Lebku zalil do betonu a chtěl ji hodit do řeky. Příběh krádeže, která otřásla Českem

Bylo úterý 12. května 2026 a v Jablonném v Podještědí se připravovalo na večerní bohoslužbu. Vikář Štěpán Maria Filip stál v sakristii, když uslyšel podivný zvuk. Ránu. Pak ještě jednu. Řinčení skla. Vyšel ke kněžišti a v tu chvíli se mu před očima mihla tmavá postava, která rychlým krokem mířila ven z kostela. Netrvalo to ani minutu. Na bočním oltáři zely prázdné, rozbité relikviáře - vnitřní i vnější sklo pěti a sedmimilimetrové tloušťky bylo rozlétlé po menze oltáře. A lebka svaté Zdislavy z Lemberka, česká světice z 13. století a patronka severních Čech, zmizela.

Zpráva se šířila nejdříve Jablonným a pak celou zemí s rychlostí, jaká přísluší jen mimořádně šokujícím událostem. Krádež lebky světice je v novodobé historii Česka prakticky bez precedentu. Lidé stáli před bazilikou a nevěřili. Říkali si: kdo tohle dělá? A proč?

Odpověď, která přišla o dva dny později, nebyla ani zdaleka ta, co většina lidí čekala.

Aby bylo jasné, o čem vlastně mluvíme: Jablonné v Podještědí je malé město ležící v srdci Podještědí, v místech, kde se česká kotlina láme do předhůří Lužických hor. Barokní bazilika svatého Vavřince a svaté Zdislavy - dílo vídeňského architekta Johanna Lucase Hildebrandta z počátku 18. století - patří k nejcennějším sakrálním stavbám střední Evropy. Je to místo, kam přicházely a stále přicházejí tisíce poutníků ročně. Přicházejí ke hrobu, ke kryptě pod oltářem, kde jsou uloženy ostatky Zdislavy z Lemberka.

A v rokokové schránce na bočním oltáři hlavní lodi - odděleně od zbytku těla, jak to bývá u svatých zvykem - spočívala její lebka.

Zdislava zemřela v roce 1252, ve věku asi třiatřiceti let, vyčerpána nikoli nemocí v klasickém slova smyslu, ale neúnavnou péčí o druhé. Narodila se kolem roku 1220 v Křižanově na Moravě do šlechtické rodiny brněnského purkrabího Přibyslava. Jako dospívající dívka, patnáctiletá, byla provdána daleko na sever, na hrad Lemberk, za Havla z rodu Markvarticů - jednoho z nejmocnějších velmožů své doby, blízkého důvěrníka krále Václava I.

Mohla žít v přepychu. Místo toho se z ní stalo něco, co její době bylo vlastně dosti cizí: šlechtična, která osobně chodila ošetřovat malomocné, rozdávat jídlo chudým a přijímat pocestné do svých hradních zdí. Spolu s manželem přivedla do Jablonného dominikánský řád a nechala vystavět klášter se špitálem. Dalimilova kronika o ní píše, že „pět mrtvých boží mocí vzkřísila, mnohým slepým zrak vrátila, chromých a malomocných mnoho uzdravila“. Zda šlo o zázraky, nebo o vynikající znalost dobového bylinkářství a léčitelství - jak ho zřejmě zdědila po své matce Sibyle - to dnes těžko rozsoudíme. Jisté je, že se dotýkala malomocných v době, kdy to nikdo z její vrstvy nedělal.

Zemřela dříve než mnozí z těch, o které pečovala. Pohřbena byla v kostele svatého Vavřince v Jablonném, jehož stavbu sama zahájila, dokončení se ale nedožila. Ostatky tam spočívají dodnes - téměř osm set let. Za blahoslavenou byla prohlášena v roce 1907, za svatou ji kanonizoval Jan Pavel II. v roce 1995 na olomouckém letišti před statisíci věřícími, spolu s mučedníkem Janem Sarkandrem.

Pravost lebky antropolog Emanuel Vlček potvrdil vědeckým výzkumem v roce 1991. Dnes je Zdislava patronkou Libereckého kraje, Litoměřické diecéze, české dominikánské provincie a patronkou rodin. Relikvie z jejích ostatků putovaly do čtyřiceti míst na světě - na Filipíny, do Brazílie, Vietnamu, Austrálie. V roce 2021 dostala část ostatků i papež František.

A lebka - ta hlavní, nejsvátnější relikvie - ležela v bazilice v Jablonném, ve skleněné schránce s alarmem.

Nestačilo to.

Zabezpečení relikviáře sestávalo ze dvou vrstev skla - vnějšího silného pět milimetrů a vnitřního silného sedm milimetrů. Alarm byl k schránce připojen, ale v době, kdy ke krádeži došlo, byl vypnutý. Byl vypnutý proto, že se právě připravovala bohoslužba - takový je standardní provozní postup.

Pachatel to buď věděl, nebo měl štěstí. Nebo obojí.

Z kamerového záznamu baziliky - záznamu, jak policie přiznala, velmi nekvalitního - bylo možné vyčíst jen to nejzákladnější: tmavé oblečení, světlé boty, rychlá chůze. Muž přiběhl k oltáři, rozbil obě skla, vytáhl lebku a odešel. Celá akce trvala vteřiny. Vikář Štěpán Filip, přicházející ze sakristie, nestihl zasáhnout. Viděl jen odcházející postavu.

Čtyři minuty po osmnácté hodině přijala českolipská policie oznámení o krádeži. Spustilo se rozsáhlé pátrání, jaké severočeský region v novodobé historii příliš nezažil. Kriminalisté z České Lípy začali okamžitě spolupracovat s kriminalistickým ústavem v Praze. Policie zveřejnila výzvu k veřejnosti a záběry z kamer. Kontrolovala výjezdy z města.

Historik Jaroslav Šebek v prvních hodinách pátrání pro média naznačoval možné motivy: sběratel, vyděrač, muž s psychickou úchylkou, satanista. Krádež ostatků světců má v Evropě překvapivě dlouhou historii. Ve středověku se relikvie kradly zcela otevřeně, dokonce s jistým sebeospravedlněním - praktikovalo se takzvané furta sacra, česky „svatá krádež“. Světec přece sám dovolí být přenesen tam, kde bude lépe uctíván. Dnes jsou motivace jiné, ale trh existuje. Jenže ostatek bez doložené provenience má na legálním trhu nulovou hodnotu - nelze ho nikde prodat ani vystavit. To vylučovalo klasický obchodní motiv.

V Jablonném lidé stáli před bazilikou a spekulovali. Zaznívalo: byl to někdo místní. Někdo, kdo znal provoz kostela, věděl, kdy je alarm vypnutý. Někdo, kdo si dobu činu nenáhodně zvolil.

Ve čtvrtek 14. května - dva dny po krádeži - policie zveřejnila záznam z bezpečnostní kamery zachycující útěk pachatele. Ještě tentýž den přišla zpráva: podezřelý muž byl zadržen.

Místo zadržení: Mladá Boleslav.

Věk: pětatřicet let.

Příběh, který se za krádeží skrýval, byl o mnoho komplikovanější a zároveň jednodušší, než kdokoli čekal.

Muž v minulosti žil v Jablonném v Podještědí. Baziliku znal. Navštěvoval ji. Byl věřící. A měl problém s jednou konkrétní věcí: nesouhlasil s tím, aby lebka světice byla vystavena odděleně od zbytku jejího těla. Toto rozdělení ho trápilo. Lebka na oltáři, tělo v kryptě - to mu přišlo neúctyhodné, nesprávné. Světice si zaslouží klid, myslel si. Zaslouží si spočívat celá.

A rozhodl se to napravit po svém.

Krátce před činem se modlil, aby při krádeži nikoho nepotkal. Zároveň byl podle vyšetřovatelů natolik odhodlaný, že by lebku vzal i v případě, že by u relikviáře někdo stál. Po krádeži se bleskově převlékl a upravil, aby nebyl poznat z kamerových záznamů - to byl jeden z důvodů, proč pátrání komplikovalo, že se policie zpočátku držela podoby zachycené v bazilice. Pak odjel do Mladé Boleslavi, kde měl trvalé bydliště.

Výslech trval sedm hodin. Kriminalisté použili to, co policie označila za „nestandardní psychologické postupy“. Muž se přiznal. Ale prozradit, kde se lebka nachází, nejdříve odmítal.

To, co nakonec prozradil, bylo zarážející i pro zkušené vyšetřovatele.

Lebku zalil do betonu. Do předmětu, jehož bližší popis policie kvůli probíhajícímu trestnímu řízení odmítla upřesnit. A plánoval ji pohřbít v řece.

Ne prodat. Ne vyděračsky vydávat. Ne uchovávat. Pohřbít. V řece. Aby měla klid.

„Motivem nebylo získat za relikvii peníze,“ potvrdila policejní mluvčí Ivana Baláková. „Pachatel nesouhlasil s vystavováním lebky a chtěl ji soukromě pohřbít.“

Ředitel českolipského územního odboru policie Petr Rajt na páteční tiskové konferenci 15. května popsal situaci jako mimořádně náročnou. Kriminalisté se podle jeho slov dozvěděli o místě ukrytí lebky ještě předtím, než pachatel stihl dokončit svůj záměr. Čas hrál klíčovou roli - betonová schránka v řece by znamenala pro relikvii nejistou, možná tragickou budoucnost.

Lebka se zachránila.

Předána byla odborníkům, kteří se pokusí ji z betonu vyjmout. Jde o citlivou práci - záleží na tom, jak hustý beton pachatel použil, jak hluboko lebku uložil a zda je možné ji vyjmout bez poškození. Dominikán Pavel P. Mayer, děkan kláštera v Jablonném, pro ČTK uvedl, že navrácenou relikvii nebude třeba znovu vysvětit. „Je svatá sama o sobě,“ řekl.

Sklář David Sobotka, který spolupracuje s katolickou církví prostřednictvím projektu Sacrystal, byl ještě v pátek v bazilice, aby zaměřil schránku pro výrobu nového, odolného pancéřového skla. Hotové by mělo být do 30. května - do poutě zasvěcené právě svaté Zdislavě.

Muž je obviněn z krádeže, výtržnictví a poškozování cizí věci. Za tyto činy mu hrozí dva až osm let vězení. V minulosti nebyl trestán. Vyšetřovatelé přiberou znalce na posouzení jeho duševního stavu.

A tady se příběh komplikuje - ne právně, ale lidsky.

Je snadné říci: zloděj, vandal, blázen. Je snadné odsoudit člověka, který rozbil sklo a ukradl kost starou osm set let. A odsoudit ho je správné - takové jednání nemůže obstát v žádném etickém ani právním rámci. Ale příběh za tím činem je jiný než většina krádeží. Nešlo o zisk. Nešlo o trh ani o slávu. Šlo o přesvědčení - perverzně vyjádřené, trestně postihnutelné, ale přesvědčení - že světice si zaslouží jiný osud, než být vystavena za sklem pro turisty.

Vikář Štěpán Maria Filip, jediný přímý svědek krádeže, to komentoval střízlivě: „Nejprve jsem slyšel hluk, řinčení a říkal jsem si, co se děje. Až pak jsem zjistil, že vychází od oltáře. A v té chvíli se mihla černá postava, která velmi rychle odešla.“ Děkan Pavel P. Mayer pak v prvních dnech pátrání řekl, že vůči pachateli nenávist necítí. „Odděluji zlý skutek od osoby, která ho spáchala. Zlý skutek samozřejmě odsuzuji, ale proti tomu člověku samotnému nenávist necítím.“

Je to pozoruhodné svědectví. A možná i přiléhavé.

Tato krádež totiž současně otevírá otázku, o níž se v církevním prostředí nemluví příliš hlasitě: jak správně zacházet s ostatky světců? Kde leží hranice mezi pietou a vystavováním? Lebka na oltáři je v rámci katolické tradice zcela obvyklá - relikvie světců byly vždy uctívány a vystavovány jako svědectví o jejich životě a zázracích. Zároveň pro člověka zvenčí - nebo třeba pro věřícího s jiným citlivostí - může být takový pohled zneklidňující. Mrtvý člověk v rozložené skříňce za sklem.

To není omluva pro krádež. Je to jen kontext.

Historik Šebek v prvních dnech pátrání poznamenal, že krádež lebky české světice je „naprosto mimořádná“ věc. Má pravdu. Česká republika nemá příliš zkušeností s krádeží sakrálních ostatků - na rozdíl od Itálie nebo Španělska, kde jsou tyto případy historicky četnější. Tady šlo o jeden z nejvzácnějších předmětů vůbec: relikvii světice, jejíž úcta trvá skoro osm století a jejíž ostatky jsou uchovávány na čtyřiceti místech světa.

Ve čtvrtek večer, v den zadržení podezřelého, se v bazilice konala první bohoslužba od úterní krádeže. Přišlo více lidí než obvykle - i ti, kteří normálně chodí jen v neděli. Modlili se za navrácení lebky. Relikviář nechali dominikáni na místě v tom stavu, jak ho pachatel zanechal - rozbité sklo, prázdná schránka. Záměrně. Aby bylo vidět, jak vypadá ztráta.

Před bazilikou se scházeli místní, turisté na výletě. „Snad se najde,“ říkaly ženy u řeznictví. Ředitel Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica Martin Prokeš napsal, že Zdislava pro kraj „znamená všechno - je to naše ochránkyně, symbol milosrdenství a hluboké historie, která nás spojuje.“

Ta věta platí i bez náboženského přesvědčení. Zdislava není jen patronka věřících. Je to příběh ženy, která před osmi sty lety odmítla žít v přepychu a místo toho se dotýkala malomocných. Která budovala nemocnice v době, kdy pojem nemocnice skoro neexistoval. Která zemřela vyčerpáním ve třiatřiceti, aniž by viděla dokončení kostela, jenž nesla v srdci. Takoví lidé jsou v každé epoše vzácní.

A jejich lebky by neměly ležet zalité v betonu.

Policie případ předala státnímu zastupitelství s podnětem na vazbu. Vyšetřovatelé pracují. Specialisté zkoušejí vyjmout lebku z betonu. Nové pancéřové sklo se připravuje. Do 30. května by mělo být hotovo.

Pouť na svátek svaté Zdislavy se koná každý rok. Letos bude jiná než ta předchozí - ale patrně i než ta, která po ní přijde. Někdy je potřeba, aby se stala rána, aby si lidé uvědomili, co vlastně mají.

Zdroje: