Jaderná nehoda v Palomares: Když neštěstí v oblacích zasáhlo zemi i lidi

Jaderná nehoda v Palomares, ke které došlo 17. ledna 1966, představuje jednu z nejvýznamnějších událostí svého druhu v historii. Tato tragédie, při níž se nad Středozemním mořem poblíž španělské vesnice Palomares srazily dva americké vojenské letouny, vedla k úmrtí sedmi letců a uvolnění čtyř termojaderných bomb. Ačkoli nedošlo k jaderné explozi, dvě bomby při dopadu na pevninu aktivovaly své konvenční výbušniny, čímž rozptýlily radioaktivní plutonium na rozloze přibližně 2 čtverečních kilometrů. Tento článek poskytuje podrobný přehled o příčinách nehody, jejích okamžitých a dlouhodobých důsledcích, zdravotních dopadech na veterány a obyvatele, politických a diplomatických dopadech a kulturním dědictví, které tato událost zanechala.

Nehoda se odehrála během operace Chrome Dome, chladnoválečného programu Spojených států, jehož cílem bylo udržovat neustálou přítomnost bombardérů vyzbrojených jadernými zbraněmi ve vzduchu jako prevenci proti potenciálnímu útoku Sovětského svazu. Dne 17. ledna 1966 se bombardér B-52G Stratofortress (registrační číslo 58-0256) připravoval na doplnění paliva z tankeru KC-135 Stratotanker (registrační číslo 61-0273) ve výšce 9 450 metrů nad Středozemním mořem poblíž Palomares, provincie Almería, Španělsko.

Během manévru došlo ke kolizi, která způsobila rozpad obou letadel. Tanker explodoval a zabil všech čtyři členy posádky. Bombardér se pokusil zachránit, ale rozpadl se, přičemž zahynuli tři ze sedmi členů posádky: první poručík Steven G. Montanus, první poručík George J. Glessner a technický seržant Ronald P. Snyder. Čtyři přeživší – major Larry G. Messinger, kapitán Charles F. Wendorf, první poručík Michael J. Rooney a kapitán Ivens Buchanan – se zachránili seskokem padákem.

Bombardér nesl čtyři termojaderné bomby typu B28FI Mod 2 Y1, každá s výtěžkem 1,1 megatuny TNT. Tři bomby dopadly na pevninu poblíž Palomares:

Okamžitě po nehodě byly americké a španělské úřady mobilizovány k zabezpečení oblasti. Prezident Lyndon B. Johnson byl informován během svého ranního briefingu a 16. tým pro jaderné katastrofy byl vyslán k vyšetřování. Zprávy o nehodě se objevily v médiích následující den, přičemž 20. ledna byla na titulních stranách The New York Times a The Washington Post.

Pátrání po čtvrté bombě, která dopadla do Středozemního moře, bylo obzvláště náročné. Operace zahrnovala americké námořnictvo, ponorku DSV Alvin a systém CURV-I. Klíčovou roli sehrál místní rybář Francisco Simó Orts, přezdívaný „Paco el de la bomba“, který spatřil pád bomby a pomohl určit její polohu. Bomba byla nalezena ve hloubce 880 metrů a vyzvednuta 7. dubna 1966.

Úklid zahrnoval přibližně 1 600 vojenských a civilních pracovníků, kteří po dobu tří měsíců odstraňovali kontaminovanou půdu a vegetaci. Celkem bylo odstraněno 1 750 tun radioaktivního materiálu, který byl odeslán k likvidaci do zařízení Savannah River Plant v Jižní Karolíně. Přestože byly tyto operace rozsáhlé, zbytková kontaminace přetrvala, což vedlo k dlouhodobému monitorování.

Navzdory počátečním úklidovým pracím zůstává Palomares kontaminován. V roce 2008 byly objeveny dva příkopy plné radioaktivního odpadu, což odhalilo nedostatky původního úklidu. Vědci detekovali zvýšené koncentrace radioaktivního planktonu ve Středozemním moři ještě v roce 2003 a v roce 2006 byly zjištěny vysoké úrovně radiace v slimácích z oblasti.

V roce 2015 uzavřely USA a Španělsko dohodu o dalším čištění a odstranění kontaminované půdy, která má být převezena na vhodné místo v USA, pravděpodobně do Nevady. Tato dohoda, podepsaná ministrem zahraničí USA Johnem Kerrym a španělským ministrem zahraničí José Manuelem Garcíou-Margallem, zdůrazňuje pokračující závazek řešit dlouhodobé dopady nehody.

Rok -Událost

1966 - Nehoda a počáteční úklid (1 750 tun půdy odstraněno)

2003 - Detekce radioaktivního planktonu ve Středozemním moři

2006 - Vysoké úrovně radiace v slimácích

2008 -Objev dvou příkopů s radioaktivním odpadem

2015 - Dohoda mezi USA a Španělskem o dalším čištění

Veteráni, kteří se podíleli na úklidu, hlásí vážné zdravotní problémy, které připisují vystavení radiaci. Například Frank B. Thompson, tehdy 22letý trombonista, prohledával kontaminovaná pole bez ochranného vybavení a později byl diagnostikován s rakovinou jater, plic a ledvin. Další veterán, velitel radiologické laboratoře na Wright Patterson Air Force Base, byl diagnostikován se seminomem ve věku 28 let, rakovinou močového měchýře v roce 1979 a poruchou krve po odchodu do důchodu v roce 1981.

Tito veteráni čelí obtížím při získávání uznání od Ministerstva pro záležitosti veteránů (VA). Třídní žaloba Victor B. Skaar v. Robert L. Wilkie (2019) zpochybňuje metodologii VA pro odhad dávek radiace, tvrdíce, že není založena na vědeckých důkazech. Žaloba požaduje, aby byl Palomares uznán jako aktivita s rizikem radiace, což by veteránům umožnilo nárok na předpokládané služební propojení pro onemocnění spojená s radiací.

Zdravotní dopady na obyvatele Palomares jsou předmětem diskusí. Oficiální zprávy amerických a španělských výzkumných institucí, které od roku 1966 monitorují 1 077 obyvatel, tvrdí, že ionizující radiace nezpůsobila žádné onemocnění. Tyto prohlídky, financované vládou USA, nezjistily zvýšenou nemocnost. Místní barman Andres Portillo uvedl, že míra rakoviny není vyšší, než se někdy veřejně předpokládá.

Kritici však namítají, že nebyly provedeny nezávislé epidemiologické studie, což vyvolává pochybnosti o transparentnosti a úplnosti těchto zjištění. Místní novinář José María Herrera zdůrazňuje, že některé kontaminované oblasti nebyly plně vyčištěny, a přibližně 500 g plutonia a americia zůstává v prostředí. S poločasem rozpadu 24 000 let představuje plutonium dlouhodobé riziko.

Nehoda napjala vztahy mezi USA a Španělskem, které bylo v té době pod diktaturou Francisca Franca. Incident vyvolal protesty, včetně demonstrace 600 lidí organizované podzemní komunistickou organizací 4. února 1966. Španělsko zakázalo lety s jadernými zbraněmi nad svým územím, a nehoda, spolu s podobným incidentem v Thule v Grónsku v roce 1968, přispěla k ukončení operace Chrome Dome.

Americký velvyslanec Angier Biddle Duke se pokusil uklidnit veřejnost koupáním v moři u Palomares, aby demonstroval bezpečnost oblasti. Tento krok byl však vnímán jako pokus minimalizovat obavy z radiace, které mohly poškodit španělský turistický průmysl.

Nehoda zanechala trvalý otisk v kulturní paměti. Španělský televizní seriál „Palomares: Días de playa y plutonio“ (2021) rekonstruuje události na základě deklassifikovaných dokumentů a nepublikovaných obrazů. Další filmy, jako Men of Honor (2000) a The Day the Fish Came Out (1967), také odkazují na tuto událost. Příběh Francisca Simó Ortsa, který pomohl při záchraně čtvrté bomby, je příkladem individuální odvahy.

V Palomares připomíná událost ulice pojmenovaná „17. ledna 1966“, i když žádný oficiální památník neexistuje. Trvalá přítomnost kontaminace a zdravotní obavy pokračují v utváření identity komunity.

Jaderná nehoda v Palomares z roku 1966 zůstává varovným příkladem rizik spojených s jadernými zbraněmi. Ačkoli okamžitá krize byla zvládnuta rozsáhlými úklidovými operacemi, dlouhodobé environmentální a zdravotní dopady přetrvávají. Veteráni a obyvatelé Palomares nadále hledají uznání a spravedlnost, zatímco mezinárodní dohody o čištění zdůrazňují potřebu pokračující odpovědnosti. Tato událost podtrhuje důležitost transparentnosti, nezávislého výzkumu a pečlivého monitorování při řešení jaderných incidentů.