Článek
Dnes v sedmasedmdesáti letech stále září na jevišti i před kamerou a dokazuje, že herectví není jen povolání, ale způsob života plný odstínů emocí a lidskosti.
Cesta z moravského Vsetína do srdce pražských divadel začala v prostředí, kde divadlo nebylo jen zábavou, ale rodinným dědictvím. Narodila se 25. května 1949 jako Eliška Havránková a dětství prožila převážně v Moravských Budějovicích. Právě matka, vášnivá ochotnice, která hrála v místním spolku, v ní probudila lásku k jevišti. Malá Eliška sedávala na zkouškách, nasávala atmosféru opony, světel a slov, která dokážou změnit člověka. Válečné osudy rodiny – matka nasazená v továrně, únik před hrůzami, rychlý sňatek a pozdější rozvod – vytvořily silný ženský klan, kde babička předávala lásku k literatuře a dramatickým příběhům. Tato pevná základna jí dala odvahu vydat se do neznáma už ve čtrnácti letech.
Studium na brněnské konzervatoři v letech 1963 až 1967 ji formovalo do profesionálky. Získala titul diplomované specialistky a hned poté nastoupila na Janáčkovu akademii múzických umění, kde absolvovala katedru herectví a režie v roce 1971 s titulem magistra umění. Brno tehdy pulzovalo uměleckým životem a mladá studentka se učila nejen technice, ale i hlubokému porozumění postavám. Absolventské role jako hraběnka v Figarově svatbě nebo Svatava v Podivném odpoledni doktora Zvonka Burkeho ukázaly její rozsah od naivních dívek po charakterní ženy. Právě zde se naučila, že herec musí do role vložit nejen tělo, ale i duši – princip, který ji provází celou kariéru.
První profesionální kroky vedly do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. V roce 1971 nastoupila do angažmá a hned se ocitla v náročných inscenacích jako Král Lear, kde ztvárnila Regan, nebo R.U.R., kde alternovala Helenu Gloryovou. Hostovala i v Národním divadle a získávala zkušenosti v Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Tyto roky ji naučily disciplíně a schopnosti hrát v nejrůznějších podmínkách – od velkých scén po venkovní prostory. Už tehdy se objevila před kamerou pod dívčím jménem v retrofilmech Svět otevřený náhodám nebo Lupič Legenda. Malé role v televizních filmech jako Krásná paní ševcová nebo Břetislav a Jitka ji připravovaly na větší věci.
Průlom přišel v roce 1977, kdy se stala členkou Divadla na Vinohradech. Dvacet sezon zde strávila v rolích, které definovaly její styl – od Nataši v Třech sestrách přes Paulinu v Smrti a dívce až po Olympii v Broukovi v hlavě. Divadlo na Vinohradech jí dalo prostor pro klasiku i současnost a právě zde se zrodila její nejslavnější televizní postava. Režisér Jaroslav Dudek ji obsadil do seriálu Nemocnice na kraji města jako mladou lékařku Alžbětu Čeňkovou. Tehdy jí bylo pouhých osmadvacet let a role sympatické, energické doktorky ji katapultovala mezi nejoblíbenější herečky republiky. Seriál se stal kultovním fenoménem, diváci se ztotožňovali s postavami, které řešily každodenní problémy obyčejných lidí. Eliška Balzerová vtiskla Čeňkové lidskost, humor i sílu – vlastnosti, které ji provázely i v pokračováních po dvaceti letech a nových osudech.
Tato popularita otevřela dveře k filmu. V roce 1981 zazářila jako Věra ve Vrchní, prchni!, kde její komediální timing skvěle kontrastoval s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem. O dva roky později přišla Dáša Adámková v S tebou mě baví svět – role, která ukázala její schopnost hrát moderní ženy plné života. V Pěstech ve tmě z roku 1986 ztvárnila Emu Gabrielovou v dramatu o boxerech, kde prokázala dramatický talent. Tyto filmy nebyly jen zábavou, ale odrazem společnosti osmdesátých let – plné humoru, ale i hlubších témat. Mezitím pokračovala v dabingu, kde propůjčila hlas hvězdám jako Willie Scottové v Indiana Jonesovi a chrámu zkázu nebo Barbaře Roseové ve Válce Roseových. Za dabing v Zločinech v zahradách získala v roce 2007 Cenu Františka Filipovského.
Devadesátá léta přinesla velkou změnu nejen v kariéře, ale i v osobním životě. Spolu s Tomášem Töpferem se významně podílela na obnově Divadla Na Fidlovačce. Od poloviny devadesátých let pomáhala s rekonstrukcí budovy a v roce 1998 se divadlo znovu otevřelo inscenací Fidlovačka, kde hrála Margretu. V roce 2012 se stala ředitelkou a zůstala členkou souboru až do června 2017. Tato etapa jí dala nejen uměleckou svobodu, ale i manažerské zkušenosti. Současně hostovala v Divadle Viola v monodramatu Můj báječný rozvod, které odehrála přes tisíc repríz. Jedna žena na jevišti, která zvládne všechny role – to byl vrchol její herecké odvahy. Později přidala Mistrovskou lekci jako Maria Callas a Rok magického myšlení, kde zpracovávala osobní ztráty s neuvěřitelnou citlivostí.
V roce 1974 se vdala za producenta Jana Balzera a společně vychovali syna Jana, který se stal farmaceutem, a dceru Adélu, divadelní dramaturgyni. Rodina jí vždy dávala oporu, i když herecký život znamenal časté absence. „Na stará kolena se ze mě stala svobodná a šťastná herečka,“ řekla jednou s úsměvem, který skrývá sílu překonat všechny životní zvraty. Její osobní příběh je plný odstínů – od radostí mateřství přes boj s normalizací, kdy odmítla některé role z ideových důvodů, až po současnou svobodu.
Nové tisíciletí přineslo další ocenění a role, které ukázaly její zralost. V roce 2010 získala Českého lva za vedlejší roli Vilmy Válové ve filmu Ženy v pokušení. Tato komedie Jiřího Vejdělka ji vrátila do kinematografického centra pozornosti a Modrá kostka na festivalu v Karlových Varech potvrdila, že její talent neztrácí na síle. Následovaly role v Teorii tygra jako Olga, v Tátově volze jako kostýmní výtvarnice Eva nebo v Poslední aristokratce jako hospodyně Tichá – postava, do níž vložila prvky své matky a babičky, včetně oblíbené ořechovky. „Vždycky se snažím, aby postava nebyla černobílá, aby měla všechny jemné odstíny barev,“ vysvětluje svůj přístup.
V posledních letech se objevila v Srdci na dlani, Příliš osobní známosti nebo animovaném Moje slunce Mad. Hostuje v Divadle Palace a Studiu DVA v hrách jako Holky jako květ nebo Ledňáček. Její monodramata stále žijí a diváci oceňují autenticitu, s níž sdílí životní zkušenosti. Jako Blíženec přiznává, že v sobě nosí dva hlasy – jeden hledá, druhý se pře – a právě tento vnitřní dialog jí pomáhá vytvářet živé postavy.
Eliška Balzerová nikdy netoužila po vysněné roli, která by všechny překonala. Každá jí něco dala – od naivky v raných letech přes charakterní matky až po moudré stařenky. Její kariéra přesahuje šedesát let a zahrnuje desítky divadelních rolí, přes třicet filmů a televizních seriálů i dabingové úspěchy. V éře, kdy se herectví mění pod tlakem nových médií, zůstává symbolem klasického řemesla spojeného s moderním pohledem na ženu. Její příběh inspiruje nejen mladé adeptky umění, ale všechny, kteří hledají v životě barvy místo černobílé jednoduchosti.
Dnes žije v Praze, ráda vzpomíná na Všenory u Berounky a oblíbené autory jako Karel Čapek nebo Bohumil Hrabal. Její energie a smysl pro humor zůstávají nezměněné. Ať už na jevišti Divadla Na Fidlovačce, v nových filmech nebo v intimních monodramatech, Eliška Balzerová stále dokazuje, že herectví je o daru sdílet lidskost – a to je dar, který nám dává už celý život.
zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eli%C5%A1ka_Balzerov%C3%A1
https://www.csfd.cz/tvurce/1071-eliska-balzerova/biografie/
https://www.imdb.com/name/nm0051345/
https://www.kvety.cz/lide/eliska-balzerova-herecka-profese-vzpominky-slavne-role-rozhovor/
https://www.mojepsychologie.cz/rozhovory/eliska-balzerova-ve-vraskach-mam-cely-zivot-prece-se-jich-nezbavim-191
