Článek
Jiřina se narodila 3. dubna 1912 v Praze do středostavovské rodiny. Již od dětství ráda navštěvovala filmová a divadelní představení a byla členkou školního divadelního souboru. Rodiče však chtěli, aby měla nějaké seriózní zaměstnání a šla studovat obchodní akademii. Její touha po prknech, co znamenají svět a stříbrném plátně však byla silnější, a tak cílevědomá dívka šla za svým snem a již v sedmnácti letech jako studentka konzervatoře stála na jevišti Národního divadla. Tam se i poprvé zamilovala, a sice do kolegy Ladislava Peška. Ze vztahu nakonec nic nebylo a Jiřina po pěti úspěšných letech ve Zlaté kapličce přesídlila do Vinohradského divadla.
Po druhé světové válce odešla na krátký čas studovat herectví do Londýna. V roce 1947 se jí narodil syn, který pokračoval v matčiných šlépějích a stal se rovněž vynikajícím hercem. Vraťme se však zpět do poválečných let. Otec Jiřího, akademický malíř Jan Samec rodinu záhy opustil, Jiřina zůstala na všechno sama a svému milovanému divadlu a filmu se nemohla věnovat naplno.
A aby problémů nebylo málo, přišel únorový převrat a hrdinka našeho příběhu se dostala do hledáčku nechvalně proslulé StB. Teď se možná ptáte proč? Patrně proto, že pobývala ve Velké Británii a tudíž měla kontakty na západě. I když estébáci ve většině případů pro sledování, zatýkání a souzení lidí vůbec žádný důvod neměli. Řídili se heslem „Kdo chce psa bít, hůl si najde“. Komunističtí pohlaváři po nástupu k moci museli přeci ukázat, že i kulturu mají pod palcem a běda, jak někdo z herců vystrčí růžky nebo projeví sebemenší nesouhlas s jejich politikou!
A Jiřina pro ně byla snadná oběť. Zjistili, že má v úmyslu opustit republiku a pak už jen stačilo ušít na ni boudu. A tak se v roce 1951 role vyměnily. Divadlo sehráli estébáci a dlužno dodat, že velice přesvědčivě, neboť jejich lest neprokoukla. A to ji stálo deset let života, které strávila v kriminále za nezákonné opuštění republiky, přičemž její hranice vůbec nepřekročila.
Jak je to možné? V 50. letech minulého století bylo v socialistickém Československu možné vše. Ostatně, posuďte sami. Herečka obdržela fingovaný dopis od jakéhosi Františka Čápa. To byl režisér, který utekl na západ pár měsíců po komunistickém převratu a ten ji v dopise zval do Mnichova a nabízel jí trvalou spolupráci.
Kdo by odolal, že? Jiřina byla sama s malým synkem, o pořádnou roli v té době nezavadila, tak nabídku s radostí přijala a na podzim 1951 se s tehdy čtyřletým Jirkou vydala směrem k železné oponě. Samozřejmě vůbec netušila, že dopis od režiséra Čápa byl jeden velký podvrh a stvořili ho sami estébáci, aby ji vlákali do pasti. Pak už zbývalo to nejjednodušší, zatknout ji na fiktivní hranici uprostřed šumavských lesů, přičemž k té skutečné zbývalo ještě několik kilometrů.
A co následovalo, asi tušíte. Kruté výslechy, rok ve vazební věznici a v prosinci 1952 přišel na řadu vykonstruovaný proces, v němž byla odsouzena k 15 letům odnětí svobody nepodmíněně za nezákonné opuštění republiky. A největší sviňárnou (promiňte mi ten výraz, ale jinak to opravdu nazvat nelze) bylo, že estébáci jako posunuli hranici směrem do vnitrozemí, takže ve skutečnosti ji odsouzená nikdy nepřekročila ani se nepohybovala v zakázaném hraničním pásmu.
Někteří její kolegové z divadla dokonce sepsali petici, v níž požadovali pro Jiřinu trest smrti! Pravděpodobně byli také zmanipulováni StB. Nakonec si odseděla deset let a to zrovna v době, kdy ji její malý syn, dnes vynikající herec Jiří Štěpnička, nejvíc potřeboval.
Po návratu z vězení se snažila navázat na své dřívější úspěchy v divadle i ve filmu, ale už se jí to tak úplně nepodařilo. Řada lidí z umělecké branže se bohužel nikdy nevyrovnala s její minulostí a nepochopila, že se tato vynikající herečka stala pouze obětí komunistických mocipánů, kteří museli dělnému lidu takovýmto způsobem demonstrovat svoji sílu. Přesto si ji můžeme pamatovat z malých, ale dokonale ztvárněných rolí, například ve filmech Sřivánci na niti, Kladivo na čarodějnice nebo v televizním seriálu F. L. Věk.
Nezlomná žena a dáma české kinematografie, která zářila v řadě rolí po boku Vlasty Buriana či Oldřicha Nového, zemřela na rakovinu 5. září 1985 ve svých 72 letech. Doufejme, že se takováto zvěrstva v naší zemi již nikdy opakovat nebudou a važme si svobody, kterou máme.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
Jiřina Štěpničková | ČSFD.cz https://www.csfd.cz/tvurce/1332-jirina-stepnickova/prehled/
https://www.denik.cz/film-a-televize/jirina-stepnickova-uvizla-v-pasti-zla-20280401.html
Jiřině Štěpničkové hrozil trest smrti. Po návratu z vězení žila se synem v bytě bez vody, elektřiny i WC – Vlasta.cz https://www.vlasta.cz/celebrity/jirina-stepnickova-syn-jak-zemrela-kdo-ji-udal/
