Tři vteřiny do ticha: proč Nuselský most děsí Prahu dodnes

Říká se, že každý Pražák ví, kde Nuselský most je. Málokdo však říká, proč to ví. Nestojí tam pro svou krásu, ani pro impozantní délku téměř půl kilometru. Nestojí tam jako symbol vítězství architektonického ducha nad přírodní překážkou. Stojí tam - a každý to cítí, i když to nahlas nevysloví - jako místo, kde se Praha opakovaně dotýkala vlastní tmy.

Když se v únoru 1973 před kamerami přestřihl pásky tehdejší generální tajemník Gustáv Husák a most Klementa Gottwalda byl slavnostně otevřen pro provoz, noviny psaly o triumfu socialistického stavebnictví. Betonový kolos překlenující Nuselské údolí byl tehdy právem chápán jako technický zázrak - uvnitř jeho dutého tělesa vedlo metro, nahoře proudily automobily, po bocích kráčeli chodci. Čtyřicet dva a půl metru pod jejich nohama se prostíralo zelené údolí s parkem Folimanka.

Jenže ještě dřív než uplynul první rok provozu, přistál v tom údolí první mrtvý.

Komunistický tisk o tom nepsal. Sebevraždy na mostě pojmenovaném po prvním dělnickém prezidentovi - to se přece nehodilo. A tak se Pražané o tom, co se na Nuselském mostě děje, dozvídali jinak: od záchranářů, od pohřebních vozků, od lidí, kteří bydleli v domech pod mostem a jejichž okna příliš dobře slyšela. Nebo viděla.

Fyzika je v tomto případě bezlítostná a přesná. Z výšky čtyřiceti dvou metrů trvá volný pád přibližně tři vteřiny. Po jejich uplynutí dopadá lidské tělo na zem rychlostí přesahující sto kilometrů v hodině. Přežít takový náraz je téměř vyloučeno - v celé historii Nuselského mostu se to podařilo pouhým dvěma lidem. Ostatním nezbylo nic.

Ale proč právě Nuselák? Proč ne Staroměstská věž, která je přinejmenším stejně vysoká? Proč ne viadukt v Hlubočepích, kde výška dosahuje třiceti metrů? Na tuto otázku kdysi odpovídal architekt Stanislav Hubička, jeden z tvůrců mostu, který se svou stavbou musel žít i s tímto vědomím. Konzultoval to s psychiatry. Odpověď, kterou dostal, byla překvapivě konkrétní: sebevrah nepotřebuje jen výšku. Potřebuje vzdušnost. Potřebuje pod sebou vidět krajinu, otevřené nebe, hloubku údolí. Na mostě ji vidí. Staroměstská věž nabízí pohled na střechy, které vzdálenost zrakově zkracují. Hlubočepský viadukt je zase příliš daleko od centra - „Nuselák máte nejblíž,“ řekl prý psychiatr lakonicky.

K tomu přistupovala ještě jedna okolnost: původní zábradlí bylo vysoké pouhých 120 centimetrů. Dospělému člověku sahalo zhruba do pasu. Přeskočit je nebo přelézt nebylo nijak obtížné. Podle dnes již legendárního příběhu si jedna stařenka dokonce přinesla malé štafličky, aby to měla jistější.

Přesný počet obětí Nuselského mostu není znám. Komunistický režim sebevraždy systematicky zatajoval, evidence se nevedla. Teprve po roce 1989 začaly na povrch vyplouvat vzpomínky těch, kteří to věděli nejlépe - policistů, záchranářů, zaměstnanců pohřební služby. Major Milan Arnold, který sloužil roky na kriminálce v Praze 2, vzpomínal v roce 1992 v Rudém právu: od roku 1974 skočilo z Nuselského mostu 282 lidí, přičemž to bylo jen z „jeho“ poloviny mostu. Druhá polovina patřila Praze 4 a tamní záznamy neměl k dispozici. O dva roky později upřesnil, že za devět let jeho osobní služby na Praze 2 šlo o přibližně 170 případů.

Celkový počet obětí za dobu od otevření mostu do instalace účinných bariér v roce 2007 se odhaduje na více než tři sta. Přesné číslo se asi nikdy nedozvíme. Policie sebevraždy na mostě v určitém období přestala i evidovat - nestíhala, nebo nechtěla.

Těla dopadala nejčastěji do oblasti poblíž benzinové pumpy. Lidé, kteří tam pracovali nebo žili v okolí, si na to zvykli způsobem, na který si člověk zvykat nikdy neměl. A přesto si zvykli.

Komunistický tisk mlčel. Lidé si ale povídali. A tam, kde chybí oficiální informace, nastupují legendy.

V osmdesátých letech se Prahou začaly šířit zvěsti o tajemné gangsterské partě, která prý shazuje chodce z mostu pro vlastní potěšení. Hypotéza měla svou logiku: jak to, že jen málo obětí zanechalo dopis na rozloučenou? Jak to, že za zábradlím zůstávaly nákupní tašky s nedokoupenými potravinami? Jak to, že lidé na mostě někdy mizeli, aniž by cokoliv nasvědčovalo předchozímu rozhodnutí?

Policie tuto teorii nikdy nepotvrdila. Žádná gangsterská parta nebyla nikdy odhalena ani prokázána. Nicméně jedno reálné jádro ta legenda měla - a to právě onu záhadnou absenci rozlučkových dopisů. Psychologové dnes vysvětlují, že řada sebevražd na přemostích probíhá impulzivně, bez předchozího plánování. Procházíte mostem, dívate se dolů a - v určitém, velmi zranitelném stavu mysli - se najednou zdá skok jako jediné možné řešení. Trvá to vteřiny. Nezbývá čas ani na dopis, ani na odložení nákupu.

Je to vysvětlení racionální. Ale jistá tajemnost kolem mostu se tím nevyčerpává.

Mezi nejtrvalejší pražské pověsti patří příběh o dělníkovi, který měl při stavbě Nuselského mostu spadnout do dutého pilíře. Pád prý nepřežil. A protože jeho vyproštění by bylo technicky velmi obtížné a zdlouhavé, nebohý muž byl údajně do betonového pilíře zalit a zůstává tam dodnes - uvězněn v útrobách stavby, která se stala synonymem smrti.

Tento příběh nelze ani potvrdit, ani spolehlivě vyvrátit. Záznamy z výstavby jsou neúplné. Komunistický přístup k pracovním úrazům nebyl vždy transparentní. Kolik lidí při výstavbě gigantického mostu zahynulo, se dnes těžko zjišťuje.

Co je ale jisté: pracovní úrazy při výstavbě Nuselského mostu skutečně existovaly. Most byl postaven za podmínek, které by dnešní předpisy o bezpečnosti práce označily za nepřijatelné. Jestli se v jeho pilíři skutečně nachází lidský ostatek, neví nikdo.

Ale Pražané ten příběh znají. A možná právě proto, že ho znají, si ho stále předávají - jako vysvětlení toho, co vysvětlit nejde.

Záhadolog a spisovatel Otomar Dvořák, narozený roku 1951, patří k lidem, kteří se problematikou Nuselského mostu zabývali systematicky. A jedním z případů, na které narazil, byl příběh muže, jehož budeme nazývat Rudolf.

Rudolf bydlel v bezprostřední blízkosti mostu. Po dobu sedmnácti let ho pronásledovaly jevy, které nebyl schopen racionálně vysvětlit: záhadné přízraky, nevysvětlitelné pocity, opakující se vize. Dvořák se do jeho případu ponořil s vědeckými přístroji v ruce. To, co naměřil, bylo překvapivé.

Půda v okolí mostu - jinak prakticky nulový vodič elektrického proudu - vykazovala na určitých místech výrazné anomálie. Bludné proudy zde dosahovaly hodnot, které by za normálních okolností nebyly možné. Dvořák jejich původ přičítal průsečíku různých elektromagnetických zdrojů: v zemi se kříží vedení železniční trati s tramvajovými kolejemi, metro svým provozem generuje silné elektromagnetické pole, kovová konstrukce mostu funguje jako obří anténa, která tyto impulzy zesiluje a přenáší.

Nejsilnější vír bludných proudů byl zaznamenán přímo v bytě Rudolfa.

Je tohle vysvětlení přízraků? Jsou vizuální a smyslové halucinace způsobeny elektromagnetickými anomáliemi, které přímo ovlivňují nervový systém? Věda na tuto otázku jednoznačnou odpověď nemá, ale hypotéza není tak fantastická, jak by se mohla zdát. Výzkumy opakovaně prokázaly, že silná elektromagnetická pole mohou u citlivých jedinců vyvolávat pocity cizí přítomnosti, sluchové jevy nebo vizuální distorze. Nuselské údolí s jeho neobyčejnou koncentrací elektromagnetických zdrojů by mohlo být přirozenou laboratoří podobných jevů.

Nebo jsou ty přízraky - jak věří lidé jiného přesvědčení - otiskem nepokojných duší? Zůstatky vědomí těch, kteří tady za desetiletí skončili svůj život?

Česká kinematografie se ke Nuselskému mostu přiblížila v roce 1996, kdy režisér David Ondříček natočil film Šeptej. Ve scéně, která se stala jednou z nejsilnějších v české filmové paměti devadesátých let, přichází záchranář - herec Bořivoj Navrátil - k muži stojícímu na mostě a mluví s ním způsobem, který je přesným opakem vší romantizace sebevraždy. Říká mu, jak to celé dopadne: bezvědomí, záchranná auta, přerušená páteř, smrad, ponížení. Umírání, které trvá hodinu. „Budeš posranej, pochcanej, budeš strašně toho litovat,“ říká záchranář. „Ale s přeraženou páteří toho moc nenaděláš.“

Ta scéna je záměrně odstrašující, záměrně brutálně upřímná. A je to přesně ten způsob komunikace, který odborníci na prevenci sebevražd dnes doporučují - ne sentimentální, ne moralizující, ale věcný, tělesný, konkrétní.

Film Šeptej byl - mimo jiné - kulturní reflexí toho, co se na Nuselském mostě dělo celá desetiletí.

Mezi stovkami tragédií, které Nuselský most zažil, stojí jedna příběhem, z něhož dosud mrazí. 1.října 1990 přineslo Rudé právo krátkou zprávu o tom, co se stalo den předtím: devětadvacetiletá žena přišla na Nuselský most a shodila přes zábradlí svého sedmiletého syna. Pak skočila za ním.

Dítě zemřelo. Žena také.

Teprve poté, co se tato zpráva dostala na veřejnost - a to šlo paradoxně o jeden z prvních případů, o nichž tisk po pádu komunismu otevřeně napsal - přišla první reakce v podobě fyzické zábrany. K původnímu metrovému zábradlí bylo přidáno pletivo. Nestačilo. Sebevrazi ho překonávali. V letech 1996 a 1997 přišel nový plot s hustšími oky, dosahující výšky 2,7 metru - za cenu přes patnáct milionů korun. Nestačil ani ten.

Teprve v roce 2007 byl most vybaven zahnutou stříškou z ocelového plechu a plexiskla, jejíž překonání by bez horolezeckého vybavení bylo prakticky nemožné. Od té doby se úspěšná sebevražda skokem z Nuselského mostu nepodařila.

Čísla potvrzují, co odborníci na prevenci sebevražd říkají dlouhodobě: fyzické zábrany fungují. Lidé, které zábrana na jednom místě zastaví, ve velké většině případů nejdou hledat jiné místo. Impulz pomine. Krize přejde. Část z nich nakonec vyhledá pomoc.

V parku Folimanka - přímo pod mostem, tam, kam po desetiletí dopadala těla - stojí od roku 2016 nenápadný pomník od umělce Krištofa Kintera. Jmenuje se Z vlastního rozhodnutí.

Není to pomník v tradičním slova smyslu. Není to kámen s jmény, ani bronzová deska. Je to spíše zamyšlení v materializované podobě - připomínka toho, co se v těchto místech odehrálo, bez toho, aby to bylo gesto triumfu nebo smutku. Jen uznání, že se to stalo. Že lidé zemřeli. Že zde měli nakonec - jakkoli tragicky - vlastní rozhodnutí.

Většina lidí, kteří parkem procházejí, si pomníku nevšimne. To je možná v pořádku. Ne každá památka má být křičící.

Výzkum míst sebevražd je citlivá, ale důležitá disciplína. Nuselský most v tomto ohledu nabízí fascinující - a děsivý - přírodní experiment.

Psychologové a psychiatři, kteří se touto problematikou zabývají, identifikují několik faktorů, které „místa sebevražd“ vytvářejí. Přístupnost je klíčová: snadný přístup bez nutnosti překonávat velké překážky. Jistota výsledku: výška, která neumožňuje přežití. Impuls: místo, kde přechod od myšlenky k činu trvá vteřiny, ne hodiny. A možná nejdůležitější: symbolika a tradice. Jakmile se o místě začne mluvit jako o „místě sebevražd“, stává se pro lidi v krizi cílem, ke kterému se vydávají i z velké vzdálenosti.

Nuselský most splňoval všechna tato kritéria dokonale. A protože tisk v době komunismu mlčel, nemlčelo město. Zvěsti se šířily ústně, mezi sousedy, v hospodách, ve frontách.

Existuje ale i jiná rovina - ta, o které se mluví méně. Někteří výzkumníci upozorňují na fenomén nevysvětlitelného nutkání na vysokých místech. Francouzsky se tomu říká l'appel du vide - volání prázdnoty. Jde o dobře zdokumentovaný psychologický jev: určité procento lidí bez sebevražedných myšlenek pociťuje na vysokých místech náhlý, iracionální impuls skočit. Ne proto, že by chtěli zemřít, ale jako záblesk nejasné přitažlivosti propasti. Většina to zakrátko potlačí. Ale za určitých podmínek psychické zranitelnosti…

Je tohle tím „nevysvětlitelným nutkáním“, o němž mluví lidé procházející přes Nuselák? Vědecké vysvětlení existuje. Ale nevyčerpává celý příběh.

Praha si svůj Nuselský most pamatuje jinak než ostatní stavby. Jinak než Karlův most nebo Vltavský oblouk. Nepamatuje si ho jako architektonický klenot - i když klenot technický bezesporu je - ale jako místo, kde se přihodilo příliš mnoho věcí, na něž se zapomenout nedá.

Lidé, kteří v Nuslích vyrostli, mají v paměti konkrétní vzpomínky: záchranky, které projíždějí údolím, siluety na zábradlí, nebo jen ten zvuk. Jeden záchranář vzpomínal na případy, kdy přijeli a pod mostem ležela taška s nákupem. Mléko, housky, jogurty. Člověk šel prostě z obchodu domů.

A pak nepřišel.

To je nejsmutnější obraz Nuselského mostu. Ne stovky mrtvých jako abstraktní číslo. Ne tajemné přízraky ani bludné proudy. Ale taška s nákupem za zábradlím. Nákup, který čekal na svého majitele.

Nuselský most stojí dál. Denně přes něj projede přes třicet šest tisíc vozidel, metro ho využívá k přepravě třista tisíc cestujících za den, chodci ho přecházejí v létě i v zimě, turisté se z něj dívají na panorama Prahy.

Zábrany fungují. Statistiky se zlepšily. Symbolika pomalu - velmi pomalu - ustupuje.

Ale pod tím vším - pod betonem, ocelovými lany, pod tunelem metra a pohledem do údolí - zůstává ta otázka, na kterou nikdo nemá úplnou odpověď. Proč právě tady? Proč se tohle místo stalo tím, čím se stalo?

Je to fyzika, blízkost k centru a nízké zábradlí. Je to elektromagnetická anomálie Nuselského údolí. Je to tradice a pověst, která místo sama o sobě definuje a přitahuje. Je to volání prázdnoty, které na přemostích slyší mnozí, ale většina ho přemáhá.

Nebo je to duch dělníka v pilíři. Nebo stín matky, která skočila za synem. Nebo záblesk vědomí tří set lidí, kteří si v tomto místě sáhli na dno.

Každý si vybere svůj příběh. Most stojí dál a nevysvětluje nic.

Zdroje: