Pavla Tomicová: Žena, která se dokáže pokaždé znovu zvednout

Karviná, čtvrť Ráj. Název zní skoro ironicky pro průmyslové město na severní Moravě, kde se 25. června 1962 narodila dívka, z níž se jednou stane jedna z nejrozpoznatelnějších tváří české divadelní scény. Pavla Tomicová vyrůstala v rodině, kde umění nebylo samozřejmostí - přesto si cestu k němu nakonec proklestila sama, kulatou oklikou přes pedagogiku.

Po maturitě na střední pedagogické škole nastoupila jako učitelka do mateřské školky. Rok s dětmi. Rok, který mohl být začátkem klidné, předvídatelné kariéry. Jenže Tomicová patří k lidem, které klidná předvídatelnost nikdy příliš nelákala. Nechala se přijmout na pražskou Divadelní akademii múzických umění, na katedru loutkářství - obor, který si tehdy málokdo spojoval s velkou hereckou budoucností.

Loutkářství jako základ není v české divadelní tradici nicotnou odboček. Naopak - škola loutkoherectví vychovává herce k mimořádné tělesné přesnosti, smyslu pro pohyb a schopnosti ztělesnit postavu i bez obličejové mimiky. Tomicová tuto průpravu absolvovala a ještě během studií začala spolupracovat s královéhradeckým loutkovým divadlem Drak, jednou z nejprestižnějších loutkových scén ve střední Evropě.

Po absolutoriu v roce 1985 nastoupila Tomicová do Divadla Drak jako stálá členka souboru. Strávila tam celou dekádu - deset sezón, v nichž se naučila řemeslu od základů. Práce v loutkovém divadle není pro herce, kteří hledají okamžitou slávu. Je to trpělivá, pečlivá práce s materií, rytmem a prostorem.

Přesto právě ta dekáda v Draku dala Tomicové to, co ji později odlišovalo od hereckých kolegů: bezprostřednost a tělesnou inteligenci. Herečka, která se naučila mluvit skrze loutku, si osvojila způsob, jak komunikovat celým tělem, jak věřit přítomnosti na jevišti bez berličky herecké výrazové rutiny.

Když ji v polovině devadesátých let oslovil režisér Vladimír Morávek s nabídkou hostování v Klicperově divadle v Hradci Králové, přijala bez váhání. A právě tady se začal psát nejdůležitější kapitola jejího divadelního života.

Byl to rok 1996, inscenace Hrabě Pálfy neboli Peklo a pomsta. Tomicová dostala roli blbé paní Milady Kotrlé - postavu komicky průhlednou, trochu trapnou, ale přitom s nečekanou lidskou hloubkou. Zahrála ji tak, že diváci i vedení divadla okamžitě věděli: tahle herečka tu musí zůstat.

Od příští sezóny se stala stálou členkou souboru Klicperova divadla - a zůstala jím dodnes, téměř třicet let. „Postavu Milady jsem měla a mám strašně ráda. Baví mě i proto, že je tak krásně blbá a ještě to tak krásně prosazuje,“ říkala v rozhovorech s nezaměnitelnou samozřejmostí.

Právě tato kombinace - komediální talent bez nutnosti být za každou cenu vtipná, schopnost hrát zdánlivě „méně inteligentní“ postavy s plnou lidskou důstojností - z ní udělala herečku sui generis. Tomicová nikdy nehraje „blbost“ jako výsměch, hraje ji jako životní strategii, jako způsob bytí ve světě, který si zaslouží pochopení.

Přišla role, která je pro každého českého divadelního herce milníkem: nominace a posléze ocenění na úrovni, kde se rozhoduje o uměleckém dědictví. V roce 1999 - někde ve zdrojích se uvádí rok 2000, pravděpodobně šlo o slavnostní předání - získala Tomicová Cenu Alfréda Radoka za ženský herecký výkon roku.

Rolí, za niž cenu dostala, byla Maryša - přesněji řečeno Mařka - v Morávkově adaptaci Preissové dramatu Maryša - po pravdě však „Mařka“. Tato inscenace v Klicperově divadle se stala jednou z klíčových produkcí tehdejší české divadelní scény: přepis klasiky, který neubírá vážnosti originálu, ale přidává ironii, tělesnost a nesentimentální pohled na ženský úděl.

Tomicová v ní dokázala ztělesnit ženu zmítanou mezi společenskými očekáváními a vlastní touhou - bez laciné sentimentality, bez výkřiků. „Já vždycky postavu prožívám za sebe. Neumím to na jevišti oddělit a ani nevím, jak se to technicky dá udělat,“ říkala k tehdy přitom způsobu práce. „Pro herectví je dobře, když toho člověk hodně prožije.“

Cena Thálie jí tehdy těsně unikla - nominovaná byla za roli Arkadinové v Čechovově Rackovi. Bylo to téměř symbolické: herečka, která se pohybuje na hranici velkých psychologických rolí a komediálního registru, stojí neustále na pomezí. Nominace na Thálii přišla znovu i za roli Štěpy v Petrolejových lampách.

Klicperovo divadlo v Hradci Králové patří k regionálním scénám, které si na republice vydobyly úctu kvalitou práce, nikoliv geografickou blízkostí hlavního města. Tomicová se stala jeho tváří - a divadlo se stalo její uměleckou základnou.

Za léta na jeho prknech ztvárnila Julie ze Shakespeara, Jenůfu z Preissové Její pastorkyně, Agátu z Gogolovy Ženitby. Hostovala na pražských jevištích - v Divadle ABC, na Vinohradech, v Dejvickém divadle, v Divadle Na Fidlovačce, v Mestských divadlech pražských. Přesto se vždy vracela do Hradce Králové.

Věrnost jednomu divadlu je v dnešní době, kdy herci budují kariéry pohybem mezi scénami, projekty a televizními produkcemi, vzácná vlastnost. Tomicová svou věrností Klicperovce nevykazuje záměrnou askezi, ale přirozený vztah k místu, kde může pracovat do hloubky, kde ji znají a kde ona zná prostředí.

V listopadu 2024 měla premiéru inscenace Lhářky v pražském Divadle Letí - hořkosladká komedie o stárnutí, lžích a společenských změnách, napsaná specificky pro ni, Natálii Drabiščákovou a Simonu Lewandowskou. Představení bylo v repertoáru ještě v roce 2026 a stalo se dalším dokladem toho, že pro Tomicovou se role nehrají, ale žijí.

Divadlo dává herci základ, ale televizní a filmová práce přináší popularitu v jiném měřítku. Tomicová přicházela před kamery postupně - drobná role v Četnických humoreskoách, pak filmy Mrtvej brouk a Zatracení. Průlom přišel skrze spolupráci s režisérem Vladimírem Morávkem.

V jeho komediích Nuda v Brně a Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště dostala Tomicová role, v nichž mohla naplno využít svůj specifický komediální talent: opuštěná psycholožka Kulková, slídivá bulvární reportérka Carmen Bohunská. Postavy na hraně absurdity a reality, které fungovaly právě proto, že je herečka nehrála jako karikatury.

Pak přišli Snowboarďáci Karla Janáka. Role věčně vzrušené Gábiny se Tomicové stala kultovní - postava, která by v méně citlivých rukou mohla být pouhou trapností, se v jejím podání stala přesnou sondou do určitého typu české feminity devadesátých let. Diváci ji citují dodnes.

Skutečnou televizní popularitu přinesl seriál Ulice - nekonečný projekt, který pro mnoho herců znamenal jak profesní záchrannou síť, tak i jistou tvůrčí past. Tomicová v něm ztvárnila kadeřnici Simonu Bláhovou, postavu, která se stala jedním z nejrozpoznatelnějších obličejů celé série.

Seriálové herectví vyžaduje jiné dovednosti než divadelní: kontinuitu postavy v čase, schopnost přirozeně navazovat na předchozí epizody, přijímat změny v charakteru, které diktuje scénář, nikoliv vlastní umělecká vize. Tomicová tyto nároky zvládala s hravou lehkostí.

Po Ulici následovaly Vlastníci, Slunečná a pak seriál ZOO - rodinná série FTV Prima, odehrávající se v zázemí safari parku ve Dvoře Králové nad Labem, kde hrála veterinářku Anežku Krásnou. ZOO se stalo jedním z nejsledovanějších českých seriálů posledních let.

Rok 2018 přinesl Tomicové zkušenost, která ji v určitém smyslu přeformovala. Přihlásila se do taneční soutěže StarDance - když hvězdy tančí v její deváté řadě. Málokdo od ní velká taneční vítězství očekával.

Skončila na druhém místě. Ale to číslo říká jen část příběhu. Skutečným výsledkem StarDance bylo zhubnout, zpevnit postavu a ukázat divákům jinou Pavlu Tomicovou - energičtější, fyzicky přesvědčivou, odhodlanou. Herečka, která se vždy hlásila k roli „ženy s kilogramy navíc“, náhle ukázala, co se skrývá pod tou maskou.

Tehdy ještě nikdo netušil, jak tragicky brzy bude tato proměna vypadat jinak - jako předzvěst daleko bolestivějšího hubnutí, které přijde o pár let později.

Devatenáct let. Tolik trvalo druhé manželství Pavly Tomicové s hercem Ondřejem Malým. Bylo viditelné, přirozené a zdánlivě stabilní - i přes to, že každý, kdo je znal, věděl o jejich odlišnostech. On zarytý sportovec, ona milovnice jídla, vína a přátelského posezení. Protiklady, které se po léta přitahují - a pak se jednoho dne přestanou přitahovat.

Na konci roku 2021 odešel Malý od Tomicové. Ne sám. Odešel ke Kristýně Kociánové, herečce, která s Tomicovou hrála v seriálu Slunečná. Kolegyni. Kamarádce. A o devatenáct let mladší ženě, která navíc čekala Malého dítě.

Syn Jakub se Kociánové a Malému narodil na podzim roku 2022. Malý začal být vídán, jak s úsměvem vozí kočárek, užívá si novou roli otce. A Tomicová se tehdy schovávala za kamery a výrazně hubla. Ne ze záměru. Ze zármutku.

Bylo to devastující. A bylo to veřejné - způsobem, jakým jsou veřejné životy lidí, kteří si svou profesi zvolili před zraky diváků.

Na jaře 2024 přišla krize, o které se mluvilo nahlas. Tomicová náhle přestala docházet na natáčení seriálu ZOO. Klicperovo divadlo začalo rušit představení. Pak přišlo prohlášení: „Na vlastní žádost a ze zdravotních důvodů požádala Pavla Tomicová tvůrce, aby ji na nějaký čas uvolnili ze seriálu.“

Za kulisami se mluvilo o fyzickém kolapsu a psychickém vyčerpání. Tři roky po odchodu manžela, rok po setkání s ním na akci kolem Českého lva, kde se otevřely rány, které se zdály zacelené. „Ta bolest je tam pořád,“ říkal tehdy zdroj z jejího okolí.

Herečky a herci nesou svou veřejnost jako druhou kůži. Každé osobní trápení se stává zprávou, každý ústup ze světla znamená spekulace. Tomicová se v té chvíli stáhla - a výsledkem byla zrušená dubnová představení, zrušené natáčení, ticho.

„Jéžiš, to je na dlouhé vyprávění… je to spíš přerušení té činnosti,“ řekla v jednom z mála veřejných vyjádření. Nesdělnost jako forma důstojnosti.

Jenže Pavla Tomicová se vždy vrátila. Je to věc, která ji možná více než cokoliv jiného charakterizuje: schopnost znovu vstát.

Rozvod byl právně dokončen v roce 2024. Tomicová se vrátila ke svému dívčímu příjmení. Majetek si s Malým rozdělili dohodou - byt v Hradci Králové, vybavení, finance. Každý si odnesl svoji část života.

V průběhu roku 2025 se herečka vrátila na natáčení - tentokrát seriálu ZOO Nové začátky, pokračování původní série. Kolegy její příchod zpět dojal. „Bylo to dojemné, jako by Pavla odešla teprve včera,“ popisovali tvůrci seriálu. Role veterinářky Anežky Krásné na ni čekala.

Zároveň se začalo mluvit o jejím návratu do seriálu Ulice po téměř osmi letech. Kariéra nezůstala stát - pokračovala, jak pokračuje řeka, i když na chvíli zmizí pod zemí.

Na podzim 2025 vypadala Tomicová skvěle - štíhlá, energická, usmívající se. Zhubla přes třicet kilogramů od doby, kdy Malý odešel. Výsledek ne diety, ale hlubokého životního přerodu.

Premiéra inscenace Lhářky v Divadle Letí v listopadu 2024 byla v mnoha ohledech symbolická. Text byl napsán přímo pro ni - a pro dvě její kolegyně. Hořkosladká komedie o stárnutí, o lžích, které si říkáme, aby svět byl snesitelnější, a o způsobech, jak čelit společenským tlakům, jež se na ženy určitého věku valí ze všech stran.

Je těžké nevidět v té volbě autobiografický podtón. Tomicová, která prošla veřejným rozpadem manželství, zdravotní krizí a pozvolnou obnovou, dostala text, v němž se všechny tyto roviny setkávají - v komediální formě, tedy v jediném žánru, který dokáže bolest zpracovat bez ztráty důstojnosti.

Komedie není únik od reality. Je to způsob, jak se s ní vypořádat.

Tomicová to ví od začátku kariéry. Ví to z Milady Kotrlé, z Gábiny ze Snowboarďáků, z Mařky i z veterinářky Anežky. Komediální talent není méně vznešený než tragický - je jen méně ceněný, protože vypadá snadněji. Ve skutečnosti je vzácnější.

Z prvního manželství má Tomicová syna Adama - ze svazku, který skončil rovněž neobvyklou cestou: manžel se po deseti letech přiznal k homosexuální orientaci. „Dozvěděla jsem se, že jsem žila s fajn kamarádkou,“ vzpomínala herečka s tou nezaměnitelnou ironií, která není cynismem, ale způsobem přežití.

Z manželství s Ondřejem Malým pochází dcera Anežka, dnes dospělá žena, která si zvolila vlastní cestu - ne k herectví, ale ke zpěvu a designu. Jejím uměleckým jménem je Nessie a kariéru si buduje sama, bez protekce slavných rodičů.

Rodinné dědictví Tomicové je paradoxní: herečka, jejíž sestra je herečka Naděžda Chroboková, jejíž dcera zpívá, jejíž synovec možná jednou vstoupí na jeviště - a přesto si každý z nich musel vydobýt místo vlastními silami. Talent se nezdědí. Zdědí se jen odvaha ho zkusit.

Existuje typ hereckého výkonu, který je záměrně neviditelný: herec se „stane“ postavou tak dokonale, že divák zapomene, kdo hraje. A pak existuje typ, kdy divák nikdy nezapomene - kdy osobnost herečky a osobnost postavy vytvářejí nezaměnitelný amalgám.

Tomicová patří jednoznačně do druhé kategorie. Každá její role je zároveň poznatelně „tomicovská“ - a přesto každá z těch rolí má svůj vlastní, odlišný tvar. Milada Kotrlá není Gábina, Gábina není Mařka, Mařka není Simona Bláhová, Simona není Anežka Krásná. A přesto jsou všechny poznatelně od té samé herečky.

Toto je vzácný dar, který nelze naučit na akademii ani vypracovat pílí. Je to věc temperamentu, tělesnosti, způsobu, jakým člověk stojí ve světě. Tomicová stojí ve světě s humorem a bez iluzí. Se smíchem, za nímž se nic neskrývá, a přitom za ním je všechno.

V roce 2026 je Pavla Tomicová šestašedesátnice - věk, kdy se o herečkách v českém kulturním prostoru začíná mluvit odlišně. Nabídky se mění, role se přesouvají, pozornost mediálního světa bloudí jinam.

A přesto je Tomicová stále přítomna - v divadle, v seriálu, v inscenacích psaných přímo pro ni. Není to samozřejmost. Je to výsledek práce, věrnosti řemeslu a schopnosti procházet krizemi bez ztráty podstaty.

Rozvod, zdravotní kolaps, veřejné trápení, návrat - to vše jsou kapitoly příběhu, který by mohl být tragédií. U Tomicové je to příběh o odolnosti, která se neproklamuje, ale projevuje. O ženě, která se pokaždé vrátí na jeviště - ne jako triumf nad osudem, ale jako přirozený důsledek toho, kdo je.

Divadlo ji potřebuje víc, než ona divadlo. Ale divadlo to neví. Tomicová to ví dávno.

Zdroje: