Článek
Duch minulých Vánoc nepřichází s fotkami z dětství. Přichází s vůní starého cukroví, s písničkou, kterou zpívala babička, s pocitem, že jsme kdysi uměli být šťastní i bez ničeho. Dneska ho potkáváme, když najednou zastavíme uprostřed nákupního centra a uvědomíme si, že tyhle Vánoce budou bez někoho, kdo tu byl loni. Nebo když pustíme starou desku a najednou brečíme u „Tichý noci“. Ten duch nám neukazuje idylickou minulost. Ukazuje nám, co jsme ztratili – a že to pořád bolí.
Duch současných Vánoc je ten nejdrsnější. Chodí po městech a vidí lidi, kteří mají všechno a přitom nic. Vidí osamělé důchodce u automatu na kávu, děti, které dostanou desátý tablet a pořád se nudí, rodiny, co si posílají „veselé Vánoce“ přes WhatsApp a pak se dva dny neozvou. Vidí nás, jak si fotíme dokonalé stromky pro Instagram a pak jdeme spát s pocitem prázdna. Ten duch se nesměje. Jen tiše říká: „Podívej se kolem. Teď. Tady.“
A Duch budoucích Vánoc? Ten už vůbec nemluví. Jen ukáže prázdné místo u štědrovečerního stolu za deset let. Nebo za dvacet. Nebo sms zprávu „díky za dárky, ale příští rok už nebudeme slavit, je to zbytečné“. Nebo úplné ticho, protože jsme se všichni přestali snažit.
Dickens věděl, co dělá. Nevymyslel si strašidla, aby nás vyděsil. Vymyslel si je, aby nás probudil.
A funguje to dodnes.
Protože když najednou v půl dvanácté na Štědrý večer vyběhneme ven s lahví vína k sousedům, které jsme rok neviděli, je to proto, že jsme se lekli toho ticha.
Když místo dalšího světýlka na stromek zavoláme někomu, s kým jsme se pohádali před lety, je to proto, že jsme viděli tu prázdnou židli.
Když darujeme peníze místo dalšího svetru, je to proto, že jsme pochopili, že „Tiny Tim“ pořád někde je. Možná hned vedle v paneláku.
Duch Vánoc není sentiment. Je to poslední instance.
A letos v roce 2025, kdy je všechno rychlejší, dražší a osamělejší než kdy dřív, je možná nejdůležitější ze všech.
Takže až uslyšíte v noci řetězy, nebojte se.
To jen přichází Marley.
A za ním ti tři.
Pořád včas.
