Natália Germáni: slovenská herečka, která si přepsala pravidla hry

Byl srpen 2023 a na mostech v Praze visely plakáty s její tváří. Natália Germáni coby Andrea Absolonová, stojící na kraji desetimetrového prkna - to byl obraz, který se nesmazatelně vryl do povědomí české filmové sezóny. Film Její tělo tehdy vstupoval do kin s pověstí odvážného projektu - biografii české skokanky do vody, která po zranění páteře přešla do světa pornoprůmyslu. Roli, o které se muselo rozhodovat s maximální obezřetností, dostala herečka ze Slovenska.

Bylo to symbolické rozhodnutí na více úrovních. Natália Germáni, rodačka z Nitry, je totiž jednou z nejzřetelnějších postav toho, čemu lze říci nová vlna česko-slovenské filmové spolupráce. Generace, pro kterou hraniční čára na Moravě neznamená bariéru, ale příležitost. Generace, která nečeká, až ji někdo povolá, ale aktivně buduje kariéru přes oba břehy Váhu i Vltavy - a ideálně ještě přes oceán.

Narodila se 27. ledna 1993 jako Natália Germaniová. Rodné příjmení s ženskou koncovkou -ová, standardní v slovenské jazykové praxi, ji doprovázel celá léta dětství a studií na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Pak přišlo rozhodnutí, které leckomu připadalo jako maličkost - ale které ve skutečnosti hluboce vypovídá o tom, jak mladá slovenská herečka přemýšlela o své kariéře.

V roce 2015, ještě jako mladá herečka s pár televizními rolemi na kontě, si zkrátila profesní jméno na Natalia Germani. Bez diakritiky, bez ženské přípony. Jméno snáze vyslovitelné pro mezinárodní publikum, lépe zapamatovatelné v anglicky mluvícím prostředí, mezinárodní v té nejjednodušší možné podobě.

Šlo o gesto vědomé volby a předvídavosti. Zatímco generace slovenských hereček před ní - od Zuzany Mauréry po Emílii Vášáryovou - budovala kariéry primárně v rámci česko-slovenského prostoru, Germáni si od počátku projektovala dráhu s výhledem na vzdálenější obzory. Věc, která se dnes, kdy žije v New Yorku se svým manželem, jazzovým hudebníkem Martinem Valihorou, a jejich dvěma dcerami, ukazuje jako prozíravý krok.

Drobná jazyková úprava příjmení nebyla vzdáním se slovenské identity. Byla to spíš volba specifického druhu profesionality - pochopení, že herectví je globálně mezinárodní řemeslo a kariéra se staví s vědomím toho, kdo vás může obsadit a jak snadno si vás zapamatuje. Mnohé velké herečky střední Evropy prošly podobnou kalkulací. Germáni ji učinila vědomě a brzy.

Než se stala hvězdou českých kinoplakátů, absolvovala Germáni poctivé seriálové učňovství, které je pro herečky její generace skoro nevyhnutelné. Slovenská televizní tvorba má na rozdíl od té české specifický rytmus - velké, komerčně orientované stanice jako JOJ nebo Markíza spotřebovávají herceský talent v denní telenovelové výrobě, která je pro začínající herce zároveň dřinou i nepostradatelnou školou.

Deň a noc (2013), Dr. Ema (2014), Divocí koně (2015) - to jsou tituly, u nichž si Germáni vybrousila základní hereckou techniku. Práce před kamerou ve spěchu, pod tlakem vysílacího schématu, bez luxusu opakovaných záběrů, který si mohou dovolit filmové produkce. Pro herečku s akademickým vzděláním to mohlo být frustrující - ale bylo to nevyhnutelné.

Přelom nastal s rolemi, které přesáhly rámec seriálového schématu. V roce 2017 se dostala do Paneláku, slovenského komerčního seriálu s obrovskou sledovaností, kde si dostatečně upevnila pozici domácí hvězdy. Ale Germáni bylo jasné, že panelák není konečná destinace.

Přechod slovenských hereček do českého filmového prostoru má svou logiku. Česká filmová produkce je co do objemu zhruba třikrát větší než slovenská - zákonitě nabízí více příležitostí k dobré filmové roli. Jazyková blízkost, sdílená kulturní paměť a post-federální instinkty produkčních domů navíc znamenají, že takový přechod není chápán jako cizí element, ale jako přirozené rozšíření hereckého repertoáru.

Pro Germáni byl vstupním bodem do českého filmového prostoru rok 2018 a snímek Večne tvoja neverná, po němž následoval větší projekt - česká drama Amnestia z roku 2019. Ale skutečným průlomem byl rok 2022 a slovensko-česká koprodukce Nightsiren (Svetlonoc) pod vedením režisérky Terezy Nvotové.

Nightsiren je feministický psychologický horor odehrávající se v slovenské horské vesnici. Film, v němž Germáni ztvárnila postavu Šarloty - ženy vracející se po letech do rodné vsi, kde ji čeká temná minulost. Snímek měl premiéru na festivalu v Locarnu, kde získal prestižní Zlatého leoparda v kategorii Filmmakers of the Present, a okamžitě se stal jedním z nejdiskutovanějších středoevropských filmů sezóny. Výkon Germáni byl hodnocen jako klíčový. Film jí přinesl nominaci na Českého lva i nominaci na slovenské ocenění Slnko v sieti - tedy zároveň v obou zemích, přes jejichž filmové prostory se pohybuje.

To byl moment, kdy přestala být zajímavou tvářičkou slovenských seriálů a stala se herečkou se skutečnou filmovou váhou.

Podzim 2023 přinesl Její tělo - a s ním roli, která pro Germáni znamenala kvalitativní skok do jiné kategorie. Biopic Natálie Císařovské vypráví příběh Andrey Absolonové (1976-2004), české skokanky do vody, která se chystala na olympijské hry do Atlanty, ale těsně před zahájením her si při tréninku praskl meziobratlový článek páteře. Konec sportovní kariéry, ztráta identity, hledání nového smyslu. Andrea Absolonová ho nakonec našla v pornoprůmyslu, kde pod uměleckým jménem Lea De Mae dosáhla úspěchu a slávy srovnatelné s těmi sportovními. V roce 2004 jí byl diagnostikován nádor na mozku. Zemřela téhož roku ve věku 27 let.

Producenti snímku dlouho hledali vhodnou představitelku hlavní role. Neúspěšně. Pak rozšířili hledání na Slovensko. Přes agenturu přišla zpráva Natálii Germáni - natočte video se scénami a pošlete. Točila doma, bez asistence. Na základě videa ji pozvali na kamerové zkoušky, režisérka Císařovská si ji vybrala hned.

Pro Germáni to byl projekt, do nějž šla s jasně vytyčenými osobními hranicemi. Věděla, co bude obnášet - a vědomě si zvolila herectví, ne autentické tělesné vystavení. Citlivé intimní scény natáčela s vlastním manželem Martinem Valihorou, hranice nahoty si vytyčila spolu s režisérkou předem. Část scén odehrálo kaskadérka. Celé měsíce před natáčením trénovala techniku skoků pod vedením profesionální trenérky - pohyby skokanek do vody jsou natolik specifické, natolik odlišné od ostatních vodních disciplín, že jakékoliv improvizování by bylo okamžitě rozpoznatelné. Šestkrát týdně si cvičila sama doma.

Výsledek byl film, který na podzim 2023 dominoval českou diskusi o hranicích ženského zobrazení na plátně. Germáni o připravenosti na natáčení říkala, že vstupní pohovor ve světě porna byl pro ni psychicky náročnější, než čekala - přestože věděla, že bude porno hrát, nikoliv točit. Souhlasila s tím, že při natáčení takovýchto scén je přirozené, že na place panuje napětí, a herci se jim spíše vyhýbají. Zároveň oceňovala přístup celého česko-slovenského tvůrčího týmu jako citlivý a empatický.

Výroba Jejího těla byla sama o sobě symbolická. V klíčových tvůrčích rolích stály ženy - Natálie Císařovská jako režisérka a dokumentaristka, Aneta Honzková jako spoluscenáristka, Klára Belicová jako kameramanka. Takové složení tvůrčího týmu je i v roce 2023 v střední Evropě stále výjimkou, nikoliv pravidlem. A film to poznamenal - v přístupu k intimním scénám, v způsobu, jakým kamera pohlíží na Andrein příběh jako na příběh ženy, která vědomě zachází se svým tělem jako s nástrojem - nikoliv jako oběť.

Film měl premiéru na podzimním festivalu v Tallinu, pak vstoupil do českých kin. Přijetí bylo smíšené - části kritiky chyběla hlubší psychologická motivace postavy, jiní oceňovali střídmé vypravěčství. Germáni za roli Andrey Absolonové dostala nominaci na ocenění Slnko v sieti jako nejlepší herečka roku.

V roce 2023 byla Germáni zařazena do slovenského Forbes 30 under 30 - a opět si udělala vlastní cestu. Zatímco mnozí z listiny jsou podnikatelé, technologičtí inovátoři nebo sportovci, Germáni zastupovala kulturu a herectví. O rok později se na tomto seznamu sama ocitla v pozici porotce - tedy jako někdo, kdo posuzuje příští generaci slovenských talentů.

To je posunutí, které nelze přehlédnout. Z kandidáta na listině k hodnotiteli dalších - za jediný rok. Svědčí to o tom, jak rychle se v slovenském kulturním prostoru etablovala jako autorita.

Ale Germáni zároveň nežije ve světě uzavřeném do česko-slovenského kulturního bubla. Žije - spolu s manželem a dvěma dcerami se jmény Zuna a Vesa - v New Yorku. Přirozeně pendluje: Slovensko, Česká republika, Amerika. Svoji čtvrť na Manhattanu popisuje paradoxně jako velmi komunitní - po newyorsku v ní dosáhla pocitu bezpečí, který jí připomíná Slovensko.

Výrok, který o životě v USA říká, je prozíravý: do Ameriky by chtěla, až získá pracovní povolení, chodit na castingy. Nikoliv útočit, nikoliv lámat, ale zkoušet. Prozkoumat. Každá zkušenost člověka někam posune.

Jde o mentální nastavení, které ji odlišuje od starší generace slovenských hereček, pro které byl Západ buď nedosažitelný, nebo příliš vzdálený kulturně. Pro Germáni je Západ jen dalším pracovním prostředím - a dosáhnout na něj není pokorná aspirace, ale logistická otázka (pracovní povolení, péče o děti, dostupnost castingů).

Rok 2023 nepřinesl pouze Její tělo. Germáni se téhož roku stala součástí seriálu Iveta - mimořádně úspěšného slovenského projektu pod vedením Jana Hřebejka, jednoho z nejvýznamnějších českých filmových režisérů. Čech, který natočí fenomenálně úspěšný slovenský seriál - to je samo o sobě dobrý příklad toho, jak česko-slovenská kulturní spolupráce v současnosti funguje.

Iveta se při svém zahájení v lednu 2023 stala nejsledovanějším seriálem v celé dvacetileté historii televize JOJ - úvodní epizody sledovalo takřka osm set tisíc diváků, což je v slovenském kontextu číslo ohromující. Seriál napsal Petr Kolečko, scenárista, jehož jméno bývá spojeno s kontroverzí a sociální kritikou. Výsledkem byl projekt, v němž si Germáni zahrála jednu ze stěžejních vedlejších rolí - a který se stal dalším dokladem její schopnosti vybírat si projekty s přirozenou diváckou váhou.

Hřebejkova přítomnost v slovenské televizní produkci je přitom symptomatická pro tendence celého odvětví. Hranice mezi českou a slovenskou filmovou a seriálovou produkcí se v posledních letech stále více rozpouštějí. Ne pod tlakem nostalgie za společným státem, ale pod tlakem praktické ekonomiky: slovenský trh je malý, nabídka talentů z obou zemí je velká, koprodukční formáty přinášejí výhody všem stranám.

Mluvit o Natálii Germáni jako o symbolu nové generace není jen pohodlná publicistická zkratka. Jsou konkrétní rozdíly, které ji - a herečky podobného ročníku - odlišují od těch, které přicházely před nimi.

Reflexivita vůči hranicím. Germáni přistoupila k roli Andrey Absolonové s mimořádnou psychologickou přípravou - nikoliv tak, že si zvolila naprostou autenticitu, ale tak, že si vědomě vymezila, co bude hrát a co nikoliv. Starší generace hereček pracovala v paradigmatu, kde se o takových věcech příliš nemluvilo a kde herečka buď scény přijala, nebo odmítla roli. Germáni si vymohla třetí cestu.

Dvojdomost jako strategie. Pracovat zároveň v Česku a na Slovensku - a přitom žít v New Yorku - není náhoda ani výsledek okolností. Je to vědomě kultivovaný způsob kariérní existence. Germáni profituje z česko-slovenské kulturní blízkosti, zároveň z ní uniká do prostoru, kde pro ni není předem dáno, jakého druhu role dostane.

Absence seriálové pasti. Mnohé herečky zůstají v televizní produkci - buď protože jiné nabídky nepřicházejí, nebo proto, že seriálový plat je příliš pohodlný na to, aby se od něj odcházelo. Germáni seriálovou práci udělala - v Panelákui, v Ivetě, v Alici - ale nikdy v ní nezůstala déle, než bylo strategicky rozumné.

Vědomé budování mezinárodní přítomnosti. Změna příjmení v roce 2015 byl první krok. Přestěhování do New Yorku další. Účast na filmovém festivalu v Tallinu, kde Její tělo mělo mezinárodní premiéru, pak. Každý z těchto kroků byl vědomý a cílený.

Bylo by příliš snadné interpretovat Její tělo jako pouhou odvahou k roli. Ve skutečnosti jde o film, jehož dobová rezonance přesahuje jeden konkrétní projekt a jednu konkrétní herečku.

Příběh Andrey Absolonové - tělo jako sportovní nástroj, tělo jako kariérní prostředek, tělo jako autonomní rozhodnutí - je příběhem, jehož centrální otázky jsou v roce 2023 palčivější než kdykoliv před tím. Diskuse o autonomii ženského těla, o způsobu, jakým zobrazujeme ženy na filmovém plátně, o tom, kdo tyto příběhy vypráví a z jakého úhlu pohledu - to jsou témata, která v posledních letech restrukturalizovala celý filmový průmysl, od Hollywoodu po střední Evropu.

Císařovskám, Germáni a jejich spolupracovnicím se podařilo umístit česko-slovenský film do centra teto diskuse. Film snímá Andreinu cestu nikoliv jako morální pokles, ale jako autonomní rozhodnutí ženy, která vědomě zachází se svým tělem jako s nástrojem - a která tuto paralelu mezi vrcholovým sportem a pornoprůmyslem zformulovala sama, léta předtím, než ji kulturní komentátoři přijali jako legitimní tezi.

Germáni v rozhovorech o tomto tématu nevyhýbala snadnému povrchu. Poukazovala na to, že sport a pornoprůmysl jsou si v základních mechanismech překvapivě podobné: v obou odvětvích má nad tělem sportovkyně nebo herečky absolutní kontrolu někdo jiný - trenér, nebo režisér. Porovnání znelo provokativně a záměrně tak bylo i myšleno.

Jedna věc, která Germáni odlišuje od mnoha mediálně viditelných hereček její generace, je absence jakéhokoliv přepotřebeného osobnostního brandingu. Žije v New Yorku, ale nezaplavuje sociální sítě fotografiemi z Manhattanu. Má dvě dcery s neobvyklými jmény (Zuna - jméno z díla Františka Švantnera; Vesa - albánské jméno znamenající rosa), ale nepromuje mateřství jako životní styl. Provdala se spontánně, 11. listopadu 2022, v Aspenu, Colorado - místě a datu, které si vybrala prostě proto, že slovenská svatba se v létě nestihla.

Tato absence performativního sebeprezentování je u herečky její generace překvapivá. Digitální vizibilita je dnes pro hereckou kariéru pokládána za takřka povinnou složku. Germáni si ji nevytváří vědomě - a přesto je viditelná, protože se objevuje v projektích, u nichž na ní záleží.

Její pohled na roli hereček, které se nechtějí v rámci role svlékat, je přitom otevřeně realistický: herečka, která odmítá intimní scény, může přijít o dobré role. Nehodnotí to jako morální dilema, spíš jako odvětvovou realitu, s níž je třeba pracovat vědomě. Svou vlastní odpovědí bylo najít způsob, jak takové scény hrát za podmínek, které si sama stanoví - nikoliv odmítat, ale vyjednávat.

Její tělo je česko-slovenská koprodukce. Nightsiren je slovensko-česká koprodukce. Iveta je slovenský seriál s českým režisérem a scenáristou. Tyto tři tituly, v nichž Germáni hraje klíčové role, zároveň ilustrují stav česko-slovenské filmové spolupráce v prvních dekádách 21. století.

Koprodukční spolupráce byla vždy přítomna - ale dříve šlo spíše o technickou výpomoc nebo obsazení slovenských herců do vedlejších rolí v českých filmech. Dnes jde o hlubší propojení: sdílené scénáristické vize, společné financování, rovnoprávné zastoupení tvůrců z obou zemí. Česká filmová produkce hledá slovenský trh a talent, slovenská produkce hledá český kapitál a zkušenosti.

Zároveň platí, co poznamenala distribuční společnost CinemArt při uvedení jiného slovenského snímku: mladší generace se se slovenštinou tolik nesetkává jako v období společného státu. Kulturní vzdálenost, která od roku 1993 postupně narůstala, se promítá i do toho, jak česká kina přistupují ke slovensky mluveným filmům - některé jsou titulkovány, jiné dabovány, záleží na projektu.

Germáni tuto situaci obchází elegantně: hraje v češtině i slovenštině podle potřeby projektu. Jazykový přechod, který pro herečky starší generace byl někdy viditelnou překážkou, je pro ni přirozenou součástí pracovního repertoáru.

Natálie Germáni se v roce 2024 stala třiatřicetiletou matkou dvou dětí žijící mezi New Yorkem, Bratislavou a Prahou, s filmografií sahající od slovenských telenovel přes feministický horor až po kontroverzní biopic. Z lisabonského hledáčku mezinárodní kinematografie je stále relativně málo viditelná - ale z perspektivy středoevropské filmové scény je jedním z nejvýraznějších jmen své generace.

To, co dělá její kariéru zajímavou pro pozorovatele filmové kultury, není jen výčet rolí. Je to specifická kombinace: vědomá profesionalita (změna jména, strategický výběr rolí), ochota riskovat (volba Andrey Absolonové navzdory komplexnosti tématu), dvojdomost jako pracovní strategie a absence nátlaku na okamžitý průlom. Germáni pracuje jako někdo, kdo ví, že kariéra je maraton, nikoliv sprint.

A v kontextu česko-slovenské filmové spolupráce symbolizuje tendenci, která bude v příštích letech zřejmě sílila: propojení, v němž není rozdíl, na které straně Moravy projekt vznikl, pokud příběh za to stojí. Tuto slovensko-českou vzájemnost ve filmové tvorbě skvěle ilustruje případ seriálu Iveta, jehož česká realizace dosáhla na slovenský trh rekordní sledovaností - a kde Germáni figurovala jako herečka, přirozeně přítomná v obou kontextech zároveň.

Tělo, které si herečka Natália Germáni přinesla do role Andrey Absolonové, bylo důkladně připravené - fyzicky, psychicky, profesionálně. Ale také vědomě vytyčené jako hereččino tělo, nikoliv jako pouhý materiál pro potřeby scénáře. V tom je možná i nejpřesnější popis toho, co tato herečka přináší do střední Evropy: vědomou herečku, která ví, kde jsou její hranice - a která si je stanoví sama.