozhodl pro krok, který by řada herců v jeho věku považovala za riskantní - opustil etablovanou scénu a stal se součástí nově vznikajícího Divadla Mír v Ostravě.

Divadlo Mír nebylo náhodný projekt. Založil ho právě Albert Čuba, tedy Kozubův bývalý pedagog jevištního pohybu z konzervatoře, s nímž ho navíc pojilo osobní přátelství. Mezi zakládajícími členy byl i Robin Ferro - tedy další ze čtveřice Tří tygrů. Vznikl tak prostor, kde se sešli lidé, kteří se znali roky, důvěřovali si na jevišti i mimo něj a mohli stavět repertoár přesně podle vlastní vize.

Divadlo Mír postavilo svou dramaturgii primárně na komediálních, autorských a často velmi neotřelých veselohrách - a během relativně krátké doby se z něj stala jedna z nejvyhledávanějších scén v regionu. Klíčovou roli v tom hrála právě skutečnost, že kmenovým souborem zůstávali Tři tygři, kteří divákům garantovali svůj typický humor i v divadelním prostředí.

Od roku 2018 Kozub v Divadle Mír navíc nepůsobí jen jako herec. Stal se jeho uměleckým ředitelem a postupně se začal věnovat i režii. Tahle dvojrole - tváře souboru i člověka, který určuje jeho směřování - z něj udělala někoho, kdo nese za úspěch i případné neúspěchy divadla osobní odpovědnost. Když se o pár let později jeho zdravotní stav zhoršil, bylo to právě Divadlo Mír, které musel uklidňovat veřejnost a vysvětlovat, že se jeho představení nezruší.

Přerod z hereckého angažmá v Komorní scéně Aréna do role spoluvedoucího menšího, nově vznikajícího divadla je v kontextu českého divadelnictví dost neobvyklý směr. Většina herců, kteří dostanou nabídku Cenu Thálie a získají renomé na velké scéně, se snaží spíš o postup směrem k Praze nebo k větším, etablovanějším domům. Kozub šel přesně opačným směrem - menší divadlo, ale s mnohem větší mírou kontroly nad tím, co se na jevišti vlastně odehrává. Z dlouhodobého pohledu se ukázalo, že tahle sázka na vlastní vizi a okruh lidí, kterým důvěřuje, byla pro jeho další kariéru klíčová - bez ní by se Tři tygři pravděpodobně nikdy nedostali z internetových videí na plátna kin a do hal pro tisíce diváků.

Zatímco se na divadelních prknech rodil úspěch Tří tygrů, Kozub začal pomalu pronikat i do audiovizuální tvorby. Jeho úplně první výraznější televizní zkušeností byl skečový seriál Pečený sněhulák z roku 2014 - ještě v době, kdy byl studentem konzervatoře. Šlo o krátkou, ale důležitou epizodu, která mu otevřela dveře k dalším castingům.

Postupně se jeho filmografie rozrostla na desítky rolí - podle dostupných údajů má na kontě více než čtyřicet rolí napříč nejrůznějšími žánry. Objevil se ve filmech jako Zátopek, Shoky & Morthy: Poslední velká akce, Spolu nebo Zahradníkův rok, tedy v projektech, které spojuje jedna věc - šance ukázat, že umí být nejen komik, ale i charakterní herec v dramatičtějších polohách.

Tahle šíře záběru je pro pochopení Kozubova postavení na české scéně důležitá. Řada komiků se po jednom velkém úspěchu uzamkne do jediné polohy - publikum je chce vidět jen v té roli, která je poprvé proslavila, a producenti pak nemají důvod nabízet jim cokoliv jiného. Kozub se naproti tomu objevuje v životopisném dramatu o legendárním běžci, v rodinné komedii i v žánrovkách s hororovými prvky, aniž by jedna poloha tu druhou vylučovala. Pro diváka, který ho zná především jako drsného Lumíra z Tří tygrů, je to často první podnět k tomu, aby si ho začal spojovat i s vážnějšími tématy.

Jedním z méně známých, ale pro samotného Kozuba osobně důležitých momentů byl rok 2018, kdy získal Cenu za herecký výkon na Festivalu nezávislých hororových filmů v Las Vegas za roli ve snímku Ruchoth Raoth. Ocenění z americké hororové scény je pro českého komika z Ostravy přinejmenším neobvyklá položka do životopisu - a ukazuje, že Kozub se od začátku nebránil ani žánrům, které jsou od stand-upu na hony vzdálené.

Ambice ovšem nezůstaly jen u herectví. V roce 2020 vydal spolu s hudebníkem Jiřím Krhutem album s názvem Prásknu bičem - tedy hudební projekt, který doplnil jeho image herce, komika a baviče ještě o roli zpěváka. A přesně tahle kombinace - divadlo, film, internet, hudba - se o dva roky později spojila do jednoho večera, který se zapsal do dějin českého stand-upu.

Méně viditelnou, ale pro jeho profesní portfolio zásadní položkou je film Volným pádem, který Kozub nejen napsal, ale i zrežíroval. Pro herce, který je veřejností vnímán především jako komik na jevišti a improvizátor, je vlastní celovečerní scenář a režie významným posunem - znamená to přechod od člověka, který interpretuje cizí nápady nebo improvizuje v daném rámci, k tvůrci, který musí udržet vlastní vizi od první stránky scénáře až po střižnu.

Tahle zkušenost se zjevně nestala jednorázovým výletem. Naopak, v posledních letech se režisérská a producentská práce stala jedním z hlavních směrů, kterými se Kozubova kariéra ubírá - vedle hraní u filmu Tři Tygři ve filmu: Jackpot stál i jako jeden z producentů, a podobně se podílel i na dalších projektech spojených s Divadlem Mír. V kontextu malého trhu, jako je český film, kde se producentské a tvůrčí role často prolínají, to dává smysl: čím víc tvůrčích pozic dokáže člověk sám zastat, tím méně závisí na rozhodnutích lidí mimo vlastní okruh.

Na konci roku 2022 se Štěpán Kozub rozhodl pro krok, který si dovolí jen málokdo. Po sérii vyprodaných klubových vystoupení po celé republice ohlásil stand-up show s názvem Kozub: Bez urážky! - a místo dalšího menšího sálu vybral pro finále jednu z největších hal střední Evropy, pražskou O2 arenu.

Show byla naplánovaná na 28. prosince 2022 a lístky se vyprodaly tak rychle, že organizátoři během několika dní přidali ještě druhý termín, 29. prosince. Kozub to komentoval svým charakteristickým mottem - na otázku, jestli toho nebylo málo, odpověděl, že přidá víc. Výsledek byl historický: dvě po sobě jdoucí vyprodané O2 areny, tedy desetitisíce diváků za dva večery, kteří přišli na program, jenž sám pořadatel popisoval jako „humor na hraně i za hranou“.

Pro pochopení toho, co show Bez urážky! znamenala, je důležité vědět, jaký typ humoru Kozub provozuje. Jde o stand-up, který se vědomě vyhýbá politické korektnosti a sahá po tématech, kterým se mainstreamová zábava často vyhýbá - vulgarismy, černý humor, otevřené narážky na vlastní osobu i okolí. Přesně tahle nekompromisnost mu vynesla pověst „největší hvězdy nekorektního humoru současnosti“, jak ho tehdy charakterizovala propagace haly.

Český stand-up jako samostatný žánr se etabloval až v posledních zhruba deseti letech a dlouho zůstával spíš klubovou záležitostí - pár desítek míst, intimní atmosféra, publikum, které tvoří jádro fanouškovské komunity. Posun k velkým halám proto neznamenal jen logistický skok, ale i změnu jazyka: humor, který funguje v zakouřeném klubu před padesáti lidmi, musí v aréně pro tisíce diváků obstát i bez té bezprostřední blízkosti. Kozubova cesta - od Heligonky přes klubová turné až po dvojí vyprodanou O2 arenu - je tak v podstatě mapou toho, jak se celý žánr v Česku za poslední dekádu proměnil.

V roce 2023 vznikl z této show i filmový záznam, který nesl stejný název a později se objevil na streamovacích platformách Voyo a Oneplay. Devadesátiminutový záznam tak umožnil i lidem mimo Prahu zažít atmosféru, která dokázala dvakrát po sobě naplnit halu pro téměř dvacet tisíc lidí. Pro Kozuba to byl symbolický vrchol - důkaz, že z malého klubu v Heligonce se dostal až na nejprestižnější jeviště, jaké česká zábavní scéna nabízí.

Úspěch na divadle i na stand-upových turné Kozuba přirozeně přivedl i k producentské a podnikatelské činnosti. Vedle hraní v cizích projektech se začal podílet i na vzniku vlastních - patrně nejvýraznějším je celovečerní film Tři Tygři ve filmu: Jackpot, akční komedie postavená na popularitě improvizační show.

Snímek vznikl s rozpočtem kolem deseti milionů korun a v kinech vydělal přibližně dvacet jedna milionů - tedy více než dvojnásobek vstupní investice, což je v podmínkách českého filmového trhu nadprůměrný výsledek. Kozub u něj nefiguroval jen jako jeden ze čtyř hlavních herců, ale i jako jeden z producentů, vedle Alberta Čuby, Lukáše Oramuse, Jany Juříčkové, Davida Blümela a Petra Kutáče. Film byl natočen podle předlohy improvizační show a po jeho úspěchu se ukázalo, že Tři tygři mají potenciál fungovat i jako filmová značka, ne jen jako internetový obsah.

Tahle linie pokračovala i v dalších letech. V roce 2025 přišel do kin další společný projekt všech čtyř členů skupiny - absurdní komedie s prvky magického realismu, kde se postavy dirigenta, úředníka, mykologa a slavného herce setkávají jednoho večera v panelákovém bytě. Snímek vycházel z divadelní hry režiséra Tomáše Svobody, který stál i za jeho filmovou verzí, a do kin dorazil na začátku září.

Pro samotné herce byl tento projekt zjevně i příležitostí vystoupit z postav, na které je publikum zvyklé. Jeden z Tří tygrů popsal svou roli jako mykologa, který v důsledku rychlého růstu chodí v podřepu - tedy fyzickou, téměř pohádkovou komiku, která je od typického hospodského humoru skupiny dost vzdálená. Snímek navíc pracuje s motivem srnek, které se v bytě objevují společně s hlavními postavami, což dodává celé situaci přesně tu absurdní rovinu, kterou označení magický realismus napovídá. Pro skupinu, jejíž základ tvoří improvizace v reálném prostředí hospody, je práce s magickorealistickými prvky a fantazijními motivy dalším krokem směrem k tomu, ukázat, že jejich humor není omezen jen na jeden typ situací.

Mimo film a divadlo Kozub stojí i za projektem Bumbum Comedy Club - prostorem, který si můžeme představit jako jeho osobní platformu pro stand-up a komediální večery, propojenou i s jeho instagramovým profilem, kde se sám popisuje jednoduše jako „herec/zpěvák“. Právě tahle kombinace - vlastní divadlo, vlastní filmy, vlastní klub a vlastní internetová značka - z něj postupně udělala spíš malou kreativní firmu než jen herce na volné noze. A přesně tahle míra zátěže se na začátku roku 2024 stala problémem.

V českém showbyznysu platí dlouhodobě jedno nepsané pravidlo - kdo chce být vidět, musí dřív nebo později do Prahy. Velká televizní studia, distribuční sítě, reklamní agentury i většina prestižních cen jsou soustředěny v hlavním městě, a regionální umělci, kteří se chtějí prosadit na celostátní úrovni, obvykle volí jednu ze dvou cest: buď se přestěhují, nebo aspoň přesunou těžiště své práce do Prahy.

Kozubova kariéra je v tomhle ohledu výjimkou, která potvrzuje, jak moc se trh za poslední roky proměnil. Žije v Ostravě, jeho divadlo sídlí v Ostravě, jeho improvizační skupina vznikla v ostravském klubu - a přesto se mu podařilo dvakrát vyprodat největší pražskou halu a dostat se i na filmový festival v Karlových Varech. Internet a streamovací platformy v tomhle smyslu setřely část geografické nevýhody: skeč nahraný v Heligonce může mít stejný dosah jako cokoliv natočené ve studiích v Praze, pokud má dostatečně silný obsah.

Únorová show v Ostravar Aréně proto není jen logistickým rozhodnutím, ale i symbolickým gestem. Kozub se po letech, kdy musel pro největší úspěchy směřovat do Prahy, vrací k vlastnímu publiku - tomu, které ho sledovalo od malých klubových vystoupení, přes lokální televizní rozhovory až po dnešní celostátní popularitu. V regionu, který se v médiích často objevuje spíš v souvislosti s těžkým průmyslem nebo ekonomickými problémy, je zpráva o vyprodané hale plné lidí, kteří se chtějí dvě hodiny smát, sama o sobě malou kulturní událostí.

Z pohledu samotného Divadla Mír jde navíc o potvrzení strategie, kterou soubor zvolil už v roce 2017 - tedy budovat silnou regionální základnu místo honby za pražskými angažmá. Dvojí vyprodaná O2 arena byla důkazem, že humor z Ostravy umí oslovit i Prahu. Ostravar aréna teď má potvrdit obrácený směr: že popularita získaná v celostátním měřítku se dá beze zbytku vrátit zpátky domů, a to v ještě větším měřítku, než s jakým skupina kdysi začínala.

Začátek roku 2024 vypadal pro fanoušky Štěpána Kozuba jako šok přicházející z čistého nebe. Na sociálních sítích se objevil vzkaz, ve kterém se bavič loučil - nikoliv navždy, ale na dobu neurčitou, a to jak na internetu, tak na živých vystoupeních. Napsal, že se necítí dobře, že zdraví je důležitější než cokoliv jiného a že se dostal na hranu, za kterou už nechtěl jít.

Pro člověka, který buduje veřejný obraz na neustálé dostupnosti - na denních příspěvcích, vystoupeních každý druhý víkend a roli, ve které se očekává, že bude vždycky ten zábavný - je takové oznámení samo o sobě dramatické gesto. Kozub navíc patří ke generaci tvůrců, kteří vyrostli na internetu a jejichž popularita byla od začátku závislá na pravidelnosti obsahu. Najednou ale přiznal, že pravidelnost musí jít stranou - a že poprvé v životě staví zdraví nad očekávání publika.

Reakce byly okamžité a rozporuplné. Bulvární média začala spekulovat o psychických problémech, někteří komentátoři spojovali jeho stav s nedávným rozvodem, jiní mluvili o vyhoření z přepracování. Divadlo Mír se snažilo situaci uklidnit prohlášením, že se Kozub potýká se zdravotními komplikacemi, ale že představení show Tik Tik se rušit nebudou - tedy že i v nejhorší fázi krize zůstávalo provozní fungování divadla jeho osobní prioritou.

Sám Kozub později vysvětlil, oč šlo, mnohem konkrétněji, než to udělal v první, vágní zprávě. Na Instagramu reagoval na spekulace tvrzením, že je mu nepříjemné, jak bulvár spojuje jeho zdravotní stav s něčím, s čím nemá nic společného - a upřesnil, že se léčí s těžkým onemocněním dýchacích cest, zánětem a silným astmatem. Pro člověka, který má od dětství problémy s dýcháním a navíc pravidelně podstupuje fyzicky náročné vystoupení před tisíci lidmi, je kombinace zánětu průdušek a astmatu samozřejmě vážná věc - ale zároveň jasně jiná než to, co naznačovala média.

Zdravotní krize se ale neodehrávala ve vzduchoprázdnu. Souběžně s ní totiž Kozub procházel rozvodem s manželkou Barborou, taneční profesí spojenou ženou, kterou znal ze školních let. Pár se vzal v roce 2019, po letech vztahu, a měl spolu dceru Anežku. Rozvodové řízení bylo zahájeno 1. srpna 2023 a o pár měsíců později nabylo právní moci. Navenek - tedy v očích veřejnosti i sociálních sítí - manželství vypadalo harmonicky, takže zpráva o rozchodu byla pro řadu fanoušků překvapením.

Až o několik měsíců později, v podcastu Po čuni!, se Kozub k rozvodu otevřeně vyjádřil. Popsal, že spolu s manželkou postupně přestávali jeden druhému rozumět a že se oba dostali do situace, kterou nazval „velkým nekomfortem“. Odmítl přitom verzi, podle které manželství skončilo kvůli jeho pracovnímu vytížení - podle jeho slov šlo o mnohem osobnější a komplexnější příčiny, o kterých nechtěl mluvit do kamery. Zároveň ale otevřeně řekl, že se konec manželství promítl i do jeho práce a že si proto musel dát pauzu, aby se s celou situací vyrovnal.

Co je na téhle fázi jeho příběhu zajímavé, je rozdíl mezi tím, jak situaci popisovala média, a tím, jak ji popisoval on sám. Bulvár hledal jednu velkou senzační příčinu - rozvod, depresi, závislost. Kozub naopak trval na tom, že šlo o souběh několika věcí najednou: tělesné nemoci, osobní krize a obecného vyčerpání z tempa, které si sám nastavil. Možná právě tahle kombinace - a ne jedna dramatická příčina - je pro pochopení jeho pádu nejdůležitější. Člověk, který si od mládí zvykl „ještě přidat“, najednou narazil na limit, který se nedal vyřešit dalším výkonem.

Tahle epizoda navíc ukazuje obecnější problém vztahu mezi populárními osobnostmi a bulvárním tiskem v Česku. V momentě, kdy někdo veřejně přizná, že potřebuje pauzu, se z toho velmi rychle stává komodita - titulky, fotogalerie, spekulace o příčinách, srovnání s podobnými případy jiných celebrit. Kozubova reakce, tedy přímé vysvětlení diagnózy na Instagramu spojené s otevřenou kritikou způsobu, jakým o něm bulvár psal, byla v tomhle ohledu nezvykle konfrontační. Místo aby nechal spekulace dál žít vlastním životem, rozhodl se je utnout vlastními slovy - i za cenu, že tím připustí, jak vážně se ho celá situace dotkla.

Pauza, kterou Kozub ohlásil na začátku roku 2024, se naštěstí neukázala jako definitivní konec. Naopak - v dalších měsících a letech se postupně vracel zpět na jeviště, do televize i k natáčení, a tempo jeho práce dnes působí, jako by se krize z přelomu let 2023 a 2024 stala spíš varovným signálem než zlomovým bodem.

Návrat ale neproběhl jako jednorázové oznámení - byl to spíš postupný proces, ve kterém se Kozub vracel po menších krocích. Nejdřív znovu naskočil do divadelního provozu, kde ho čekaly rozjeté inscenace a kolegové, se kterými má vybudovanou dlouholetou důvěru. Až poté přibyly i náročnější projekty - natáčení, televizní vystoupení a příprava nových formátů. Tahle postupnost dává smysl: po období, kdy musel poprvé v životě říct nahlas, že nestačí, by návrat rovnou k tempu z roku 2022 byl pravděpodobně cestou zpátky do stejné krize.

Divadlo Mír mezitím pokračovalo v premiérách nových her. Jednou z nejvýraznějších byla inscenace Hráči, klasická komedie Nikolaje Vasiljeviče Gogola z roku 1842, kterou divadlo nasadilo jako důkaz, že i téměř dvě stě let starý text o karbanických podvodnících umí dnešnímu publiku rezonovat. Pro fanoušky Tří tygrů měla tahle inscenace ještě jeden rozměr - šlo o vůbec první případ, kdy se na jevišti v jednom okamžiku sešli všichni čtyři členové skupiny najednou, tedy Albert Čuba, Štěpán Kozub, Robin Ferro i Vladimír Polák, v hlavních rolích karetních podvodníků.

Kromě divadla se Kozub objevil i v televizní zábavě - byl hostem pořadu Na lovu: Hvězdný speciál, kde s dalším z Tří tygrů, Robinem Ferrem, soutěžil proti takzvané Kvízové dámě. Působil také jako porotce v talentové soutěži Česko Slovensko má talent, což ukazuje, že se přesunul i do role, kde už není primárně tím, kdo se předvádí, ale tím, kdo hodnotí druhé.

Velký posun nastal i u digitální přítomnosti skupiny. Divadlo Mír si vybudovalo vlastní platformu MírPlay, kam postupně přidává archivní záznamy starých improvizačních vystoupení z Heligonky - třeba z let 2018, kdy se Tři tygři teprve formovali. Pro fanoušky je to možnost vidět, jak se humor skupiny vyvíjel od úplných základů, a pro samotné tvůrce zase způsob, jak udržet kontakt s publikem i mezi velkými projekty.

Symbolickým bodem návratu byl podcast MírCast, ve kterém se Kozub spolu s Robinem Ferrem a dalším kolegou bavili o tom, co o nich tvrdí internet, vyhledávače a dnes už i umělá inteligence - a slíbili, že bez cenzury vysvětlí, co je na těch spekulacích pravda a co ne. Po roce, kdy byl terčem dohadů o zdraví i osobním životě, je ochota otevřeně reagovat na online mýty sama o sobě signálem, že má Kozub odstup a energii, kterou na začátku roku 2024 jasně neměl.

Téma umělé inteligence v souvislosti s vlastní popularitou je pro generaci tvůrců, jako je Kozub, relativně nové, ale stále naléhavější. Pokud někdo zadá jeho jméno do vyhledávače nebo se zeptá chatbota, kdo to vlastně je, dostane odpověď poskládanou z fragmentů bulvárních článků, fanouškovských fór i oficiálních biografií - a tyhle zdroje se v detailech často liší nebo si dokonce odporují. Rozhodnutí věnovat tomuto tématu celý díl podcastu tak není jen vtipem na vlastní účet, ale i jistou formou korekce veřejného obrazu, který si o člověku vytváří internet sám, bez jeho přímé účasti.

Aktuální dění kolem Štěpána Kozuba a Tří tygrů ukazuje, že se skupina nebojí ani úplně nových formátů. Jedním z nich je gastronomická reality show s pracovním názvem Sežer to!, ve které postavy Milana, Lumíra a Mojmíra - tedy alter ega Alberta Čuby, Štěpána Kozuba a Robina Ferra - stojí pod tlakem reflektorů a sporáků a mají za úkol uvařit pokrm hodný samotného prezidenta. Jde o typický příklad toho, jak skupina dokáže přenést svůj hospodský humor do nového, vizuálně silného prostředí - z divadelního jeviště do kuchyně.

Reality show s vařením je v evropské televizní krajině dávno ověřený formát, ale spojení s hospodskými postavami Tří tygrů mu dává úplně jiný rozměr. Tam, kde klasické kuchařské soutěže stojí na napětí mezi profesionály, tady jde o partu postav, které jsou primárně definované svou nešikovností a sklonem k přehánění - a najednou mají vařit pro nejvyšší možnou autoritu v zemi. Kontrast mezi tím, kým postavy jsou, a tím, co po nich situace žádá, je přesně ten typ humoru, na kterém Tři tygři stavějí od svých úplných začátků v Heligonce.

Divadlo Mír navíc rozšiřuje svoje aktivity i mimo Ostravu. V červnu 2026 se filmy Divadla Mír a Tří tygrů poprvé objevily na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech - galerie v Kině Drahomíra se na dobu festivalu proměnila ve vlastní filmovou zónu skupiny, s celodenním programem. Pro regionální soubor, který před necelými deseti lety vznikal v malém klubu, je účast na jednom z nejvýznamnějších filmových festivalů ve střední Evropě dalším důkazem, jak daleko se jeho popularita rozšířila.

Vrcholem aktuálního období je ale bezesporu ohlášení velké stand-up show v Ostravar Aréně na únor 2026. Po více než třech letech od dvojího vyprodání pražské O2 areny se Kozub vrací k formátu velkého halového stand-upu - tentokrát ale ve své domovské Ostravě. Sám to popsal jako něco, co je „speciální“ právě proto, že jde o jeho region, jeho lidi a po dlouhé době první akci podobného rozsahu doma. Předprodej vstupenek byl v době ohlášení ještě zahalený v tajemství, ale samotná zpráva stačila k tomu, aby se stala jednou z nejsledovanějších kulturních novinek v regionu.

Zajímavé je i to, jak se proměnila samotná komunikace kolem Tří tygrů. Skupina si v posledních měsících budovala vlastní archiv - postupně na YouTube zveřejňuje starší záznamy improvizačních vystoupení z Heligonky, segmentované na jednotlivé části podle data nahrávky. Pro nového diváka to znamená možnost dohledat, jak se humor skupiny formoval ještě před tím, než se stal celostátně známým - a pro samotné tvůrce je to způsob, jak udržet pravidelný kontakt s publikem i v týdnech, kdy nevychází nic nového.

Pokud se na příběh Štěpána Kozuba podíváme s odstupem, vykresluje se v něm jasný vzorec. Všechno, co dnes dělá - divadlo, filmy, stand-up, podcasty, reality show - má kořeny v jediném zdroji: v improvizačních večerech v malém klubu Heligonka, kde si čtyři kamarádi z konzervatoře vymýšleli postavy hospodských mužů, kteří si „léčí i způsobují rány na duši i těle“, jak dnes svůj formát popisuje samo Divadlo Mír.

Tahle hospodská estetika - drsná, neomalená, ale zároveň upřímná - se ukázala jako překvapivě univerzální. Funguje na malém jevišti v Ostravě stejně dobře jako na obrazovkách multifunkční haly pro dvacet tisíc lidí. Problém nastává až ve chvíli, kdy se z koníčku stane provoz s vlastním divadlem, vlastním klubem, vlastními filmy a vlastní mediální značkou - a kdy člověk, který je nositelem téhle značky, zapomene, že potřebuje i čas, kdy nikoho nebaví.

Krize z přelomu let 2023 a 2024 byla v tomhle smyslu možná nevyhnutelná. Astmatický chlapec z Javorníku, který se naučil bavit svět rolemi a postavami, narazil na okamžik, kdy musel poprvé veřejně promluvit sám za sebe - bez masky Lumíra, bez vtipu na konci věty. To, jak se s tím vyrovnal a jak rychle se vrátil zpátky k práci, na kterou je zvyklý, ukazuje, že lekce nebyla zbytečná.

Dnešní Kozub je navíc i otcem - jeho dcera Anežka zůstává po rozvodu jednou z mála soukromých oblastí jeho života, o které veřejně nemluví, podobně jako odmítl detailně komentovat příčiny rozpadu manželství. V médiích, která žijí z toho, že o celebritách vědí všechno, je tahle hranice mezi veřejnou a soukromou rolí - mezi Lumírem na jevišti a otcem mimo něj - jedním z mála prostorů, který si Kozub i po letech popularity udržel pro sebe.

Otázka, kterou si teď klade ostravské publikum před únorovou show v Ostravar Aréně, už není, jestli se Kozub vrátí - to se stalo dávno. Otázka je, jestli si tentokrát dovolí přidat méně, než by chtěl. A pokud je něco, co lze z jeho dosavadní cesty - od recitace básní v javornické škole přes Heligonku až po dvojí vyprodanou O2 arenu - vyčíst s jistotou, je to fakt, že odpověď na tuhle otázku se nejspíš dozví až jeho publikum, tedy v okamžiku, kdy se na jevišti znovu rozsvítí světla.

Ať bude výsledek jakýkoli, jedna věc je jistá už dnes: chlapec, který si jako dítě v Javorníku nevěděl rady ani se školními známkami, ani s prací rukama, se stal jedním z mála lidí v zemi, kteří dokážou jediným oznámením termínu vyvolat celostátní zájem. A přesně proto bude mít únorový večer v Ostravar Aréně váhu, která dávno přesahuje jedno divadelní vystoupení.

Zdroje: