Jakub Žáček: Stydlivý introvert, který dobývá jeviště i Kafkův kraj

Ve Vlašimi se roku 1975 narodil chlapec, jemuž po tatínkovi přirozeně připadlo jedno z nejhezčích českých příjmení. Jenže Jiří Žáček, jehož verše zná nazpaměť půl národa - od funebráků zhudebněných Michalem Prokopem po slabikáře, nad nimiž se sklonily generace prvňáčků - svého syna nevychoval jako básníka. Vychoval ho jako posluchače.

Malý Jakub ležel na podlaze dětského pokoje a na gramofonu přehrával záznamy z divadla Semafor, z Osvobozeného divadla, ze slovenských kabaretistů Lasicy a Satinského. Neznal noty, ale dialogy a výstupy uměl nazpaměť. A přednášel je. Rodičům, příbuzným, komukoli, kdo se ocitl v dosahu. Otec básník a matka malířka měli doma dítě, které se nechtělo stát ani básníkem, ani malířem - chtělo se stát vystupujícím.

Je to paradox první: budoucí herec a stand-up komik, jenž bude o sobě po celý život tvrdit, že je stydlivý introvert, začínal jako dítě, které hledalo jakoukoliv příležitost strhnout na sebe pozornost. Tento rozpor Žáček nikdy úplně nevyřešil. Jen se ho naučil využívat.

Střední uměleckou školu navštěvoval ve Frýdlantu v Čechách - tehdy ještě netušil, jak hluboce se mu toto pohraničí severních Čech vrije pod kůži. Po škole přišla Praha, Duncan Centre, Konzervatoř Jaroslava Ježka. A pak neúspěšné přijímačky. Žáček se hnal na konzervatoř, kam ho nevzali. Teprve poté se přihlásil na pražskou DAMU, kde ho přijal profesor Josef Krofta - legendární loutkář a divadelník, zakladatel moderního českého figurativního divadla.

Krofta nebral Žáčka proto, že by byl dokonale připravený herec. Bral ho jako to, čím podle všeho skutečně byl: jako provokativní prvek. Katedra alternativního a loutkového divadla pod Kroftovým vedením nevychovávala poslušné interprety, ale experimentátory - herce, kteří umí pracovat s tělem, prostorem, loutkou i vlastním trapasem jako s nástrojem. Žáček si toto pojetí vzal za své tak důkladně, že sbírání trapasů povýšil na výtvarný program.

Česká televize, česká kina a česká divadla ho znají jako spolehlivého komediálního herce, jenž se pohybuje v prostoru mezi malými rolemi a výraznými výkony. Právě v tomto neuchopitelném místě se Jakub Žáček cítí nejlépe.

Po studiu nastoupil do HaDivadla v Brně, kde strávil čtyři roky. Pak přišla Archa, Divadlo v Dlouhé, Minor, Studio Hrdinů a nakonec - od roku 2014 - stálý angažmá v pražském Divadle Na zábradlí, kde působí dodnes a kde jeho domácí scénou zůstává přes deset let.

Filmové a televizní publikum ho zná především ze dvou zdrojů. Prvním jsou Zoufalci, kde si zahrál životního rekreanta Otakara - postavu, jejíž bezelstný optimismus a drobná hloupost daly Žáčkovi prostor pro jemnou komiku, jaká nevyžaduje vtipné repliky, ale přesný pohled a správné načasování. Druhým, a pro širší veřejnost zásadnějším, je sitcom Comeback.

V seriálu, který se stal kultovní záležitostí, obsadil Žáček pozici, jíž sám říká s oblibou a s trochou sebeironické hrdosti: „hlavní herec vedlejších rolí.“ Téměř v každé epizodě, pokaždé v jiné postavě, vždy ve vedlejším plánu - a přitom nezapomenutelný. Je to herecká disciplína, kterou mnozí podceňují, ale která vyžaduje přesnost hodináře: nesoutěžit s hlavními hrdiny o pozornost, ale zároveň nezůstat neviditelný.

Podobný přístup uplatnil v seriálu Kosmo, kde ztvárnil snaživého astrofyzika Hejla, nebo v komedii Padesátka. Filmový svět ho obsazuje do komediálních rolí téměř automaticky - a on tuto škatulku přijímá bez odporu, protože ví, co v ní umí. Pokud ovšem cítí, že role nabízí víc, sáhne hlouběji. Na prknech Divadla Na zábradlí hrál Sorina v Čechovově Rackovi, Dauriata v Ztracených iluzích podle Balzaka nebo postavu ve Strindbergových a Bergmanových Personách - texty, kde se smích dostává do jiných poloh než v sitcomu.

Žáček o tom mluví bez velkého filozofování: „Hraju hajzlíky, abych v reálu mohl být hodný a skromný.“ Je to sentence, která zní jako vtip. Ale nemusí to být jen vtip.

Paradox druhý: člověk, jenž se sám definuje jako stydlivý, si vybral povolání, které mu stud nedovoluje skrýt. Jeviště je rentgen. Trapas na jevišti je viditelný každému v sále. A přece - nebo právě proto - Žáček trapas nevnímá jako selhání, ale jako materiál.

Stand-up comedy, k níž se dostal relativně pozdě ve své kariéře, je žánr, kde se tato filozofie nejzřetelněji projevuje. Na scéně Na stojáka na HBO nebo v Comedy Clubu na Prima Comedy Central nevystupuje jako postava. Vystupuje jako Jakub Žáček v civilním oblečení, v ich-formě, a mluví o věcech, které se - jak sám upřesňuje - liší od jeho skutečného života jen mírou nadsázky.

Začátky ve stand-upu nebyly herecké v klasickém smyslu. Šlo o instantní divadlo - vystupoval za fiktivní postavu, spolu s kolegy jako Petr Čtvrtníček, Tomáš Hanák nebo Ester Kočičková. Teprve postupem času přechod k osobnímu stand-upu, k tomu skutečnému - kde člověk stojí sám na jevišti a hovoří za sebe, byť přikrášleně - a tato zkušenost Žáčka proměnila.

Tréma, kterou vnímá jako žádoucí součást přípravy, ho nutí být precizní. Stud, jenž ho provází celý život, ho naučil vnímat vlastní chyby ne jako katastrofu, ale jako informaci. Sbírání trapasů, jak říká, je pro něj disciplínou. Každý špatně odvyslaná věta, každý výstup, který nevyšel, každý moment, kdy se stydel i za sebe před diváky - to vše je archiv, z nějž čerpá.

Divadlo pak slouží jako ventil pro to, co se v osobním životě nastřádá. Žáček tuto funkci nepřiznává rád - nechce, aby divadlo bylo arteterapií. Ale připouští, že funguje. Za cizí postavou lze říci věci, které by v civilu zůstaly nevyřčeny. Za maskou komika lze nést tíhy, které by jinak bylo obtížné unést.

Jsou místa, kam se člověk vrací ne proto, že by musel, ale proto, že mu tam něco chybí, když tam není. Pro Žáčka takovým místem je Frýdlantský výběžek - severní cíp Čech zaklíněný mezi Polsko a Německo, kraj hradů, textilních továren, pohraničního vylidňování a literárních záhad.

Žáček v tomto kraji strávil část dětství - studoval tam na střední umělecké škole. Vrátil se tam jako dospělý člověk s nápadem, jenž se může zdát podivný: uspořádat kulturní festival věnovaný Franzi Kafkovi. Právě tady, v Frýdlantu, ne v Praze. Protože Franz Kafka Frýdlant znal - jako inspektor Dělnické úrazové pojišťovny navštěvoval místní továrny a zdejší kraj ho fascinoval.

„Franz Kafka miloval Frýdlant. Já miluju Frýdlant. Prožil jsem tu nádherné dětství. Proto festival Frýdlantsko Franze Kafky. Na oslavu kultury, Kafky a vůbec celého Frýdlantského výběžku,“ řekl Žáček při jednom z ročníků festivalu.

Festival, jehož je ředitelem, je něco jiného, než co si pod slovem festival obvykle představíme. Není to velká přehlídka hvězd. Je to komunitní, intimní a trochu svéhlavá záležitost, která propojuje divadlo, literaturu, výtvarné umění, hudbu a stand-up comedy v prostoru, kde by tato kombinace člověka napadla jako poslední. Konírny státního hradu a zámku Frýdlant, frýdlantský pivovar, jizerskohorské muzeum - to jsou scény, kde festival přežívá a roste.

Každý ročník má vlastní téma - jednou to byl pohled Kafky skrze ženské postavy jeho díla, jindy česko-německý rozměr výběžku, který dodnes nese stopy poválečného odsunu sudetských Němců a pozdějšího osídlení, jež krajinu kulturně i demograficky proměnilo. Právě tato vrstvovitost místa - české, německé, pohraničnické, kafkovské, průmyslové i přírodní - přitahuje Žáčka jako tvůrce.

Organizuje festival proto, že Frýdlant potřebuje kulturu, která k němu promlouvá konkrétně a ne obecně. A také proto, že potřebuje sám sobě dokázat, že umí dělat věci, které přesahují herecké obsazení.

Je paradox třetí a možná nejdůležitější: člověk, jenž se celý život schovává za roli, se v jednom zásadním ohledu odmítl schovávat za cokoliv.

Žáček patří k hereckým osobnostem, jež svou homosexualitu nikdy nepovažovaly za záhadu, kterou by bylo třeba skrývat. Svůj coming out popisuje bez dramatizace - jako okamžik, kdy přestal lhát sám sobě, a v důsledku toho přestal mít důvod lhát i ostatním. Reakci rodičů líčí jako učebnicovou: otec ho objal a řekl, že je stále jeho syn a že ho miluje. Matka reagovala stejně.

„Nechápu, jak může být mateřská láska podmíněná něčím takovým, jako že moje dítě miluje někoho, kdo se mi nezdá,“ řekl Žáček v jednom z rozhovorů - a šlo to vidět jako výtku vůči jiným rodičům, ale také jako vyjádření vděku těm svým.

V roce 2007 uzavřel se scénografem a výtvarníkem Divadla Na zábradlí Markem Cpinem registrované partnerství - v té době ještě jako jeden z prvních českých párů, kteří tuto možnost využili. Místo, které si vybrali pro slavnostní příležitost, bylo příznačné: věž Ještědu. Jejich vztah se pak stal veřejně viditelným - a občas i veřejně zranitelným. V roce 2022 Žáček otevřeně přiznal, že se dopustil nevěry a že partnerství prochází krizí. Přiznal to s odzbrojující přímostí, bez eufemismů, včetně toho, že doufá v smíření - a s poznámkou, že jejich starý kocour to také těžce nese.

Žáček o manželství pro páry stejného pohlaví mluví jako o věci elementárně spravedlivé. Nechápe, proč by soužití dvou lidí, kteří se milují, mělo ohrožovat kohokoli jiného. „Co je tradiční rodina? Jestli je to ta, ve které se mlčí, předstírá a lže, tak tuhle rodinu já nechci,“ řekl v jednom z rozhovorů.

Tuto otevřenost nevnímá jako aktivismus. Vnímá ji jako hygienu - jako základní podmínku toho, aby mohl žít bez neustálého výdeje energie na udržování přetvářky. „Když o tom nebudeme mluvit, tak to budou pořád problémy,“ uzavírá. A přidává, s přesností, která ho charakterizuje: kdokoli má s jeho orientací problém, má ho sám se sebou - ne s ním.

Žáček pod pseudonymem Klaun Unesco - nebo alternativně Krys Krystferson - příležitostně vystupuje s Pánským pěveckým sdružením extrémního folklóru Krása a Sestry Medvědy. Tato informace, téměř neuvěřitelná na první přečtení, je naprosto charakteristická: Žáček nevystačí s jednou rolí, jednou scénou ani jedním jménem.

Spoluzaložil Krátké a úderné divadlo v Liberci - scénu, která má v názvu program i estetiku. Hrával v inscenacích Divadla Archa, Minoru, Divadla v Dlouhé, Divadla v Řeznické. Je kmenovým členem Divadla Na zábradlí a zároveň hráčem Losers Cirque Company. Moderuje. Točí. Stojí na jevišti.

Jde o kariéru, která by mohla být dezorientující - ale není. Je konzistentní v jedné věci: Žáček systematicky odmítá uzavřít se do jediné identity. Herec, komik, moderátor, ředitel festivalu, loutkář, stand-upista, Klaun Unesco - to vše jsou varianty téhož člověka, jenž se naučil od dětství, kdy ležel u gramofonu a poslouchal záznamy z kabaretů, že vystupování má nespočet podob.

Loutkářský základ ze studií u Josefa Krofty se v jeho práci projevuje neočekávaně - ne tak, že by vystupoval s loutkami, ale tak, že přistupuje k postavám jako k figurám, jež lze animovat a opustit. Za figurou se lze schovat. Figurou lze říci víc, než by řekl člověk sám za sebe. A přitom v okamžiku, kdy figura dojde svého účelu, lze odložit stranou a vrátit se do civilu - do toho stydlivého, introverního, houskové-knedlíky-milujícího civilního já.

Je otázka, zda Jakub Žáček zdědil něco konkrétního od svého otce. Jiří Žáček je básník s mimořádným citem pro humor - jeho verše se pohybují na hranici lyriky a aforismu, vážného a komického, a smysl pro tuto hranici je to, co z nich dělá Žáčkovy básně a ne jen texty. Jakub zdědil - nebo si vypěstoval - podobné nastavení. Umí být komický způsobem, který není o vtipných větách, ale o přesném pozorování. Umí být vážný způsobem, který nezapomíná, že vážnost a komedie jsou sousedé.

Otec mu dal ještě jednu věc: příjmení, které je v Čechách literárně zatíženo, ale v hercově ústech nikdy neváží příliš. Žáček nepřišel na jeviště jako syn básníka. Přišel jako někdo, kdo leží na podlaze u gramofonu a poslouchá staré záznamy z Osvobozeného divadla.

Divadlo jako místo, kde se lze schovat za roli a zároveň říci pravdu - to je věc, ke které dospěl vlastní cestou. Ale byl to ten gramofon, kde to všechno začalo.

Zdroje: