Zpívající tělocvikář: Jak se Ivan Varga stal Martinem Maxou a co z něho zbylo

Na gymnáziu v Teplicích se mu říkalo Varga. Ivan Varga z Mostu - to je jméno, které nikdy nemohlo být na plakátu před sálem. Neznělo špatně, bylo prostě neviditelné, jedno z mnoha jmen tehdejšího severočeského průmyslového pásu, kde se rodily továrny, domy ze šedého betonu a děti s pocitem, že z téhle krajiny se nedá utéct jinak než po kolejích uhelných vlaků nebo fotbalovým zázrakem.

Ivan Varga byl ale jiný. Tichý způsobem, který dokáže být hlasitý, až přijde správný okamžik. Studoval architekturu, pak přesedlal na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Patnáct let závodně plaval. Učil na gymnáziu matematiku a tělocvik. A celou tu dobu maloval. Hyperrealistické obrazy, které prodával v Německu za sumy, z nichž by si průměrný učitel v Česku pořídil půlroční existenci - on je prohýřil jako skutečný bohém, protože za nimi přišla vždy nová plátna, nové barvy a nový pocit, že svět má smysl, i když jenom na plátně.

Pak přišel producent. Jeden večer v Litvínově, klub Pijonýr, muž s pražskými kontakty a schopností rozpoznat hlas, který dokázal unést jak šansony, tak rockerský vzdor. A poradil: Ivan Varga nebude nikdy na obálce časopisu. Martin Maxa - to zní jinak.

Tak se to stalo. Jmenná přeměna, jaká v českém showbyznysu není výjimkou, tu však nabyla zvláštní povahy. Maxa nebyl jen umělecký pseudonym - byl to celý nový člověk, nebo přesněji řečeno: příležitost, aby se ten starý, skutečný, mnohovrstevnatý Ivan Varga trochu skryl za lesk, svaly a hit, který lidi budou pobrukovat v práci.

Rok 2000 nebyl v Česku snadným rokem pro kohokoliv, kdo se snažil prorazit v populární hudbě mimo mainstreamová rádia. Přesto se album C'est la vie dostalo tam, kam málokdo čekal. Zlatý slavík, titul Skokan roku - Maxa byl najednou všude. V hitparádách, na televizních obrazovkách, na společenských akcích. Světlovlasý svalnatý chlapík s kytarou a zářivě modrýma očima, který nepůsobil jako vyčesaný popový produkt, nýbrž jako opravdový člověk.

Jeho texty o tom svědčily. Nepsaly je šíly profesionálních textařů kolem producenta - psal je on sám, z věcí, které prožil nebo si přál prožít. Byl to hlas, který byl pevný a přitom zranitelný. Hlas muže, jenž zná bolest ne z novinových titulků, ale z vlastního těla a z vlastních rozhodnutí.

Helena Vondráčková, jedna z nejváženějších dam české populární hudby, neváhala. Duet Déjà vu se stal jedním z hitů té doby, a to nepřekvapuje - měl v sobě nostalgie, která v nás burcuje jinak než moderní bublající popoví produkti. Maxa dokončil tři alba v rychlém sledu - Zpovědnice (2002), Desáté patro (2003), Zákulisí (2005). Byl ve formě. Publikum ho miloval.

A pak přišly rány. Nikoliv jedna, ale série, jak bývá u lidí, kteří jsou přitahováni k situacím na hraně, zvyklých řešit věci přímočaře tam, kde ostatní mlčí a odejdou.

Je třeba to říci rovně: Martin Maxa není svatý. Jeho životopis obsahuje stránky, které by jiný člověk raději vymazal, nebo alespoň pečlivě zaretušoval. Maxa je přitom jejich otevřeností přinejmenším konzistentní - nepředstírá, že byl vždy správný.

Na vojně - to je kapitola, o které se mluví málo a která ho zřejmě provází dodnes. Při manévrech zastřelil svého kolegu. Rok strávil ve vězení. V jeho slovech o tom není exhibicionismus ani sebelítost - je tam vědomí, že tohle byl moment, po kterém je člověk navždy jiný. Že si každý ráno vstáváš a přemýšlíš, jak žít tak, aby ta zátěž měla aspoň jakýsi smysl.

Klub Pijonýr v Litvínově byl v devadesátých letech místem, kde se scházela pestrá severočeská společnost. A severočeská devadesátá léta nebyla žádnou idylou - byl to prostor, kde organizovaný zločin obsadil kluby, restaurace a každý byznys, který vydělával hotovost. Maxa měl klub a vydělával. Pak přišli vymahači. Pak přišly výhrůžky. Pak přišla přestřelka.

Střela ho minula jen o kousek. Sedm stehů na hlavě. Pak se rozhodl: klub zavřít. Nestál mu za to - ani peníze, ani sláva lokálního krále nočního Litvínova. Přišel o podnik, ale zachránil si kůži a, jak se zdá, i určitý druh morálního kompasu.

V roce 2004 pak dostala podmínku za rvačku. Maxa se zastal finalistky soutěže Missis Gabriely Tauberestové, kterou ohrožoval její přítel. Zasáhnout - ne přivolat pomoc, ne natočit video na telefon - ale fyzicky zasáhnout. Dostal za to dvouletou podmínku. A možná si myslel, že to bylo správné, i když zákon řekl jinak.

Pak byl rok 2017, noční klub v Moravské Třebové, noc, která mu vzala zbytek. Obviněn z napadení ženy a staršího muže - incident, z jehož okolností se dodnes dá jen těžko rekonstruovat, co přesně se stalo. Maxa tvrdí, že byl ve špatný čas na špatném místě. Médiím to nestačilo. Kariéra doznívala.

Existuje stará pravda, která se váže k lidem, kteří prošli příliš mnoho: nejlepším výrazovým prostředkem není slovo, ale obraz. Martin Maxa maluje hyperrealistické plátno měsíce. Jeden obraz - minimálně třicet dní soustředěné práce, detaily tak přesné, že plátno vypadá jako fotografie. Rámy si stlouká vlastnoručně. Plátna šepsuje. Štětce si někdy vyrábí z chlupů svého kocoura, tvora jménem Tlustoprd, který je v posledních letech jeho nejbližším stálým společníkem.

Tohle není anekdota. Je to obraz člověka, který si vybudoval precizně kontrolovaný svět uvnitř čtyř stěn ateliéru, aby kompenzoval chaotičnost světa venku. Hyperrealismus jako žánr totiž není o fantazii - je o přesnosti, o trpělivosti, o schopnosti vidět věc takovou, jaká je, a pak ji zopakovat s takovou věrností, že se hranice mezi originálem a obrazem stírá.

Maxa maloval a prodával obrazy ještě před tím, než se stal Maxou. V osmdesátých letech vozil plátna do Německa a prodával je za sumy, které tehdejší učitel tělocviku viděl jinak než on sám. Největší úspěchy měl tam, ne doma - doma byl neznámý, v Německu byl žádaný. Pak ho pohltila hudba, plátna šla stranou. Teď se k nim vrátil.

„Jako bohém jsem maloval, žil i utrácel,“ řekl jednou o svých raných výtvarných letech. Nebylo v tom lítost, spíše pobavené uznání vlastní mladistvé lehkomyslnosti. Dnes maluje pomaleji, zodpovědněji. Každý obraz je investicí - časovou, emocionální, a stále víc i finanční. Za plátna platí sběratelé statisíce.

Jednou z věcí, která na Martinu Maxovi upoutá pozornost ještě dříve než jeho životní příběh, je fyzická kondice. Čtyřiašedesát let, tělo atleta, svaly, které mu otevíraly dveře na plakáty i do srdcí žen. A on to ví - a nestydí se ani za to, že část toho je práce chirurgů. Operace očních víček. Lifting. Výkony, za které se muži většinou stydí a tají je.

Maxa ne. Říká to otevřeně, s týmž pragmatismem, s jakým mluví o tom, že cvičí každý den, že patnáct let závodně plaval, že jeho diplomová práce na Karlově univerzitě byla o sportu a zdravé výživě. Tělo je pro něj projekt - dlouhodobý, nepřetržitý, přísně řízený. Asketa v pravém slova smyslu: jí málo, cvičí hodně, přemýšlí o každém soustu.

A přitom se nebojí přiznat, co za tou pevností stojí. Deprese. Ty ho provázejí od mládí, nejhůř na podzim, kdy slunce mizí a s ním i schopnost udržet ve vzduchu všechny míče najednou. Pohyb, sport, cvičení - to jsou jeho antidepresiva, endorfiny vyplavované z těla, ne z lahvičky. Malování je druhý způsob. Hodiny nad plátnem, soustředění tak hluboké, že nezůstává prostor pro temné myšlenky.

Stáří ho děsí - ne smrt, ale nemohoucnost. Představa, že jednou bude záviset na pomoci druhých, je pro člověka, který si celý život vystačil sám, tím nejhorším scénářem. „Tu a tam se už ozývají věci, které jsou spojené s tímto věkem,“ přiznal bez dramatizace. Ale nevzdává se. Trénuje dál.

Dnes žije Martin Maxa v Roudnici nad Labem. Vlastnoručně rekonstruoval hotel, do jehož vedení nakonec dosadil spolupracovnici, která umí jazyky a zná hoteliérství. Sám chce dělat, co chce: zpívat a malovat. Logika soukromého podnikatele, která zní ze rtů člověka, jenž se naučil tvrdou cestou, co se stane, když se snaží dělat všechno najednou.

Přítelkyně Sylva, s níž strávil léta a má s ní syna Ivana a dceru Emu, ho opustila. Z dřívějšího vztahu má dceru Barboru. Ptá-li se ho někdo na novou lásku, odpovídá filosoficky: není. Nejsem sám - mám Tlustoprda. Kocour, který mu slouží nejen jako společník, ale i jako zdroj materiálu pro štětce - a to je metafora tak dobrá, že by ji vymyslet ani nemusel.

Hraje v klubech, na místních slavnostech, na charitativních akcích. Velká pódia nezná, ale nezní to jako stížnost - spíš jako usazení se na místě, kde je vzduch čistší a kde publikum přišlo opravdu kvůli hudbě, ne kvůli show.

Maxa - nebo Varga, jak mu chtít říkat - je produktem specifické doby a specifického místa. Severní Čechy devadesátých let nebyly prostředím pro jemnocitné. Byly to roky, kdy si člověk musel vybrat mezi přizpůsobením se tomu, co bylo, nebo tvrdohlavým trváním na tom, co chtěl. On volil druhé - a platil za to. Opakovaně.

Je snadné jeho příběh číst jako sled chyb a průšvihů. Je ale stejně snadné - a poctivější - číst ho jako příběh muže, který odmítl mlčet, odmítl se pokrčit a odmítl dělat věci jinak, jen proto, že to bylo pohodlnější. Zastal se ženy. Odmítl platit mafii. Natočil album, i když mu bylo přes čtyřicet. Vrátil se k malbě, i když ho showbyznys dávno odepsal.

Zlatý slavík roku 2000 říkal: Skokan roku. Byl to přesný popis - muž, který skáče tam, kde ostatní stojí. Někdy dopadne dobře, někdy hůř. Sedm stehů na hlavě, podmínka u soudu, roky, kdy se zdálo, že kariéra skončila - a přesto tu je. Maluje hyperrealistické plátno ve svém ateliéru, tvoří štětce z chlupů kocoura a čas od času vytáhne kytaru a zazpívá pro lidi, kteří ho pamatují ještě jako Ivana Vargu ze severu.

Nebo jako Martina Maxu. Záleží na tom, v jakém světě který z nich právě žije.

Zdroje: