Robert Nebřenský: Muž, který neví, co je to role na jedno použití

Byl rok 1985 a Praha stále dusila pod normalizačním sklem. Klub od klubu, byt od bytu se šířily zvuky, které nenacházely místo ve státní kulturní správě - hudba příliš kulatá, příliš ironická, příliš živá na to, aby prošla sítem stranické estetiky. Někde na tomto podhoubí dospíval mladý Pražan s kytarou a hlavou plnou obrazů, které nešly jednoduše pojmenovat. Jmenoval se Robert Nebřenský, narodil se 8. února 1964 v Praze, a tehdy ještě ani on sám možná netušil, že se chystá strávit celý život na pomezí - herec, který hraje muziku, muzikant, který hraje lidi, básník, který se tváří jako komik.

Právě toto pomezí je klíčem k porozumění tomu, proč Nebřenský ve své generaci nestárne. Zatímco velká část jeho vrstevníků hledala v posametové době pevnou adresu - divadlo nebo film, pop nebo alternativa - Nebřenský si záměrně udržoval nejasné obrysy. Nebyl to vzdor ani rozptýlenost. Byl to program.

V roce 1985 odchází z Krásných nových strojů - skupiny, kde se cítil příliš svázán - a o rok později, v létě 1986, zakládá vlastní těleso. Jméno Bítlz se neujme. Kapela zvolí název Vltava - a tady je dobré pozastavit se: v době, kdy každé gesto mohlo být čteno ideologicky, zvolit jméno největší české řeky jako označení pro skupinu vědomě subverzivní a ironicky českou, nebylo náhodou. Bylo to tiché vystoupení z národního mýtu zevnitř samotného mýtu.

Zakládající sestava je pestrá: bubeník Antonín Korb, saxofonista Petr Venkrbec, klávesista František Svačina a baskytarista Jan Maxa. Nebřenský přichází s kytarou a hlasem - tím hlasem, který se nedá popsat jinak než jako chlapecký. Kdosi o něm napsal, že kdyby hoši z Rychlých šípů měli vokální skupinu, zněli by právě takto. Zdánlivě prosté, nenápadné, trochu naivní. A přitom instrumentálně nesmírně náročné - Vltava hravě přecházela z jazzu do swingu, z trampské písně do twistu, z twistu do funky. Pod lakovanou lehkostí bylo ukryto důkladné řemeslo.

Souběžně s hudbou vstupoval Nebřenský do světa divadla. Ne ovšem do světa konvenčního - ale do světa Divadla Sklep, které od počátku sedmdesátých let budovalo David Vávra se svými spoluhráči v suterénu rodinné vily v Braníku. Sklep byl součástí takzvané Pražské pětky - generačního hnutí, které patřilo k nejvýraznějším projevům české postmoderny a které pronikalo na scénu v osmdesátých letech novým, nelítostným smyslem pro absurdno, ironii a sebeironii.

Sklepem prošlo za léta desítky umělců - Eva Holubová, Tomáš Hanák, Monika Načeva, Tomáš Vorel. Nebřenský do tohoto kroužku vstoupil jako člověk, který k absurditě nepotřeboval ideové zdůvodnění. Cítil ji přirozeně, jako rytmus řeči, jako způsob dívání. Divadlo pro něj nebylo profese oddělená od hudby - bylo to jiné nádobí pro tutéž látku. Umění jako trvalé podivení se nad tím, co lidé pokládají za normální.

Právě Sklep formoval jeho hereckou metodu: minimální vnějšková exhibice, maximální vnitřní přesnost. Herec, který se před kamerou nesnaží hrát - pouze být. To je vzácná schopnost, které se herci učí celý život, a která se buď přihodí, nebo nepřihodí. U Nebřenského se přihodila záhy.

Na přelomu tisíciletí se jeho filmová kariéra zintenzivnila způsobem, který nelze označit jinak než jako přirozenou gravitaci. Režiséři prostě věděli, že Nebřenský v záběru neunikne, nesvede je na scestí, nepřehlasí ostatní. Je tam - a to stačí.

V roce 2008 jej Václav Marhoul obsadil do válečného dramatu Tobruk jako desátníka Koháka. Marhoula přitahují herci schopní unést mlčení - a Nebřenský k nim bezesporu patří. Kohák není hrdina v klasickém slova smyslu. Je to člověk, na nějž doléhá válka jako fyzické bezpráví, jako bezesmyslnost organizovaného vraždění. Právě tento druh role - kde herec neslouží ději, ale ztěžuje jej přítomností - byl pro Nebřenského jako ušitý.

O rok dříve, v roce 2007, se objevil ve francouzsko-britské ko-produkci La Vie en rose - biopic Édith Piaf od režiséra Oliviera Dahana. Film získal dva Oscary: za kostýmy a za herecký výkon Marion Cotillard v titulní roli. Nebřenský se v něm objevil v roli lékaře - epizoda, která ale prozrazuje cosi o jeho dosahu: zahraniční produkce si jej vybraly nikoliv jako berličku exotiky, nýbrž jako herce, u nějž je bezpečné předpokládat profesionální spolehlivost.

Rok 2011 přinesl Lidice - jeden z nejbolestnějších filmů o druhé světové válce, jaký česká kinematografie kdy natočila. Nebřenský hraje Kučeru, postavu obklopenou neúnosností kolektivního trestu. Lidice nejsou film o hrdinství, ale o bezpráví bez hrdinů. A Nebřenský v takovém světě umí stát - bez gest, bez komentáře, s plnou přítomností.

V roce 2016 přichází Masaryk Julia Ševčenka, česko-britská koprodukce o Janu Masarykovi, interpretovaném Karlem Rodákem. Nebřenský zde hraje Jana Bohumíra Syrového - historickou postavu s nejednoznačnou pověstí, vojenského velitele z dob druhé republiky. Obsadit historickou postavu bez pátosu, bez záměrného zdůraznění tragické epiky - to je herský výkon, který se snáze popíše tím, co v záběru chybí, než tím, co je v něm přítomno. Chybí výrazivost. Zbývá pravdivost.

O dva roky později, v roce 2018, se Nebřenský vrací do historické matérie v Rašínovi - televizním dramatu o tragickém atentátu na prvního československého ministra financí Aloise Rašína. Česká historická drama se příliš často topí v kostýmní ilustrativnosti, v dekorativní přesnosti, která kryje psychologickou prázdnotu. Nebřenský v takových prostředích působí jako pídilal přítomnosti - postava, která nežije v muzeu, ale v čase.

Na televizní obrazovce si Nebřenský vybudoval pozici, jaká je v české kultuře vzácná: je herecem přítomným v seriálové tvorbě, aniž by se seriálová tvorba stala jeho kapsou. Vinaři - fenomenálně sledovaný seriál stanice Prima - mu v roce 2014 přinesli obrovský divácký dosah prostřednictvím role Louise Königa. A opět: v produkci, která měla sklon k efektnosti, Nebřenský nebyl efekt. Byl protiváhou.

V seriálu Boží mlýny Jana Hřebejka z roku 2021 hraje kapitána Martina Dobeše. Hřebejk patří k režisérům, kteří důvěřují herci více než scénáři - vědí, že dobrý herec textu přidá třetí rozměr, který nikdy nebyl napsán. Nebřenský a Hřebejk se potkávají proto, že sdílejí přesvědčení: drama se neodehrává v replice, ale v prostoru mezi replikami.

Zmínit je třeba i seriál Smysl pro tumor - temnou komedii, která českému publiku nabídla neobvyklý pohled na nemoc a lidskou zranitelnost. Nebřenský v takovém kontextu funguje jako herec s přirozenou kapacitou pro mezipolohy: postava, která je zároveň směšná i hluboce zraněná, zároveň ironická i upřímná, zároveň vzdálená i blízká.

Je zvláštní, kolik paralelních životů člověk může souběžně žít. Zatímco Nebřenský hrál v Hřebejkových filmech a Marhoula válečných dramatech, pokračoval s Vltavou v hudební kariéře s trvalostí, která v české alternativní scéně nemá srovnání.

Skupina vznikla roku 1986, fungovala do roku 2002, pak se odmlčela a v roce 2010 se vrátila - a od té doby vydává nová alba, hraje nové koncerty, aniž by se uchýlila do polohy nostalgické relikvárie. To je v českém rockovém prostředí výjimečné: kapely se vracejí buď proto, že jim dojdou peníze, nebo proto, že jim dojdou nápady a zakonzervují se. Vltava se vrátila s novou sestavou a s vůlí pokračovat, nikoliv opakovat.

Klíčovým albem zůstává Marx Engels Beatles z roku 1998, natočené ve studiu Sono s producentem Milanem Cimfem. Album bylo nominováno na tehdejší Českou Grammy, obdrželo ocenění Žlutá ponorka od nezávislých novinářů a v anketě časopisu Rock&Pop bylo zvoleno druhým nejlepším albem celého desetiletí. Kombinuje hravé písničkářství s jazzem, rockem a elektronickými experimenty - a nabízí texty, u nichž je obtížné rozlišit, kde končí poetický obraz a kde začíná přímá výpověď.

Titulní píseň alba - jejíž refrén zní jako zjednodušená lekce z dějepisu - se nerozlučně spojila s Hřebejkovým filmem Pupendo z roku 2003. Byl to jeden z těch kulturních okamžiků, kdy se píseň a film vzájemně posilují: Pupendo potřebovalo Vltavu, aby zachytilo náladu doby, a Vltava díky Pupendu pronikla k publiku, které by si jinak na alternativní klub nezašlo.

Nebřenský jako textař pracuje s jazykem způsobem, jenž je vzácný: používá zdrobněliny tam, kde jiní použijí patos, ironizuje tam, kde jiní moralizují, a nachází surreálný náboj v úplně obyčejném slovním spojení. Právě tato technika - popsaná jedním kritikem jako schopnost povýšit frázi na umělecký výraz - tvoří základ toho, čemu se říká vltavský sound. Není to jen zvuk nástrojů. Je to způsob pohledu na svět.

Méně probírána, ale neméně důležitá je Nebřenského výtvarná práce. Příležitostně maluje - a tato stránka jeho tvorby bývá v médiích zmiňována jako kuriózní přívěsek k hereckému a hudebnímu životu. Ve skutečnosti je logickým pokračováním téže linie: člověk, který si v žádném médiu nepůjčuje estetiku od jiných, ale trvá na vlastním pohledu na tvar, barvu a příběh.

Výstavy Nebřenského obrazů, které se příležitostně konají v menších galerijních prostorách, potvrzují, že jde o expresivní, intuitivní práci - nikoliv o dekorativní kresbu herce, který se zkouší malování. Je to výtvarná řeč příbuzná jeho textařské práci: fragmentární, naléhavá, schopná v jednoduchém gesta zachytit něco, co by popis rozbil.

Tady je třeba říct nepříjemnou pravdu. Česká kulturní kritika a publicistika má tendenci vyzdvihovat umělce buď pro jejich monumentálnost - velký film, velký seriál, velká cena - nebo pro jejich přitažlivost pro média. Nebřenský do žádné z těchto kategorií nespadá. Je příliš všestranný na to, aby byl jednoduše katalogizován. Příliš alternativní pro mainstreamovou adoraci, příliš mainstreamový (díky Vinařům a Tobruku) pro puristické znalce alternativní scény.

Je to paradox, který postihuje určitý typ tvůrců: ti, kteří odmítají sídlit na jediném místě, bývají paradoxně méně viditelní než ti, kteří se jednomu médiu nebo žánru zasvětí úplně. Nebřenský se nikdy nevzdal žádné části svého uměleckého já - ani herce, ani muzikanta, ani textaře, ani výtvarníka. A tato věrnost sobě samému má svou cenu: chybí velké výroční monografie, chybí televizní portréty, chybí kanonizace.

Přitom právě tato nekanonizovatelnost je možná jeho největším vkladem do české kultury. V době, kdy se od umělce čeká jasná identita, snadno komunikovatelná biografie a jednoduše uchopitelná estetika, Nebřenský trvá na tom, být složitý. Trvá na tom, že hudebník může hrát Marhoula a herec může psát surrealistické texty o Marxovi a Beatlesech. Trvá na tom, že kultura není přihrádkový systém, ale řeka - a jak jinak pojmenovat skupinu, která trvá na svém, než jménem Vltava.

Když v roce 2026 přehrávají fanoušci na vinylové reedici Marx Engels Beatles - vydané poprvé na 2LP s dosud neslyšenými bonusy - je v té hudbě pořád slyšet onen nezaměnitelný hlas, který kdosi přirovnal k chlapeckému zpěvu lidí, kteří se nikdy neshodnou na jednom rytmu. Vltava hraje na festivalech, Nebřenský točí filmy a seriály, maluje obrazy.

Šedesát dva let. Čtyři dekády před publikem. Žádná únava z pohledu.

Je přirozené ptát se, co udržuje takovou kontinuitu. Odpověď je možná jednoduchá: Nebřenský nikdy nepřestal být překvapen tím, co vidí. Překvapení je motor jeho tvorby - ono neustálé zjišťování, že věci, které by měly být průzračně jasné, jsou ve skutečnosti podivné, komické, bolestné a krásné zároveň. A pokud existuje definice umělce, jenž nepodléhá módám ani únavě, pak je to právě tato: někdo, koho svět stále dokáže překvapit.

Robert Nebřenský je takovým člověkem. A česká kultura ho, zdá se, stále plně neobjevila.

Zdroje: