Kdo dal rozkaz? Obžaloba v kauze Nord Stream otevírá otázku, na kterou Evropa nemá odpověď

V Hamburku, ve městě, které si spojujeme spíš s přístavními jeřáby a Elbphilharmonií než s tribunály pro válečné zločiny, teď bude senát pro záležitosti státní bezpečnosti řešit případ, který se dotýká samotných základů evropské bezpečnostní architektury. Padesátiletý ukrajinský voják Serhij K. sedí ve vazbě od loňského listopadu. Podle obžaloby, kterou německá spolková prokuratura podala 30. června, vedl sedmičlennou skupinu, jež v září 2022 vyhodila do povětří plynovody Nord Stream 1 a Nord Stream 2 na dně Baltského moře.

Zpráva sama o sobě není překvapením - o roli Ukrajinců v sabotáži se spekuluje a postupně přibývá důkazů už čtyři roky. Překvapivá je jedna věta z tiskové zprávy prokuratury: plán na zničení plynovodů měl obžalovaný se svými spolubojovníky vypracovat na příkaz státních orgánů na Ukrajině. A právě tahle věta rozjela debatu, která přesahuje jeden soudní spis - debatu o tom, jestli by Ukrajina jako stát měla nést nějaké důsledky za akci, kterou provedli její vlastní vojáci proti civilní infrastruktuře jiné, byť nepřátelské, země.

Kdo je Serhij K.? Podle informací, které v uplynulých dnech zveřejnila německá veřejnoprávní stanice ARD spolu s deníkem Süddeutsche Zeitung a týdeníkem Die Zeit, jde o důstojníka ukrajinské armády, kterého vyšetřovatelé považují za koordinátora celé operace. Trasu k němu vedla přes plachetnici jménem Andromeda, kterou si skupina v roce 2022 pronajala v německém přístavu a použila ji jako základnu pro potápěčskou akci. Na palubě lodi našli forenzní experti zbytky trhavin, jaké byly použity i při explozích na plynovodech - to je podle prokuratury jeden z klíčových důkazů.

Podle rekonstrukce, kterou prokuratura předložila soudu, skupina kolem Serhije K. až do 22. září 2022 umisťovala na plynovody vedoucí po mořském dně výbušná zařízení s časovými roznětkami. K explozím došlo 26. září a způsobily rozsáhlé poškození obou tras. Sám obžalovaný vinu popírá.

Cesta k obžalobě byla dlouhá a klikatá. Italská policie zadržela Serhije K. loni v srpnu poblíž letoviska Rimini na základě evropského zatykače. Italský soud posléze schválil jeho vydání a v listopadu 2025 skončil v německé vazbě. Od té doby vyšetřovatelé skládali důkazní mozaiku - mimo jiné z odposlechnutých telefonátů, které měl vést se svými příbuznými přímo z vydávací vazby v Itálii a při nichž se podle německých médií sám usvědčil. K tomu přibyly stopy z jeho mobilního telefonu.

Formálně teď stojí obžalovaný před třemi okruhy obvinění: podíl na válečném zločinu útoku na civilní objekt, způsobení výbuchu a zničení staveb narušujících veřejný provoz. Než ale padne jakýkoli rozsudek, musí hamburský soud nejdřív posoudit, jestli je obžaloba vůbec přípustná, a teprve pak rozhodnout o zahájení hlavního líčení. Jinými slovy - proces ještě ani nezačal.

Tady je namístě zpomalit, protože právě v tomto bodě se veřejná debata nejčastěji zamotává. Věta o tom, že plán vznikl na příkaz státních orgánů na Ukrajině, je tvrzením prokuratury v obžalobě. Je to výsledek německého vyšetřování, které trvalo přes tři roky a shromáždilo podle všeho solidní důkazní materiál - ale pořád jde o tvrzení jedné strany sporu, které bude muset u soudu obstát. Prezumpce neviny platí i tady, a to jak pro samotného Serhije K., tak logicky i pro jakoukoli širší interpretaci o roli ukrajinského státu.

Rozdíl mezi obviněním jednotlivce a odpovědností státu přitom není jen právnická kudrlinka. Německé právo v tomto řízení soudí konkrétního člověka za konkrétní čin. Nesoudí Ukrajinu. Aby k tomu vůbec mohlo dojít - ať už v podobě mezinárodního tribunálu, nebo v podobě politického rozhodnutí typu sankcí -, muselo by dojít k mnohem širšímu a jinak vedenému procesu, který se v obžalobě proti jednomu důstojníkovi teprve začíná rýsovat.

Zajímavé přitom je, že ukrajinská strana na obvinění reagovala nezvykle zdrženlivě. Prezident Volodymyr Zelenskyj se k případu odmítl vyjádřit během své návštěvy Irska, kde se ho novináři na obžalobu ptali. „Nemáme zatím všechny podrobnosti, tedy minimálně já jsem je neviděl,“ řekl podle agenturních zpráv. „Příslušné orgány našich zemí budou ve spojení a poté, až obdržíme více detailů, budeme pravděpodobně schopni reagovat. Nyní je příliš brzy k tomu něco říkat.“ Je to výrazně opatrnější tón, než jaký Kyjev volil v předchozích letech, kdy jakoukoli spojitost s explozemi kategoricky odmítal.

Pro čtenáře, kteří kauzu nesledují detailně, může působit obžaloba jako blesk z čistého nebe. Ve skutečnosti je vyvrcholením linie, která se táhne už od roku 2023. Tehdy přišel Washington Post se zprávou, že za sabotáží stojí proukrajinská skupina, byť bez přímého spojení s Kyjevem. Německá média o pár měsíců později identifikovala jako klíčovou postavu koordinace důstojníka ukrajinských speciálních sil Romana Červinského, který jakoukoli roli v kauze odmítl s tím, že jde o politickou odplatu za jeho kritiku vedení kolem prezidenta Zelenského.

Zlomovým momentem byl rok 2024, kdy Wall Street Journal zveřejnil rozsáhlé investigativní zjištění na základě výpovědí čtyř vysoce postavených ukrajinských bezpečnostních představitelů. Podle nich plán sabotáže původně schválil sám Zelenskyj, později se ho ale pokusil zastavit - marně, protože tehdejší velitel ozbrojených sil Valerij Zalužnyj rozkaz k zastavení akce ignoroval a tým jen upravil původní plán. Deník popsal, že veškerá komunikace probíhala ústně, právě aby nezůstala žádná papírová stopa. Podle stejného zdroje se o operaci dozvěděla nizozemská vojenská rozvědka, která informovala americkou CIA, a ta následně žádala Zelenského úřad, aby akci zastavil.

Všichni ukrajinští představitelé citovaní Wall Street Journal přitom zastávali stejné stanovisko: plynovody, kterými Rusko generovalo příjmy financující válku proti jejich zemi, považovali za legitimní vojenský cíl. To je klíčový argument, který se v debatě o odpovědnosti objevuje znovu a znovu - a k němu se za chvíli vrátíme.

Timing obžaloby není náhodný jen v tom smyslu, že uzavírá dlouhé vyšetřování. Přichází v okamžiku, kdy je podpora Ukrajiny v části západní veřejnosti křehčí, než byla v prvních letech po ruské invazi, a kdy debata o dalších miliardách na zbraně a rekonstrukci naráží na rostoucí únavu válkou. Není proto překvapením, že první hlasitou politickou reakcí v Německu byla výzva krajně pravicové AfD. Její předseda Tino Chrupalla podle deníku Die Welt zareagoval požadavkem na ukončení pomoci Kyjevu.

To je přesně ten typ reakce, kterého se ukrajinská diplomacie dlouhodobě obává - že jeden konkrétní čin, byť závažný, poslouží jako záminka k širšímu přehodnocení celé podpory. A je to i důvod, proč stojí za to na chvíli oddělit dvě různé otázky, které se v podobných debatách běžně slévají dohromady: jestli je pravda, že sabotáž provedli Ukrajinci na pokyn svého velení (to je otázka pro soud a pro vyšetřovatele), a jestli z toho plyne, že Ukrajina jako stát má být potrestána srovnatelně s režimy, které mezinárodní společenství řadí mezi sponzory terorismu (to je otázka politická a právní zároveň, a mnohem složitější, než se na první pohled zdá).

Označení State Sponsor of Terrorism není abstraktní nadávka, ale konkrétní právní nástroj, který má například americké ministerstvo zahraničí. Na seznamu dnes figurují státy jako Írán, Severní Korea, Kuba nebo Sýrie - tedy režimy, u nichž Washington dlouhodobě dokumentuje systematickou a opakovanou podporu teroristických organizací jako součást státní politiky. Zařazení s sebou nese tvrdé důsledky: zákaz vývozu zbraní, kontrolu nad civilním vývozem s dvojím užitím, finanční sankce a v podstatě vyřazení dané země z legitimního mezinárodního obchodu a bankovního systému.

Evropská unie má vlastní, jinak strukturovaný sankční mechanismus, který cílí spíš na konkrétní osoby, organizace nebo odvětví než na paušální označení celého státu za sponzora terorismu.

Nasadit takový nástroj na Ukrajinu - zemi, která je čtvrtým rokem obětí rozsáhlé vojenské agrese a která je zároveň příjemcem masivní vojenské a finanční pomoci týchž států, jež by o sankcích rozhodovaly - by byl krok bez jasné precedentní opory. Sabotáž plynovodu, byť způsobila škody v řádu miliard korun a byť ji německá prokuratura kvalifikuje jako válečný zločin, se svou povahou zásadně liší od typického profilu, který takové označení má postihovat: systematické financování a výcvik teroristických buněk zaměřených proti civilistům.

Přesto není fér tento pohled uzavřít, aniž bychom vzali vážně i opačnou stranu argumentace, protože ta rezonuje u části veřejnosti i politiků, a to nejen v táborech, které jsou vůči Ukrajině a priori skeptické.

Prvním argumentem je samotná právní kvalifikace, se kterou přišla německá prokuratura - válečný zločin útoku na civilní objekt. Nord Stream byl komerční energetická infrastruktura sloužící civilnímu zásobování, nikoli vojenský cíl v tradičním slova smyslu. Pokud soud tuto kvalifikaci potvrdí a pokud se prokáže, že rozkaz vzešel od státních orgánů, otevírá se otázka, zda fakticky spojenecky podporovaná Ukrajina může beztrestně provádět sabotážní operace na území jiné suverénní země, byť s ní vede válku o vlastní přežití.

Druhým argumentem je princip rovnosti před právem - pokud by Rusko provedlo srovnatelnou sabotáž na západní infrastruktuře, nikdo by nepochyboval o tom, že jde o teroristický akt se všemi diplomatickými důsledky. Konzistence, tvrdí zastánci tvrdšího postupu, vyžaduje posuzovat stejné činy stejně, bez ohledu na to, kdo je páchá a proti komu.

Třetím argumentem je otázka důvěry mezi spojenci. Sabotáž byla provedena na území a v blízkosti pobřežních vod evropských zemí, aniž by o tom byly předem informovány - podle Wall Street Journal se dokonce Zelenskyj snažil akci zastavit poté, co ji CIA a nizozemská rozvědka odhalily, ale jeho vlastní generál rozkaz ignoroval. To vyvolává znepokojivou otázku o velitelské kontrole a o tom, nakolik jsou západní partneři schopni věřit ujištěním z Kyjeva.

Na druhé straně stojí stejně pádné důvody k opatrnosti.

Především je tu ona zmíněná distinkce mezi vinou jednotlivce, respektive konkrétní vojenské jednotky, a vinou státu jako celku. I sama obžaloba mluví o skupině vojáků a jejich veliteli - nejde o rozhodnutí celé ukrajinské vlády přijaté ústavním nebo zákonným postupem, ale o - podle dosavadních zjištění - narychlo domluvenou, ústně předávanou tajnou operaci, kterou se prezident sám pokoušel zastavit. Trestat za to celý stát, včetně miliónů civilistů, kteří o operaci nikdy nevěděli a nemohli ji ovlivnit, by byl kolektivní trest, který mezinárodní právo jinak zásadně odmítá.

Dále je tu kontext ozbrojeného konfliktu. Ukrajina od února 2022 čelí rozsáhlé invazi, při níž Rusko cíleně ničí civilní energetickou infrastrukturu - elektrárny, teplárny, rozvodné sítě - v mnohem větším měřítku a se zjevným úmyslem způsobit civilní utrpení. Pokud ukrajinští představitelé argumentují, že Nord Stream byl legitimním vojenským cílem, protože financoval ruskou válečnou mašinérii, jde o argument, který přinejmenším zaslouží serióznější posouzení než automatické zařazení mezi teroristické činy - podobně jako se v jiných konfliktech posuzuje sabotáž infrastruktury nepřítele.

Třetím důvodem k opatrnosti je zneužitelnost celé kauzy. Rusko má zjevný zájem na tom, aby byla Ukrajina co nejvíce diskreditována u západní veřejnosti, a příběh o „ukrajinském terorismu“ mu výrazně hraje do karet - ostatně proruská a dezinformační média případ horlivě šíří jako důkaz, že za sabotáží stojí Kyjev, a nikoli Moskva, jak se v prvních měsících po výbuchu také intenzivně spekulovalo. Tvrdá politická reakce založená na neprokázané obžalobě jednoho muže by tak mohla posloužit primárně jako nástroj cizí propagandy, nikoli spravedlnosti.

A konečně - už jen z ryze praktického hlediska - státy, které by o zařazení na seznam sponzorů terorismu nebo o mezinárodních sankcích rozhodovaly, tedy především Spojené státy a Evropská unie, jsou zároveň hlavními vojenskými a finančními podporovateli Ukrajiny v jejím obranném boji proti Rusku. Politické, ekonomické a bezpečnostní důsledky takového kroku by byly nesrovnatelně rozsáhlejší než v případě klasických kandidátů na seznam.

Stojí za to připomenout, že Německo v tomto vyšetřování zůstalo osamocené. Švédsko i Dánsko, jejichž teritoriálních vod se exploze rovněž dotkly, svá vyšetřování už dávno uzavřely. Švédská prokuratura v únoru předloni oznámila, že nemá pravomoc se záležitostí dále zabývat, a případ odložila. Dánsko o pár dní později došlo k závěru, že poškození plynovodů bylo sice úmyslné, ale že chybí dostatečné důvody pro zahájení trestního stíhání na dánském území.

Německo mělo motivaci jinou a silnější - Nord Stream byl z hlediska německé energetiky strategickým projektem, do kterého země investovala politický kapitál i miliardy eur, a byl to právě německý spotřebitel, koho se přerušení dodávek nejvíc dotklo. Berlín navíc jako jediný ze tří zemí disponoval nejrozsáhlejším vyšetřovacím aparátem a - jak se ukázalo - i nejvytrvalejším zájmem dotáhnout kauzu až k obžalobě. Není náhoda, že právě německé instituce shromáždily nejobsáhlejší důkazní materiál: e-maily, otisky prstů, vzorky DNA, satelitní telefony i odposlechy.

Tenhle rozdílný přístup tří sousedních zemí k prakticky identickým skutkovým okolnostem sám o sobě ukazuje, jak moc je celá kauza závislá na politické vůli, ne jen na dostupnosti důkazů. Švédsko a Dánsko měly zjevně menší chuť otevírat kauzu, která by mohla zkomplikovat vztahy se spojencem uprostřed války, kterou v regionu považují za existenční hrozbu ze strany Ruska. Německo, silněji zasažené ekonomicky a s tradicí důsledného trestního stíhání, šlo cestou, která ho teď staví do nezáviděníhodné role - musí soudit občana země, kterou zároveň vojensky a finančně podporuje.

Nelze také přehlížet, jak se kauza odráží v ruské a proruské propagandě. Od prvního dne po explozích v září 2022 se vedla vášnivá debata o tom, kdo za sabotáží stojí, a Rusko od počátku tvrdilo, že jde o dílo západních tajných služeb, případně přímo Spojených států. Postupné zjištění, že pravděpodobným viníkem je ukrajinská strana, tento narativ zásadně změnilo - ale ne tak, jak by si Moskva možná přála. Pro ruskou propagandu je totiž ukrajinská stopa v jistém smyslu ještě výhodnější než ta americká: umožňuje líčit Kyjev jako nevyzpytatelného a nebezpečného aktéra, který jedná bez ohledu na zájmy svých západních partnerů, a podkopávat tak důvěru evropské veřejnosti v ukrajinské vedení.

Sledovat, jak rychle a s jakým gustem některá proruská média obžalobu interpretují jako definitivní a nezpochybnitelný důkaz „ukrajinského terorismu“, je samo o sobě poučné. Skutečnost, že jde teprve o obžalobu, kterou bude muset posoudit nezávislý soud, se v takových interpretacích většinou vytrácí - zůstává jen zjednodušený závěr, který se dobře šíří na sociálních sítích a v alternativních médiích. To neznamená, že je německé vyšetřování nedůvěryhodné nebo že je jeho zjištění třeba zpochybňovat kvůli tomu, kdo je zneužívá. Znamená to jen, že interpretace obžaloby a její politické důsledky jsou minové pole, ve kterém se dá snadno stát užitečným nástrojem v cizí informační válce, aniž by si to člověk uvědomil.

Z právně-historického hlediska je zajímavé, že svět dosud nemá jasný precedent pro situaci, kdy stát bojující obrannou válku o přežití provede sabotážní operaci na infrastruktuře třetí strany, s níž formálně ve válce není, ale která zároveň materiálně podporuje agresora vedoucího proti němu invazi. Mezinárodní humanitární právo definuje pravidla pro to, co je legitimním vojenským cílem v konfliktu mezi znepřátelenými stranami. Otázka, jestli energetická infrastruktura třetí, formálně neutrální strany - byť ekonomicky provázaná s agresorem - může za určitých okolností takovým cílem být, je mnohem méně probádaná.

Právě proto bude mít hamburský proces, pokud k němu dojde, význam daleko přesahující osud jednoho obžalovaného. Ustaví buď precedent, který bude v budoucnu použitelný i pro jiné konflikty, anebo se ukáže, že současné mezinárodní právo na podobné situace prostě nemá dostatečně jasnou odpověď a že je potřeba nová debata na úrovni OSN nebo jiných mezinárodních fór. Německá justice tak nese břemeno, které dalece přesahuje její obvyklou agendu.

Nelze také zapomenout, oč vlastně šlo - o dvě potrubní trasy v hodnotě zhruba deseti miliard eur, které měly dohromady kapacitu přepravit až 110 miliard krychlových metrů plynu ročně. Nord Stream 1 byl v provozu od roku 2011 a do exploze zásoboval Německo levným ruským plynem, který tvořil páteř tamního průmyslu. Nord Stream 2 byl dokončen na konci roku 2021, ale kvůli ruské invazi na Ukrajinu ho Berlín nikdy nespustil do komerčního provozu - certifikaci pozastavil doslova pár dní před začátkem války.

V okamžiku výbuchů přitom ani jedna z tras fakticky neproudila plyn: Nord Stream 1 byl mimo provoz kvůli sporům o údajné technické poruchy, které Rusko použilo jako záminku k omezování dodávek už měsíce před samotnou sabotáží, a Nord Stream 2 nikdy komerčně nefungoval. Sabotáž tak měla spíš symbolický než bezprostředně ekonomický dopad na tok plynu - v okamžiku exploze stejně nikam neproudil. O to zajímavější je otázka motivace: pokud plynovody v tu chvíli fakticky nefungovaly, proč se ukrajinská strana rozhodla riskovat mezinárodní skandál kvůli jejich fyzickému zničení?

Odpověď, kterou nabízejí zdroje citované Wall Street Journal, zní, že šlo o preventivní krok - snahu znemožnit Moskvě, aby v budoucnu, ať už po příměří nebo po změně politické situace v Německu, znovu obnovila dodávky a získala zpátky nástroj energetického vydírání, který vůči Evropě dlouhodobě používala. Z tohoto úhlu pohledu nešlo o úder proti aktuálnímu toku plynu, ale o preventivní zničení infrastruktury, která by mohla v budoucnu posílit Rusko a oslabit jednotu západní podpory Ukrajině. Je to interpretace, která dává sabotáži jistou vojenskou logiku - ale zároveň jasně ukazuje, že cílem nebylo bezprostředně ochránit ukrajinské území před útokem, nýbrž ovlivnit dlouhodobou geopolitickou rovnováhu v Evropě. A to je přesně ten typ akce, který se z hlediska mezinárodního práva mnohem hůř obhajuje jako legitimní vojenská nutnost než třeba přímý úder na frontové linii.

Rekonstrukce plynovodů by dnes stála miliardy eur a vzhledem k politické situaci - k pokračující válce, sankcím vůči Rusku a proměně evropské energetické politiky směrem k diverzifikaci od ruských zdrojů - o ni ostatně nikdo vážně neusiluje. Nord Stream se tak stal jakýmsi symbolickým hřbitovem staré německo-ruské energetické spolupráce, jejíž konec byl ostatně nevyhnutelný bez ohledu na to, kdo přesně stiskl spoušť.

Hamburský soud teď stojí před rozhodnutím, které samo o sobě potrvá měsíce - jen posouzení přípustnosti obžaloby u případů této složitosti obvykle trvá dlouho, natož případný proces samotný. Paralelně přitom probíhá vyšetřování dalšího muže podezřelého z účasti na sabotáži, kterého polská policie zadržela loni v září.

Otázka, kterou německá agentura DPA označila za mimořádně citlivou, tak zůstává otevřená déle, než se možná zdálo po prvních titulcích: kdo přesně dal rozkaz, na jaké úrovni ukrajinského velení rozhodnutí padlo a jestli o něm věděl a schválil ho prezident, který se ho podle části zdrojů naopak snažil zastavit. Dokud tyto otázky nezodpoví soud, respektive dokud nevznikne jasnější obraz z nezávislých zdrojů, zůstává jakékoli volání po plošných sankcích vůči Ukrajině - stejně jako opačný požadavek na okamžité zproštění viny - spíš vyjádřením politické pozice než závěrem, který by unesl důkazní břemeno.

Pro Evropu, která zvažuje, jak dlouho a v jakém rozsahu bude Ukrajinu dál podporovat, je to nepříjemná připomínka, že i spojenci, s nimiž ji pojí společný nepřítel, mohou mít vlastní, nezávislé zájmy a metody, které se s oficiální diplomacií ne vždy shodují. To ale samo o sobě neznamená, že jde o terorismus v právním slova smyslu - jen to, že příběh Nord Streamu ještě zdaleka neskončil.

Zdroje: