Článek
Pražské dítě s divadelními sny
V roce 1912, kdy Praha ještě voněla po rakousko-uherské monarchii, se v Holešovicích narodila Jiřina Štěpničková. Její rodina nebyla bohatá, ale stabilní – otec pracoval jako mistr ve vozovně, matka se starala o domov. Už jako malá dívka se Jiřina projevovala neklidnou duší. Milovala sport, plavala v Vltavě a běhala po parkoch, ale největší kouzlo na ni působily tmavé sály biografů. „Film byl pro mě jako jiný svět,“ vzpomínala později v rozhovorech, které se dochovaly v pamětech jejích současníků. Rodiče, typičtí pro tu dobu, chtěli pro dceru bezpečné povolání. Poslali ji na obchodní akademii, kde se učila psát faktury a počítat peníze. Ale Jiřina měla jiné plány.
Ve čtrnácti letech se přihlásila do školního divadelního kroužku. Zde se poprvé objevila na jevišti – v jednoduchých studentských představeních, kde recitovala básně a hrála malé role. Talent byl zřejmý. V šestnácti letech, v roce 1928, ji pozvali hostovat v Osvobozeném divadle, bastionu avantgardy. Zde, pod vedením režisérů jako Gustav Reisz nebo Jindřich Honzl, se setkala s experimentálním divadlem. Hrála Helenku v adaptaci Euripidovy tragédie, prodavačku ryb v satirické komedii nebo Eurydiku v moderní verzi mýtu. Tyto role byly krátké, ale zapálily v ní oheň. „Byla to jako exploze,“ popisovala své první zážitky z profesionální scény. Brzy se přihlásila na Dramatické oddělení Státní konzervatoře, kde studovala od 1928 do 1930. Studium nedokončila – život ji táhl dál, přímo na jeviště.
Praha těch let byla městem umění. Kavárny na Václavském náměstí, divadelní premiéry a pouliční umělci – to všechno formovalo mladou Jiřinu. Byla emancipovaná, nosila krátké vlasy a kouřila cigarety, což v konzervativní společnosti vyvolávalo škandál. Ale právě tato svoboda ji dělila od vrstevnic. V Osvobozeném divadle se setkala s intelektuály, kteří mluvili o surrealismu a modernismu. Zde se naučila, že herectví není jen recitace, ale hluboké prožívání role. Tyto zkušenosti ji připravily na velký skok – angažmá v Národním divadle.
První lásky na prknech, která znamenají svět
V roce 1930, v osmnácti letech, vstoupila Jiřina do Národního divadla. Bylo to místo snů pro každého začínajícího herce. Zde se stala součástí elity českého divadla. Hrála Hildy v Ibsenově „Nore“, Dorotku v české adaptaci „Zeměplose“ nebo Martu Jefimovou v Gorkého dramatu. Její role byly často ženské postavy plné emocí – nešťastné milenky, silné matky, rebely. Kritici ji chválili za přirozenost. „Štěpničková hraje jako by se narodila na jevišti,“ psal v dobových novinách recenzent Lidových listů.
V Národním divadle se zrodila i její první velká láska. Setkala se s hercem Ladislavem Peškem, charismatickým mužem s tmavýma očima a hereckým talentem. Jejich románek byl vášnivý, plný scénických intrik. Ale skončil rozchodem – Pešek byl ženatý a Jiřina chtěla volnost. Tato zkušenost ji naučila, že láska v divadelním světě je křehká jako sklo. Po pěti letech v Národním divadle přešla v roce 1936 do Divadla na Vinohradech, kde se stala hvězdou. Zde hrála složitější role: Johanku z Arku v Shawově hře, královnu Kristinu ve Švédské královně nebo Libuši v národním eposu. Vinohrady byly modernější, méně rigidní než Národní. Jiřina zde rozvinula svůj styl – směs elegance a syrové emocí.
Mezitím debutovala ve filmu. První role přišla v roce 1931 v „Miláčku pluku“ jako Anča, malá vesnická dívka. Film byl úspěšný, ale Jiřina se prosadila až v roce 1935 rolí Maryši v adaptaci Sudetovy povídky. Tato role – prostá, ale vášnivá žena – ji katapultovala mezi hvězdy. Kritika ji srovnávala s Adinou Mandlovou, ale Jiřina byla jiná: autentická, bez hollywoodského lesku. V 30. letech hrála v desítkách filmů: „Jedenácté přikázání“ (1935), „Velbloud uchem jehly“ (1936), „Páter Vojtěch“ (1936). Byla tváří českého venkova – rolích plných folklóru a lidských dramat.
Druhá světová válka přinesla temnota. Praha pod okupací, divadla cenzurovaná. Jiřina se nepodvolila Němcům – nehrála v jejich filmech, odmítla spolupráci. Místo toho pokračovala v českých produkcích, jako „Počestné paní pardubické“ (1944) nebo „Děvčica z Beskyd“ (1944). Tyto role byly pro ni únikem i odporem. „Herectví bylo mým štítem,“ říkala. Válka ji změnila – viděla hlad, perzekuce Židů, bombardování. V roce 1942 se provdala za lékaře Ilju Kopřivu, ale manželství trvalo jen rok. Rozvod v 1943 byl bolestivý, ale nutný.
Hvězda stříbrného plátna a rodinné bouře
Po válce se Jiřina vrátila silnější. V roce 1946 natočila „Varúj…!“, kde hrála matku bojující za svou rodinu. Její filmová kariéra vrcholila v 40. letech. Největší úspěch přišel s „Muzikantskou Liduškou“ (1940), kde ztvárnila talentovanou hudebnicí. Za tuto roli získala Národní cenu – prestižní ocenění v době, kdy české umění hledalo svou identitu. Kritici ji nazývali „českou Madonou“ – symbolem loajality a sebeobětování. Hrála i v komediích: „Teď zas my“ (1939), „Boží mlýny“ (1938). Její tvář – jemné rysy, světlé vlasy – se objevovala na plagátech po celé republice.
V roce 1947 odjela do Londýna studovat herectví. Zde se setkala s grafikem Janem Samcem, s nímž měla krátký románek. Vrátila se těhotná a v roce 1948 se narodil syn Jiří v Londýně. Manželství s Samcem bylo krátké – on odešel, ona zůstala sama s batětem. Jiří, později slavný herec Národního divadla, se stal jejím největším pokladem. „Byl to můj světlo v temnotě,“ vzpomínal syn v interview. Jiřina se vracela do Vinohrad, ale mateřství ji omezovalo. Hrála méně, starala se o syna. V únoru 1948 podepsala výzvu „Kupředu, zpátky ni krok!“ na podporu komunistů – rozhodnutí, které se jí později obrátilo proti ní.
Komunistický režim se rychle změnil v totalitu. Divadla byla pod dohledem, herci museli být loajální. Jiřina měla kontakty na Západě, což StB zaujala. V roce 1951 přišel osudný dopis. Podpisovaný režisérem Františkem Čápem, nabízel práci v Mnichově. Byl to podvrh StB – pasti, aby ji chytili při pokusu o útěk. Jiřina, zoufalá z režimu a toužící po svobodě pro sebe a syna, souhlasila. S čtyřletým Jirkou vyrazila k hranicím. Ale hranice byly uměle posunuté – ve skutečnosti je nepřekročila. Zatčená byla v noci, odvedena do vazby. „Cítila jsem se jako v noční můře,“ popisovala později.
Machinace StB a soudní farse
Proces v prosinci 1952 byl vykonstruovaný. Obviněná z velezrady, nezákonného opuštění republiky. Důkazy? Falešný dopis a svědectví agentů. Jiřina se bránila: „Já jsem chtěla jen lepší život pro svého syna.“ Ale soud, vedený ideologickými soudci, ji odsoudil k 15 letům. Trest smrti se vyhnula díky intervencím, ale realita byla krutá. Syn Jiří byl chvíli v ústavní péči, pak ho vychovávala rodina. Kolegové z Vinohrad? Někteří podepsali petici za její smrt – pod tlakem StB. „Byli to zrádci,“ řekla Jiřina po letech.
Vězení začalo v Pankráci, pak Ostrava, nakonec Mírov. Deset let – od 1951 do 1961. Podmínečné propuštění v 1960, plná rehabilitace v 1969. V těchto letech se Jiřina stala duší cely. Recitovala básně, hrála divadlo pro spoluvězně, pomáhala jim psychicky. „Herectví mě zachránilo,“ říkala. Viděla hrůzy: hladomory, mučení, sebevraždy. Ale nezlomila se. Psala deník, který se bohužel nezachoval, ale její sila inspirovala i mladší vězně. V Mírově, nejtvrdším ženské vězení, se naučila šít uniformy – manuální práce, která ji udržovala při smyslech.
Návrat z temnoty: Boj o nový začátek
Po propuštění se Jiřina vrátila do Prahy zlomená, ale odhodlaná. Syn Jiří byl teenager, žil u příbuzných. Navštívila ho, ale společnost ji odmítala. „Jsi zrádkyně,“ шеptali kolegové. Divadla ji nechtěla – strach z režimu byl silnější. Začala v Městském divadle v Kladně v roce 1961. Hrála Marjánku v „R.U.R.“ nebo Matku Kuráž v Brechtově hře. Role byly menší, ale vděčné. V roce 1962 se vrátila do Prahy, do Realistického divadla. Zde našla domov – hrála Jahelkovou v „Bouři“, Dulskou v Zapolské komedii nebo Starou ženu v „Král Lear“. Publikum ji vítalo standing ovation, připomínající staré časy.
Filmová kariéra ožila v 60. letech. V roce 1962 natočila „Transport z ráje“, pak „Kohout plaší smrt“ (1961). Nejslavnější role po návratu: Večernice v „Kladivu na čarodějnice“ (1969), kde ztvárnila oběť honů na čarodějnice – ironie osudu. Hrála i v pohádkách: „Skřivánci na niti“ (1969), kde její hlas dodal kouzlo. Televize ji objevila – role v seriálech „F.L. Věk“ nebo „Arabela“. V 70. letech natočila desítky TV filmů: „Pěnička a Paraplíčko“ (1970), „Lidé z maringotek“ (1966), „Všichni proti všem“ (1977). Její herectví zralo – méně glamouru, více hloubky.
V roce 1968 získala titul zasloužilá umělkyně. Podepsala Antichartu v 1977 – další akt odvahy proti normalizaci. Rodina byla její opora: Syn Jiří se stal hercem, přijal její příjmení. „Máma mě naučila, že umění je boj,“ řekl v interview pro iDNES. Jiřina žila skromně, v malém bytě v Praze. Milovala zahradničení, četla klasiku a sledovala synovy představení.
Odkaz, který přežívá generace
Poslední roky byly poznamenány nemocí. Rakovina ji pomalu oslabovala, ale hrála dál. Zemřela 5. září 1985 v Praze, ve věku 73 let. Pohřbena byla na Olšanech, v roce 2022 přemístěna na Vyšehrad. Její odkaz je obrovský: Jako herečka ovlivnila desítky generací. Filmy jako „Maryša“ nebo „Muzikantská Liduška“ jsou klasikou. Divadelní role – od avantgardy po realismus – ukazují její rozsah. Ale největší příběh je její odvaha: Odmítla kolaboraci s nacisty, naletěla StB, ale vrátila se silnější.
Dnes je po ní pojmenována ulice v Zbraslavi. Syn Jiří pokračuje v tradici – hraje v Národním divadle. Knihy jako „Jiřina Štěpničková“ od Jindřicha Černého oživují její příběh. Je symbolem českého umění: Krásné, ale zranitelné, nezlomné v temnotě. Její život nám připomíná, že skutečné hvězdy září i v mlze totalit.
