Jana Preissová: Ikona českého divadla a filmu

V Plzni, městě s bohatou industriální historií a kulturním pulzem, se 7. února 1948 narodila Jana Drchalová, která se později proslavila pod příjmením Preissová. Její dětství nebylo obyčejné – rodiče, oba zapálení ochotníci, ji od malička vtáhli do světa divadla. Malá Jana tančila, hrála na klavír a vystupovala v amatérských představeních, kde se naučila milovat potlesk a adrenalin jeviště. Rokycany, kde strávila část mládí, se staly jejím prvním „divadelním hřištěm“. Zde se formovaly její vlohy – křehká postava, výrazné oči a hlas, který dokázal vyjádřit emoce od něžnosti po dramatickou sílu. Na gymnáziu v Rokycanech zvažovala různé cesty: lékařství, letuška nebo baletka. Ale divadlo zvítězilo. Tyto rané zkušenosti ji naučily, že herectví není jen hra, ale způsob, jak prožívat životy jiných lidí. Vzpomíná, jak jako dítě sledovala rodiče při zkouškách a snila o velkých scénách. Tento základ ji připravil na profesionální dráhu, kde se musela vyrovnat s předsudky o svém vzhledu – často ji viděli jako naivku, ale ona brzy ukázala, že je mnohem víc.

Po maturitě se Jana rozhodla pro pražskou DAMU, Akademii múzických umění, kde v roce 1970 absolvovala herectví. Studium bylo intenzivní – učila se pod vedením mistrů, kteří ji formovali do všestranné umělkyně. Zde potkala svého budoucího manžela, herce Viktora Preisse. Jejich setkání na schodech DAMU bylo osudové; brzy se vzali a stali se jedním z nejsilnějších hereckých párů v české kultuře. Viktorova podpora byla klíčová, zvláště v dobách, kdy Jana bojovala s rolovými stereotypy. Po absolvování nastoupila do Divadla Na zábradlí, kde působila od roku 1970 do 1990. Toto divadlo, známé svou avantgardou a svobodou, jí dalo prostor k růstu. Zde ztvárnila širokou paletu rolí – od klasiky po moderní díla. Její profesionální jistota a smysl pro humor ji rychle vynesly mezi hvězdy souboru. Hostovala i v Národním divadle, kde debutovala jako Slečna Julie, což naznačovalo její budoucí směr. Tyto roky byly plné tvůrčí energie; Jana se naučila, jak spojit křehkost s sílou, což se stalo jejím podpisem.

V Divadle Na zábradlí Jana Preissová prožila své zlaté období. Od roku 1970 do 1990 se stala jeho ikonou, kde ztvárnila desítky rolí, které ukazovaly její všestrannost. Začínala jako naivní dívky, ale brzy přešla k složitějším charakterům. Například v klasických představeních jako „Slečna Julie“ ukázala dramatickou hloubku, zatímco v moderních inscenacích přinášela humor a ironii. Divadlo pod vedením režisérů jako Evald Schorm či Jan Grossman jí umožnilo experimentovat. Jedna z klíčových rolí byla v „Třech sestrách“ Čechova, kde její interpretace Iriny byla chválena pro citlivost a autenticitu. Kritici oceňovali její schopnost přecházet od komedie k tragédii bez námahy. V tomto období se také objevila v rozhlase a televizi, ale divadlo zůstávalo jejím srdcem. Tyto roky ji naučily disciplíně – zkoušky byly náročné, ale odměnou byl potlesk a uznání. Jana vzpomíná na atmosféru souboru jako na rodinu, kde se navzájem inspirovali. Tento čas formoval její styl: přirozený, bez přehánění, plný nuance.

V roce 1990 Jana Preissová přešla do Národního divadla, což bylo logickým vrcholem její kariéry. Zde se stala členkou činohry a pokračovala v úspěšném působení. Jednou z významných rolí byla kněžna Zaháňská v „Babičce“ Boženy Němcové, kde přinesla do postavy hloubku a empatii. V repertoáru 2025–2026 hraje v premiéře „Ještě chvilku“ jako Květa, což ukazuje, že i v pokročilém věku zůstává aktivní. Národní divadlo jí dalo příležitost k velkým klasickým rolím, jako v Shakespearových hrách nebo české dramatice. Spolupracovala s režiséry jako Miroslav Krobot nebo Daniel Špinar, kteří oceňují její profesionalitu. Tento přechod nebyl snadný – po revoluci se divadelní scéna měnila, ale Jana se adaptovala. Zde také pedagogicky ovlivnila mladé herce, sdílela zkušenosti z DAMU. Její přítomnost v ND symbolizuje kontinuitu českého divadla; je mostem mezi generacemi.

Jana Preissová debutovala ve filmu v roce 1967 v „Klec pro dva“ jako mladá kadeřnice. Ale skutečný průlom přišel v roce 1968 s „Rozmarným létem“ Jiřího Menzla. V pouhých osmnácti letech ztvárnila Annu, provazochodkyni, která okouzlila diváky svou éterickou krásou a živočišností. Scény s Jiřím Menzlem a Rudolfem Hrušínským byly plné poezie a humoru; Jana přinesla do role spontánnost, která film pozvedla. Kritici ji chválili za přirozenost – Anna se stala ikonou české nové vlny. Tento film ji zařadil mezi talenty, ale i vystavil stereotypům krásných dívek. Spolupráce s Menzlem pokračovala v „Zločinu v šantánu“, kde hrála Lilly. Tyto rané role ukázaly její potenciál; naučila se pracovat s kamerou, což bylo jiné než divadlo. Rozmarné léto zůstává jejím mistrovským dílem, které inspirovalo mnoho hereček.

Koncem 70. let Jana Preissová zažila vrchol popularity díky komediím Marie Poledňákové. V „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ (1977) a „Jak dostat tatínka do polepšovny“ (1978) hrála maminku neposedného Vaška (Tomáš Holý). Tyto filmy se staly klasikou – Jana přinesla do role teplo, humor a realitu mateřství. Scény v Hruboskalsku, kde křičela na Františka Němce, jsou nezapomenutelné. Natáčení bylo plné dobrodružství; Jana vzpomíná na smích i náročné podmínky. Tyto role ji zapsaly do srdcí rodin; stala se symbolem laskavé matky. Další komedie jako „Julek“ (1980) nebo „Modré z nebe“ (1983) potvrdily její komický talent. Přešla k rolím maminek, což jí otevřelo nové dveře v televizi.

V 90. letech Jana Preissová zazářila v „Řádu“ (1994) Petra Hviždě jako matka představená, za což získala Českého lva za vedlejší roli. Tento historický film ukázal její dramatickou sílu; role byla složitá, plná konfliktů. Spolupracovala s režiséry jako Dušan Klein v „Tajemství zlatého Buddhy“ (1973) nebo Oldřich Kachyna v „Pavlínce“ (1974). V televizi excelovala v „My všichni školou povinni“ (1984) jako učitelka, nebo v „Synové a dcery Jakuba Skláře“ (1986). Další úspěchy: „Dobré čtvrti“ (2005) jako profesorka Svobodová, „Draculův švagr“ (1996), „Laskavý divák promine“ (1994). Její filmografie zahrnuje přes 100 titulů; vždy přináší autenticitu.

Jana Preissová je mistryní dabingu díky jemnému hlasu. Dabovala Faye Dunaway, Catherine Deneuve nebo tyranskou sestru v „Přeletu nad kukaččím hnízdem“. Její hlas dodává postavám hloubku; v Česku je známá jako „hlas krásných žen“. Tato práce ji naučila přesnosti – synchronizace slov a emocí. Dabovala i v animacích a seriálech, což rozšířilo její dosah. V roce 2024 ji chválili za dabing v nových projektech; zůstává aktivní.

Jana Preissová je vdaná za Viktora Preisse od studií na DAMU. Jejich manželství trvá přes 50 let, přestože prošlo krizemi – Viktor měl nemanželskou dceru, ale Jana odpustila. Vychovali syny Martina (herec, dabér) a Jana (grafik). Rodina je jejím opěrným bodem; vnuk přinesl radost. Jana se obětovala pro rodinu, ale zůstala aktivní. V rozhovorech mluví o lásce jako o práci; jejich příběh inspiruje.

Dnes Jana Preissová učí na konzervatoři, sdílí zkušenosti s mladými. V roce 2025 slaví 77 let a pokračuje v ND. Novinky z 2025-2026: Role v „Ruské přízrak v americké vile“ a „Ještě chvilku“. Zůstává bojovnicí – v soukromí i na jevišti.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_Preissov%C3%A1

https://www.csfd.cz/tvurce/1282-jana-preissova/biografie/ https://www.narodni-divadlo.cz/cs/repertoar-cinohry-202526

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/jana-preissova-75-let-viktor-preiss-divadlo-film-televize.A230207_122752_lidicky_zar

https://www.imdb.com/name/nm0695866/