Článek
Praha, město divadelních světel a filmových kamer, se stala kolébkou talentu, který se rozvinul v jednu z nejuznávanějších českých hereček. Vanda Hybnerová se narodila 30. září 1968 v srdci Československa, v rodině, kde umění nebylo volbou, ale dědictvím. Její otec, Boris Hybner, byl nejen hercem a mimem, ale i pedagogem, který formoval generace umělců na pražské DAMU. Matka, Jana Kremanová, se věnovala malířství, což dodalo rodinnému prostředí umělecký nádech. Malá Vanda vyrůstala v atmosféře, kde se diskuse o rolích a scénách točily u večeře, a to bez jakéhokoli tlaku na volbu povolání. Přesto ji herectví lákalo od útlého věku, i když její cesta k němu nebyla rovnou čarou.
Než se plně ponořila do světa jeviště, Vanda zkoumala jiné tvůrčí cesty. Po absolvování základní školy v pražské Ostrovní ulici se rozhodla pro střední grafickou školu na Újezdě, kde se věnovala fotografii. Tato disciplína jí otevřela oči pro vizuální vyprávění příběhů, což se později projeví i v její herecké práci. Fotografie zůstala její vášní i po letech – občas se k ní vrací, aby zachytila momenty z divadelních zákulisí nebo ze života na farmě. Ale herectví ji neopustilo. Po maturitě se přihlásila na Akademii múzických umění v Praze, kde v roce 1992 úspěšně absolvovala studium herectví. Tento krok byl přirozený, protože divadlo bylo v rodině téměř jako rodinná tradice.
První kroky na profesionální scéně byly plné energie a objevování. Po absolvování DAMU získala angažmá v Divadle Labyrint, kde působila celých sedm let. Toto malé, ale experimentální divadlo se stalo její školou života – zde se naučila improvizovat, spolupracovat v těsném kolektivu a hrát role, které vyžadovaly nejen talent, ale i odvahu. Hostovala pak v řadě pražských institucí: Divadlo na Vinohradech, Národní divadlo, Činoherní klub, Divadlo v Řeznické, Divadlo pod Palmovkou, Švandovo divadlo, Divadlo v Celetné a Divadlo Komedie. Každé z těchto míst přineslo nové výzvy. V Divadle v Řeznické například zazářila v roli Catherine v inscenaci Důkaz od Davida Auburna, což jí vyneslo Cenu Thálie v roce 2004 za nejlepší ženský herecký výkon. Tato cena, nejvýznamnější divadelní ocenění v Česku, potvrdila, že Vanda není jen dcerou slavného otce, ale samostatnou umělkyní s vlastním hlasem.
Další nominace přišla rychle – v roce 2005 byla navržena na Cenu Alfréda Radoka za roli Petry v hře Hořké slzy Petry von Kantové od Rainera Wernera Fassbindera. Tato role, plná emocionální hloubky a sexuality, ukázala Vandu jako herečku schopnou ztvárnit složité ženské osudy. Fassbinderova hra, inspirovaná filmem z 70. let, se stala jednou z jejích milovaných rolí. „Role mrch se hrají nejlépe,“ řekla jednou v rozhovoru, což odráží její přístup k postavám – s humorem, ale i s hloubkou. V současnosti účinkuje v Divadle Rokoko, Divadle Ungelt, Divadle Palace a v experimentálním spolku Depresivní děti touží po penězích. V Divadle Ungelt například vstoupila v roce 2017 do role Jennifer v hře Enova, což bylo její první setkání s tímto divadlem. Její divadelní repertoár je široký: od klasiky po moderní dramata, vždy s důrazem na autentické emoce.
Přechod z divadla do filmu a televize byl plynulý, ale ne okamžitý. První výrazné filmové role přišly v 90. letech. V roce 1988 se objevila v krátkých filmech jako Dotyky, Poutníci a Pražská 5, kde si vyzkoušela mladé, rebelské postavy. Rok 1993 přinesl Svatbu upírů, komedii plnou absurdity, a 1999 Kanárka, kde ukázala svou schopnost hrát v intimních příbězích. Průlom přišel v 21. století. V roce 2001 ztvárnila Janu v Divokých včelách, adaptaci románu Petra Sísy, která se stala kulturním fenoménem. Tento film, plný nostalgie a české identity, ji proslavil mezi širším publikem.
Rok 2005 byl klíčový: v TV filmu Stříbrná vůně mrazu hrála Renatu, ženu v krizi středního věku, a v celovečerním Štěstí, komedii o rodinných vazbách, přinesla svou typickou vřelost. Tyto role ukázaly její všestrannost – od dramatu po lehkou komedii. Další filmy jako Taková normální rodinka (2008) nebo Román pro muže (2010) posílily její postavení. V Románu pro muže, adaptaci knihy Petra Zelenky, ztvárnila postavu plnou ironie a každodenních starostí, což rezonovalo s diváky. Nedávno se objevila v Muzem i s muzem (2023), kde ukázala svou komediální stránku, a v povídkovém filmu Pohled (2023), kde excelovala v černém humoru po boku Beáty Kaňokové.
Televize se stala jejím druhým domovem. Seriál Ordinace v růžové zahradě (od 2006) jí vynesl roli Terezy, která se objevovala v epizodách jako Až po svatbě! nebo Chci s tebou žít. Tato lékařská telenovela, jeden z nejsledovanějších českých seriálů, ji udržovala v domácnostech po celé zemi. Další projekty jako Cirkus Bukowsky (2014), PanMáma (2013), Doktor Martin (2015), Doktorka Kellerová (2016), Dáma a Král (2017), Krejzovi (2019), Černé vdovy (2019), Ochránce (2021), Zoo (2022) a Pět let (2022) rozšířily její portfolio. V Krejzovcích hrála v epizodách jako Narozeniny 2 nebo Past na zloděje, kde přinesla humor do rodinných konfliktů. Nejnověji v roce 2024 se objevila v seriálu Jedna rodina, kde ztvárňuje postavu plnou emocí a starostí o blízké.
Kromě hraní se Vanda věnuje i dabingu. Namluvila Julii v Holkách to chtěj taky a Sylvu v Klucích to taky chtěj – A pořád. Její hlas, teplý a výrazný, se stal součástí animovaných i hraných filmů. Dále nahrává audioknihy: Suchý hadr na dně mořském (2016), Když to tam není, tak to tam nehledej (2018), Ostny a oprátky (2019) nebo Sny a sekyry (2019). Tyto projekty jí umožňují prozkoumat literaturu hlubším způsobem.
Život mimo jeviště je stejně barevný. Vanda byla vdaná za Sašu Rašilova mladšího, s nímž má dvě dcery: Josefínu Rašilovovou (*1994) a Antonií Rašilovovou (*1997), obě herečky. Manželství trvalo do roku 2014, kdy po vleklé krizi skončilo rozvodem. Tato léta byla plná štěstí, ale i výzev – rodina se stěhovala, dcery rostly a kariéra květla. Po rozvodu přišla drsná životní krize. „Rozchod ji hluboce ranil, musela vyhledat pomoc,“ popisuje to v nedávném rozhovoru. Deprese a nejistota ji donutily hledat útočiště mimo město.
Zde vstupují koně a slepice. Před mnoha lety si Vanda pořídila ranč na Vysočině, kde chová koně, ovce, kočky a dokonce provádí „výzkum na ovcích“. Tato farma se stala její terapií. „Jeviště je jako lékař nebo lázně,“ říká, ale zvířata jí poskytla klid, který herecký svět nemohl. Dnes tam má přátelské kočky, komické slepice a koně, kteří ji učí trpělivosti. V rozhovoru pro Seznam Zprávy v roce 2024 popsala, jak ji zvířata zachránila: „Neznám lepší lidi než zvířata. Já se starám, aby žili, a ony žijou.“ Tato farma není jen koníčkem – Vanda se zapojila do projektů jako Selská krev (2023), kde byla průvodkyní v epizodách o rodinách Vrbští, Židovi nebo Daškovi. Její láska k přírodě se prolíná i do práce: v dokumentu Mořeplavci pravěku (2025) je vypravěčkou, stejně jako v Bratři, synové Karla IV. (2015).
Dnes, v 56 letech, je Vanda v partnerském vztahu s Jiřím Štréblem, hercem ze seriálu Ulice, s nímž chodila před 35 lety. Jejich vztah je diskrétní, ale stabilní. Bydlí v Praze, ale často uniká na ranč. Její dcery následují v stopách: Josefína a Antonia hrají v divadle i filmu, což rodinu spojuje ještě více. Vanda se vyhýbá skandálům, upřednostňuje klid a autentické role. „Naše profese je cynická, ale pekelně návyková,“ přiznává.
Její budoucnost slibuje další projekty. V roce 2023 režírovala a psala scénář k divadelním záznamům jako Kanibalky 2: Soumrak starců nebo Kanibalky: Soumrak samců. Vanda Hybnerová zůstává symbolem vytrvalosti – herečkou, která balancuje mezi světly ramp a klidem stáje, vždy s úsměvem a hloubkou.
Zdroje:
