Jan Potměšil: Herec, jehož život byl silnější než jakákoliv role

Bylo těsně před jedenáctou večer, když Radka Potměšilová napsala ČTK zprávu, která se v pátek ráno rozlila přes všechna česká média. „Honza před jedenáctou zemřel, byli jsme s kluky s ním. Odešel ve spánku, jeho srdce už nevydrželo. Moc děkujeme všem na ARO Motol, bojovali jako lvi.“ Krátké věty, za nimiž se skrývá obrovská ztráta - ztráta herce, člověka a symbolu.

Jan Potměšil měl šedesát let. Přesně sedmnáct dní předtím slavil narozeniny. Muž, který přežil autonehodu s pouhou sedmiprocentní šancí na přežití, muž, který se probudil z kómatu do svobodné země a pak strávil třicet let dokazováním, že invalidní vozík není konec kariéry ani konec života - tento muž odešel tiše, bez dramatu, obklopený rodinou.

Česká kultura přišla o jednu ze svých nejpozoruhodnějších postav.

Příběh Jana Potměšila začíná sportovní rodinou. Jeho otec Jaroslav Potměšil byl docent Fakulty tělovýchovy a sportu Karlovy univerzity, ústřední trenér lyžování a předseda Československého svazu lyžařů. Matka Zdena se sportu také nikdy nezřekla. Do tohoto prostředí se 31. března 1966 v Praze narodil chlapec, jemuž sportovní geny nestačily - a místo na lyžích si vybral prkna jeviště.

Před kamerou se ocitl poprvé jako osmiletý - v jedné epizodě slavného seriálu Bakaláři, po boku Vladimíra Menšíka. V deseti letech se pak objevil v psychologickém dramatu Jakub, kde ztvárnil spolužáka titulní postavy v podání Filipa Renče. To nebyly náhodné obsazení dítěte kvůli přirozené spontaneitě - Potměšil hrál. Vědomě, s chutí, s talentem, který bylo vidět pouhým okem.

Na gymnáziu se k herectví vracel jen příležitostně. Pak ale přišla nabídka na roli v seriálu Třetí patro - a bylo rozhodnuto. Přihlásil se na DAMU, napoprvé se nedostal. Rok strávil na Fakultě tělovýchovy, ale touha po herectví byla silnější než jakýkoliv rozvrh. Na druhý pokus uspěl.

Ještě během studií hostoval v Divadle Na Zábradlí a v Divadle Na Vinohradech. Kariéra mladého Potměšila nestoupala - letěla.

Bylo mu jednadvacet let, když přišel rok 1987. Tento jediný rok ho katapultoval mezi tváře, které celá republika zná. Hned dvěma filmy zároveň.

V Olmerově snímku Bony a klid, natočeném podle scénáře Radka Johna, ztvárnil naivního mladíka Martina - automechanika z Mladé Boleslavi, který přijede do Prahy, naletí skupině veksláků a postupně se sám stane jedním z nich. Film byl na svou dobu odvážný, sociálně kritický, zachycoval morální rozpad části společnosti pod tlakem komunistického systému. Potměšil v něm nebyl jen sympatický mladík - byl to herec, který unesl složitý oblouk postavy od nevinnosti k pádu.

Ve stejném roce se v pohádce Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci proměnil v udatného ševce Jíru. Tato role ho provázela desítky let - stačilo říct „Jíra“ a celá republika věděla, o koho jde.

Ke dvojici přibyl ještě film Proč? v režii Karla Smyczka, tehdy odvážně tematizující fotbalové chuligánství. Tři filmy v jednom roce, každý jiného žánru, každý s jiným hereckým nárokem. Jan Potměšil to zvládl bez přetaktování, bez afektovanosti. Tehdy si mnozí říkali, že tento kluk bude jednou patřit ke špičce české kinematografie.

Nestali se dobrými proroky. Nestali se proto, že to co přišlo, nikdo nepředpokládal.

Sametová revoluce Jana Potměšila nezastihla doma. Byl to herec, který od začátku věděl, na které straně stojí. Již v létě 1989 se zapojoval do protirežimních aktivit, chodil na demonstrace během Palachova týdne, šířil petiční manifest Několik vět a v listopadu se zapojil do herecké stávky. Patřil k těm, kteří věřili, že herectví není jen profese, ale také závazek vůči době a společnosti.

Koncem listopadu a začátkem prosince jezdili herci a studenti za horníky do Ostravy. Chtěli jim vysvětlit, co se děje v Praze, co se dělo na Národní třídě, proč je třeba podpořit změnu. Potměšil na jednu takovou cestu jel s hercem a režisérem Janem Kačerem. Bylo to 8. prosince 1989 - svoboda v Československu měla teprve pár týdnů.

Na zpáteční cestě usnul na zadním sedadle. „Kačer seděl vedle řidiče, já byl vzadu. Byl jsem hodně unavený a spal jsem. Nic si od té doby nepamatuji,“ říkal v pozdějších rozhovorech. Řidič zřejmě také usnul. Auto dostalo smyk na zmrzlé silnici.

Potměšil se probudil až v únoru 1990. Po dvou měsících kómatu. Prvním, co mu otec sdělil, bylo, že Václav Havel je prezidentem. Druhou zprávou bylo, že jeho páteř je poškozena natolik, že nikdy nebude chodit.

Lékaři mu dávali sedmiprocentní šanci na přežití. Přežil. Ale ne tak, jak si jako jednadvacetiletý student DAMU představoval.

Výrok, který se stal jeho poznávacím znamením, říká mnoho o povaze tohoto muže. Není v něm hořkost. Není v něm výčitka ani lítost. Je v něm ostrý, lehce ironický nadhled člověka, který prošel něčím, co by většinu z nás zlomilo - a přitom zůstal pevně zakořeněn ve svém přesvědčení, že to mělo smysl.

Po dvou letech v nemocničních a rehabilitačních zařízeních se Potměšil musel znovu naučit fungovat. Ne chodit - to se nenaučil nikdy. Ale žít, pracovat, hrát. A to se naučil znovu brilantně.

K divadlu se vrátil díky svému kamarádovi a spolužákovi z DAMU, režisérovi Jakubovi Špalkovi. Stal se zakládajícím členem Divadelního spolku Kašpar, který hrál v pražském Divadle v Celetné. Toto angažmá se stalo středobodem jeho profesního života na více než tři desetiletí.

Na divadelních prknech Kašpara vytvořil řadu rolí, které jsou dnes považovány za vrcholy české herecké práce v podmínkách, jež by většinu herců odradily od jakéhokoliv pokusu. Zahrál Charlieho Gordona v Růži pro Algernon - a hra měla do roku 2023 přes 880 repríz. Skoro sedm set repríz jednoho titulu je na české poměry výjimečný výkon, jakého dosahují jen skutečné legendy. V Shakespearově Richardovi III. ztvárnil titulní roli a za ni v roce 2000 obdržel Cenu Alfréda Radoka - nejvýznamnější české divadelní ocenění - jako nejlepší herec.

Hrál Ježíše ve Felix Mittererově hře Nepokoje v Božím domě, ztvárnil Polska v Hamletovi. Každá z těchto rolí vyžadovala maximální soustředění, fyzickou přítomnost a hereckou odvahu. Invalidní vozík neposkytuje na jevišti žádné úlevy - spíše staví herce před výzvy, s nimiž se jeho stojící kolegové nikdy nesetkají.

Jan Potměšil nebyl jen divadelníkem. Filmové role ho neopustily - v roce 2014 se vrátil k postavě Martina v pokračování Bony a klid 2. Hrál v seriálech Kancelář Blaník a Život a doba soudce A. K. Byl moderátorem adventních koncertů České televize. Zdánlivě různorodá filmografie, která ukazuje herce, jenž si neříkal o role pouze pro jejich prestiž, ale přijímal práci, která ho bavila a v níž mohl být platný.

Zároveň se aktivně angažoval mimo jeviště. Byl tváří dobročinných iniciativ, vyjadřoval se k lidsko-právním tématům, vystupoval veřejně a jasně. V roce 2025 - méně než rok před svou smrtí - obdržel od Ústavu pro studium totalitních režimů Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv.

Ocenění přišlo s třiceti pětiletým odstupem od osudové noci. Ale pro Potměšila nebylo toto uznání záležitostí nostalgie - bylo potvrzením, že jízda do Ostravy a všechno, co z ní vzešlo, mělo smysl. Že i ta nehoda, i ten vozík, jsou součástí příběhu, který stojí za to vyprávět.

Potměšil nebyl hercem, který svůj soukromý život promítal na veřejnost jako kulis. V roce 2004 se oženil s novinářkou a PR manažerkou Radkou Prchalovou. Spolu vychovali dva syny, Šimona a Jana. Rodinu popisoval jako základ, bez kterého by se nedokázal znovu postavit - nebo spíše znovu posadit do vozíku a jet kupředu.

„Mám báječnou rodinu, našel jsem ženu svého života, mám dva zdravý kluky a můžu dělat práci, kterou chci,“ říkal v rozhovorech s prostotou, která zní banálně jen do chvíle, než si uvědomíme, jakou cestu k těmto slovům musel urazit.

Chalupa v Lomu u Tábora - rodiště jeho otce - byla místem, kam se rád vracel. Místo bez divadel a kamer, kde byl prostě Honza.

Poslední kapitola Potměšilova života byla nejtěžší od roku 1989. Koncem roku 2023 ho srdce zklamalo natolik, že skončil na jednotce intenzivní péče IKEM. Strávil tam skoro tři týdny. „Bylo to opravdu vážné,“ říkal po propuštění. „Ale odborníci v IKEM mi velmi pomohli.“

Sotva se z toho vzpamatoval, přišla žlučníková kolika. Vánoce 2023 strávil opět v nemocnici. S sebou si odnesl dlouhý seznam věcí, které nesměl jíst - a s tím přísnou dietu, která mu v dalších měsících určovala každodenní rytmus.

V posledních měsících se na veřejnosti objevoval jen výjimečně. Přicházel se rozloučit s kolegy, kteří odcházeli před ním. Jako by si byl vědom, že i jeho čas se krátí. A přece - lidé, kteří ho znali, říkají, že nikdy neztratil nadhled ani smysl pro humor. Ani ve chvílích, kdy bylo nejhůř.

Ve čtvrtek 17. dubna 2026 večer, krátce před jedenáctou, přestalo bít jeho srdce. Byl obklopen rodinou. Odešel tak, jak žil poslední roky - v klidu, doma, bez zbytečné exhibice.

Dramaturg České televize Radomír Šofr, který zprávu o jeho smrti komentoval záhy po jejím zveřejnění, řekl: „Myslím si, že česká veřejnost mu bude za spoustu věcí vděčná a že si to teprve bude uvědomovat.“

Je to pravda. Potměšilův odkaz je vrstvený. Je v něm filmová hvězda ze Sametového-šedivého konce normalizace, chlapec z pohádky, kterého celá republika milovala jako Jíru. Je v něm hrdina sametové revoluce, který svou účast zaplatil cenou, jíž nikdo z ostatních herců nechápal. Je v něm zakládající člen divadelního spolku, který ukázal, že český divák je ochotný přijít na představení devadesátý krát a ještě se těšit.

Ale především - a to je možná nejdůležitější - je v něm člověk, který nikdy nepřestal věřit, že život má smysl, i když se zdálo, že ho osud záměrně, krutě a bez varování zkrátil o to nejkrásnější.

Potměšil mohl po prosinci 1989 rezignovat. Mohl se stáhnout do soukromí, přijímat soucit okolí a ztratit se z dohledu. Místo toho strávil třicet let tím, že lidem ukazoval, jak se hraje Richard III. na invalidním vozíku. A oni přicházeli znovu a znovu a znovu, protože to chtěli vidět.

To je odkaz, který přežije všechny nekrology.

Bylo mu šedesát let. To je málo.

Zdroje: