Článek
Jana Paulová se narodila 19. února 1955 v Praze, v srdci města, které bylo tehdy ještě součástí Československa. Již od útlého věku byla obklopena uměním, protože její rodina patřila k elitě tehdejší scény. Otec František Paul byl slavným operetním zpěvákem a hercem, jehož jméno rezonovalo v divadlech i na filmovém plátně prvorepublikového období. Matka Eva Šenková se věnovala herectví a zpěvu, takže domov Paulových byl plný hudby, recitací a příběhů z divadelních zákulisí. Malá Jana si vzpomíná, jak jako dítě sedávala v hledišti a sledovala rodiče na jevišti – to byl její první kontakt s kouzlem umění, které ji později pohltilo. Tento rodinný základ nebyl jen privilegium, ale i tlak: očekávání, že dcera bude pokračovat v tradici, bylo obrovské. Přesto Jana Paulová si vybudovala vlastní cestu, která ji odlišila od rodičů a vedla k jedinečné kariéře.
První kroky v uměleckém světě: Škola a volné nohy
Po absolvování střední školy se Jana Paulová rozhodla pro herectví a vstoupila na Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU) v Praze. Studium ukončila v roce 1976, v době, kdy české divadlo procházelo turbulentními časy normalizace. Mladá absolventka se rozhodla pro volnou nohu – bez stálého angažmá, což v tehdejším systému znamenalo riziko, ale i svobodu. První role přicházely pomalu: objevila se v menších postavách v televizních seriálech, jako bylo slavných „30 případů majora Zemana“ z roku 1974, kde si zahrála epizodní roli. Stejně tak v „Nejmladší z rodu Hamrů“ z roku 1975 nebo v biografickém dramatu „Vlčí halíř“. Tyto začátky nebyly oslnivé, ale naučily ji disciplíně a trpělivosti. Jana se vzpomíná, jak musela bojovat s byrokracií režimu, kde angažmá bylo těžké získat bez politických vazeb. Přesto se prosadila díky talentu a charismatu, které ji rychle přitáhlo na větší scény.
V těchto raných letech se Jana Paulová začala věnovat i hudbě. Její hlas, který dědila po matce, ji přivedl k prvním zpěvovým vystoupením. To byl základ pro pozdější projekty, kde spojila herectví se zpěvem. Život na volné noze byl finančně náročný – herečka musela kombinovat drobné role s brigádami, ale právě tato svoboda jí umožnila experimentovat. Vzpomíná na období, kdy chodila na kastinky do různých divadel a bojovala s odmítnutími. „Bylo to jako maratón, kde cíl není zaručen,“ říkala v jednom z rozhovorů. Tato etapa ji formovala do vytrvalé umělkyně, která se nebojí rizik.
Proslav v Semaforu: Veselá královna jeviště
Osmdesátá léta přinesla Janě Paulové velký zlom. Vstoupila do legendárního Divadla Semafor, kde se stala součástí skupiny kolem Josefa Dvořáka. Zde se proslavila rolí Královny ve hře „S Pydlou v zádech“, která se stala jedním z největších hitů Semaforu. Představení bylo pravidelně vyprodané, plné humoru a satiry, která v normalizačních časech byla odvážná. Jana Paulová zde nejen hrála, ale i zpívala – její výkony byly plné energie a charisma, což ji rychle katapultovalo mezi hvězdy. Semafor byl pro ni domovem: „Tam jsem se naučila, že divadlo je o spojení s publikem, o smíchu i slzách,“ popisovala později.
Během působení v Semaforu se objevila i v dalších pražských scénách. Hostovala v Hudebním divadle v Karlíně, kde si zahrála v muzikálech jako „Někdo to rád horké“, „Cikáni jdou do nebe“ nebo „Pohádka máje“. Tyto role ukázaly její všestrannost – od komických postav po lyrické zpěvné party. V Městských divadlech pražských, kam vstoupila v roce 1987, hrála v inscenacích jako „Smutek sluší Elektře“ nebo „Bílé manželství“. Její herecký rozsah se projevoval v schopnosti přejít od lehké komedie k hlubokým dramatem. Semaforovské období bylo vrcholem její divadelní kariéry – divadlo bylo plné, spolupráce s Dvořákem inspirativní a Jana se stala ikonou osmdesátých let.
Toto desetiletí nebylo jen o úspěchu. Normalizace omezovala tvorbu, ale Semafor našel prostor pro subtilní kritiku režimu skrz humor. Jana Paulová se v těchto letech stala i konferenciérkou – moderovala pořady a eventy, což rozšířilo její veřejný profil. Její usměvavý styl a zvídavý pohled ji dělaly oblíbenou nejen u diváků, ale i u kolegů.
Filmové dobrodružství: Od epizod k hlavním rolím
Přechod k filmu přišel postupně. První výraznější role měla Jana Paulová v osmdesátých letech, například v „Druhém tahu pescem“ z roku 1985 nebo „Bylo nás šest“ z roku 1986. Tyto filmy ukázaly její schopnost pracovat s kamerou, kde se herectví liší od divadelního. Velký komerční úspěch přišel na přelomu tisíciletí s trilogií „Kameňák“. V prvním díle z roku 2002 si zahrála jednu z hlavních rolí po boku Václava Vydry – její postava byla plná energie a humoru, což přitáhlo miliony diváků. „Kameňák 2“ (2003) a „Kameňák 3“ (2005) potvrdily její popularitu v komediích. Tyto filmy, i když kritizované za jednoduchost, se staly fenoménem – Jana Paulová získala diskutabilní slávu, ale zároveň se stala známou širší veřejnosti.
Další filmové role byly různorodé: v „Waterloo po česku“ (2002) hrála manželku Višeň, v „Ceremoniáři“ (1996) Helenku nebo v „Divokém pivu“ (1995). Televizní filmy jako „Bez předsudků“ (2009) nebo „Začarovaná láska“ (2007) ukázaly její dramatickou stránku. V roce 2020 se objevila v „Ženské pomstě“, což bylo jedním z jejich nedávných filmových projektů. Filmografie Jany Paulové je bohatá na pohádky a komedie, ale i na role, které odrážejí společenské témata. Například v „Dobrodružství pod postelí“ (1997) nebo „Úletu“ (2003) spojila humor s lehkostí.
Televize se stala pro ni důležitým médiem. V seriálu „Arabela“ z sedmdesátých let měla epizodní roli, ale skutečný boom přišel s „Ordinací v růžové zahradě 2“ od roku 2016, kde hraje Jarmilu Kočkovou. Tato role, plná rodinných dramat a lásky, ji udržuje v kurzu i dnes. Jana Paulová se v seriálech cítí svobodně, i když v minulosti odmítala nekonečné natáčení kvůli rodině. „Seriály mi dávají příležitost hrát každodenní život,“ říkala.
Hudební vášeň: Zpěv a projekt „A proč ne“
Herectví nebylo jediným polem – hudba byla pro Janu Paulovou stejně důležitá. V Semaforu zpívala pravidelně, což vedlo k samostatnému projektu „A proč ne“. Vydala desku se stejným názvem a odehrála přes sto koncertů po České republice. Tyto vystoupení byly plné lehkých písní, které spojovaly humor s melodií. Její hlas, teplý a výrazný, přitahoval posluchače, kteří znali Janu z divadla. „Zpěv je pro mě osvobození, kde se nemusím držet scénáře,“ popisovala.
Hudba byla i spojnicí s manželem Milanem Svobodou, který je skladatelem a dirigentem. Společně pracují na projektech, včetně rodinného byznysu v oblasti umění. Tento hudební rozměr její kariéry ukazuje, jak je Jana Paulová všestranná – nejen herečka, ale i umělkyně s hlasem.
Rodinné kořeny: Láska navzdory překážkám
Osobní život Jany Paulové je stejně fascinující jako její kariéra. V roce 1977, ještě jako studentka, se provdala za Milana Svobodu, jazzového hudebníka a skladatele. Jejich vztah byl od začátku bouřlivý – matka Eva Šenková neschvalovala nápadníka, protože měl jiný sociální status a viděla pro dceru jinou budoucnost. Přesto se vzali a dnes, po téměř 50 letech, jsou příkladem stabilního manželství. „Máme kliku, že jsme se našli,“ říká Jana. Mají dvě dcery: Anežku a Adélu, které také následují uměleckou stopu. Rodina drží pohromadě, spolupracují na projektech a sdílejí zájmy jako cestování a přírodu.
Jana je hrdou babičkou – vnukové jí přinášejí radost a inspiraci. Její koníčky zahrnují čtení, procházky a meditaci, které ji pomáhají vyrovnat se s nároky profese. V rozhovorech často mluví o důležitosti rodiny: „Bez nich bych nemohla hrát matky a babičky tak autenticky.“ Tento rodinný základ ji chrání před tlaky slávy.
Dobrodružství v Indii: Filantropie a nové horizonty
Jedním z nejpoutavějších aspektů života Jany Paulové je její láska k Indii. Od devadesátých let tam cestuje, fascinovaná kulturou a spiritualitou. V roce 2015 dokonce zvažovala stěhování, protože jedna z dcer tam žije. S využitím sponzorských peněz založila školu pro sirotky v horách – projekt, který jí dal smysl mimo umění. „Indie mě naučila skromnosti a vděčnosti,“ říká. Tyto cesty ovlivnily i její tvorbu: v knize „Jak běžet do kopce“ z roku 2006 popisuje zážitky z cest, autobiografické vzpomínky a lekce života. Kniha je směsicí humoru a hloubky, která odráží její osobnost.
Filantropie není pro ni povinností, ale vášní. Podporuje děti v potížích a používá svou slávu k dobré věci. V Indii našla klid, který kontrastuje s pražským ruchem.
Režisérské ambice: Ženský Louis de Funès
V roce 2018 se Jana Paulová poprvé chopila režie – stala se tak „ženským Louisem de Funèsem“ díky svému komediálnímu talentu. Její první filmový projekt byl plný energie a ukázal, že herectví je pro ni jen začátkem. I když se herectví věnuje dál, režie jí otevírá nové dveře. „Chci vyprávět příběhy, které baví a učí,“ komentovala.
Tato fáze kariéry přichází v době, kdy se věnuje i meditaci a sebevývoji. Odmítá role v nekonečných seriálech, aby měla čas na rodinu a koníčky.
Nedávné tance: StarDance a nové výzvy
Rok 2024 přinesl Janě Paulové nový impuls – účast v třinácté řadě StarDance. V sedmdesáti letech se pustila do tance s partnerem Robinem Ondráčkem. Před prvním přenosem se bála, že se do šatů nevejde, ale během soutěže zhubla a tančila s energií. Protančili se až do šestého kola, kde se rozloučili jivem na píseň „Get Over It“. „Taneční pódií mě osvobodilo, ukázalo, že věk je jen číslo,“ říkala. Tato zkušenost ji nakopla – dnes je aktivní na Instagramu, sdílí momenty z života a spolupracuje na eventech.
V Divadle Kalich se setkala s Markem Němcem v nové komedii, což slibuje další divadelní hit. V roce 2025 plánuje koncerty a možná nové projekty v Indii. Její energie je nakažlivá.
Reflexe života: Sen, který se někdy zdá zbytečný
Jana Paulová často říká: „Svůj sen žiju celý život, ale někdy to nedává smysl.“ Tato slova shrnují její cestu – plnou úspěchů, ale i pochybností. Od pražského dítěte k globální umělkyni, její příběh inspiruje. V sedmdesáti letech stále tvoří, miluje a objevuje.
Zdroje:
