Robin Ferro: Valašský tygr, který dobyl ostravská jeviště i česká kina

Je mu třicet let, na kontě má dva celovečerní filmy, televizní seriál pro nejsledovanější soukromou stanici, vyprodaná divadla po celé republice a stand-up show, kterou si jako jeden z mála Čechů odehrál na palubě výletní lodi uprostřed Středomoří. Přesto se Robin Ferro při vzpomínce na svůj první sportovní trénink směje sám sobě. Jako malý chlapec jednou vstoupil do tělocvičny v Zubří, kde ho maminka přivedla na házenou, a byl tak nervózní, že si nedokázal zavázat tkaničky od bot. Sportovní kariéra skončila ještě dřív, než začala. O necelých dvacet let později stojí tentýž muž na jevišti pražského Divadla Na Fidlovačce nebo v kulisách brněnského paneláku ve filmu, který se promítá ve čtyřiceti českých kinech najednou.

Tahle dvojí tvář, kluk, který se bál házené, a herec, který bez zaváhání svléká kostýmy před kamerou i publikem, je pro Robina Ferra typická. Je to příběh o tom, jak se z lokálního fenoménu severní Moravy stává celostátně známé jméno, aniž by jeho nositel Ostravu opustil.

Robin Ferro se narodil 31. ledna 1996 ve Valašském Meziříčí, dětství ale prožil v nedalekém Zubří, městečku na úpatí Beskyd, které je v Česku proslulé především jako bašta házenkářského sportu. Po matce je Čech, po otci má italské kořeny, a sám tvrdí, že právě odtud pramení jeho temperament. Být Valachem s italskou krví v sobě podle něj znamená kombinaci dvou věcí: schopnost si vychutnat dobrý okamžik, ať je to sklenka aperolu na ostravském náměstí nebo nedělní svíčková táhnoucí se hodiny na sporáku, a zároveň sklon k impulzivním reakcím, které se pak obtížně zklidňují. Tuto stránku své povahy se v dospělosti snaží korigovat, ne vždy se mu to ale daří.

Cesta k herectví se otevřela paradoxně v momentě, kdy se zavřela cesta ke sportu. Po nepříjemné zkušenosti s házenkářským tréninkem přišla v první třídě obyčejná školní besídka, na níž si děti oblékaly čertí kostýmy s ocásky a rohy. Tehdy malého Robina poprvé chytlo to, čemu se v Česku familiárně říká dramaťák, tedy kroužek dramatické výchovy. Do takového kroužku v Základní umělecké škole v Rožnově pod Radhoštěm pak docházel prakticky po celé dětství.

Zajímavé je, že i v dospívání měl Ferro ještě jinou profesní vizi. V době, kdy se v české televizi rozjela reality show Ano, šéfe! s charismatickým a hlasitým šéfkuchařem, snil o tom, že by se sám stal kuchařem podobného ražení. Teprve později pochopil, že herectví je obor, který se dá skutečně vystudovat na konzervatoři, a přihlásil se na zkoušky do Ostravy. Vzali ho napoprvé. Sám dnes přiznává, že neví, zda by se o druhý pokus vůbec pokoušel, kdyby nevyšel.

Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě se Robin Ferro setkal s lidmi, kteří zásadně ovlivnili jeho profesní směr. Jedním z nich byl Štěpán Kozub, jeho spolužák a ročníkový kolega, se kterým si od studentských let vytvořil mimořádně blízký vztah. Bydleli spolu nejprve na internátě, pak v podnájmu, a Ferro vzpomíná, že spolu trávili takřka dvacet čtyři hodin denně. Trojici doplňoval spolužák Jakub Burýšek, který později zakotvil v angažmá v Praze. Parta fungovala na principu zdravé rivality, kdy si kluci vzájemně pomáhali, ale zároveň se přirozeně poměřovali.

Ještě během studia začal Ferro hostovat v Národním divadle moravskoslezském a v Divadle loutek Ostrava. Po absolutoriu nastoupil do stálého angažmá právě v Divadle loutek, kde strávil první roky profesionální kariéry. Byl to obor, který v něm vypěstoval základní řemeslnou disciplínu. Ke každé nové zkoušce se snaží přistupovat, jako by herectví nikdy předtím nedělal. Tento přístup, jak sám popisuje, chrání ho před pocitem pohodlnosti, ale občas dělá se sebevědomím ne úplně hezké věci.

Příběh skupiny Tři tygři je malou ukázkou toho, jak rychle se může z okrajového nápadu stát celostátní záležitost. Na konzervatoři, kde tehdy jako pedagog působil Albert Čuba a vyučoval scénický pohyb, se setkal se dvěma studenty: Kozubem a Ferrem. Čuba v sobě myšlenku na vlastní improvizační formát nosil dlouho, ale chyběl mu prostor a správní lidé. Kozub s Ferrem mezitím vytvořili z legrace dvě komické postavičky, archetypy ostravských grázlů, kterými se vzájemně bavili ve volných chvílích.

Spojením těchto dvou linií vznikl základ formátu, který se postupně rozrostl na čtyřčlenné obsazení doplněné o Vladimíra Poláka a klavírního doprovazeče Martina Pančochu. První představení se odehrálo 29. října 2015 v ostravském klubu Heligonka. Princip byl jednoduchý: diváci navrhují témata a postavy, herci na místě bez přípravy improvizují scénky, přičemž každý má sadu opakujících se charakterů, kteří se v různých situacích vrací.

Název skupiny v sobě nese vlastní vtip. Jmenuje se Tři tygři, přestože ji tvoří čtyři lidé, a tvůrci tento paradox nikdy nevysvětlují, naopak ho přiznávají jako první test smyslu pro absurditu. Tento typ humoru, který si nebere servítky a rád pracuje s přiznanou nelogičností, se stal poznávacím znamením celé tvorby Divadla Mír.

Z měsíčních vystoupení v Heligonce se rychle stal fenomén, na který se nedalo sehnat vstupné. Na YouTube kanálu skupiny se postupně nahromadilo přes 307 tisíc odběratelů a více než 74 milionů zhlédnutí, čísla mimořádná pro regionální divadelní soubor bez celostátní propagace. V roce 2019 se skupina dostala i do vysílání Českého rozhlasu Ostrava, kde živě improvizovala na témata volaná posluchači. Tehdejší vedení stanice to označilo za naprostou novinku v historii ostravského rozhlasového vysílání.

Klíčovým místem celého příběhu je Divadlo Mír, instituce, která se v posledním desetiletí transformovala v jeden z nejnavštěvovanějších divadelních subjektů v zemi. Vedle klasického jeviště provozuje vlastní digitální platformu MírPlay a aktivně produkuje filmy, seriály a inscenace určené nejen pro divadelní sál, ale i pro kina, televize a streamovací služby. Se značkou Divadla Mír je nerozlučně spjata právě improvizační skupina Tři tygři.

Pro Robina Ferra není primárním důvodem působení v Míru ambice stát se komikem za každou cenu, ale spíše fakt, že v souboru panuje atmosféra, v níž chce dělat divadlo. Zároveň ale otevřeně přiznává obavu, která trápí mnoho komediálních herců: strach, že ho publikum natrvalo zařadí do škatulky bavičejeho jedinou funkcí je rozesmát sál. Tato obava se podle něj objevila i v jedné z divadelních recenzí, kde byl popsán jako herec, který se na jevišti opakovaně škatulkuje do role cholerika. Vyrovnávání se s touto nálepkou je úkol, na němž musí pracovat nejen on, ale i režiséři, kteří mu mohou otevřít dveře k jiným typům rolí.

Divadlo Mír mu prostor nabízí především prostřednictvím inscenací francouzského dramatika Sébastiena Thieryho. Po úspěšných titulech Dva úplně nazí muži a Kdo je pan Schmitt? nastudoval soubor i třetí Thieryho hru, Prachy jako by z nebe padaly, ve které Ferro ztělesňuje postavu Bruna. Právě zkoušení této inscenace bylo podle jeho slov jedním z nejnáročnějších období kariéry po stránce sebevědomí. Poprvé po letech dostal hlavní roli a musel se vyrovnat s tlakem, který s tím přichází. Sám se k tomu vyjadřuje s typickým sebeironickým nadhledem, když říká, že až příště dostane hlavní roli, raději se na čas zavře do garsonky, sám si ji nazkouší a teprve potom se vrátí mezi lidi.

Mezníkem, který Robina Ferra a jeho kolegy posunul z regionálního fenoménu do celostátního povědomí, byla pandemie covidu-19. V roce 2020 vznikla na YouTube webová komediální série sKORO NA mizině, jejíž název je hříčka odkazující na slovo korona. V osmi epizodách hraných v letech 2020 a 2021 hráli Čuba, Kozub, Ferro a Polák fiktivní, výrazně přehnané verze sebe samých, potýkající se s absurdními situacemi vyplývajícími z protiepidemických opatření. Seriál nabídl divákům zavřeným doma úlevnou formu sebeironie a stal se výrazným průlomem do celostátního povědomí.

Úspěch internetové tvorby otevřel cestu k velkému plátnu. V roce 2022 měl premiéru film Tři Tygři ve filmu: Jackpot, akční komedie natočená s rozpočtem deset milionů korun a tržbami přes dvacet milionů korun. Robin Ferro v něm hrál postavu Roberta. Ve stejném roce se objevil ve filmu Grand Prix režiséra Jana Prušinovského a o rok později hrál ve snímku Jedeme na teambuilding.

Tato období ukazují jeden z charakteristických rysů Ferrovy kariéry: schopnost pohybovat se zároveň mezi divadlem, internetovou tvorbou a filmovým plátnem, aniž by jeden formát opustil ve prospěch druhého. Zatímco mnozí herci, kteří zaznamenají úspěch na sociálních sítích, přesouvají těžiště výhradně do online prostoru, Ferro zůstává pevně zakotven v kamenném divadle.

Vedle filmů se Robin Ferro postupně dostal i do televizní tvorby velkých stanic. V roce 2021 hrál postavu Dana Fejky v seriálu Stíny v mlze, a v roce 2023 ztvárnil roli Kamila Pulkrába v populárním seriálu televize Nova Zlatá labuť. Pro herce, který se do širšího povědomí dostal především jako komik spojený s improvizací, šlo o významný posun do jiného hereckého registru. Podle vlastních slov si Ferro v podobných projektech mimo Ostravu více dovoluje sahat po vážnější poloze, kterou by si v rámci komediálního repertoáru Divadla Mír zatím nedovolil naplno rozvinout. Zároveň věří, že se tento prostor postupně otevírá i doma v Ostravě.

Kombinace komediální image z Tří tygrů a vážnějších rolí v televizní a filmové tvorbě tak vytváří paradoxní, ale funkční portfolio. Diváci, kteří Ferra znají z improvizačních skečů jako bavičeho, který se nebojí jakékoli ztřeštěnosti, ho mohou potkat i v dramatickém seriálu ve zcela odlišném type postavy. Tato schopnost přepínat mezi registry je jedním z důvodů, proč si Divadlo Mír a jeho herci postupně získávají respekt i mimo okruh věrných fanoušků ostravského humoru.

Samostatnou kapitolu Ferrovy kariéry představuje dvojice se Štěpánem Kozubem, se kterou od roku 2022 provozuje stand-up show s názvem Už drž hubu!. Jde o formát, který se výrazně liší od skupinové dynamiky Tří tygrů, protože staví na osobní, takřka zpovědní rovině vztahu obou herců. Pořad je inzerován jako 2MEN show, ve které si oba protagonisté na sebe vzájemně prozrazují historky ze studentských let, ze sdíleného pokoje na internátu i z osobního života, přičemž organizátoři opakovaně zdůrazňují, že žádné téma není tabu.

Pořad měl premiéru na konci roku 2022 v Divadle Mír a postupně se z něj stalo turné navštěvující divadelní scény po celé republice, včetně pražského Divadla Na Fidlovačce. Popularita formátu dosáhla v roce 2025 nečekaného rozměru, když Kozub s Ferrem oznámili, že svůj stand-up odehrají přímo na palubě výletní lodi společnosti Costa Cruises během plavby po Středomoří na trase Savona - Barcelona - Toulon - Savona. Součástí zájezdu bylo i osobní setkání s oběma herci. Podle Kozubových slov přišla tato nabídka zcela nečekaně, aniž by o podobné možnosti dvojice dříve sama uvažovala.

Skutečnost, že se dvojice komiků z Ostravy dostala až na palubu středomořské výletní lodi, dobře ilustruje, jak se za deset let proměnil dosah původně lokálního fenoménu z klubu Heligonka.

Nejnovějším filmovým projektem spojeným s Divadlem Mír je celovečerní snímek Srnky, který měl českou premiéru 11. září 2025. Film natočil a zrežíroval Tomáš Svoboda, autor, jehož divadelní hra byla dříve uváděna na scénách pražského Divadla Na Fidlovačce, Divadla Bolka Polívky i libereckého Divadla F. X. Šaldy. Producentem snímku se stal zakladatel Divadla Mír Albert Čuba.

Příběh sleduje čtyři zdánlivě nesouvisející postavy, jejichž osudy se protnou během jedné bizarní noci. Nešťastný operetní dirigent v podání Štěpána Kozuba přijde po nehodě o oční víčka a získá protézy, které nepříjemně klapají. Mykolog Vladimíra Poláka trpí závratí z vlastní výšky. Slavný herec Ewalda Kuby v podání Alberta Čuby čeká v lese na posedu na srnu, protože ho zklamaly ženy. A osamělý finanční úředník Karla Janýze, kterého hraje Robin Ferro, prožívá ve výtahu paneláku divokou sexuální noc, po které utekl od mladé herečky zamilované do oné herecké hvězdy. Všechny tyto postavy po celou dobu sledují kouzelné srnky z okolního lesa, které jim nakonec splní jedno přání.

Recenze snímku se shodují na tom, že Srnky potvrzují rozpoznatelný rukopis Divadla Mír, totiž kombinaci absurdního humoru, záměrné trapnosti a přehrávání. Někteří kritici upozorňují, že jde o tvorbu primárně pro stávající fanoušky souboru, jiní naopak oceňují, že film posouvá charakteristický ostravský humor o krok dál oproti předchozím počinům. Sám Robin Ferro o snímku mluvil jako o oslavě lidské divnosti, která nám může připadat odporná, a přesto se stává součástí každodenního života.

Jedním z nejcharakterističtějších momentů, který Robina Ferra odlišuje od obrazu typického komediálního herce, je jeho otevřený přístup k vlastním profesním pochybnostem. U příležitosti třicátých narozenin v lednu 2026 popsal, že pochybnosti o sobě jako o herci považuje za palivo, které ho posouvá dál. „Pochybuju o sobě pořád. Beru to jako palivo,“ říká. Zároveň ale připouští, že je to věc, kterou je třeba vnitřně korigovat, aby ho pochybnosti nezničily zevnitř.

Tato vnitřní práce se nejvíce projevila při zkoušení inscenace Prachy jako by z nebe padaly. Poprvé po delší době dostal hlavní roli, a místo aby si tento posun vychutnal, prožíval ho jako náročnou zkoušku psychické odolnosti. Zajímavé je, že přestože sám o sobě říká, že mu jsou nejbližší klasické situační komedie, nesouhlasí s tím, aby byla zmíněná inscenace označována za čistě absurdní komedii. Podle něj jde spíše o situační komedii s absurdním prvkem: postavy samotné zůstávají lidské a uvěřitelné, absurdita nevychází z nich, ale ze způsobu, jakým se s danou situací vyrovnávají.

Hrát třicet reprízí stejné inscenace za sebou popisuje jako náročné, ale zároveň formativní. Ke každému představení přistupuje jako k příležitosti něco zpřesnit nebo doladit, nikoli jako k rutině, kterou je třeba odbýt. Aby si na tuto disciplínu udržel síly, vyhýbá se v období reprízování jakékoli vedlejší práci, ať jde o natáčení nebo dabing.

Mimo jeviště a kamery žije Robin Ferro životem, který lze popsat jako kombinaci tradičních valašských hodnot a italské dolce vita. Vaření je pro něj koníčkem, ke kterému se vrací opakovaně, a zvláštní slabost má pro pokrmy s dlouhou přípravou: hovězí na víně, svatomartinskou husu táhnoucí se v troubě i osm hodin, nebo klasickou svíčkovou. Tento typ vaření mu přináší podle vlastních slov podobné uspokojení jako pomalá práce na divadelní roli.

Druhým výrazným koníčkem jsou počítačové hry, ke kterým Ferro přistupuje s nečekanou intelektuální vážností. Srovnává vývoj herního média s vývojem čtenářských návyků a tvrdí, že existují hry, které jsou svým způsobem umělecká díla schopná předat hráči emoci a v některých případech ovlivnit jeho pohled na život. Jako příklad uvádí českou herní společnost Amanita Design, jejíž tituly jsou na první pohled vizuálně líbivé, ale skrývají hlubší poselství. Konkrétní hry, které právě hraje, ale záměrně nesděluje, a vysvětluje to tím, že se stále více obrací k tvorbě nezávislých vývojářů.

Italské kořeny se v jeho životě projevují i mimo gastronomii. Sám popisuje, že je v temperamentu více Italem než Čechem, tedy labužníkem, který si umí vychutnat hezký okamžik. Stejná italská krev mu ale přináší i sklon k impulzivním reakcím ve chvílích, kdy se něco pokazí, a velmi pomalé zklidňování po takových situacích.

Ohlédnutí za třicítkou, kterou Robin Ferro oslavil v lednu 2026, podle jeho vlastních slov nebylo žádným dramatickým mezníkem. Krátce po narozeninách si pomyslel, že začíná něco nového, ale hned vzápětí si tuto myšlenku sám vyvrátil s tím, že se necítí jinak než dva roky předtím. Tato kombinace sebeironie a vnitřní disciplíny je pravděpodobně klíčem k tomu, proč se z lokálního ostravského fenoménu stal herec, kterého dnes znají diváci po celé zemi.

Otázka, zda se mu podaří dotknout i vážnější herecké polohy a vymanit se ze škatulky komika, zůstává otevřená. Sám věří, že Divadlo Mír je na podobný posun připravené, protože soubor si za deset let vybudoval publikum, které je ochotné přijmout i drama. Filmová a televizní práce mu mezitím poskytuje prostor, který v domovském divadle ještě úplně nenašel.

Ať se ale Robin Ferro vydá příště kterýmkoli směrem, jeho dosavadní cesta od chlapce, který se bál házené v Zubří, přes konzervatoř v Ostravě až k vyprodaným sálům, filmovým plátnům, televizním obrazovkám a palubě výletní lodi uprostřed Středomoří, ukazuje, že hranice mezi regionálním a celostátním českým showbyznysem jsou dnes mnohem prostupnější, než se ještě před deseti lety zdálo. A pokud bude i nadále platit jeho vlastní recept na úspěch, totiž brát pochybnosti jako palivo a nikdy se neusadit v pohodlí, je téměř jisté, že jeho jméno bude na plakátech českých divadel a kin vídat ještě dlouho.

Zdroje: