Jan Hřebejk: muž, který natočil naše Vánoce, a teď bojuje s fake news

Každý Štědrý večer se v Česku odehrává tentýž rituál. Rodiny se slehnou na gauče, Česká televize spustí Pelíšky a na obrazovce se znovu rozehraje příběh rodin Šebkových a Krausových z roku 1968. Je to film starý čtvrtstoletí, ale stále přitahuje statisíce diváků. Jeho autor, Jan Hřebejk, mezitím slaví šedesátku, točí divadlo v Ostravě i v Praze, a teprve nedávno se po sedmileté pauze vrátil s novým celovečerním filmem do kin. Komedie Výjimečný stav z roku 2024 rozdělila publikum i kritiku - a přesně toto pnutí mezi Hřebejkovým odkazem a jeho přítomností je tím nejzajímavějším příběhem, který se dá o tomto režisérovi vyprávět.

Hřebejk se narodil 27. června 1967 v Praze do úřednické rodiny. Odrostl na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici, kde se sblížil s partou, která měla v budoucnosti zásadní vliv na českou kulturu - mimo jiné s Petrem Jarchovským, s nímž ho pojí přátelství i tvůrčí partnerství přetrvávající dodnes. Na pražské FAMU pak vystudoval scenáristiku a dramaturgii, obor, který mu dal analytický pohled na příběhy a schopnost číst scénáře s řemeslnou přesností.

Jeho profesionální debut přišel rychle. Ještě v době studií točil krátké filmy se spolužákem Petrem Zelenkou, jehož jméno je dnes také pevně zapsáno v dějinách české kinematografie. Po FAMU přišly televizní práce, dramatizace, epizody. A pak, roku 1993, Hřebejk vstoupil do kin s Šakalími lety - retromuzikálem z pražských Dejvic přelomu 50. a 60. let. Film vyhrál první ročník Českých lvů, a to hned ve dvou klíčových kategoriích: nejlepší film a nejlepší režie. Bylo mu šestadvacet.

Co přišlo dál, je jedním z nejpozoruhodnějších sérií hitů v dějinách porevoluční české kinematografie. Pelíšky z roku 1999 vyprávěly o dvou sousedních rodinách, jejichž soužití vrcholí příchodem sovětských tanků v srpnu 1968, a staly se okamžitě kultovními. Film Hřebejk natočil podle povídek Petra Šabacha za scenáristické spolupráce Petra Jarchovského - a tento tandem se záhy ukázal jako jeden z nejplodnějších v celé české filmové historii. Pelíšky bodovaly na karlovarském festivalu, kde získaly Cenu FIPRESCI, a záhy se staly stálicí televizního programu. Hlášky z filmu - „Jde o zásadu!“ nebo „Nechci!!“ - přešly do hovorového jazyka.

O rok později přišel snímek, který Hřebejkovi otevřel cestu do světa: Musíme si pomáhat, hořká komedie zasazená do doby nacistické okupace. Film vypráví příběh rodiny, která ukrývá ve sklepě přestrojeného muže vydávajícího se za nacistu. Scénář napsal Jarchovský. Výsledek byl tak silný, že jej Česká republika vyslala jako svého kandidáta na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Nominace přišla, soška ne - ale snímek získal Českého lva za nejlepší film a za nejlepší režii, bodoval v Sydney, Palm Springs a na dalších mezinárodních festivalech. Filmová kritika tehdy přirovnávala Hřebejka k českému Woodymu Allenovi - tvůrci, který dokáže rok co rok přinést inteligentní, zábavný a přitom obsahově nabitý snímek.

Na přelomu tisíciletí pracoval Hřebejk s přesností hodinářského stroje. Pupendo z roku 2003 se odehrávalo v období normalizace a vyprávělo o sochaři, jehož tvorba zapadla do šuplíku komunistické cenzury. Film byl jeden z prvních u nás, do jehož propagace byly investovány skutečně velké reklamní peníze včetně partnerství s benzínovou čerpací stanicí - a výsledek odpovídal: Pupendo obsadilo přední místa v žebříčcích návštěvnosti. O rok později přišel Horem pádem, mozaika lidských osudů a třetí Český lev za režii pro Hřebejka.

Následovalo období, kdy Hřebejk experimentoval se stylem. Kráska v nesnázích (2006) mu přinesla Zvláštní cenu poroty v Karlových Varech, Medvídek (2007) a Nestyda (2008) rovněž bodovaly u publika. Ale bylo patrné, že hledá nové teritorium. S Kawasakiho růží (2009) přisedl výrazně blíž k psychologickému dramatu - film bez humoru, bez komediální nadsázky, vyprávějící o disidentovi konfrontovaném s jeho komunistickými spisy. Pak přišla Nevinnost (2011) s tématem sexuálního zneužívání a Líbánky (2013), kde pod idylickým svatebním veselím tleří temné tajemství. Tato takzvaná „temná trilogie“ odkryla jiného Hřebejka - soustředěného, drsného, bez záchranné sítě komediálního nadhledu.

Zakázané uvolnění (2014) bylo původně televizní projekt, který se dostal do kin a stalo se z něj komerční zklamání. Hřebejk pak přesedlal na televizi, kde točil detektivní minisérie a seriály. Nejoceňovanějším výsledkem tohoto období se stala temná krimi Rédl (2018). Na Slovensku natočil minisérii Iveta (2022) o legendární slovenské zpěvačce, která se stala tamním fenoménem.

Iveta je přitom zajímavý případ: Hřebejk, vždy spojovaný s českým prostředím a českou historií, přijal výzvu natočit slovenský příběh pro slovenské publikum, a výsledek byl zdrcující úspěch. Seriál přitahoval diváky napříč generacemi, jeho záběry ze socialistické éry rezonovaly se slovenskou kolektivní pamětí podobně, jako Pelíšky rezonují s tou českou. Dokazuje to, že Hřebejkovo řemeslo - schopnost zachytit atmosféru doby prostřednictvím osobních příběhů - není vázáno na geografii.

Mezitím se Hřebejk nevzdal divadla, kam vstoupil v roce 1997. Inscenace Výstřely na Broadwayi podle Woodyho Allena patří k jeho nejproslulejším divadelním počinům. V říjnu 2024 měl v ostravském Divadle Mír premiéru hry Narozeniny - a o pět dní později vstoupil do kin Výjimečný stav. Dva premiérové týdny v jednom.

Výjimečný stav je film, u nějž se střetávají dvě různé interpretace téhož díla a dvě různá očekávání vůči jeho autorovi. Hřebejk o něm mluvil jako o splněném snu: „Celý život jsem chtěl natočit čistou komedii. Zavřou se dveře, otevřou se dveře - to byl můj sen.“ Scénář napsal novinář a publicista Milan Tesař, jeden ze spoluautorů České sody a komiksového seriálu Zelený Raoul - tedy tvůrce s vyvinutým citem pro absurdní humor a mediální satiru.

Příběh je prostý: rozhlasový zpravodaj Karel Beran operuje na Blízkém východě, ale kvůli žárlivosti se tajně vrátí do Prahy, aby dohlédl na svou partnerku. Jenže právě v té chvíli ve fiktivní arabské zemi Kambur vypuká revoluce. Beran nemůže odletět zpět, ale musí vysílat reportáže - a tak je začne fabrikovat z pražského bytu, přičemž střelbu a davový hluk simuluje na kuchyňských spotřebičích. Ondřej Vetchý v roli Berana a Tatiana Dyková jako jeho partnerka tvoří dvojici, která na plátně funguje přirozeně a bez námahy.

Výsledek ale rozdělil jak diváky, tak kritiku. Část recenzentů ocenila komediální energii a civilní herectví. Jiní namítali, že film selhal v tom nejdůležitějším - že se sice tváří jako satira na dezinformace, ale nakonec dává na roveň záměrné lži s mediálními chybami, přehrává stereotypy a postrádá dramaturgickou souslednost. Kritik Pavel Sladký na iRozhlasu napsal, že film selhává na mnoha rovinách najednou - jako komedie i jako výpověď o dezinformacích.

Hřebejk se na tuto kritiku nedíval pasivně. V rozhovoru pro Radiožurnál téma dezinformací rámoval konkrétně: „Dezinformace spočívá v tom, že ve stejné době se v USA blížily hurikány, a přestože meteorologové ukazovali lidem věrohodné simulace, přesto ve veřejném prostoru vzniklo tolik nesmyslů, že to bylo ohrožující. Do prostoru někdo posílá hovadiny, kterým věří šedesát procent lidí, ale pak je to bude stát život. To není otázka politiky, je to život ohrožující blbost.“ Hřebejk tedy téma bere vážně - jen forma, jíž ho uchopil, vyvolává pochybnosti.

Přesto: v kinech snímek při premiérovém víkendu vytlačil z první příčky tehdy dominující Vlny Jiřího Mádla - a celkově pokořil stotisícovou hranici návštěvnosti. Na streamovací platformě Netflix pak zaznamenal přes 600 000 zhlédnutí, čímž překonal mnohé komerčně ambicióznější projekty. A v září 2025 si film odnesl z festivalu komedie v Novém Městě nad Metují hlavní cenu odborné poroty - Zlatý Prim - spolu s cenou za nejlepší scénář pro Milana Tesaře a cenou pro nejlepší herečku pro Tatiánu Dykovou.

Hřebejk je postava, kolem níž se v českém kulturním prostředí hromadí kontroverze - a ne vždy kvůli filmům. Aktivně vstupuje do veřejných debat, vyjadřuje se k politice, ohrožení demokracie, ke změnám financování veřejnoprávních médií. Kritici mu vyčítají, že je příliš svázán s establishmentem, příliš pohodlný v roli uznávané autority. Kritik iRozhlasu Pavel Sladký označil Hřebejka za „veskrze konformního současného autora“, což prý není příznivá pozice pro satirika.

Sám Hřebejk tuto nálepku odmítá. Ohledně svého televizního seriálu Pozadí událostí (2022), jenž vzbudil rozruch kvůli zobrazení sexuálního obtěžování na akademické půdě, říkal: „My to ukazujeme, my to reflektujeme, my to nepropagujeme. Je to úplně stejné, jako kdyby někdo řekl: proč tam vaří furt jenom ta Stašová?“ Hřebejk trvá na rozlišení mezi zobrazením a propagací - a toto napětí mezi tím, co film ukazuje, a tím, co tím říká, provází jeho tvorbu od samého počátku.

Za svůj nejlepší film sám Hřebejk považuje Musíme si pomáhat a Učitelku (2016). Učitelka, slovenská koprodukce odehrávající se v 80. letech na základní škole, kde učitelka zneužívá svou moc nad rodiči žáků, je skutečně přesvědčivým příkladem Hřebejkovy schopnosti pracovat s morální nejednoznačností. Film sklízel mezinárodní ocenění, promítal se na festivalech po celém světě a dnes patří k nejceněnějším dílům poslední etapy jeho kariéry. Charakteristické je, že jej z devadesáti procent financovala slovenská strana - Hřebejk tak natočil jeden ze svých nejlepších filmů v cizí zemi, o cizím příběhu, s cizím hereckým souborem.

Pelíšky nejsou jen film. Jsou součástí toho, jak se Češi identifikují se svou nedávnou minulostí. Scény, kde otec komunista a sousední otec demokrat řeší věčné soužití ve stejném domě, zachytily cosi hlubokého o české povaze - schopnosti žít vedle sebe přes propastné názorové rozdíly, sdílet prostor, jíst knedlíky a přitom se v zásadních věcech vůbec neshodnout. Film byl nominován na televizní cenu jako vítězný pořad roku podle diváků a dodnes se každoročně reprízuje na Štědrý den s milionovou sledovaností.

Tato trvalost je výjimečná i v mezinárodním měřítku. Pelíšky se nepromítají proto, že je Česká televize musí v konci roku dát, ale proto, že diváci na ně skutečně čekají. Staly se součástí rodinného rituálu podobně, jako se v jiných zemích opakují konkrétní pohádky nebo tradiční televizní pořady. Hřebejk tuto roli nikdy nevyhledával - ale stal se jejím tvůrcem.

Zároveň platí, že každý tvůrce nese tíhu svých největších úspěchů. Hřebejk natočil Pelíšky ve věku třiceti dvou let. Od té doby jej každý nový projekt posuzují diváci i kritici optikou tohoto srovnání. Sám si to uvědomuje: „Kdybych natočil Pelíšky dnes, asi bychom úspěch měli, ale rozhodně ne takový.“

Tato otázka leží v srdci Hřebejkovy kariéry. Většina režisérů buď naplní svůj potenciál brzy a pak pomalu klesá, nebo se rozvíjí postupně a vrcholí pozdě. Hřebejk je případ jiný: svůj největší komerční a kulturní hit natočil ve třiceti dvou letech, potom pokračoval v práci, experimentoval s žánry, zkoušel témata, pro která nenašel okamžité obecenstvo, a nyní ve věku necelých šedesáti let točí komedie o dezinformacích a bojuje o pozornost v době, kdy streamovací platformy radikálně proměnily způsob, jakým lidé filmy sledují.

Jeho kariérní oblouk je přitom poctivý. Hřebejk se nikdy nespokojil s opakováním osvědčeného receptu - každý projekt znamenal hledání nového prostoru. Kawasakiho růže byla takovým hledáním, Rédl byl dalším, Iveta dalším. Výsledky jsou nerovnoměrné, ale záměr je čitelný: nejde o filmového řemeslníka, který chrlí tituly do prázdna, ale o tvůrce, jehož tvorba má vnitřní logiku a témata.

Kritikové, kteří mu vyčítají pohodlnost nebo konformitu, přitom možná přehlížejí zásadní věc: Hřebejkovo místo v české kinematografii je pevně dáno, ale on sám s ním zjevně nechce spokojit. Výjimečný stav byl po sedmileté pauze odvážným krokem. Nikoli proto, že by šlo o odvážný film - ale proto, že Hřebejk byl ochoten vystavit se srovnání se svou vlastní minulostí. A v době, kdy je pro zavedené tvůrce nejpohodlnější nestřelit nic nového, to je samo o sobě výpověď o charakteru.

V červnu 2026 Hřebejkovi bylo osmapadesát let - šedesátka je na dosah. Je to věk, v němž mnozí evropští režisér bilancují. Hřebejk bilancovat nechce. V rozhovorech mluví o tom, co by ještě chtěl natočit, co mu zatím nevyšlo, které filmy považuje za nedostřelené. Kniha rozhovorů vydaná v roce 2025 pod názvem U mě pořád dobrý mapuje jeho životní a tvůrčí cestu a nabízí pohled zevnitř na českou filmovou scénu posledních třiceti let - zákulisí, spolupráce, nezdary i triumfy.

Jedno je jisté: Jan Hřebejk je jedním z mála českých filmařů, jejichž jméno samo o sobě přitáhne do kina desítky tisíc lidí. Při premiérovém víkendu Výjimečného stavu bylo 35 000 vstupenek prodaných za první tři dny. To je číslo, o němž většina českých filmů jen sní. Ať už kritici film rozebírají jakkoli, diváci na Hřebejkovo jméno stále slyší.

Pelíšky budou letos na Štědrý den opět na obrazovce. A Jan Hřebejk pravděpodobně bude někde točit nový projekt - divadelní, filmový nebo televizní. Přesně tak to má být.

Zdroje: