Konec koncesionářských poplatků? Česko a Británie hledají budoucnost veřejnoprávních médií

Představte si domácnost, která nemá televizi ani rádio. Jen mobilní telefon, na kterém večer pustí zprávy, a notebook, na němž si o víkendu přehraje dokument. Podle českého zákona jde o poplatníka stejně jako u rodiny s televizorem v obýváku. Tahle věta zní skoro absurdně, a přesto přesně popisuje realitu, ve které se ocitly miliony domácností v Česku i v Británii - dvou zemích, které ve stejných měsících roku 2026 řeší, jak dál financovat veřejnoprávní televizi a rozhlas v době, kdy se lidé dívají na obrazovky, které se zákonodárcům dvacátého století ještě nesnily.

V Praze padlo rozhodnutí, které by ještě před pár lety znělo jako politická fikce. Vláda Andreje Babiše koncesionářské poplatky nezreformovala, ale zcela zrušila. V Londýně naopak probíhá cosi jako záchranná operace - BBC sama otevřeně přiznává, že její stoletý model financování je na pokraji kolapsu, ale místo zrušení navrhuje jeho hlubokou přestavbu. Srovnání obou cest ukazuje, že za zdánlivě technickou otázkou „kdo zaplatí veřejnoprávní vysílání“ se skrývá mnohem citlivější spor o to, kdo bude mít nad těmito médii moc.

Patnáctého června 2026 se v pražské Strakově akademii sešla vláda Andreje Babiše na pravidelném zasedání a mezi desítkami bodů programu schválila návrh zákona, který má od roku 2027 definitivně skoncovat s koncesionářskými poplatky. Místo pravidelných plateb, které dnes posílá každá domácnost vlastnící televizor, rádio, ale i chytrý telefon nebo počítač, mají Česká televize a Český rozhlas dostávat peníze přímo jako samostatnou kapitolu státního rozpočtu.

Čísla, se kterými návrh počítá, nejsou zanedbatelná. Pro první rok účinnosti má jít o 5,74 miliardy korun pro Českou televizi a necelé 2,07 miliardy korun pro Český rozhlas - tedy prostředky, které dnes plynou z měsíčních plateb 150 korun za televizi a 55 korun za rozhlas. Součástí návrhu je i mechanismus automatické valorizace, který má příspěvek zvyšovat, pokud kumulovaná inflace překročí deset procentních bodů. Ministr kultury Oto Klempíř má zákon v následujících týdnech definitivně předložit k projednání, přičemž vláda slibuje, že výše prostředků bude „férová“ a bude odpovídat reálným nákladům veřejné služby.

Na první pohled jde o úlevu pro domácnosti, které se dnes měsíc co měsíc obtěžují se složenkami nebo trvalými příkazy. Premiér Babiš rozhodnutí prezentoval jako naplnění programového prohlášení vlády a jako reakci na dobu, kdy klasické sledování televize podle antény ustupuje streamovacím službám. Jenže právě tahle logika skrývá paradox, který se v debatě objevuje znovu a znovu: zákon, který má reagovat na příchod internetu a streamingu, ve skutečnosti teprve nedávno rozšířil definici poplatníka tak, aby zahrnovala právě zařízení spojená s internetem - chytré telefony, tablety a počítače. Od května 2025 totiž platí novela, podle které je přijímačem jakékoli zařízení „technicky způsobilé k příjmu vysílání s připojením k internetu“. Domácnost tedy nejprve přišla o výjimku za to, že nemá klasickou televizi, a o rok později se dozvěděla, že celý systém poplatků, kterému nově podléhá, má zaniknout úplně.

Zrušení poplatků má svou stinnou stranu, kterou vláda ve svých tiskových prohlášeních zmiňuje jen okrajově - posun financování veřejnoprávních médií z nezávislého zdroje na roční jednání o státním rozpočtu. Smysl koncesionářských poplatků od jejich vzniku spočíval právě v tom, že oddělovaly klíčovou část příjmů České televize a Českého rozhlasu od politického vyjednávání, kterým každý rok prochází zbytek veřejných financí. Jakmile se tahle vazba přeruší, závisí budoucnost veřejnoprávních médií na tom, jak štědrá - nebo naopak skoupá - bude vláda, která zrovna sedí ve Strakově akademii.

Není náhoda, že právě tenhle argument se stal hlavní municí opozice. Bývalý ministr vnitra Vít Rakušan z hnutí STAN označil vládní postup za krok, který ohrožuje nezávislá média, a dodal, že podobné oslabování veřejnoprávních institucí nahrává zájmům Vladimira Putina - slova, která v kontextu debaty o médiích a dezinformacích zní jako záměrně ostrá karta, ale odrážejí obavu, kterou sdílí i další kritici návrhu. Poslanec František Talíř z KDU-ČSL při diskusi v pořadu Českého rozhlasu upozornil na věcné mezery zákona, mimo jiné na to, že návrh nestanovuje žádné konkrétní požadavky na množství a podobu vysílání pro neslyšící, ačkoli dosavadní zákon o České televizi takové garance obsahoval. Poslanec Josef Nerušil za SPD naopak argumentuje, že na ministerstvo kultury je vyvíjen tlak připravit kvalitní zákon a že úpravy jsou stále možné.

Tahle výměna názorů ukazuje na širší rozpor v samotném vládním táboře i mimo něj - otázka nezní jen „má stát platit za veřejnoprávní média“, ale hlavně „jak zajistit, že vláda nebude moci penězi vydírat redakce, které o ní informují kriticky“. Ministerstvo kultury na to reaguje slibem inflační doložky a rozšířením pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu, který by měl nově kontrolovat i hospodaření České televize a Českého rozhlasu. Jestli to bude stačit k udržení důvěryhodnosti obou médií, ukáže až praxe po roce 2027.

Součástí zmatku kolem českých koncesionářských poplatků je fakt, že se v legislativním procesu potkávají dva zcela odlišné návrhy, které veřejnost - a leckdy i média - běžně zaměňují. Ten první, poslanecký, byl předložen 22. května 2026 a poplatky jako takové zachovává, jen rozšiřuje okruh lidí, kteří by od nich měli být osvobozeni: senioři starší 75 let, lidé se zdravotním postižením, nezaopatřené osoby do 26 let a firmy do 50 zaměstnanců. Ten druhý, vládní, který schválilo úterní jednání kabinetu, poplatky ruší úplně a nahrazuje je rozpočtovým příspěvkem od 1. ledna 2027.

Rozdíl mezi oběma iniciativami není jen technický. Poslanecký návrh na osvobození některých skupin měl původně platit už od léta 2026, ale premiér Babiš už v květnu připustil, že kvůli zdržení v parlamentu je nejisté, zda se stihne schválit včas. Do doby, než jedna z novel skutečně projde celým legislativním procesem - připomínkovým řízením, projednáním ve výborech, hlasováním v obou komorách a podpisem prezidenta - platí současný zákon beze změny. Kdokoli by dnes přestal platit s odkazem na „chystané zrušení“, riskuje dluh a přirážku až deset tisíc korun u televize a pět tisíc korun u rozhlasu. Přesný počet domácností, kterých by se plánované úlevy dotkly, vládní důvodová zpráva nevyčísluje, uvádí jen dílčí odhad, že v Česku žije zhruba 850 tisíc lidí starších 75 let, z toho asi 450 tisíc v jednočlenných domácnostech.

Zatímco v Praze padlo rozhodnutí, které koncesionářský systém likviduje, v Londýně probíhá diskuse s téměř opačným směřováním - jak stoletý poplatek zachránit tak, aby přežil i další desetiletí. BBC funguje na základě takzvané Royal Charter, tedy královské listiny, jejíž současné znění platí od 1. ledna 2017 a vyprší koncem roku 2027. Britská vláda formálně zahájila přípravu nové charty 16. prosince 2025 s cílem, jak sama uvádí, „zajistit budoucnost BBC“ tak, aby instituce dokázala fungovat v „rychle se měnícím mediálním prostředí“. Součástí přípravy byla i takzvaná zelená kniha, dokument nastiňující možné varianty budoucího financování, k němuž veřejná konzultace skončila 10. března 2026.

Historie britského poplatku sahá až do roku 1923, kdy vznikl jako licence na rozhlasový přijímač, a v roce 1946 se rozšířil i na televizory. Dnes platí domácnost, která sleduje nebo nahrává televizní vysílání v okamžiku odvysílání, bez ohledu na způsob příjmu - anténou, satelitem, kabelem nebo přes internet - a povinnost se vztahuje i na sledování archivního obsahu na platformě BBC iPlayer. Od dubna 2026 stojí barevná licence 180 liber ročně, černobílá pak 60,50 libry. Ještě před deseti lety tvořil poplatek přes tři čtvrtiny celkových příjmů BBC, přičemž stát dorovnával slevy pro domácnosti starší 75 let - tahle dotace byla mezitím postupně zrušena a bezplatné licence na základě věku definitivně skončily v srpnu 2020.

Právě licenční poplatek se v posledních letech stal terčem sílící kritiky. V britském parlamentu o něm v roce 2013 padlo označení „paušální daň z hlavy“ a „pravděpodobně nejregresivnější britská daň“, protože ji platí stejnou částkou domácnost s minimálním i vysokým příjmem. Neplacení navíc v Británii zůstává trestným činem, což je řešení, které si v posledních letech vysloužilo srovnání s trestněprávním pronásledováním chudších domácností za administrativní přestupek.

Nejpřekvapivější na britské debatě možná je, že hlasitě o reformu žádá samotná BBC. Ve svém dokumentu k obnově charty instituce otevřeně napsala, že „současný model financování je neudržitelný“, a dodala, že je „ochotná zvážit radikální možnosti“, pokud zajistí, že služba zůstane spravedlivá, udržitelná a dostupná pro všechny. Zásadní je, co BBC odmítá - jak přechod na předplatné po vzoru Netflixu ("předplatitelská BBC by znamenala úplně jinou BBC"), tak zavedení reklamy, u které instituce mluví o „dlouhodobých a opodstatněných obavách“ ohledně dopadu na nezávislost programové skladby.

Namísto toho BBC nastínila jinou možnost: rozšířit okruh plátců tak, aby povinnost platit licenci dopadla i na domácnosti, které BBC sledují výhradně přes americké streamovací platformy na vyžádání, aniž by kdy zapnuly klasické vysílání. Logika je jednoduchá - když bude platit více domácností, může se samotná sazba poprvé v historii licenčního poplatku snížit. Instituce dokonce zvažuje otevření platformy iPlayer konkurenčním vysílatelům, což by z ní udělalo něco na způsob veřejnoprávní obdoby streamovacího uzlu, nikoli jen archivu vlastního obsahu.

Tenhle přístup je zajímavý v kontrastu k českému řešení. Zatímco česká vláda usoudila, že koncept „přijímače“ v době internetu ztratil smysl a raději poplatek zrušila úplně, BBC dochází k opačnému závěru - problém není v principu poplatku, ale v tom, že se netýká všech, kdo služby veřejnoprávního vysílání reálně využívají. Otázka, kterou si britská instituce klade, by se dala přeložit takto: pokud může někdo sledovat BBC iPlayer přes americkou aplikaci, aniž by kdy zaplatil licenci, není spravedlivější rozšířit definici poplatníka, než celý systém zrušit?

Debata o budoucnosti veřejnoprávních médií se v obou zemích nutně stáčí i k otázce, kterou právníci řeší už léta - je koncesionářský poplatek vlastně poplatkem, nebo skrytou daní? V Británii tuhle otázku v lednu 2006 formálně rozhodl Úřad pro národní statistiku, který licenční poplatek klasifikoval jako daň, což mělo dalekosáhlé důsledky pro to, jak se BBC v účetnictví posuzuje. Rozhodnutí bylo o deset let později při obnově charty v roce 2016 zase zvráceno, ale debata se tím nezastavila - britský parlament při diskusi v roce 2013 poplatek otevřeně označil za „paušální daň z hlavy“, tedy za typ zdanění, který nezohledňuje příjem domácnosti. V Česku podobná diskuse probíhá tišeji, ale se stejným jádrem - pokud je nový příspěvek z rozpočtu v podstatě totéž co dosavadní poplatek, jen přesměrovaný přes jinou účetní položku, mění se tím vůbec něco na povaze platby, kterou nakonec stejně platí daňový poplatník?

Ekonomický rozměr má i otázka inflace. Český vládní návrh počítá s automatickou valorizací příspěvku, pokud kumulovaná inflace překročí deset procentních bodů - mechanismus, který má nahradit dosavadní praxi, kdy se výše poplatků měnila jen sporadicky a po letitých politických tahanicích. Ještě v roce 2025 vzrostl televizní poplatek poprvé od roku 2008, a to ze 135 na 150 korun, rozhlasový z 45 na 55 korun. Právě tahle dlouhá stagnace, během níž inflace postupně nahlodávala reálnou hodnotu příjmů veřejnoprávních médií, patří mezi argumenty, které vládní politici používají na obhajobu přechodu k systému, jenž má být vůči inflaci odolnější. Kritici ale namítají, že rozpočtová kapitola podléhá stejnému politickému vyjednávání jako každá jiná položka státních výdajů, a že tedy ani inflační doložka nezaručuje, že budoucí vláda nenajde způsob, jak financování omezit jinou cestou - například škrty jinde v rozpočtu instituce nebo změnou samotného zákona.

Zvláštní kapitolou celé reformy jsou firmy, jejichž povinnost platit koncesionářské poplatky se v Česku odvozuje od počtu zaměstnanců na plný úvazek, nikoli od toho, kolik přijímačů skutečně vlastní. Aktuálně jsou od placení osvobozeny firmy do 24 zaměstnanců, poslanecký návrh chce tuto hranici posunout až na 50. Absurdita systému se přitom ukazuje na detailu, který zákon výslovně řeší - společnost platí poplatek za každého zaměstnance v hlavním pracovním poměru bez ohledu na to, zda v kanceláři vůbec stojí televize, protože i běžný firemní telefon nebo notebook s přístupem k internetu se počítá jako zařízení „technicky způsobilé k příjmu vysílání“. Přesně tahle konstrukce, která se snažila zachytit posun k online sledování, se nyní stává jedním z hlavních argumentů pro to, že zachovat poplatkový systém dál nedává smysl - a naopak jedním z důvodů, proč se BBC rozhodla jít opačnou cestou a rozšíření okruhu plátců o zařízení připojená k internetu naopak navrhuje jako řešení, nikoli jako problém.

Srovnání Česka a Británie zapadá do širšího vzorce, který ukazuje, že jednotný evropský standard financování veřejnoprávních médií neexistuje. Podle studie Evropské audiovizuální observatoře z roku 2025 vedle sebe v Evropě fungují přinejmenším čtyři modely - klasický licenční poplatek, financování přímo ze státního rozpočtu, příjmy z reklamy a různé hybridní kombinace. Francie v posledních letech přešla na financování veřejnoprávních médií z podílu na výnosu daně z přidané hodnoty, tedy na model, který je konceptuálně bližší tomu českému, byť formálně jinak konstruovaný. Německo naopak drží klasický licenční poplatek, který platí každá domácnost bez ohledu na to, zda veřejnoprávní vysílání skutečně sleduje - řešení bližší tomu, co si BBC přeje zachovat, jen v ještě přísnější podobě.

Tenhle přehled naznačuje, že otázka „poplatek, nebo rozpočet“ není otázkou technického řešení, ale hodnotové volby o tom, jak moc si daná společnost cení oddělení médií od politické moci. Německá zkušenost s minulostí, kdy stát ovládal rozhlas a televizi k propagandistickým účelům, vedla k mimořádně silnému lpění na nezávislém financování prostřednictvím poplatku, zakotveném dokonce v judikatuře ústavního soudu. Česká zkušenost jde jiným směrem, byť čeští kritici návrhu argumentují podobnou historickou pamětí - odkazem na dobu, kdy byla Československá televize přímým nástrojem státní propagandy socialistického režimu.

Obavy, které kolem českého návrhu vyslovují opoziční poslanci, nejsou abstraktní politologické cvičení. V posledních letech má region přímou zkušenost s tím, jak rychle se dá z veřejnoprávního média udělat nástroj vládní propagandy, pokud se přeruší jeho finanční nezávislost. Maďarsko proměnilo síť veřejnoprávních stanic v jednotný konglomerát MTVA, financovaný přímo z rozpočtu a řízený lidmi blízkými vládnoucímu hnutí Viktora Orbána - proces, který mezinárodní pozorovatelé opakovaně označili za jeden z nejvýraznějších případů systematického oslabení nezávislých médií v Evropské unii. Podobnou zkušenost, byť v jiném rozsahu, prodělalo o pár let později i Slovensko, kde vláda Roberta Fica v roce 2024 zrušila dosavadní veřejnoprávní vysílatele RTVS a nahradila je novou institucí Slovenská televízia a rozhlas s reorganizovaným vedením - krok, který kritici popsali jako pokus zbavit se nepohodlného zpravodajství pod záminkou reformy.

Právě tahle zkušenost dodává české debatě naléhavost, kterou by čistě rozpočtová diskuse sama o sobě neměla. Argument, že přechod na státní financování otevírá dveře politickému tlaku, není v regionu teoretickým rizikem, ale zaznamenaným precedentem. Ministerstvo kultury na to reaguje ujištěním, že smyslem změny není zasahovat do obsahu veřejnoprávních médií ani je ovládnout, a poukazuje na plánované rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu jako pojistku transparentnosti. Otázka, kterou si ale kladou nejen opoziční politici, ale i mediální experti, zní, zda kontrola hospodaření dokáže nahradit to, co dosud garantoval samotný princip odděleného financování - totiž že vláda nemůže médiím jednoduše „utáhnout kohoutky“, pokud se jí nelíbí, jak o ní informují.

Paradoxem celé debaty je, že drtivá většina lidí, kterých se týká, o legislativním handrkování nemá ponětí a řídí se jednoduchým pravidlem - dokud přijde složenka, platí se. Právě tahle setrvačnost vysvětluje, proč instituce jako Česká televize dodnes rozesílají domácnostem výzvy k přihlášení, přestože je o pár měsíců později čeká zánik celého systému. Od roku 2017 totiž veřejnoprávní média aktivně dohledávají domácnosti, které se dosud nepřihlásily, a nabízejí jim třicetidenní lhůtu na to, aby se buď zaregistrovaly, nebo čestným prohlášením potvrdily, že žádné zařízení schopné příjmu vysílání nevlastní. Tenhle administrativní stroj poběží dál i v roce 2026, bez ohledu na to, že se nad ním už rýsuje datum jeho vlastního zániku.

Podobný rozpor zažívají i britští plátci. Ačkoli licenční poplatek zůstává v Británii trestně vymahatelnou povinností a nezaplacení může skončit až soudním řízením, veřejná debata o charter review vytváří dojem, že se systém každým okamžikem změní. Ve skutečnosti platí, že dokud parlament novou chartu neschválí, žádná změna nenastává - domácnost, která dnes přestane platit s odkazem na „chystanou reformu“, riskuje stejné sankce jako ta, která neplatila celá desetiletí předtím. Tenhle rozdíl mezi mediálním obrazem blížící se změny a právní realitou, která se mění mnohem pomaleji, je možná nejpřehlíženější součástí celé kauzy - v obou zemích.

Pro běžného českého plátce se navzdory všem legislativním pohybům v tuto chvíli nemění vůbec nic. Dokud parlament neschválí a prezident nepodepíše konkrétní novelu, platí zákon číslo 348 z roku 2005 beze změny - měsíčně 150 korun za televizi a 55 korun za rozhlas, s povinností přihlásit se do patnácti dnů od pořízení přijímače a s rizikem přirážky až deset tisíc korun za nepřihlášenou televizi. Podobně v Británii zůstává v platnosti současná Royal Charter až do konce roku 2027, přičemž ministryně kultury Lisa Nandy už v listopadu 2024 přislíbila zachování licenčního poplatku po celé toto období, aby měla BBC „stabilní finanční základ“ pro plánování.

Obě země tak stojí na startovní čáře podobného závodu - jen běží opačným směrem. Česko se snaží zbavit poplatku a nahradit ho rozpočtem, Británie se snaží poplatek zachránit tak, aby ustál srovnání s Netflixem a YouTube. Výsledek obou experimentů bude mít dopad daleko za hranice mediální politiky. Ukáže totiž, zda existuje způsob, jak v roce, kdy většina mladých lidí sleduje obsah na telefonu, a ne v obývacím pokoji, udržet něco, na čem se demokratické společnosti po desetiletí shodovaly - že zprávy, které lidem vysvětlují svět kolem nich, by neměly záviset na tom, kdo zrovna sedí ve vládě nebo kolik reklamy se podaří prodat.

Zajímavé přitom je, že obě řešení vycházejí ze stejné diagnózy a docházejí k opačným receptům. Česká vláda i britská BBC se shodují na tom, že pojem přijímač, zděděný z doby, kdy vysílání znamenalo jednu anténu a jeden televizor v obýváku, ztratil praktický smysl. Praha z toho vyvozuje, že je lepší celý koncept poplatku opustit a nahradit ho jednoduchým rozpočtovým řádkem, který nikoho neobtěžuje složenkami ani kontrolami. Londýn naopak usuzuje, že problém není v principu individuální platby, ale v tom, že se dosud netýkala všech, kdo služby veřejnoprávního vysílání reálně využívají - a řešením proto není poplatek zrušit, ale rozšířit ho na každého, kdo sleduje obsah BBC, ať už přes anténu, satelit, nebo aplikaci na chytrém telefonu.

Který z přístupů se ukáže jako udržitelnější, bude záviset na něčem, co ani jeden z návrhů nedokáže zaručit zákonem - na politické kultuře, která rozhodne, zda se z nezávislosti veřejnoprávních médií stane skutečná priorita, nebo jen fráze v důvodové zprávě. Česko svou sázku na státní rozpočet už vsadilo, byť definitivní podoba zákona bude záviset na dalších měsících jednání ve Sněmovně a Senátu. Británie má na podobné rozhodnutí čas do konce roku 2027, kdy vyprší současná Royal Charter - a do té doby bude sledovat, jak dopadl experiment o pár set kilometrů dál na východ, u sousedů, kteří se rozhodli jít úplně jinou cestou.

Zdroje: