Martin Pechlát: Herec, který dává podivínům lidskou tvář

Stačilo několik scén a Martin Pechlát se zapsal do paměti lidí, kteří možná ani netušili, jak výraznou osobnost českého divadla právě sledují. V komedii Účastníci zájezdu se objevil jako mlčenlivý podivín Vladimír, muž s potápěčskými brýlemi, který tráví podezřele mnoho času pod hladinou. Byla to postava vedlejší, téměř výstřední ozdoba velkého hereckého ansámblu. Pechlát jí však dal přesně tolik zvláštního soustředění a tělesné neobratnosti, aby ji divák nedokázal vytěsnit z hlavy.

Pro široké publikum se tím zrodil jeden z těch herců, které člověk nejprve nezná jménem, ale bezpečně pozná jejich tvář. Divadelní diváci už ovšem věděli své. Za nenápadně civilním mužem se skrýval herec schopný unést dlouhý monolog, temnou historickou postavu i složitou klasickou roli. Později přišly ceny, Národní divadlo, Faust, Karel Kopfrkingl, další filmy, seriály i komedie. Z muže pod vodou se stal jeden z nejspolehlivějších a zároveň nejméně předvídatelných českých herců své generace.

Na jeho kariéře je pozoruhodné, že se nevyvíjela jako jednoduchý pochod od malé role k velké a od neznámosti ke slávě. Pechlát nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by si potřeboval vybudovat jediný snadno prodejný obraz. Jednou je komický otec, podruhé chladný manipulátor, potřetí člověk na okraji zhroucení. Někdy mu stačí sklopit oči a trochu změnit držení těla. Jindy zaplní jeviště silou, která je téměř nepříjemná.

Právě v tom je jeho zvláštní přitažlivost. Nehraje hrdiny tak, aby je divák okamžitě obdivoval, ani podivíny tak, aby se jim mohl bezstarostně smát. Pod komikou nechává problesknout smutek, pod autoritou nejistotu a pod obyčejností cosi znepokojivého. Jeho postavy jako by nikdy nebyly jen tím, za koho se vydávají.

Pechlátova cesta k herectví nevedla přes dětskou slávu ani přes pečlivě naplánovanou kariéru. Vystudoval Katedru alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU, tedy prostředí, které po herci nechce pouze pěkně vyslovovat text. Důležitý je v něm pohyb, práce s předmětem, schopnost proměnit tělo i hlas a přemýšlet o divadle jako o celku.

To je u Pechláta znát dodnes. V jeho herectví často rozhoduje detail, který by na papíře vypadal bezvýznamně. Způsob chůze, příliš dlouhá pauza, rozpačitý pohled nebo nečekaně prudké gesto dokážou o postavě prozradit víc než dlouhé vysvětlování. Není to herec založený pouze na hlasu nebo na tváři. Hraje celou postavou, ať už stojí na velké scéně, nebo se objeví na pár minut ve filmu.

Po škole nastoupil do Klicperova divadla v Hradci Králové. Pro mladého absolventa to byla možnost naučit se každodennímu provozu repertoárového divadla: zkoušet, večer hrát, rychle přecházet mezi odlišnými tituly a spoléhat na soubor. Taková zkušenost bývá méně nápadná než první velká filmová role, ale pro další kariéru může být rozhodující. Herec se tu učí, že talent nestačí. Potřebuje také výdrž, přesnost a schopnost každý večer znovu vytvořit něco, co už odehrál mnohokrát.

Zásadní etapa přišla v pražském Divadle Komedie. Soubor Pražského komorního divadla kolem režisérů Dušana Davida Pařízka a Davida Jařaba patřil k nejvýraznějším scénám své doby. Nešlo o pohodlné divadlo postavené na známých tvářích a bezpečných titulech. Inscenace pracovaly s nepříjemnými tématy, ironickou zkratkou i vědomým narušováním diváckého pohodlí. Pechlát zde nezískal jen řadu rolí. Našel prostředí, které dokonale využilo jeho schopnost být zároveň konkrétní i neuchopitelný.

Když soubor v roce 2012 skončil, uzavřela se jedna pozoruhodná kapitola českého divadla. Pro Pechláta však nešlo o konec, spíš o potvrzení, že dokáže obstát i v úkolech, před nimiž se nelze schovat za líbivost nebo herecké návyky.

Jednou z rolí, jež Pechlátovu pověst definitivně upevnily, byl Joseph Goebbels v inscenaci Goebbels/Baarová. Už samotné obsazení v sobě mělo provokaci. Pechlát je mimořádně vysoký muž, zatímco nacistický ministr propagandy byl fyzicky úplně jiný typ. Inscenace se však nesnažila o muzeální napodobení historické postavy. Nešlo o dokonalou masku, účes a soubor známých gest. Důležitější byl svět, který si Goebbels vytvořil sám o sobě.

Pechlát v rozhovoru vzpomínal na režijní klíč Dušana Davida Pařízka: neměl představovat Goebbelsovu skutečnou podobu, ale spíše obraz, v němž se tento muž viděl. Tím se zdánlivý fyzický nesoulad změnil ve výhodu. Herec neukazoval karikaturu malého fanatika. Před diváky stál člověk, který si vlastní méněcennost přepsal do velikášství a díky politickým poměrům získal moc proměnit svůj vnitřní klam v katastrofu pro miliony jiných.

Takový úkol je nebezpečný hned několika způsoby. Herec nesmí postavu zlidštit natolik, aby zlehčil její odpovědnost, ale zároveň ji nemůže hrát jako ploché monstrum. Zlo bez lidských rysů je na jevišti pohodlné: divák je snadno oddělí od sebe. Mnohem nepříjemnější je sledovat člověka, jehož slabost, sebelítost a touha po uznání postupně vytvoří ničivou sílu.

Pechlátův výkon byl fyzicky i psychicky náročný. Velkou část nesl sám, bez možnosti schovat se do davu kolegů nebo na chvíli zmizet ze scény. Právě tento druh soustředění se stal jedním z poznávacích znamení jeho práce. Když dostane prostor, nevyplňuje jej okázalostí. Spíš postupně stahuje pozornost k postavě, až divák zjistí, že sleduje každý pohyb.

Za Goebbelse získal v roce 2009 Cenu Alfréda Radoka i Cenu Thálie. Dvojí ocenění mohlo být vstupenkou k pohodlnější kariéře založené na opakování osvědčeného typu. Pechlát se však nestal specialistou na historické démony. Zůstal hercem, u něhož žádná jednotlivá role nedokázala uzavřít celek.

O dva roky později přišla další Cena Alfréda Radoka, tentokrát za roli Andrease Kartáka v Legendě o svatém pijanovi. Už toto srovnání vypovídá o Pechlátově rozsahu. Na jedné straně nacistický propagandista posedlý mocí a vlastním obrazem, na druhé tulák a alkoholik z příběhu Josepha Rotha, který se pokouší dostát slibu, ačkoli se mu život znovu a znovu rozpadá pod rukama.

Obě postavy spojuje pád, ale každý úplně jiný. Goebbels stoupá k moci a morálně klesá. Andreas dostává šanci na drobnou nápravu, jenže jeho slabost je silnější než dobrý úmysl. Pechlát se v těchto rolích mohl opřít o schopnost nechat v člověku současně existovat několik protikladů. Jeho postava může být směšná, politováníhodná i nebezpečná, aniž by herec divákovi předem oznámil, který pocit je správný.

Ocenění často vytvářejí dojem, že herec dospěl na vrchol a od té chvíle už pouze potvrzuje své postavení. Pechlátova další dráha ukazuje něco jiného. Ceny pro něj nebyly tečkou, nýbrž dokladem, že může přijímat ještě rozdílnější úkoly. Nepřestal hrát menší filmové figury, neodmítl lehčí žánr a současně se pustil do postav, které patří k nejobávanějším v klasickém repertoáru.

Jeho přístup dobře vystihuje věta, kterou dal jednomu rozhlasovému rozhovoru do titulku: je mu vlastně jedno, co hraje. Nelze ji chápat jako lhostejnost. Spíš jako odmítnutí žebříčku, v němž je tragédie automaticky hodnotnější než komedie, hlavní role důležitější než vedlejší a velká scéna vznešenější než malý prostor. Rozhodující je, zda se v zadaném úkolu dá něco objevit.

Taková otevřenost vysvětluje, proč se Pechlátova filmografie i divadelní práce skládají z překvapivých sousedství. Vedle sebe stojí Faust, televizní tatínek, nacistický manipulátor, rozpačitý muž středního věku i kastelán z populární komedie. Na první pohled je to roztříštěnost. Při bližším pohledu se objevuje společný jmenovatel: zájem o člověka v okamžiku, kdy jeho pečlivě udržovaná podoba začíná praskat.

Po skončení Pražského komorního divadla nastoupil Martin Pechlát v sezoně 2012/2013 do činohry Národního divadla. Přechod z vyhraněného souboru do největší české divadelní instituce nebyl pouze povýšením na prestižnější adresu. Znamenal změnu měřítka, rytmu i očekávání.

Na komorní scéně lze pracovat s téměř neviditelnou změnou výrazu. Ve Stavovském nebo Národním divadle musí herec počítat s větším prostorem, jinou vzdáleností diváka a složitým provozem. Pechlát sám později popisoval angažmá jako výzvu, jak si poradit s „velkým barákem“ a jeho publikem. Nelákala ho pouze značka první scény, ale možnost setkat se s klasickými texty a rolemi, které by jinde patrně nedostal.

Jejich výčet je mimořádný. Hrál Astrova ve Strýčkovi Váňovi, Huga Pludka v Havlově Zahradní slavnosti, Veršinina ve Třech sestrách nebo Karla Kopfrkingla ve Spalovači mrtvol. Každá z těch postav má v české kultuře silnou předchozí stopu. Zvlášť Kopfrkingl je navždy spojen s filmovým výkonem Rudolfa Hrušínského. Pokusit se jej napodobit by znamenalo předem prohrát.

Pechlát proto zvolil logickou cestu: nevracet se před zkoušením ke slavnému filmu a vyjít znovu z Fuksovy knihy i z pojetí režiséra Jana Mikuláška. Tím se ukazuje důležitá vlastnost jeho herectví. Úcta k velkému předchůdci pro něj neznamená poslušné opakování. Tradice má smysl tehdy, když se z ní nestane vitrína.

Ještě větším symbolem tohoto období byl Faust v režii Jana Friče. Rozsáhlá, fyzicky náročná inscenace postavila Pechláta do titulní role člověka, který chce pochopit svět, překročit vlastní hranice a zaplatí za to vysokou cenu. Herec v rozhovoru upozorňoval, že klasiku nelze donekonečna hrát stejně. Každá doba do ní vnáší nové otázky. Právě proto může být starý text živý i pro diváka, který do divadla nepřišel uctívat památku, ale hledat něco o současnosti.

Filmová kariéra Martina Pechláta začala v roce 2003 Nudou v Brně. Jeho Jaroslav Pichlík nebyl romantickým hrdinou ani tváří, kolem níž by se točila reklamní kampaň. Přesto se stal součástí filmu, který přes humor a trapnost dokázal mluvit o samotě, touze a neschopnosti lidí domluvit se beze zbytku.

O tři roky později přišli Účastníci zájezdu a potápěč Vladimír. Komedie udělala z Pechlátovy tváře něco široce známého, současně však vytvořila riziko škatulky. Vysoký, trochu neskladný muž s vážným výrazem se přímo nabízel pro role podivínů. Pechlát je skutečně hrál opakovaně, jenže je pokaždé posunul jinam. Jednou vzbuzovali smích, jindy lítost, nedůvěru nebo strach.

Jeho filmografie postupně obsáhla velmi odlišné světy. Objevil se ve Václavovi, ve snímku Příliš mladá noc, v Rodinném filmu, v dramatu Já, Olga Hepnarová, ve Všechno bude, Okupaci, Arvédovi, Hadím plynu i v Suchu Bohdana Slámy. Vedle toho přijal komedie jako Poslední aristokratka, Aristokratka ve varu nebo Prvok, Šampón, Tečka a Karel. V roce 2026 přibyly podle přehledu Czech Film Center další tituly včetně filmů Šviháci a Když se zhasne.

Tento seznam není zajímavý pouze svou délkou. Ukazuje, jak snadno Pechlát přechází mezi autorským filmem a diváckou komedií. V jednom projektu je součástí tíživého obrazu společnosti, ve druhém pracuje s rychlou nadsázkou. Ani v lehkém žánru však nepůsobí, jako by jen čekal na pointu. Jeho komické postavy mívají vlastní rytmus, rozpaky a drobné prohry.

Kamera takové herectví odměňuje. Zachytí zaváhání, které by se na velkém jevišti ztratilo, i pohled o zlomek vteřiny delší, než by bylo společensky pohodlné. Pechlát nemusí divákovi vysvětlovat, že je postava osamělá nebo že se stydí. Stačí, když na chvíli přestane reagovat tak, jak se od ní očekává.

Výrazní komediální herci často budují humor na okamžité energii. Vstoupí do scény a publikum už čeká, co provedou. Martin Pechlát postupuje často opačně. Nejdřív přesvědčí diváka, že jeho postava bere situaci naprosto vážně. Teprve z této vážnosti začne vyrůstat směšnost.

Právě proto funguje jako nepraktický otec, rozpačitý nápadník, úředník i muž, který se snaží předstírat, že má svůj život pevně v rukou. Kdyby na diváka mrkal a dával najevo, že ví o vlastní komičnosti, kouzlo by zmizelo. Pechlát své postavy nezesměšňuje zvenčí. Dovolí jim, aby se odhalily samy.

Při sledování jeho komediálních rolí se nabízí dojem, že nejprve hledá jejich tragickou stránku. Lidé se málokdy smějí jen proto, že je někdo vtipný. Často se smějí, protože poznají vlastní nejistotu, marnivost nebo snahu zachovat si důstojnost ve chvíli, kdy se všechno rozpadá.

Pechlátův humor proto nebývá krutý, i když může být velmi trapný. V potápěči z Účastníků zájezdu, v unaveném otci nebo v rozhozeném muži středního věku zůstává kus člověka, kterému bychom se možná smáli méně, kdybychom jej znali zblízka. Herec vytváří bezpečný odstup pro komedii, ale současně jej v pravou chvíli zruší.

Stejný princip funguje i opačným směrem v dramatu. Temná postava může mít směšný okamžik, aniž by přestala být nebezpečná. Autoritativní muž může vypadat velkolepě a zároveň uboze. Tím se role zbavuje jednoduchosti. Divák se nemůže pohodlně rozhodnout, že sleduje pouze dobrého, zlého, vtipného nebo tragického člověka.

Možná právě proto Pechlát tolikrát dostal postavy, které stojí trochu mimo běžný společenský rytmus. Jejich odlišnost nehraje jako ozdobu. Zajímá ho, co se děje uvnitř člověka, který se snaží působit normálně, a přitom cítí, že mu okolní svět nerozumí.

S přibývajícím věkem se proměnily i role, které Martin Pechlát dostává před kamerou. Výstřední mladší muže postupně doplnili otcové, manželé, šéfové a lidé, kteří nesou odpovědnost za druhé, aniž by si věděli rady sami se sebou. Nezmizela přitom jeho schopnost vyvolat smích. Jen se pod ním častěji objevuje únava a strach z vlastního selhání.

Televizní seriál Táta v nesnázích postavil Pechláta do středu rodinné komedie jako otce tří dospívajících dcer. Už název slibuje střet člověka, který chce mít věci pod kontrolou, s realitou, jež se mu té představě odmítá podřídit. Pro herce Pechlátova typu je to vděčný terén. Umí být současně autoritou i někým, koho vlastní autorita zrazuje.

Zajímavé je, že podobné mužské postavy nehraje jako bezmocné oběti moderního světa. Jejich potíže vznikají i z toho, co samy zanedbaly, neřekly nebo odmítly vidět. Pechlát dokáže naznačit, že člověk může svou rodinu milovat a zároveň jí nerozumět, může chtít pomáhat a přitom všechno komplikovat. Právě v tomto rozporu vzniká uvěřitelnost.

Výraznou příležitost mu nabídl také film Sucho Bohdana Slámy. Příběh dvou sousedských rodin, rozdílných představ o krajině a konfliktu, který se přelévá do života dětí, nestojí na jednoduchém rozdělení viníků a obětí. Pechlát v podobných látkách využívá to, co si přinesl z divadla: nespěchá s rozsudkem nad postavou. Nechá ji jednat, mýlit se a nést následky.

Hrdina v jeho podání nemusí být sympatický, aby byl zajímavý. Nemusí pronášet velké věty ani zachraňovat svět. Často je mnohem důležitější sledovat člověka, který nedokáže správně mluvit s vlastními blízkými, ale přesto se znovu pokouší navázat kontakt. Pechlát v těchto situacích nevyrábí dojetí silou. Spoléhá na drobnost, ticho a neobratnost.

V seriálu České televize Zločin na dobré cestě dostal Martin Pechlát jednu z nejvýraznějších televizních rolí své kariéry. Hraje Staňa Wolfa, nerudného soukromého detektiva a bývalého policistu, který řeší případy unikající pozornosti policie. Zápletky sahají od vražd a vydírání až ke zdánlivě menším zakázkám. Kriminální rámec však není tím nejdůležitějším.

Staňovým skutečným problémem je nemocné srdce a narušený vztah se synem. Detektiv dokáže hledat stopy v cizích životech, ale v tom vlastním tápe. Přesně taková postava Pechlátovi sedí. Navenek působí přímočaře, přesně a trochu nepřístupně. Pod tvrdým obalem se však postupně ukazuje muž, který si vytvořil vlastní bezpečnou bublinu a teď zjišťuje, že v ní nelze žít navždy.

Seriál kombinuje kriminální příběh, humor a rodinnou linku. Pro hlavního představitele je to náročnější směs, než se může zdát. Detektiv musí být dost přesvědčivý, aby divák věřil jeho zkušenostem. Zároveň nesmí zadusit lehkost a ironii. A rodinný konflikt potřebuje cit, který se nepromění v příliš snadný sentiment.

Pechlát zde využívá zkušenost z komedie i dramatu. Staňo není uhlazený televizní génius, který všechny ohromuje bezchybnými závěry. Je zkušený, ale také unavený, svéhlavý a zranitelný. Právě proto může nést dvanáctidílný seriál. Diváka nezajímá jen řešení jednotlivých případů, ale i pomalé odkrývání člověka, jenž se léta učil nikoho k sobě nepouštět.

Pro Pechlátovu kariéru je tato role příznačná. Po letech vedlejších postav, které si lidé pamatovali víc než mnohé hlavní hrdiny, dostal prostor stát skutečně uprostřed vyprávění. Nemusel přitom měnit to, co ho činí zajímavým. Staňo Wolf není hvězda zbavená chyb, ale další z Pechlátových mužů, jejichž síla a slabost vyrůstají ze stejného kořene.

Kdyby se Pechlát spokojil s filmovou a televizní popularitou, mohl si vybírat bezpečné projekty a divadlo omezit na několik osvědčených titulů. Místo toho se znovu spojil s Dušanem Davidem Pařízkem v Divadle X10. V inscenaci Moskoviáda podle románu ukrajinského spisovatele Jurije Andruchovyče vytvořil postavu Otto von F., jednu z podob autorova alter ega.

Moskoviáda zachycuje fantaskní, opilý a tíživý svět rozpadajícího se Sovětského svazu. Není to realistický příběh, v němž by se divák mohl pevně držet jedné dějové linky. Doba se vykloubila z běžných pravidel, směšnost stojí vedle hrůzy a zánik impéria vypadá zároveň jako groteska i hrozba.

Porota Ceny Thálie ocenila, že Pechlát dokázal vystihnout absurdní komiku i tíseň končící epochy a svou hravostí zachytit svět, který se rozpadá před očima. V roce 2023 tak získal druhou Thálii, čtrnáct let po ocenění za Goebbelse.

Časový odstup mezi oběma cenami je výmluvný. Nejde o krátkou vlnu úspěchu, ale o dlouhodobou schopnost zůstat umělecky zvědavý. První Thálie přišla za sevřený střet s historickým zlem. Druhá za roli ve vířivé, politické a groteskní výpovědi o kolapsu říše. V obou případech měl Pechlát k dispozici text, který nelze odehrát rutinně, a režiséra, jenž po něm nechtěl pohodlnou podobu.

Moskoviáda navíc připomněla, že divadelní role nemusí být odtržená od současnosti. Příběh konce sovětského světa získal po ruském útoku na Ukrajinu naléhavé významy, aniž by se musel měnit v novinový komentář. Pechlát jako herec nepřednáší politickou poučku. Ztělesňuje chaos, v němž se velké dějiny přelévají přes unaveného, zmateného a směšného člověka.

Martin Pechlát strávil v Národním divadle několik sezon, ale nakonec stálé angažmá opustil. V rozhlasovém rozhovoru vysvětloval, že dostával řadu jiných lákavých nabídek a pevný provoz velké instituce s nimi už nešel sladit. Rozhodnutí odejít nebylo odmítnutím Národního divadla. Některé inscenace tam ještě dohrával a o zkušenosti mluvil jako o důležité výzvě.

Volná noha přináší herci svobodu, ale také nejistotu. Nemá jistotu pravidelného souboru a musí se rozhodovat, čemu věnuje čas. V Pechlátově případě vedla tato změna k pozoruhodně pestré kombinaci projektů. Hostuje na různých scénách, točí filmy i seriály a může se vracet k tvůrcům, s nimiž jej spojuje dlouhodobá důvěra.

Svoboda však snadno sklouzne k pohodlnosti. Herec může přijímat jen úkoly, u nichž předem ví, jak je zahraje. Pechlátova dráha zatím ukazuje opak. Střídá velké a malé scény, náročné texty a lidovou komedii, hlavní i vedlejší role. Tím si udržuje nejistotu, která je pro tvorbu užitečná. Ne každé setkání musí být přelomové, ale žádný jediný typ se nestane jeho vězením.

Jeho současná pozice je proto zvláštní. Je známý, obsazovaný a oceněný, přesto kolem sebe nevytváří dojem nedotknutelné hvězdy. V rozhovorech působí spíš jako člověk, který mluví o konkrétní práci než o vlastní výjimečnosti. I to ovlivňuje způsob, jakým jej publikum přijímá. Když se objeví na obrazovce, nepřináší s sebou předem hotový kult osobnosti. Může se stát postavou.

Tato nenápadnost není absencí charismatu. Je jeho zvláštním druhem. Pechlát nepřitahuje pozornost tím, že by ji vyžadoval. Přitahuje ji proto, že za jeho klidem bývá cítit možnost náhlé proměny. Divák tuší, že rozpačitý muž může být za chvíli směšný, krutý, něžný nebo zoufalý.

Co tedy spojuje potápěče z Účastníků zájezdu, Goebbelse, Fausta, Kopfrkingla, Otto von F., unavené otce a detektiva Staňa Wolfa? Určitě ne povaha, společenské postavení ani žánr. Spojuje je herec, který se nesnaží co nejrychleji sdělit, co si o nich máme myslet.

Pechlát nechává postavu chvíli existovat bez rozsudku. Hledá její vnitřní logiku, i když je pokřivená. Neznamená to omlouvat zlo nebo zakrývat odpovědnost. Znamená to pochopit, že nikdo se ráno neprobudí s vědomím, že bude vedlejší figurou, směšným podivínem nebo záporným hrdinou cizího příběhu. Každý sám sebe vnímá jako střed vlastního světa.

Právě proto jsou Pechlátovy postavy tak živé. Komický muž není jen nositelem vtipu, tyran není jen souborem hrozivých gest a hrdina není bezchybný vzor. Herec ukazuje trhlinu mezi tím, kým člověk chce být, jak působí na okolí a co se v něm skutečně odehrává. V této mezeře vzniká humor, bolest i napětí.

Po více než dvou desetiletích před kamerou a ještě delší době na jevišti má Martin Pechlát za sebou kariéru, která by vystačila několika různým hercům. Přesto se těžko shrnuje jedním slovem. Je komikem, ale nikdy jen komikem. Je respektovaným divadelním hercem, který se neštítí populárního seriálu. Dokáže nést hlavní roli, ale umí zanechat stopu i v několika scénách.

Možná je to největší důvod, proč se na něj nezapomíná. Ne proto, že by byl v každé roli stejný, ale protože v každé hledá člověka, který se nevejde do jednoduché nálepky. Martin Pechlát dává podivínům důstojnost, autoritám slabost a obyčejným mužům tajemství. A když se znovu objeví na jevišti nebo obrazovce, divák si nemůže být jistý, koho tentokrát potká. Může si být jistý jen tím, že ta postava nebude prázdná.

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/profil/martin-pechlat-1605503

https://program.rozhlas.cz/martin-pechlat-je-mi-uplne-jedno-co-hraju-8521595

https://cenythalie.cz/profil-umelce/martin-pechlat-2/

https://www.filmcenter.gov.cz/cs/lide/3220-martin-pechlat

https://www.ceskatelevize.cz/porady/16010424505-zlocin-na-dobre-ceste/