Jan Prušinovský: Člověk, který vrátil české televizi chuť k životu

Na začátku je vždy nějaká hospoda. Nebo spíše její variace - prostor, kde lidé sedí, pijí, mluví, mlčí, hádají se a zároveň si navzdory všemu drží pohromadě. Jan Prušinovský tenhle prostor zná od dětství. Vyrostl v malé středočeské vesnici Zadní Třebáň na Berounsku, místě, kde se životy lidí odvíjejí v pomalém, předvídatelném rytmu a kde každý každého zná - se všemi výhodami i handicapy, které z toho plynou. Právě tenhle základ mu dal něco, co se nedá naučit na žádné filmové škole: schopnost dívat se na takzvaně obyčejné lidi bez povýšenosti, bez sentimentu a bez zbytečné literárnosti.

Narodil se 3. července 1979 v Hořovicích. Studoval gymnázium v Berouně, Akademii J. A. Komenského a Vyšší odbornou školu publicistiky. Původně chtěl být novinářem - a v jistém smyslu jím zůstal dodnes. Jen místo psaní reportáží točí seriály, ve kterých česká realita září v celé své groteskní kráse.

Cesta k filmu nebyla přímočará. Po roce a půl povinné náhradní vojenské služby začal studovat scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. Při studiu si přivydělával způsoby, které by leckterému budoucímu režisérovi přišly ponižující - prodával lístky v pokladně divadla Archa, pracoval jako pomocný dělník ve firmě na odvoz suti, noční recepční v hotelu nebo grafik v České televizi. Jenže právě tyhle zkušenosti ho formovaly. Prušinovský se nikdy nestal filmařem, který zná život pouze z knih a z pražských kaváren. Věděl, jak vypadá únava po noční směně, jak se mluví mezi lidmi, kteří se neptají, co znamená postmoderní ironie.

Studium FAMU ukončil ve třetím ročníku, kdy absolvoval scénářem František je děvkař, který se posléze stal i jeho celovečerním debutem. Nedokončit školu by u většiny umělců působilo jako handicap. U Prušinovského to působí jako rozhodnutí správného muže ve správný čas - jako kdybychom věděli, že vzdělávací systém mu nemá co nabídnout, co by mu dala praxe lépe.

Když v roce 2010 vstoupil na televizní obrazovky Okresní přebor, nikdo vlastně nevěděl, co čekat. Česká televizní komedie se v té době pohybovala v bezpečných vodách - rodinné příběhy, romantické zápletky, situační humor, který nikoho neprovokuje. Prušinovský přišel s něčím jiným: s malým středočeským fotbalovým klubem TJ Slavoj Houslice, s hrdiny, kteří jsou směšní i dojemní zároveň, a s humorem, který vychází z přesného pozorování skutečnosti, nikoli z vymyšlených situací.

Seriál zaznamenal pronikavý úspěch. Kombinace vtipných momentů a reálného pohledu na okresní fotbalové soutěže časem zlidověla a některé hlášky se ve fotbalu uchytily a jsou používány dodnes. To je měřítko skutečného kulturního úspěchu - ne počet diváků ani ceny na festivalech, ale to, že se repliky z díla stanou součástí živého jazyka. Prušinovský to dokázal poprvé a pak znovu, znovu a znovu.

Klíčem k jeho úspěchu je přístup k postavám. Ostatní čeští autoři by z fotbalistů z Houslice udělali buď sympatické oběti systému, nebo jednoduché šašky určené k posměchu. Prušinovský je udělal lidmi. Hloupými, malicherným, někdy krutými - ale také věrnými, zranitelnými a v jistých momentech překvapivě vznešenými. Jak sám říká: ve všech jeho seriálech a filmech jsou postavy, které lze charakterizovat klidem a elementární soudností. Lidé si ale samozřejmě více pamatují ty expresivnější figury. To je přesná diagnóza jeho dramaturgické metody - expresivní postavy táhnou příběh, ale racionální kotva ho drží při zemi.

Na přelomu desetiletí se Prušinovský setkal se scénáristou Petrem Kolečkem a vzniklo jedno z nejplodnějších tvůrčích přátelství v dějinách české televizní tvorby. Jejich společný rukopis je unikátní. Kolečko přináší neúnavnou invenci a originální situační humor, Prušinovský dodává emocionální hloubku a režijní disciplínu.

Sám Prušinovský to popisuje upřímně: Petr je mistr originálních a zábavných situací. Člověk si ale občas říká: proč? Je třeba tomu dát grunt. Demokracie mezi nimi nefunguje. Já mám velkou výhodu, že to nakonec režíruju. A mám pocit, že je to Petrovi i trochu jedno. V tom tkví jádro jejich spolupráce: Kolečko tvoří, Prušinovský třídí a tvaruje. Výsledkem jsou díla, která jsou zároveň zábavná i smysluplná - kombinace, které se v české televizi daří jen vzácně.

Po seriálech Okresní přebor, Čtvrtá hvězda, Trpaslík, pohádkovém televizním filmu Kdyby byly ryby a filmovém Okresním přeboru byl Most! již šestou spoluprací Jana Prušinovského a Petra Kolečka. Šest projektů za přibližně deset let - a žádný z nich nebyl průměrný. To není náhoda. Je to výsledek precizní práce dvou lidí, kteří dobře vědí, co chtějí říct, a mají technické prostředky, jak to říct.

Když v lednu 2019 odvysílala Česká televize první díl seriálu Most!, nikdo nečekal, co přijde. Osmidílná komedie z průmyslového severočeského města, kde se setkávají Romové, skinheadi, transsexuálové a průměrní Češi v průměrné hospodě - to zní jako recept na skandál nebo přinejmenším na nepříjemné ticho v redakcích. Jenže Most! se stal fenoménem. Sledovanost rostla každým dílem, sociální sítě přetékaly hláškami, hospodský Luděk Říha v podání Martina Hofmanna se stal jednou z nejpopulárnějších postav české televizní tvorby posledních let.

Prušinovský se na inspiraci pro seriál připravoval důkladně. Zajímal ho Chánov, obchodní dům Central nebo autodrom. Sledoval, kam lidé pospíchají nebo nepospíchají, jakou mají náladu, zjišťoval si informace o historii Mostu. Tohle je jeho metoda - nejprve pochopit prostředí jako takové, pak teprve vyprávět příběh. Výsledkem je, že i diváci, kteří v Mostě nikdy nebyli, mají pocit, že to místo znají.

Prušinovský si Most skutečně oblíbil. Šel třeba po ulici a chtěly se s ním vyfotit dvě paní. Objal je a jedna říká: na to, že jste študovaný, máte docela svaly. Uvědomil si, že všechno přebírají přes manuální práci. A přišlo mu to upřímné a přímé. V téhle větě je soustředěno vše, co Prušinovský jako autor dělá: naslouchá, pozoruje a nachází krásu v přímosti, kterou pragocentrická kultura zpravidla přehlíží nebo se jí bojí.

Seriál ale nebyl jen roztomilá pohlednice ze severu Čech. Dotýkal se věcí, které českou společnost skutečně rozdělují. V seriálu se objevují Romové, skinheadi, ale třeba i transsexuálové. Jsme dost homogenní země, tím je český rasismus specifický. Stydíme se zjistit, co jsou zač lidé, kteří mají trochu jinou pleť než my, komentoval Prušinovský před premiérou. Byl si vědom rizika: spousta lidí ho odsoudí a kvůli nadávkám a příšernému chování postav z něj a Petra budou rasisté a homofobové. Ale jak zdůraznil: vyprávějí příběh o nějakých lidech, z nějakého prostředí. Nejsou ty postavy, nepoužívají jejich slovník, nemají jejich mentalitu.

Tohle je přesně ten bod, kde se rozchází průměrný a výjimečný autor. Průměrný autor se takového tématu bojí nebo ho zpracuje sterilně, bez skutečného kontaktu. Prušinovský skočil do středu a vsadil na inteligenci diváků. Vsadil správně.

Jedním z opakujících se rysů Prušinovského tvorby je záměrné vyhýbání se Praze jako dějišti příběhů. Okresní přebor se odehrává ve fiktivních Houslicích, Kobry a užovky v okolí Kladna a Kralup, Most! v Mostě, Grand Prix jako road movie po českých silnicích a Oddíl B na severu Čech. Jak sám říká: je mu prostě líp v Lochovicích, Kralupech nebo v Mostě.

Není to póza ani vypočítavá strategie. Prušinovský prostě rozumí světu mimo metropoli, protože v něm vyrostl. A jeho filmy a seriály jsou tím autentičtější. Česká kinematografie trpí pragocentrismem - většina příběhů se odehrává v Praze nebo se na ni alespoň vztahuje jako na měřítko úspěchu a normality. Prušinovský tenhle předpoklad tiše odmítá.

Výsledkem jsou příběhy, které oslovují diváky z celé země - právě proto, že nemluví jen k těm, kteří bydlí v páté pražské čtvrti a orientují se na uměleckém trhu. Mluví k lidem, kteří pracují v továrnách, hrají rekreačně fotbal a pijí pivo v hospodách, kde wi-fi připojení nefunguje spolehlivě. Tihle lidé se v české televizi vídají buď jako komické figurky nebo jako sociální problém. U Prušinovského jsou prostě lidé.

Ačkoli je Prušinovský v povědomí veřejnosti především jako autor kultovních seriálů, jeho filmová tvorba má vlastní, nezávislou hodnotu. Získal Českého lva za režii filmu Kobry a užovky z roku 2015, tento snímek získal rovněž ocenění Nejlepší film.

Kobry a užovky jsou přitom výrazně odlišné od jeho televizní práce - temnější, syrovější, bez útěšného humoru, který charakterizuje seriálovou tvorbu. Příběh dvou bratrů ze sociálně problematického prostředí, kde hranici mezi zákonem a jeho porušením přestala mít jakýkoli praktický smysl, je nepohodlný a nekompromisní. Bratry Hádkovy - Matěje a Kryštofa - obsadil do protipólných rolí se záměrem, který funguje: fyzická podobnost zdůrazňuje propast v životních volbách. Film byl do jisté míry přehlédnut širší veřejností, ale kritici si ho všimli a Český lev potvrdil, že Prušinovský není jen autor komerčně úspěšné zábavy.

Vztahovou romanci prý ještě nikdy netočil, navíc ve svých příbězích nikdy neměl dominantní ženskou postavu. A právě v tom viděl pro sebe největší výzvu. Tak komentoval vznik snímku Chyby z roku 2021, kde se poprvé odvážil na zcela jiné území - komorní příběh o lásce, důvěře a pokřiveném veřejném mínění. Film byl nominován na Českého lva za nejlepší celovečerní hraný film i za nejlepší režii. Prušinovský se neusazuje, nerecykluje to, co funguje. Hledá nové výzvy - a to i za cenu, že výsledek nebude tak bezpečně přijat jako Okresní přebor.

V roce 2011 spoluzaložil společnost Offside Men, kde jejich společné filmové i televizní projekty vznikají. Přechod od pozice autorského tvůrce k roli producenta není samozřejmý - mnozí filmaři na tenhle krok doplatili tím, že producerské povinnosti pohltily jejich tvůrčí energii. Prušinovský si zachoval rovnováhu: stojí za projekty ostatních, ale neztrácí vlastní hlas.

Offside Men se stala zárukou kvality na českém trhu. Pod touto značkou vznikají projekty, u kterých předem víte, že budou alespoň ambiciózní - i když ne vždy dokonalé. Prušinovský si jako producent uvědomuje, že česká kinematografie a televizní tvorba potřebují nejen talentované jedince, ale také fungující produkční zázemí, které umí projekty dotáhnout do konce.

Je zajímavé sledovat, jak se Prušinovský opakovaně vrací do stejné zeměpisné oblasti. Most! se odehrával ve městě, které se desítky let potýkalo s ekonomickým úpadkem a sociálním napětím po demolici historického centra. Oddíl B, jeho aktuální projekt natáčený v první polovině roku 2025, se odehrává ve věznici na Žatecku. Je to jakoby Prušinovský vědomě mapoval místa, která jsou v českém veřejném prostoru vnímána jako problematická nebo okrajová - a ukazoval, že právě tady se odehrávají příběhy hodné pozornosti.

Pro duo Prušinovský-Kolečko jde nejen o novou spolupráci po sedmi letech, ale i o návrat do kraje, kde se odehrával jejich nejslavnější společný počin, seriálový hit Most!. Sedm let je dlouhá pauza - a přitom ne. Oba autoři měli vlastní projekty, obě kariéry se rozvíjely nezávisle na sobě. Ale společný návrat naznačuje, že to, co funguje v jejich spolupráci, je nadčasové: schopnost najít humánní pohled na lidi, které společnost raději nechce vidět.

Prušinovský sám říká, že pro něj je Oddíl B opětovnou a celoživotní výzvou v tom, jak nejlépe skloubit sociální výpověď s komedií. Radostí pro něj byla znovuobrozená scenáristická spolupráce s Petrem Kolečkem. Měli od sebe docela dlouhou tvůrčí pauzu, ale myslí si, že jim to vlastně neuvěřitelně prospělo.

Prušinovský nevymýšlí ze vzduchoprázdna. Jeho postavy vždy vycházejí z reálných předobrazů, z pozorování, z rozhovorů, z časů strávených v hospodách a na fotbalových hřištích v místech, kde se příběh odehrává. Celý projekt Oddíl B vznikl díky herci Zdeňku Godlovi, který v seriálu Most! exceloval a tvůrcům barvitě vyprávěl historky z vězeňského prostředí, které důvěrně zná z vlastní minulosti.

Prušinovský vysvětluje: s Petrem Kolečkem pak napsali scénář. Není to přesně Zdeňkův příběh, ale různé historky z vězení, které je inspirovaly k vytvoření komediálního příběhu. To je přesně Prušinovského metoda: bere skutečný materiál a přetavuje ho do příběhu. Nevymýšlí ani nereportuje - dělá něco obtížnějšího, totiž nachází dramatický tvar pro věci, které se opravdu staly nebo stát mohly.

Absolutní neznámou pro něj bylo vězeňské prostředí, se kterým dosud neměl žádnou praktickou zkušenost. Čím více se však o české vězeňství zajímal, tím více se do lidí z té oblasti zamilovával - jak dozorce, tak vězně. Tenhle přístup - zamilovat se do prostředí ještě předtím, než o něm začnete vyprávět - vysvětluje, proč jeho díla působí autenticky. Prušinovský nejde do Mostu nebo do věznice s hotovými závěry, které potřebuje potvrdit. Jde tam s otevřenýma očima.

Jedním z pilířů Prušinovského úspěchu jsou herci, s nimiž spolupracuje. Martin Hofmann, Zdeněk Godla, Matěj a Kryštof Hádkovi, Michal Suchánek, Josef Abrhám, Leoš Noha - to jsou jména, která se v jeho filmografii opakují nebo se v ní jednou provždy proslavila. Prušinovský má dar pro obsazení: vidí v hercích potenciál, který jiní přehlédnou, a dává jim prostor.

Martin Hofmann sám říkal, že text Mostu! je napsaný výborně - padesát na padesát rozdělení mezi psaný scénář a improvizaci na place. To je optimální poměr pro komediální herectví: základ musí být pevný, ale prostor pro živý okamžik musí existovat. Prušinovský tenhle prostor poskytuje a herci ho využívají.

Zdeněk Godla je příkladem sám o sobě. Před Mostem! byl téměř neznámý - dnes je jednou z nejcharismatičtějších tváří české televizní tvorby. Prušinovský ho obsadil proto, že viděl v Godlově přirozené přítomnosti něco, co kamera miluje. A teď ho obsazuje znovu do Oddílu B - tentokrát na základě Godlových vlastních životních zkušeností.

Prušinovský je jedním z mála českých filmařů, u kterého je zjevné, že ho nezajímá mezinárodní festiválová kariéra jako primární cíl. Jeho filmy se na festivalech objevily, ocenění získal, ale jeho tvorba je orientovaná na domácí diváky - na lidi, kteří mluví česky, žijí v Česku a rozumí místním reáliím. To může znít jako omezení. Ve skutečnosti je to volba.

Česká kinematografie tráví příliš mnoho energie snahou oslovit mezinárodní publikum a výsledkem jsou filmy, které nejsou dost lokální pro tuzemce a zároveň příliš lokální pro cizince. Prušinovský tohle dilema řeší elegantně: dělá věci pro místní, poctivě a bez omluv. A paradoxně právě tím se stává zajímavým i pro ty, kdo chtějí pochopit, jak vypadá česká realita zevnitř.

Jedním z Prušinovského největších přínosů je, že pomohl proměnit pohled na českou televizní tvorbu. V době, kdy začínal, byl seriál v hierarchii uměleckých forem kdesi na konci - pod filmem, pod divadlem, pod literaturou. Hodnotné dílo muselo být celovečerní film. Seriál byl průmyslová výroba pro masy.

Prušinovský ukázal, že seriál může mít autorský charakter, může se věnovat složitým tématům a může přitom oslovit miliony diváků. Most! je v tomhle ohledu přelomový: byl to první český seriál, o kterém se s vážností diskutovalo jako o společenském fenoménu, nikoli jen jako o populární zábavě. Po Mostu! se česká televizní krajina změnila - jiní autoři začali vidět, co je možné, a ambice domácí tvorby vzrostly.

Kolečko sám přiznává, že Most! hodně ovlivnil jejich kariéry. Byl to fenomén. To šílenství kolem něj se asi nebude opakovat. Ale efekt šílenství přetrvává v podobě vyšší laťky, na kterou česká televizní tvorba od té doby musí dosahovat.

Na jaře roku 2025 Prušinovský dokončoval natáčení Oddílu B - komediálního seriálu z vězeňského prostředí pro platformu Oneplay. Desetidílný seriál by na platformě měl mít premiéru na začátku roku 2026. Obsazení slibuje: vedle Tadeáše Moravce, který hraje prvně odsouzeného muže, v seriálu účinkují Matěj Hádek, Zuzana Stivínová a Zdeněk Godla. Oba autoři do věznice, kde v mládí seděl romský herec Zdeněk Godla, opakovaně jezdili sbírat inspiraci.

Zajímavé je, kde se tenhle nový projekt rodí: ne v České televizi, která Mostu! poskytla zázemí a odvahu, ale na komerční streamovací platformě. Je to posun, který odráží změny v médiu: streaming se stává novým domovem pro ambiciózní seriálovou tvorbu, zatímco veřejnoprávní televize bojuje s rozpočty a politickým tlakem. Prušinovský jde tam, kde jsou podmínky pro odvážnější obsah - a kde jsou peníze.

Prušinovský jednou řekl, že kladný hrdina je nuda. Představoval si, jak Mirek Dušín krade nebo čichá toluen. Je to provokativní formulace, ale za ní se skrývá vážný dramaturgický princip: morálně jednoznačné postavy jsou dramaticky mrtvé. Hrdinové, kteří jsou dobří a zůstávají dobrými, neposkytují žádné napětí, žádný prostor pro vývoj, žádnou skutečnou výpověď o lidské povaze.

Prušinovského postavy jsou morálně složité - ale ne proto, aby byly moderní nebo aby splňovaly nějaký festival Sundance checklist. Jsou složité, protože takoví jsou lidé. Luděk Říha z Mostu! je rasista, homofob a alkoholik - a přesto mu Prušinovský dopřeje okamžiky skutečné lidskosti a dokonce i jistý vývoj. Luděk se pohne. Maličko, ale pohne. A to je pro autora možná nakonec nejvíce.

To je Prušinovský v kostce: neočekává od lidí hrdinství, ale nevzdává se naděje na malé posuny. A právě tato kombinace realismu a jemného optimismu ho odlišuje od filmařů, kteří buď idealizují, nebo soustavně zklamávají.

Jan Prušinovský není génius v romantickém slova smyslu - člověk, který přišel na svět s hotovým viděním a pouze ho přenáší na filmové plátno. Je to pečlivý, pozorovatelský, disciplinovaný tvůrce, který svůj talent budoval postupně, od vedlejší role v produkci Jana Hřebejka přes krátké filmy na FAMU až k Českému lvu a kultovním seriálům.

Zůstal věrný místům, odkud přišel - venkovská střední Čechy, průmyslový sever, hospody, fotbalová hřiště, prostory, kde se nemluví o umění, ale kde se žije naplno. A tato věrnost se vrátila stonásobně: diváci mu věří, protože cítí, že je nezrazuje. Neukazuje jim karikatury, neukazuje jim pohlednice, ukazuje jim svět, ve kterém sami žijí - jen trochu výrazněji, trochu vtipněji, s o něco silnějším světlem na věcech, které bychom jinak přehlédli.

To je Prušinovského dar. A pokud bude nadále natáčet, česká televizní a filmová tvorba ho bude ještě dlouho potřebovat.