Génius, nebo šašek? Příběh Zdeňka Trošky, kterého Česko miluje a nenávidí zároveň

Červenec 2024. Na polní cestě vedoucí do jihočeských Hoštic u Volyně stojí několikakilometrová kolona aut. Vlaky přijíždějí nacpané k prasknutí, louky kolem vesnice se mění v živelné parkoviště. Více než šest tisíc lidí se v tu sobotu vydalo na pouť do obce, která sama čítá necelé tři stovky obyvatel. Přijeli, aby oslavili čtyřicet let od premiéry komedie, na niž tehdejší komunistická kulturní byrokracie odmítla vydat povolení k promítání a o níž filmová kritika po celá desetiletí psala jako o vulgárním výtvoru bez umělecké hodnoty.

Přijeli, aby pozdravili Zdeňka Trošku.

Ten se před davem objevil se svým nezaměnitelným úsměvem a řekl něco, co by mohlo posloužit jako motto celého jeho života: „Na ten film přišly skoro čtyři miliony lidí - přes všechnu nepřízeň kritiky!“

V jediné větě se skrývá celý paradox muže, který se stal nejkontroverznější postavou české kinematografie. Vzdělaný filmař s absolvovanou FAMU i francouzským lyceem, člověk, který inscenoval Verdiho opery na scéně Národního divadla a pracoval po boku Barbry Streisandové při natáčení Yentl - a přesto je jeho jméno v odborných kruzích synonymem pro všechno laciné, přehnaně hlasité a umělecky bezcenné. Někdo, kdo zároveň dokázal přilákat do kin více diváků než mnohé filmy, které kritika korunovala jako mistrovská díla.

Jak je to vůbec možné?

Troška se narodil 18. května 1953 ve Strakonicích, ale Hoštice u Volyně - malá jihočeská vesnička - se staly jeho skutečným domovem a celoživotní inspirací. Vyrůstal tam se svým bratrem Pavlem a od dětství s ním inscenoval amatérská divadelní představení pro místní. Tato zakořeněnost v jihočeském venkově, v jeho rytmu, humoru a lidských typech, se pak vtiskla do celé jeho tvorby - ať už kdo hodnotí výsledek jakkoli.

Kariéru zahájil netypicky pro českého filmaře. Středoškolská studia absolvoval na Lycée Carnot ve francouzském Dijonu, poté vystudoval filmovou a televizní režii na pražské FAMU, obor dokončil v roce 1978. Na Barrandově pak pracoval jako pomocný režisér - u Věry Plívové-Šimkové na Krakonošovi a lyžnících, u Zdeňka Podskalského na Křtinách nebo u Jaromíra Borka. Dostal se i k mezinárodní produkci, když asistoval při natáčení Yentl pod vedením Barbry Streisandové. Nikdo ho k určitému žánru nepřidělil, nikdo mu nevysvětloval, co má točit - jak sám říkával, prostě ho posílali tam, kde bylo potřeba.

Samostatně debutoval v roce 1979 povídkovým filmem Jak rodí chlap, ale skutečný průlom přišel teprve v roce 1983 s komedií Bota jménem Melichar, která diváky zaujala humorem ze školního prostředí. Pak přišel rok, který změnil vše.

Na počátku osmdesátých let prohlásil Troška na schůzi v Barrandovských ateliérech hlasitě to, co si většina myslela potichu: proč dovážíme italské komedie, když si je můžeme natočit sami? Tehdejší ředitel studia mu v podstatě hodil rukavici - ať si tedy nějakou komedii natočí. Troška ji zvedl.

Film Slunce, seno, jahody se začal natáčet jako nenápadný experiment bez velkých ambicí. Troška vsadil na autenticitu - nechtěl filmové kulisy, ale skutečnou realitu jihočeské vesnice. Do vedlejších rolí obsadil místní obyvatele Hoštic, kteří hráli v podstatě sami sebe. Legendární „babky z Hoštic“ - neherečky, které komentovaly dění ve vsi s nenapodobitelnou přirozeností - se nejprve zdráhaly. „Nejdu, dej mi pokoj, se budu vystavovat někde v televizi,“ odmítaly jedna po druhé. Stačilo sto korun na natáčecí den a najednou byl problém jiný: babky raději točily film, než aby obracely len v místním JZD.

Komunistická kulturní správa z výsledku nebyla nadšená. Film označili za vulgární, za urážku socialistické vesnice i socialistického duchovenstva. Odmítli mu udělit řádnou premiéru, nesmělo se o něm psát v tisku. Troška musel přistoupit na střihové úpravy - z finálního sestřihu zmizelo devět minut.

A pak přišlo to, co si nikdo neuměl vysvětlit. Do pražského kina U Hradeb, kde se Jahody začaly nenápadně promítat, si lidé nacházeli cestu sami. Bez reklamy, bez recenzí, jen od slova k slovu. Film se tam promítal nepřetržitě půl roku a celkem ho viděly přes tři miliony diváků - číslo, které v kontextu české kinematografie mluví samo za sebe. Pro srovnání: nesmírně úspěšnou pohádku Anděl Páně 2, která v roce 2016 trhala rekordy, vidělo v kinech 1,2 milionu diváků.

Jak je to možné? Troška sám vysvětlení nabídl při oslavách čtyřicetiletého výročí: „Hoštice jsou pro mě synonymem mého života. Samotné hlášky, skeče a děj vycházejí z mého dětství, z toho, jak jsme žili, co bylo u nás v rodině i na vesnici běžné.“ Nešlo o sestrojený humor ani o výpočet toho, co diváci chtějí. Šlo o vzpomínku - a vzpomínky se přenášejí.

Po úspěchu Slunce, seno by bylo logické pokračovat v nastoupeném směru. Troška ale udělal něco, co jeho kritikou pohoršovalo stejně jako ho to diváky těšilo - vydal se na mnoho cest najednou. V roce 1984 natočil vizuálně pozoruhodnou historickou baladu Poklad hraběte Chamaré na motivy Jiráskovy prózy, ukázku toho, že v něm sedí i úplně jiný filmař, než jaký se obvykle prezentoval veřejnosti.

V roce 1987 přišla O princezně Jasněnce a létajícím ševci - pohádka, která zahájila novou etapu Troškovy tvorby. Pohádkový svět mu seděl jako ulitý: jednoduché příběhy o lásce mezi prostým chlapcem a dívkou, o vítězství dobra nad chamtivými mocipány, o zámcích a kouzelných předmětech. Troška instinktivně rozuměl tomuto žánru - věděl, že pohádka nepotřebuje psychologickou hloubku, ale naopak jasnost a srdečnost, které se nesnažit komplikovat intelektuálními vrstvami.

V devadesátých letech přicházely pohádky jedna za druhou. Princezna ze mlejna z roku 1994, natočená na zámku Březnice, se stala dalším hitem - a vedlejším efektem bylo znásobení turistické návštěvnosti zámku samotného. Podobně Z pekla štěstí z roku 1999 a řada dalších. Výzkumník zákonitostí úspěchu by si u těchto filmů dal práci: Troška opakoval osvědčené vzorce - venkovský hrdina, překážky kladené zlými mocnostmi, láska jako záchrana, šťastný konec - a přidával herecké tváře, které publikum znalo a mělo rádo.

Stál za ním divácký zájem, ale od filmové kritiky přicházely signály opačné. Troška si z nich nedělal starosti, nebo alespoň tak tvrdil. „Vím, co točím, proč to točím a pro koho to točím,“ říkal v jednom z rozhovorů. „A co si myslí kritici, je mi zcela u… Já to nečtu. A oni to vědí.“

V obrazu Trošky jako jednorozměrného tvůrce vesnických komedií a pohádek pro nejmenší schází jedna důležitá vrstva. Ještě v době, kdy jej kritika odepisovala jako tvůrce zábavního braku, paralelně pracoval na inscenacích v prestižních divadlech. V Divadle Kalich režíroval muzikály, a co je zvlášť překvapivé - dostával nabídky na operní produkce. V pražském Národním divadle inscenoval Verdiho Dona Carlose, ale také Carmen a Rusalku, na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově zrežíroval Čarostřelce. Operní svět vyžaduje precizní práci s hudební partiturou, disciplínu vůči dirigentovi, schopnost pracovat s pěveckými hlasy i orchestrem - zkrátka řemeslo, které se s obrazem lehkovážného kšeftaře příliš nesnoubí.

Troška si byl tohoto kontrastu vědom a někdy ho využíval jako zbraň v diskusích s kritiky. Nabídl jim v roce 1988 přečíst scénář Slunce, seno a pár facek a říct mu, co je špatně a co vylepšit. Žádný z oslovených kritiků prý nabídku nepřijal.

Ve svém osobním životě se nikdy neschovával za masku. Otevřeně hovoří o své homosexuální orientaci v době, kdy to v českém prostředí nebylo samozřejmostí. Celý život zůstal svobodný, bezdětný, věrný Hošticím, kde se v klidu na sluníčku - slovy jednoho redaktora - nevyspí ani pes, protože přes čtyřicet let přijíždějí turisté. Vyprávěl, že mezi jeho nejbližší přítelkyně patřila herečka Helena Růžičková, která ho silně ovlivnila. Od ní pochází i motto, ke kterému se Troška opakovaně hlásí: „Nikdy nezapomeňte na úsměv! Je to světlo, které při pohledu do očí prozradí, že je srdce doma.“

Přelom tisíciletí přinesl nové ambice i nové komplikace. Troška se pokusil o přelom v roce 2002 historickým dramatem Andělská tvář - film u diváků propadl. Návrat k tomu, co fungovalo, byl nevyhnutelný.

V roce 2003 přišel Kameňák - a s ním nová kapitola v Troškově příběhu. Nápad byl odvážný: natočit film složený výhradně z anekdot, bez tradičního filmového vyprávění, bez dramaturgické kostry. Troška sám to nazval experimentem. Experiment vyšel komerčně - první díl vidělo v kinech přes čtyři sta tisíc diváků a utržil přes třicet tři milionů korun. Jenže kritika tentokrát přestřelila do nebetyčných výšin sarkasmu. Recenzentka Mirka Spáčilová napsala, že film svým herectvím připomíná televizní estrádní pořad. Jeden z kritiků film popsal jako sci-fi o cestování časem - prý se člověk propadne zpět do doby „k peci a k vyšívaným dečkám“. Jiná recenze shrnula, že film nemá začátek, prostředek ani konec, protože anekdota je žánr vypravěčský, nikoli filmový.

Troška trilogii Kameňáků dokončil, pak ale odmítl točit čtvrtý díl. „Já prostě točím trilogie,“ vysvětloval. Producenti bez něj čtvrtý a pátý díl natočili s jiným režisérem - a Troška se od těchto pokračování veřejně distancoval.

Mimo kameňákovský spor ho tehdy proslavil i jiný výstřel. Jako jeden z mála českých filmových tvůrců se veřejně a ostře vymezil vůči Jacksonovu Pánu prstenů - trilogii, která sklidila celosvětový obdiv a stovky ocenění. Troška prohlásil, že film nestojí za nic. Možná šlo o upřímný názor, možná o provokaci, možná o obojí. V každém případě si tím vysloužil novou vlnu posměchu od kritiků a paradoxně i novou vlnu sympatie od části diváků, kteří mají rádi, když někdo říká věci narovinu.

Po roce 2010 přišla Babovřesky - komedie z venkovského prostředí, navazující vzdáleně na duch Slunce, seno, ale v novém obalu. První díl dosáhl rekordní návštěvnosti 652 458 diváků a potvrdil, že Troška svůj vztah s diváckým publikem nikdy zcela nezrušil. Natočil i druhý a třetí díl, pohádky Čertova nevěsta nebo Zakleté pírko.

A pak se zastavil.

Neoznámil to dramaticky, bez tiskové konference ani loučení. Prostě přestal točit a vrátil se do Hoštic. V rozhovorech z posledních let na otázku, proč skončil, odpovídal věcně: věk, únava, a ano - i kritici. Ne že by ho jejich slova zraňovala způsobem, který by přiznal, ale ta každoroční sprška pohrdání zanechávala stopy i na tom nejodolnějším charakteru.

„Pořád píšou, volají, abych ještě natočil nějakou pohádku,“ říkal v roce 2025. „Jenže já jsem neoblomný. Sousedka říkala, že v bulváru psali, že musím být jistě vážně nemocný, protože tak naráz utéct od filmu je přinejmenším podivné.“

Přitom on sám tvrdí, že odešel zdravý a spokojený. A z Hoštic ho stále vytahují fanoušci - oslavy čtyřicetiletého výročí Slunce, seno, jahody v červenci 2024 mu to připomněly plným dvorudým objemem. V roce 2026 se pak koná v pražské O2 areně vzpomínkový večer, na který producenti přilákali herce z jeho filmů a pohádek. Troška na celou akci pohlíží s dobromyslnou skepsí - mega akce nikdy neměl rád.

Česká kulturní debata si s Troškou nikdy moc nevěděla rady. Pro filmové kritiky byl příliš lidový, příliš hlasitý, příliš nedbalý na řemeslo. Pro diváky byl přesně tím, čím chtěli, aby byl - veselý, srozumitelný, nijak nekomplikovaný. Herec Vojtěch Kotek ho jednou charakterizoval slovy, která jsou možná nejpřesnějším hodnocením ze všech: „Zdeněk Troška se umí perfektně trefit do vkusu českého diváka.“

Je to kompliment nebo kritika? Záleží na tom, odkud se díváte.

Z pohledu divácké statistiky jde o zázrak. Z pohledu umělecké kritiky jde o symptom. Z pohledu kulturní historie jde o fenomén - a fenomény se nezatracují, fenomény se studují.

Troška nikdy nepředstíral, že točí vysoké umění. Říkal to otevřeně a opakovaně: točím pro živé lidi, chci, aby se smáli. V době, kdy většina českých režisérů bojuje o přežití v kinech a raduje se ze sto tisíc diváků, stojí Troška se svou diváckou bilancí - přes osm milionů diváků na trilogii Slunce, seno dohromady, miliony na pohádkách, stovky tisíc i na kontroverzních Kameňácích - jako obtížně srozumitelný výsledek.

Možná je tajemství jednoduché. V době, kdy česká kinematografie v osmdesátých letech nabídla řadu vrstevnatých, intelektuálně náročných a mezinárodně oceňovaných filmů, přišel mladý režisér z jihočeských Hoštic s jiným přístupem: vzal to, co znal z dětství, z vesnice, z hospody, z kostela, z polí a stodol, a přenesl to bez kompromisů na plátno. Nezlepšoval, nezušlechťoval, nevzdělával.

Jen točil, co měl rád.

A čtyři miliony lidí, kteří přišli do kina na film, který komunistická cenzura nechtěla pustit na plátna, mu to vrátily stejnou mincí.