Větrníky jako bojiště: Proč Česko stojí na místě, zatímco Polsko staví elektráren padesátkrát víc

V říjnu 2025 se v osmnácti českých obcích odehrálo malé drama, které zapadlo do stínu sněmovních voleb. Zatímco v Praze se počítaly mandáty, na vesnicích se sčítaly hlasy k otázce, jež mnohde rozdělila sousedy hlouběji než jakákoliv koaliční aritmetika: Chcete větrné elektrárny?

Výsledek byl těsný jako výsledek voleb samotných - deset obcí řeklo ne, osm ano. V Milíně na Příbramsku se proti vyslovilo přes 85 procent hlasujících. V Miškovicích na Písecku naopak větrníky schválili, ale s nervydrásajícím výsledkem 83 ku 79 hlasům. Republika je prostě rozštěpena. A zatímco se Češi dohadují, zda jim lopatky větrných turbín nezhatí výhled z okna, Polsko loni instalovalo padesátkrát více větrného výkonu než my. Tamní větrníky pokrývají 14 procent roční spotřeby elektřiny. U nás je to jedno procento.

Tento paradox - bohatá země s dobrým větrem, která z energie větru téměř nic nevyrábí - není výsledkem jednoho rozhodnutí ani jednoho viníka. Je to výsledek dlouhého řetězce příčin, z nichž každá dává sama o sobě jistý smysl, ale dohromady vytvářejí absurdní situaci.

Začněme čísly. Moderní větrná elektrárna o výkonu čtyř megawattů stojí v českých podmínkách přibližně 150 milionů korun. Nejde to postavit za víkend - příprava projektu trvá v průměru více než deset let, povolení jsou složitá, úředníci nepřející a mnohdy i soudní spory prodlužují celý proces o další roky. Teprve pak začne větrník vyrábět elektřinu.

Kolik let trvá, než se taková investice vrátí? Odpověď záleží na tom, zda se ptáme na energetickou nebo finanční návratnost. Jsou to dvě různé věci, a jejich záměna je zdrojem nespočtu nedorozumění ve veřejné debatě.

Energetická návratnost - tedy doba, za kterou elektrárna vyrobí tolik energie, kolik bylo spotřebováno při její výrobě a instalaci - činí přibližně šest měsíců. Za půl roku větrník splatí svůj vlastní energetický dluh. To je pozoruhodně krátká doba; jaderná elektrárna potřebuje na totéž násobně déle.

Finanční návratnost je jiná kapitola. Bez dotací se větrné elektrárny v českých podmínkách zpravidla nevyplácejí. Stát proto vyplácí jejich provozovatelům garantovanou výkupní cenu prostřednictvím aukcí. V listopadu 2024 se výsledné ceny pohybovaly mezi 2 795 a 3 450 korunami za megawatthodinu. To je podstatně více než evropský průměr, který nedosahoval ani 1 800 korun za megawatthodinu. Jinými slovy: česká větrná elektřina je zhruba dvakrát dražší než průměr v zemích, kde se větrníky staví ve větším měřítku. Paradox tkví v tom, že právě nedostatečná výstavba tuto cenu drží nahoře. Malé množství projektů znamená menší konkurenci v aukcích, vyšší ceny, nižší přitažlivost pro další investory.

Přitom v horizontu celého energetického systému jsou větrné elektrárny - spolu se solárními panely - vůbec nejlevnějším způsobem výstavby nových zdrojů elektřiny. Sdružené náklady na výrobu kilowatthodiny z nové větrné farmy jsou v globálním měřítku nižší než z uhlí, plynu i jaderné energetiky. Pro české podmínky vychází větrná elektřina o něco dráže než světový průměr, protože průměrné rychlosti větru u nás nejsou tak příznivé jako na severních mořích nebo v severoněmecké nížině - přesto i tady platí, že větrné a solární elektrárny jsou nejlevnější nové zdroje. Klíčové slovo je nové: stávající amortizované jaderné bloky vyrábějí levněji. Ale co postavíme nového?

Česká republika disponuje větrným potenciálem, o jehož využití si nechce ani slušně povídat. Akademie věd ČR spočítala, že větrné elektrárny by mohly pokrýt 10 až 30 procent roční spotřeby elektřiny. Energetický výzkumný ústav EGÚ Brno stanovil, že přibližně sedm procent území ČR je optimálních pro instalaci větrníků. Z více než 6 000 českých obcí jich přes 99 splňuje podmínky pro mimořádně atraktivní komunitní větrný zdroj - nejčastěji jde o lokality v Karlovarském, Ústeckém, Moravskoslezském kraji a na Vysočině.

Přesto stojí v Česku ke konci roku 2024 větrné elektrárny o celkovém výkonu pouhých 329 megawattů, rozmístěné převážně na Severočeské a Severomoravské vysočině. Celá instalovaná kapacita není o mnoho větší než výkon jednoho reaktoru v Dukovanech.

Jak je to možné? Situace se začala zauzlovat před zhruba dvaceti lety. Na přelomu tisíciletí zažila česká větrná energetika krátkodobý boom, pak přišla finanční krize, konzervatismus regulátora, nekoncepční legislativa a - možná ze všeho nejdůležitější - plošný zákaz výstavby větrníků v Krušných horách, historicky nejatraktivnější lokalitě. Výsledkem bylo, že v letech 2020 až 2022 nebyla v Česku postavena ani jedna nová větrná elektrárna. V roce 2023 se obnovil mírný pohyb: pět elektráren s výkonem necelých 14 megawattů. V roce 2024 přibylo dalších 15,8 megawattu na dvou lokalitách.

Porovnejme to s Polskem. Ve čtyřikrát větší zemi bylo loni nainstalováno 805 megawattů nového větrného výkonu. Česko přidalo cca 15 megawattů. To je poměr padesát ku jedné. Přitom polský vítr není o mnoho silnější než ten český.

Větrná elektrárna ve Vrbici u Valče na Karlovarsku se stala symbolem všeho, co je v českém systému špatně. Dokončení stavby trvalo celých deset let. A není to výjimka - projekty, které byly v roce 2024 připojeny k síti, jsou výsledkem téměř dekádního úsilí v povolovacím řízení. Příprava projektu začíná souhlasem distributora elektřiny, pokračuje posuzováním vlivů na životní prostředí EIA, územním řízením a stavebním povolením. Každý krok může trvat roky, každé odvolání znamená další odklady.

Vedlejší efekt tohoto zdlouhavého procesu je kuriózní: elektrárna ve Vrbici dnes vyrábí na stroji, který byl moderní v době, kdy přípravy začínaly. Dnešní technologie by na stejném místě vyrobila dvakrát až třikrát více elektřiny. Česko tedy platí vysokou cenu nejen za zbytečnou byrokracii, ale i za technologické zaostávání, které tato byrokracie způsobuje.

Jistá naděje přišla s novelou stavebního zákona platnou od začátku roku 2024 a se zákonem o urychlení využívání obnovitelných zdrojů, jenž nabyl účinnosti v srpnu 2025. Zákon zavádí takzvané akcelerační zóny - předem vymezená území, kde bude povolování větrných a solárních elektráren výrazně jednodušší. Vláda schválila i nové podmínky provozní podpory pro období 2025-2027, přičemž jedním z klíčových prvků je povinnost mít stavební povolení již při žádosti o podporu. To má zabránit spekulacím a zaměřit veřejné peníze na reálné projekty.

Slibná opatření - ale jejich zavedení do praxe bude teprve záviset na přístupu krajských úřadů. A tady narážíme na problém, který žádný zákon nevyřeší.

Část odporu vůči větrníkům pochází z autentické lásky k české krajině. Je to pochopitelný sentiment - kdo jednou viděl panoráma Jeseníků nebo Šumavy, nechce, aby je přepůlily dvěstěmetrové ocelové stožáry. Odpůrci argumentují hlukem, stroboskopickým efektem stínů, dopadem na hodnotu nemovitostí a rušením migračních koridorů ptáků a netopýrů.

Jenže mnoho z těchto obav stojí na nepřesných představách. Předseda Komory obnovitelných zdrojů Štěpán Chalupa poukazuje na paradox: v obcích, kde větrníky už stojí a lidé mají s nimi přímou zkušenost, bývá podpora výrazně vyšší. Nemovitosti se tam prodávají za běžné ceny, hluk neobtěžuje, a obec naopak disponuje příjmy, které by jinak nezískala. Moderní elektrárny jsou vybaveny systémy sledujícími průlet netopýrů i ptáků a v případě potřeby se automaticky odstavují.

Přesto v říjnových referendech 2025 zvítězil strach nad zkušeností. Deset obcí z osmnácti řeklo ne - v části z nich i tehdy, kdy investor nabídl milionové roční příspěvky do obecního rozpočtu a levnější elektřinu pro obyvatele. Případ Počátek na Pelhřimovsku je obzvlášť výmluvný: tamní zastupitelé sami vybrali lokalitu pro větrníky tak, aby co nejméně rušily. Obyvatelé projekt přesto zamítli přesvědčivou většinou 514 ku 200 hlasům. Projekty přitom investor připravoval několik let. Vše šlo do koše.

Pikantní je, že mezi nejhlasitějšími odpůrci větrné energetiky nacházíme nezřídka i ekologické aktivisty. NIMBY - Not In My Back Yard, tedy ne na mém dvorku - tak ve větrné energetice dorostl do krajní podoby, pro niž angličtina vymyslela slovní hříčku BANANA: Build Absolutely Nothing Anywhere Near Anything. Nestavte absolutně nic nikde v blízkosti čehokoliv. A právě tenhle postoj se v říjnu 2025 stal - jak upozornil server Info.cz - součástí budoucí vládní politiky. Nová koalice ANO je k obnovitelným zdrojům přinejlepším vlažná a lokálním odmítačům poskytne celostátní legitimitu.

Vraťme se k ekonomice, tentokrát z pohledu celé soustavy. Česká republika dováží část elektřiny ze zahraničí - a bude jí dovážet čím dál tím více, jak se odstavují staré jaderné bloky a odsunuje se spuštění nových dukovánských reaktorů. Každá megawatthodina, kterou nevyrobíme doma, je megawatthodina, kterou koupíme jinde - za ceny, které nekontrolujeme.

Autoři studie Cesty k čisté a levné elektřině v roce 2050 z dílny analytické organizace Fakta o klimatu spočítali, že každý přidaný gigawatt větrného výkonu v Česku znatelně snižuje celkové české náklady na výrobu elektřiny. Prvních 12 gigawattů instalovaného větrného výkonu by snížilo cenu výroby o přibližně 400 korun na megawatthodinu. Toto číslo je důležité: hovoří se o systémovém přínosu, nikoliv o nákladech jednoho projektu v jedné obci.

Česká republika v současnosti využívá pouhé jedno procento svého větrného potenciálu. Toto číslo říká víc než jakýkoliv graf. Nejde jen o zmeškanou klimatickou příležitost - jde o reálné ekonomické náklady, které ponesou spotřebitelé elektřiny v příštích desetiletích.

Ale kdo jsou ti spotřebitelé? Jsou to i lidé, kteří v říjnových referendech hlasovali ne. Jsou to i starousedlíci, kteří nechtějí větrník za kopcem. Jejich individuální rozhodnutí dává smysl z lokálního pohledu - ale agregováno do celostátní politiky vytváří kolektivní problém, který se jim v účtech za elektřinu vrátí jinak.

Ekonomická logika větrných projektů je přitom pro obce lákavá. Jedna moderní turbína s výkonem pěti megawattů by mohla do obecního rozpočtu přinést přes půl milionu korun ročně, navrhl zákon o větrných poplatcích inspirovaný německým modelem. V Německu si obce z větrné energie přijdou na dvě až tři procenta z hodnoty vyrobené elektřiny - a právě tato přímá finanční vazba je jedním z důvodů, proč jsou Němci k větrníkům smířlivější než Češi.

EGÚ Brno modeloval optimální scénář pro obce s dobrými větrnými podmínkami. Dvě turbíny o celkovém výkonu 7,2 megawattu by ročně vyrobily přes 14 000 megawatthodin elektřiny. Celkové investiční náklady by se vyšplhaly na zhruba 400 milionů korun. S padesátiprocentní dotací z Modernizačního fondu by se taková investice vrátila přibližně za šest let; bez dotace za dvanáct. Pro průměrnou obec s ročním rozpočtem kolem padesáti milionů korun je to investice na hranici možností - proto EGÚ Brno doporučuje sdružování sousedních obcí.

Jistě, v reálné praxi se věci komplikují. Modely pracují s průměrnými rychlostmi větru a průměrnými cenami elektřiny. Ani jedno není zaručeno. Větrná elektrárna vyrábí nerovnoměrně - v tichou, mrazivou zimní noc Česku elektřinu nedá, v rozbouřenou dubnovou odpoledne ji naopak vyrobí víc, než dokáže soustava zpracovat. Záporné ceny na burze jsou realitou, se kterou musí projektoví manažeři počítat.

Přesto je větrná energie v globálním srovnání nejlevnějším proměnlivým zdrojem. Její nevýhodou není cena, ale nepravidelnost. A tu lze řešit kombinací se slunečními panely - větrníky jsou nejsilnější v zimě, když solár spí - nebo s bateriemi a dalšími zásobníky.

Byl by příliš jednoduchý závěr říci, že Česko brzdí jen byrokracie. Za zdlouhavým povolováním stojí politická vůle, nebo spíše její absence.

Po volbách v říjnu 2025 nastoupila vláda, která nemá větrnou energetiku v genech. Ministr průmyslu Karel Havlíček z hnutí ANO otevřeně mluví o tom, že chce energetickou politiku posunout blíže k jaderné energetice a zbavit ministerstvo životního prostředí výraznějšího vlivu. Je to legitimní politická pozice - ale větrné elektrárny v ní nemají privilegované místo.

Přitom zákon o akceleračních zónách, který měl průlomovým způsobem zrychlit povolování, přijatý v srpnu 2025, ještě teprve čeká na svůj skutečný test v praxi. Krajské úřady musejí konkrétní zóny vymezit - a zde se znovu otevírá prostor pro lokální politiku, pro tlak odpůrců, pro zdlouhavá jednání. Papír zákon snesou; praxe je jiná věc.

Zároveň platí, že Česká republika se zavázala mezinárodním klimatickým dohodám a Národním plánem pro energetiku a klima splnit konkrétní cíle v oblasti obnovitelných zdrojů. Z větru by podle vládních záměrů mělo do roku 2030 pocházet přibližně 1,5 gigawattu výkonu, tedy přibližně pětinásobek dnešního stavu. Při tempu, které jsme viděli v uplynulém desetiletí, je to cíl obtížně dosažitelný.

Polský příklad stojí za bližší pohled. Sousedé mají legislativu, která investorům dává větší předvídatelnost a krajská administrativa klade menší odpor. Ale klíčový je jiný faktor: Polsko větrnou energetiku politicky potřebuje. Je to země závislá na uhlí, která hledá exit strategii, a větrníky jsou levná cesta, jak vyrábět elektřinu bez emisí. Česko se naopak z politického hlediska může spolehnout na jadernou energetiku jako na domácí karbonově čistý zdroj - a tato optická jistota snižuje tlak na rozvoj větrníků.

Je ovšem jaderná energetika opravdu zárukou? Nový blok v Dukovanech se plánuje, ale spuštění není otázka jedné vlády ani jednoho volebního období. Mezitím se odstavují stávající bloky. A v intervalu mezi jejich odstavením a rozběhnutím nového jádra bude mít elektřina z větru přinejmenším stabilizační roli - nebo ji budeme vyrábět v Německu.

Větrné elektrárny nejsou allein Zukunft, spásou ani záchranou planety samy o sobě. Jsou jedním ze zdrojů v mixu, který čím dál víc zemí skládá podobně jako puzzle - vítr, slunce, baterie, záložní plyn, jádro. Česká debata toto puzzle zatím odmítá sestavovat a namísto toho se přetahuje o to, zda větrník za kopcem znehodnotí výhled ze zahrady.

Vraťme se k větrníku ve Vrbici, tomu symbolu dekádního čekání. Stojí na místě, kde vítr fouká průměrnou rychlostí blízko devíti metrů za sekundu - to je český větrný nadstandard. A přesto výsledný stroj vyrábí méně, než by mohl s dnešní technologií, protože čekání jej dostihlo.

Takových Vrbic je v Česku potenciálně mnohem víc. Přes 1 500 megawattů projektů prošlo kdysi kladným posudkem EIA - v šuplících developerů leží tři až čtyřnásobek dnešní kapacity. Není nedostatek větru, není nedostatek projektů, není ani nedostatek investorů. Schází konsensus, schází vůle, a v mnoha obcích schází ochota přijmout viditelnou změnu krajiny výměnou za energetickou soběstačnost.

Větrníky jsou v české debatě především zrcadlem. Ukazují v něm, jak obtížně zvažujeme krátkodobé individuální náklady oproti dlouhodobým kolektivním přínosům. Jak těžko přijímáme změnu v krajině, k níž jsme emočně vázáni. A jak snadno se za legitimními lokálními obavami skrývá rezignace na systémové uvažování.

V osmnácti říjnových referendech rozhodlo deset ku osmi. Ale skutečné referendum o větrné energii nekončí - odehrává se každý den, v každém krajském úřadě, v každém obecním zastupitelstvu, v každém ministru, který podepisuje novou energetickou vizi. A výsledek tohoto každodenního hlasování rozhodne, zda budeme za dvacet let platit za levnou domácí elektřinu nebo za drahou dovozní.

Zdroje: