Honza Dědek: Z vytrženého listu sešitu k talkshow, která už běží patnáct let

Někdy kariéra nezačne promyšleným plánem, ale obyčejnou drzostí. Honza Dědek sám vzpomíná, že po koncertu Tří sester napsal plnicím perem recenzi na vytržený list školního sešitu a odnesl ji do redakce časopisu Rock & Pop. Nebyl absolventem žurnalistiky, neměl za sebou roky praxe a už vůbec ne strategii, jak se jednou stát známou televizní tváří. Měl hlavně hudbu, zvědavost a přesvědčení, že stojí za to zkusit zaklepat na dveře.

O více než třicet let později sedí za moderátorským stolkem pořadu 7 pádů Honzy Dědka, který v roce 2026 oslavil patnáct let existence. Za tu dobu se přesunul z malého divadelního prostoru na internet, do velké komerční televize, na placené platformy a nově také na Televizi Seznam. Dědkova kariéra přitom není příběhem člověka, který opustil novinařinu kvůli televizi. Spíš ukazuje, co se stane, když se novinářské řemeslo přenese před živé publikum a kamery.

Právě tím se od mnoha televizních moderátorů liší. Nespoléhá na roli baviče, který musí být za každou cenu nejvtipnější osobou na scéně. Dlouhodobě o sobě mluví především jako o novináři. Jeho nejdůležitější pracovní nástroj proto není pointa, ale otázka. A možná právě proto dokázal s formátem, který na první pohled působí téměř starosvětsky, přežít dobu krátkých videí, podcastů, sociálních sítí i rychle se měnících televizních programů.

Honza Dědek se narodil 14. března 1972 v Praze. Jeho cesta k novinařině ale dlouho nevypadala jako životopis budoucího publicisty. Studoval stavební průmyslovou školu a na svá studentská léta později vzpomínal s typickou sebeironií. Přiznával stovky neomluvených hodin a také to, že třetí ročník zvládl až napotřetí.

Z dnešního pohledu je na tom pozoruhodné něco jiného než školní prohřešky. Dědek s odstupem vysvětloval, že dlouhé hodiny rýsování pro něj měly nečekanou výhodu: mohl při nich poslouchat hudbu. Škola, která ho měla připravit na stavebnictví, se tak nepřímo stala jeho hudební průpravou. Zatímco se na papíře objevovaly technické výkresy, v hlavě se mu ukládaly desky, kapely a souvislosti, které o několik let později využil jako hudební publicista.

Do jeho studentských let navíc zasáhla sametová revoluce. Pro část generace tehdy přestalo být nejdůležitější, co se děje ve třídě. Mnohem lákavější byl svět venku, který se měnil doslova před očima. Noviny, rádia i časopisy vznikaly rychle, nové redakce hledaly lidi a pravidla se teprve tvořila. Devadesátá léta byla pro začínající novináře mimořádným obdobím právě proto, že se mnoho věcí dalo zkusit bez dlouhého čekání na povolení nebo razítko zkušenějších kolegů.

Dědek do tohoto prostředí vstoupil v roce 1992, kdy začal pracovat v časopisu Rock & Pop. Z dnešního pohledu to byl logický krok, tehdy to ale byla spíš kombinace nadšení, odvahy a správného okamžiku. Sám později připomínal, že začátkem devadesátých let často převažoval entuziasmus nad zkušeností. Právě to však umožnilo vyrůst celé generaci lidí, kteří se profesi učili za pochodu.

V Rock & Popu se Dědek zpočátku zaměřoval především na britskou nezávislou kytarovou scénu. Později rozšířil svůj záběr na další proudy populární hudby a postupně se stále více soustředil na rozhovory. To se ukázalo jako rozhodující. Rozhovor se stal žánrem, který ho provází prakticky celou profesní dráhou.

Tehdejší hudební novinařina měla navíc něco, co se dnes jen těžko napodobuje. Československo a později Česká republika byly po pádu komunistického režimu pro řadu zahraničních umělců zajímavou zemí. Čeští novináři zároveň neměli vždy přesnou představu, co je možné a co už ne. Dědek později vzpomínal, že jednoduše přijel do zahraničí, požádal o akreditaci nebo rozhovor a překvapivě často uspěl.

Výsledkem byly rozhovory s lidmi, jejichž jména patří k největším v dějinách populární hudby. V jeho profesním životopise se objevují Paul McCartney, Mick Jagger, Lou Reed nebo Roger Waters. Nejde jen o působivý seznam celebrit. Právě rozhovory s výraznými a zkušenými osobnostmi musely mladého publicistu naučit jednu zásadní věc: slavné jméno samo o sobě rozhovor nezachrání. Tazatel musí vědět, proč se ptá, kam směřuje a kdy je lepší ustoupit.

Po odchodu z Rock & Popu pracoval také na volné noze a od roku 2000 se jeho jméno výrazně spojilo s týdeníkem Reflex. Publikoval ale i v řadě dalších časopisů a deníků. Postupně se navíc posouval od čistě hudebních témat k filmu, divadlu a širší kultuře. Vydával také knižní rozhovory.

Tahle část kariéry je podstatná pro pochopení pozdějšího televizního Dědka. Když se po letech objevil před kamerou, nebyl začátečníkem, který se musí teprve naučit mluvit s hosty. Před televizním debutem měl za sebou dvě desetiletí novinářského ptaní. Kamera změnila prostředí, nikoli základ jeho práce.

Dědek během let několikrát mluvil o tom, jak se liší rozhovor pro tisk a rozhovor, který publikum slyší nebo vidí přímo. Jeho pohled může působit překvapivě právě u člověka, který desítky let psal do novin a časopisů.

U tištěného rozhovoru totiž tazatel pracuje s materiálem ještě dlouho po skončení skutečného setkání. Přesouvá otázky, zkracuje odpovědi, upravuje slovosled, odstraňuje opakování a skládá konečnou podobu textu. Čtenář nakonec dostává přesnější a čitelnější verzi, ale ne nutně věrný otisk okamžiku, který se skutečně odehrál. Dědek proto mluvil o tištěném rozhovoru jako o formě, která realitu výrazně přetváří.

Televize nebo živé vystoupení jsou v tomhle směru nemilosrdnější. Divák slyší intonaci, vidí zaváhání, vnímá ticho a pozná, když host nechce odpovědět. Stejně tak pozná, když otázka nefunguje. Moderátor před publikem nemůže nepovedenou chvíli jednoduše přepsat.

Právě tady se Dědkova dlouholetá zkušenost z psaných rozhovorů proměnila v něco jiného. Naučenou přípravu si nechal, ale výsledek už nemohl mít pod úplnou kontrolou. To je ostatně jedna z věcí, které dělají jeho talkshow zajímavou: hosté nejsou jen zdrojem připravených odpovědí, ale partnery, kteří mohou změnit směr celého rozhovoru.

7 pádů Honzy Dědka vzniklo v roce 2011. Dnes se může zdát samozřejmé, že známý novinář dostane vlastní talkshow, jenže začátky byly mnohem skromnější. Pořad se nejprve odehrával v pražském divadle Viola a Dědek později připomínal, že první zveřejněné video mělo přibližně osmdesát zhlédnutí. Tehdy mu to připadalo jako úspěch.

Rodina pomáhala zaplňovat sál. Jeho sestra Kateřina Dědková, která se později stala důležitou součástí produkce, vzpomínala, že zpočátku seděla s rodiči v publiku. Rodiče kupovali vstupenky, které rozdávali známým. Dnešní zavedená značka tedy začínala podobně jako mnoho malých kulturních projektů: pár lidí věřilo, že má smysl pokračovat, i když většina veřejnosti ještě netušila, že něco takového existuje.

To je na příběhu pořadu možná nejzajímavější. Nevznikl jako televizní výrobek, kterému stanice zajistila marketing, scénu a atraktivní vysílací čas. Nejprve musel přežít sám. Stěhoval se mezi divadelními prostory, postupně si budoval publikum a zároveň se šířil po internetu.

Dědkovi pomohlo, že nevymýšlel složitý formát. Host, moderátor, publikum, rozhovor. Jednoduchost bývá někdy nejodolnější televizní technologií. Nezastará tak rychle jako soutěž postavená na jednom triku nebo reality show závislá na momentální módě.

K úspěchu 7 pádů nevedla jen Dědkova schopnost vést rozhovor. Důležitou součástí příběhu je také jeho sestra Kateřina Dědková. Ta měla ještě před vznikem pořadu vlastní zkušenosti z hudebního průmyslu. Pracovala v nahrávacích společnostech PolyGram, BMG a Sony a později se věnovala propagaci a marketingu kulturních akcí. Když bratr začínal s talkshow, nejprve ho podporovala jako členka rodiny v publiku. Postupně ale převzala produkční roli.

Ten přechod dobře ukazuje, jak se pořad profesionalizoval. Na začátku bylo potřeba hlavně zajistit, aby v sále vůbec někdo seděl a aby vznikl záznam. Jakmile začalo přibývat diváků, hostů, kamer a termínů, nestačilo mít jen dobrý rozhovor. Bylo nutné řešit smlouvy, techniku, divadelní provoz, propagaci, cestování hostů i organizaci natáčení. Talkshow je navenek rozhovor dvou lidí, ale uvnitř je to malá výrobní firma.

Právě fakt, že se produkční zázemí vytvořilo kolem samotného pořadu a nebylo od prvního dne dodané televizí, se později ukázal jako velká výhoda. Když projekt měnil divadla, internetové platformy nebo televizní stanice, jeho jádro zůstávalo pohromadě. Dědek tak nebyl pouze moderátorem najatým na cizí formát. Byl jedním z lidí, kteří nesli samotnou značku pořadu.

To je rozdíl, který není na obrazovce na první pohled vidět. Televizní moderátor může přijít o pořad a spolu s ním i o celý realizační tým, scénu a distribuční kanál. U 7 pádů se během let vytvořila větší samostatnost. Právě ta pomohla v roce 2026, kdy skončilo vysílání na Primě. Projekt mohl téměř okamžitě pokračovat jinde, protože nebyl závislý jen na jedné televizní adrese.

Dědek otevřeně přiznává, že ho inspirovaly klasické dvojice a později také Jan Kraus. Když si však Krause pozval do vlastního pořadu jako hosta, zjistil, jak snadno může zkušený moderátor převzít kontrolu nad rozhovorem.

Po letech na to vzpomínal jako na jednu z nejtěžších zkušeností své talkshow. Kraus dobře rozpoznal volný prostor a využil ho. Dědek přiznával nervozitu, ale zároveň označoval takovou zkušenost za cennou školu. Pro novináře je to příznačné: i nepovedený rozhovor se může stát materiálem, ze kterého se člověk naučí víc než z bezchybného večera.

Zajímavé je, že Dědek se vůči Janu Krausovi nebo Karlu Šípovi nevymezuje agresivně. Spíš zdůrazňuje rozdíl profesních kořenů. Šíp je podle něj moderátor, Kraus herec a on sám novinář. Tím se vysvětluje i tón 7 pádů. Dědek nepotřebuje v každé minutě dokazovat, že je nejvtipnější. Humor vítá, ale nepovažuje ho za jediný cíl.

To může být zároveň slabina i přednost. Divák, který od talkshow čeká především střet, provokaci nebo moderátorovu výraznou osobnost, může Dědkův styl vnímat jako příliš nenápadný. Jenže právě nenápadnost vytváří prostor hostovi. A ve chvíli, kdy se host uvolní, může vzniknout něco, co by ve výrazněji řízeném formátu nevzniklo.

K televiznímu průlomu nedošlo hned. Když Prima na jaře 2020 zařadila 7 pádů Honzy Dědka do programu, měl pořad za sebou téměř deset let existence. Televize nejprve pracovala s dříve natočenými díly, které už fungovaly na internetu. Následně začala vznikat nová televizní pokračování.

Načasování bylo zvláštní. Rok 2020 byl obdobím pandemie, omezení kulturního provozu a hledání způsobů, jak znovu rozběhnout zábavní výrobu. 7 pádů se stalo jedním z pořadů, které se po koronavirové pauze rychle vrátily k natáčení. Z původně internetové a divadelní talkshow se tak během krátké doby stala pravidelná součást vysílání velké komerční stanice.

To, co se deset let budovalo pomalu, dostalo najednou celostátní dosah. Televizní publikum výrazně rozšířilo okruh lidí, kteří si Dědka spojovali především s jeho pořadem, nikoli s hudební publicistikou. Pro část diváků jako by začínal až tehdy, přestože za sebou měl dlouhou novinářskou kariéru a stovky rozhovorů.

Tento paradox provází mnoho lidí, kteří přejdou z tisku nebo rozhlasu do televize. Před kamerou se z odborně známé osobnosti může během několika měsíců stát tvář známá široké veřejnosti. Dědek ale ani po televizním úspěchu nezačal svou minulost přepisovat. Naopak dál zdůrazňoval, že jeho práce stojí na novinařině.

Dědkův veřejný obraz je založený také na výrazné sebeironii. Když mluví o vlastních výkonech, nebývá přehnaně shovívavý. V jednom z rozhovorů dokonce žertoval, že za dvanáct let talkshow bylo opravdu dobrých jen několik dílů.

Je to samozřejmě nadsázka, ale něco vypovídá o jeho přístupu. Nevystupuje jako člověk, který objevil dokonalý recept na rozhovor. Spíš připomíná řemeslníka, který pokaždé znovu zkouší, jestli se tentokrát podaří vytvořit správné napětí mezi přípravou a spontánností.

To je v žánru talkshow zásadní. Moderátor může mít připravených dvacet dobrých otázek, ale host odpoví jednou větou. Nebo naopak otevře téma, se kterým scénář vůbec nepočítal. Může přijít člověk, který je skvělý ve své profesi, ale před publikem ztuhne. A pak může přijít někdo, od koho se nic mimořádného nečeká, a vznikne rozhovor, na který se vzpomíná roky.

Dědek v létě 2026 popsal jednu z největších výzev velmi jednoduše: udržet pozornost publika. V divadle je reakce okamžitá. Když se lidé nudí, začnou se vrtět, sahat po telefonu nebo kontrolovat čas. Taková zpětná vazba je mnohem tvrdší než sledovanost v tabulce, kterou moderátor uvidí až další den.

Na jaře 2026 měla talkshow důvod slavit. 7 pádů Honzy Dědka existovalo patnáct let a Prima odvysílala výroční vydání. Krátce poté ale přišla zpráva, že v podzimním vysílání stanice už pořad pokračovat nebude.

Pro Dědka a jeho tým to znamenalo zásadní změnu. Prima s nimi po šesti letech pravidelného vysílání přestala počítat. Objevila se možnost přesunu na jiný kanál skupiny, ale tvůrci ji nepřijali. Pořad však neskončil. A právě reakce na televizní konec ukázala, jak moc se za patnáct let změnilo mediální prostředí.

Ještě před několika lety by ztráta velké televizní stanice mohla znamenat faktický konec podobného projektu. V roce 2026 už existují jiné cesty. 7 pádů se přesunulo na placené platformy Herohero a Forendors, kde začaly vycházet delší verze rozhovorů a další obsah.

Dědek tehdy mluvil o možnosti zpomalit. Televizní provoz vyžadoval vysoké tempo a velké množství hostů. V placeném prostředí chtěl dávat větší prostor lidem se silným příběhem, i když by jejich jméno samo o sobě nezaručovalo vysokou sledovanost. Z hlediska novináře to byl vlastně návrat k původnímu principu: zajímavost hosta nemusí být totéž co jeho okamžitá popularita.

Zároveň trval na živém publiku. Mohl se vydat cestou levnějšího podcastového studia, dvou mikrofonů a několika kamer. Jenže tím by zmizela část DNA pořadu. Smích, ticho i neklid publika vytvářejí tlak, který rozhovor mění. Dědek tuto atmosféru nechtěl obětovat jen proto, že výroba bez ní by byla levnější.

Nová etapa přinesla také zajímavý kompromis mezi televizí a placeným internetem. Divadelní večer může trvat přibližně dvě hodiny, zatímco televizní vysílání potřebuje podstatně kratší stopáž. Stejný rozhovor tak dnes může existovat ve dvou podobách. Televizní divák dostane svižnější sestřih, předplatitel na internetu může sledovat delší verzi s pasážemi, které by se do klasického programu nevešly.

To není jen technická změna. Ukazuje, jak se během Dědkovy kariéry proměnil samotný vztah mezi médiem a publikem. V době jeho začátků rozhodovala redakce časopisu, kolik stran rozhovor dostane. Později rozhodoval televizní vysílací čas. Dnešní digitální prostředí dovoluje nabídnout vedle zkrácené verze také téměř celý původní materiál. Divák si vlastně může vybrat, zda chce hlavní body, nebo celý večer se všemi odbočkami.

Zároveň jde o ekonomický model, který tvůrcům dává větší samostatnost. Dědek při přechodu na placené platformy otevřeně mluvil o tom, že kvalitní obsah není zadarmo. V komerční televizi se platí pozorností věnovanou reklamě, na předplatitelské službě posílá divák peníze přímo za konkrétní pořad. Není to řešení pro každého, ale pro projekt s věrným publikem může jít o způsob, jak přežít i chvíli, kdy se televizní stanice rozhodne změnit program.

Právě zde se ukázalo, jak cenných bylo předchozích patnáct let. 7 pádů už nebylo anonymním novým pořadem, který by musel od nuly přesvědčovat lidi, aby za něj platili. Mělo vlastní značku, publikum, archiv a diváky ochotné sledovat Dědka i mimo televizní obrazovku. Odchod z Primy tak nebyl návratem na začátek, ale zkouškou, zda značka dokáže stát sama za sebe.

Online etapa nakonec nezůstala jedinou cestou. V létě 2026 se Dědkův tým dohodl s Televizí Seznam a od 3. září se pořad vrátil do klasického televizního vysílání. Premiérové díly dostaly čtvrteční večerní čas, zatímco delší verze zůstaly dostupné také na placených platformách.

Nová etapa přinesla i stěhování do pražského Divadla Metro a změnu scény. Dědek popisoval nový prostor jako komornější a připomínající obývák. Změnila se také znělka. Samotný princip pořadu však zůstal prakticky stejný.

To je možná nejvýmluvnější detail celé změny. Po patnácti letech se neřešilo, jak z talkshow udělat něco úplně jiného. Řešilo se, kde a za jakých podmínek může dál fungovat její původní princip. Dědek navíc otevřeně přiznával, že ho potěšilo, když nový televizní partner netlačil na násilné omlazování publika.

V mediálním světě, kde se často každá změna prezentuje jako revoluce, působí takový přístup skoro provokativně konzervativně. Dědek netvrdí, že talkshow musí přidat hlasování v aplikaci, virální výzvy nebo zrychlený střih. Věří, že pokud host skutečně něco zajímavého řekne a moderátor mu k tomu vytvoří prostor, základní formát pořád funguje.

Když mluví o hostech, používá Dědek výraz, který jeho profesní posedlost vystihuje velmi přesně: sběratel. Po patnácti letech a obrovském množství rozhovorů ho stále rozčiluje, že některé lidi ve své talkshow ještě neměl.

To je důležité. Dlouhotrvající pořady mohou snadno upadnout do rutiny. Známé tváře se vracejí, propagují nové filmy, knihy nebo desky a rozhovor začne připomínat pravidelný servis. Dědek se tomuto problému snaží bránit hledáním nových hostů napříč generacemi. Vedle herců a zpěváků se v pořadu objevují sportovci, vědci, lékaři nebo lidé s neobvyklým životním příběhem.

Současně ale chápe, že seznam hostů nikdy nebude uzavřený. Každý rok přichází nová generace herců, hudebníků a dalších veřejně známých osobností. Lidé, kteří byli při vzniku 7 pádů děti, dnes mají vlastní kariéry. Pořad se tak může udržovat při životě už samotným tím, že se proměňuje společnost kolem něj.

Je to jednoduchý, ale účinný mechanismus. Formát zůstává, lidé se mění. Dědek proto nepotřebuje každý rok vymyslet nová pravidla. Potřebuje především nepřestat být zvědavý.

Na Dědkovi je zvláštní, že ani po letech televizní známosti nepůsobí jako člověk, který by vyhledával roli hlavního hrdiny vlastního pořadu. Když se ocitne na opačné straně a někdo zpovídá jeho, často přiznává, že je mu příjemnější ptát se.

Dává to smysl. Dobře položená otázka přesune pozornost na druhého člověka. Tazatel má připravený směr, může reagovat na odpověď a nemusí sám vytvářet hlavní obsah. Pro člověka, který strávil desítky let rozhovory, je to přirozenější role než neustálé vyprávění o sobě.

Zároveň je to jeden z důvodů, proč Dědek v české televizní krajině působí jinak než někteří jeho kolegové. Jeho osobnost není neviditelná, ale nesnaží se přebít hosta. Někdy to vede k méně výbušným momentům, jindy právě díky tomu host začne mluvit otevřeněji.

7 pádů Honzy Dědka proto není pořad založený na konfliktu mezi moderátorem a hostem. Spíš připomíná dobře připravené setkání, které se může kdykoli vychýlit z plánu. Divák sleduje nejen to, co host odpovídá, ale i to, jestli se podaří najít téma, u kterého přestane mluvit naučenými větami.

Dědkův profesní příběh je možné číst jako ukázku proměny českých médií po roce 1989. Začínal v době, kdy tištěné hudební časopisy měly velký vliv a rozhovor se zahraniční hvězdou byl událostí. Zažil éru velkých časopisů, internetové video, nástup YouTube, komerční televizi, předplatitelské platformy i dnešní dobu, kdy jeden pořad může současně žít v divadle, televizi a na internetu.

Ve všech těchto prostředích si ale ponechal stejnou základní profesi: je tazatel. To je možná přesnější označení než moderátor nebo televizní osobnost. Jeho práce stojí na schopnosti připravit se, poslouchat, poznat zajímavou odbočku a nechat hosta domluvit právě ve chvíli, kdy se začíná dostávat za naučené odpovědi.

Technologie se mezitím změnily téměř k nepoznání. Recenze už se nepíší plnicím perem na vytržený list sešitu a divák nemusí čekat na televizní vysílání, protože celý rozhovor může sledovat online. Princip dobrého interview je ale překvapivě odolný. Musí se sejít člověk, který má co říct, a člověk, který se umí zeptat.

Právě proto má smysl, že se Dědkův pořad po patnácti letech nesnaží předstírat, že objevil nový druh zábavy. Jeho aktuální přesun na Televizi Seznam je spíš další kapitolou projektu, který už několikrát změnil adresu, distribuci i scénu, ale nikoli svou podstatu.

A možná je v tom i vysvětlení jeho dlouhověkosti. Honza Dědek si nepostavil kariéru na jednom televizním triku. Postavil ji na dovednosti, kterou si začal osvojovat dávno před první kamerou. Když kdysi nesl do Rock & Popu recenzi napsanou na školním papíře, nemohl vědět, že jednou bude zpovídat největší jména světové hudby a každý týden sedět před televizními diváky.

Stačilo tehdy udělat první věc, která je společná skoro každému dobrému novináři: přijít, zaklepat a zeptat se.

Zdroje: