Milan Lasica: Smích jako zbraň svobody

Ve Zvolenu, kde se 3. února 1940 narodil Milan Lasica, se svět jevil jako klidný kout Slovenska, ale brzy se proměnil v arénu politických bouří. Jeho otec, bankovní úředník v Tatra bance, musel kvůli práci přestěhovat rodinu do Bratislavy krátce po Milanově narození. Matka pocházela ze Zvolena, ale život v hlavním městě sliboval lepší příležitosti. Jenže přišel únor 1948, komunistický převrat, který otřásl celou republikou. Milanův otec přišel o zaměstnání – režim neměl rád ty, kteří sloužili starému systému. Rodiče se rozvedli, a malý Milan se ocitl v Pliešovciach u staré matky a otcovy sestry. Tam navštěvoval školu jen rok, ale ty měsíce mu vtiskly do paměti venkovský klid, kontrastující s bouřlivým světem venku.

Matka se znovu provdala za Mateje Weselého, a Milan se vrátil do Bratislavy. Vztah s matkou Editou byl pevný až do její smrti v roce 2007. Vzpomínal na ni s láskou, i když dětství bylo poznamenáno akcí B – komunistickou kampaní, kdy režim vysídloval „nepohodlné“ rodiny z vil pod Slavínem, aby je obsadili noví vládci. Milan viděl, jak se mění učebnice: stránky přeškrtnuté, obrazy prezidenta Beneše a Masaryka nahrazené Gottwaldem. „Řekl jsem ‚pan doktor Beneš‘ a učitel mě opravil: ‚Říkej jen Beneš‘,“ vyprávěl později. Tyto zážitky formovaly jeho pohled na svět – ironický, skeptický, ale nikdy hořký.

Na gymnáziu na Grösslingové ulici v Bratislavě se Milan začal zajímat o divadlo. Byl to teenager, který miloval slova, hudbu a absurdity života. V roce 1957, ve svých sedmnácti, nastoupil na Vysokou školu múzických umení (VŠMU), kde studoval dramaturgii se zaměřením na divadla malých forem. Přijali ho navzdory kádrovým problémům – otcova minulost ho málem stála místo. Během studií se zrodila láska k jevišti, ale i první setkání, které změnilo jeho osud.

V roce 1959, na Hviezdoslavově Kubíně, se Milan Lasica setkal s Júliusem Satinským. Bylo to jako náhodný střet dvou komét, které společně vytvořily galaxii slovenského humoru. Oba mladí, plní nápadů, inspirovaní dvojicí Voskovec a Werich. Začali vystupovat v Tatra revue, kde se profilovali jako komediální dvojice. Jejich styl byl unikátní: intelektuální satira, absurdita banálních situací, ironie nad každodenními nesmysly. „Humor jako projev svobody – ten byl zakázaný,“ řekl Lasica o jejich tvorbě.

Jejich první úspěchy přišly rychle. V roce 1964 se Milan stal dramaturgem Československé televize, kde pracoval do roku 1967. Společně s Satinským psali scénáře, které reagovaly na společenské dění – jemně, ale ostře. V roce 1967 se připojili k Divadlu na korze, kde vytvořili legendární představení. Jejich hra Nečakanie na Godota z roku 1968 byla přímou reakcí na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Absurdní čekání na Godota symbolizovalo čekání na svobodu, která nepřicházela. Divadlo se stalo oázou svobody v normalizační poušti.

Ale režim to nestrpěl. V roce 1970 Divadlo na korze zavřeli pro „kritiku okupačních poměrů“. Lasica a Satinský dostali zákaz umělecké činnosti. Byli sledováni ŠtB, označeni jako nepohodlní. Milan nebyl členem komunistické strany, což ho chránilo před některými kompromisy, ale vystavovalo rizikům. Vzpomínal, jak před vystoupeními je varovali: „V publiku je takový člověk, pozor na to, co říkáte.“ Lasica se ocitl v Antichartě z roku 1977, reakci na Chartu 77, ale později vysvětlil, že to nepodporoval – byl to režimní nátlak.

Zákaz je donutil emigrovat – ne daleko, jen do Večerního Brna, kde působili v letech 1970–1972. Tam pokračovali v kabaretech, pod dohledem, ale s větší volností. „Smát se teď je snadné, ale žít to nebylo vtipné,“ řekl Lasica o těch letech. Po návratu na Slovensko v roce 1972 se připojili k Nové scéně, kde Milan působil do roku 1978 jako člen činohry. Byli pod přísným dohledem, ale jejich talent si cestu našel.

V roce 1982 založili Štúdio S, později přejmenované na Štúdio L+S. Milan se stal uměleckým šéfem a ředitelem. Zde ožili jejich staré hity i nové představení. Sprivatizoval ho v roce 1999 a vedl až do smrti. Divadlo se stalo symbolem – místem, kde se smích setkával s realitou. Jejich spolupráce s hudebníkem Jaroslavem Filipem přinesla hity, které rezonují dodnes.

Milan Lasica nebyl jen divadelník – filmový svět ho přitahoval stejně silně. Jeho první velká role přišla v roce 1969 ve filmu Sladké hry minulého leta, který sám označil za svůj nejlepší. Hrával v desítkách snímků, často v rolích, kde jeho ironický pohled prosvítal. V Saturninovi z roku 1994 ztvárnil postavu plnou absurdity, inspirovanou Zdenkem Jirotkou. V roce 2006 se objevil v Obsluhoval jsem anglického krále, kde jeho cameo dodalo filmu slovenský šmrnc.

Později přišly filmy jako Hostage (2014), kde hrál starého muže s minulostí, nebo Frankensteinova teta (1987). Odmítl role v The Blacksmith from Woodham (2013), The Mysterious Castle in the Carpathians (1981), Doktor Martin (2015) a Tiger Theory (2016) – vždy proto, že necítil spojení s postavou. Režíroval TV inscenace jako Hlava Medúzy (1997) nebo Talár a ptačí zob (2003). Jeho filmová kariéra byla jako jeho život: plná výběru, ne kompromisů.

Hudba byla Milanovou druhou láskou. Psal texty pro slovenské i české zpěváky, ale sám zpíval s kapelou Bratislava Hot Serenaders. Album Ja som optimista z roku 2001 se stalo hitem – ironické písně o životě, kde optimismus bojuje s realitou. Následovala Celý svet sa mračí (2002) a Keď zastal čas (2011). Spolupráce s Petrem Lipou přinesla alba Lipa spieva Lasicu (2006) a Návšteva po rokoch (2013). Jeho texty byly plné vtipu: „Čím jsem starší, tím jsem spokojenější. O dvacet let možná se spokojeností nebudu moci vydržet.“

Krátce před smrtí nahrál 11 skladeb pro projekt Básnenie – album List do vetra, které mělo zůstat tajné. Rodina měla smíšené pocity, ale jeho hudba zůstává – jako připomínka, že slova mohou tančit.

Osobní život Milana Lasicu byl stejně bohatý jako jeho kariéra. V roce 1962 se oženil s herečkou Zorou Kolínskou – svatba proběhla hned po její promoci na VŠMU. Manželství trvalo osm let, do roku 1970. Pak přišla láska k Magdě Vášáryové, herečce, političce a diplomatce. Vzali se v roce 1980 a zůstali spolu přes čtyřicet let. Měli dvě dcery: Hanu (narozenou 1981) a Žofii. Hana napsala spomienkový knižný projekt o otci, Žofia zůstala v rodinném stínu.

Milan byl členem evanjelické církve augsburského vyznání. Jeho švagrová Emília Vášáryová byla další hereckou ikonou. Rodina byla oporou v těžkých dobách – během normalizace, kdy Milan riskoval vše. „Štěstí je buď povahová črta, nebo program, který si vytýčíte,“ říkal. Jeho rodina to žila s ním.

Milan Lasica sbíral ceny jako perly. V roce 1997 získal s Satinským Krištáľové krídlo za celoživotní dílo. Následovala Medaila Za zásluhy I. stupně od českého prezidenta v roce 2003, Pribinov kríž II. třídy v roce 2005 od slovenského prezidenta Ivana Gašparoviče. V roce 2006 dostal Novinářskou cenu za sloupky v .týždni, v roce 2015 Zlatého gunára na Kremnických gagoch za celoživotní dílo. V roce 2019 ocenění od Asociace českých filmových klubů, v roce 2021 Martin Porubjak Award. Tyto pocty přišly, když už byl ikonou – důkazem, že režim ho nezlomil.

1. července 2021, během koncertu Bratislava Hot Serenaders v Štúdiu L+S, Milan Lasica dospíval píseň „Ja som optimista“. Pak se uklonil – a odpadl. Příčinou byla náhlá porucha srdečního rytmu. Zemřel na místě, kde prožil život: na jevišti. Byl to konec jako z jeho scénářů – dramatický, ironický, optimistický. Jeho legacy žije v komiksech o něm a Satinském, v dokumentech, které připravuje dcera Hana, v citátech, které rezonují: „Víc slovenské, než být alkoholik, je být idiot.“ Nebo o utečencích: „Přicházejí sem, protože je tu lépe. Ale k nám nepřicházejí, takže tu asi není tak dobře jako ve Švýcarsku.“

Milan Lasica nebyl jen humorista – byl svědkem doby, který smíchem bojoval proti temnotě. Jeho příběh je připomínkou, že slova a hudba mohou měnit svět, i když režim se snaží je umlčet. Dnes, pět let po jeho smrti, jeho dílo inspirová, směje se a ptá: Co je štěstí, když ne optimismus tváří v tvář absurditě?

Po invazi v roce 1968 se život na Slovensku změnil. Milan Lasica, tehdy na vrcholu v Divadle na korze, viděl, jak se svoboda dusí. Jejich představení byla plná narážek – ne přímých útoků, ale jemných bodnutí, která režim bolela. Když divadlo zavřeli, Milan se ocitl bez práce. „Byli jsme dvojice, která se věnovala humoru, a humor jako svoboda byl zakázaný,“ vysvětloval. ŠtB ho sledovala, evidovala jako nepřátelskou osobu. Vzpomínal na strýce Ernesta Šmálika, který byl zatčen kvůli falešnému udavači – příběh plný intrik, jako z thrilleru.

V Brně našli útočiště, ale i tam byl dohled. Návrat na Novou scénu byl kompromisem – hráli pod cenzurou, ale udrželi se na jevišti. Milan psal texty, které obcházely zákazy: absurdní dialogy o každodenním životě, kde se skrývala kritika. Jeho kniha Nečakanie na Godota byla zakázána, ale šířila se samizdatem. To byly roky, kdy se učil přežívat – ne emigrovat, ale zůstat a bojovat slovy.

Jako spisovatel Milan Lasica exceloval. Jeho knihy jako L&S I–II (1996–1998) shrnují dialogy s Satinským – plné vtipu, filozofie. V krátkosti (2021) jsou deníkové zápisky, Bodka fejtóny, Piesnenie (2016) texty písní. Psal drámy: Plné vrecká peňazí (1975), Výrobca šťastia (1985). Jeho styl byl přesný, ironický – jako Forsythovy thrillery, kde každé slovo má váhu. „Nepozerajme sa na posteľ, ale na vzťahy,“ řekl jednou, shrnujíc svůj pohled na život.

Spolupráce s Satinským vyústila v knihy jako Medová žihadla (1987) nebo Trialóg (1997). Milanův humor nebyl vulgární – byl intelektuální, relativizující hodnoty. V komiksech Radostná správa a Deň radosti se jeho život mísí s dobou, zachycujíc atmosféru komunismu i osobní příběhy.

V televizi Milan Lasica zářil. Od dramaturgie v 60. letech přes relace Sedem (2001–2021) až po Zlaté časy (2016–2021). V posledním rozhovoru v červnu 2021 řekl: „Chybí mi diváci, ale víc kavárny a přátelé.“ Moderoval s grácií, jeho vtipy byly jako šipky – přesné, nebolavé. Účinkoval v seriálech, kde jeho postavy přinášely lehkost do těžkých témat.

Milan miloval golf – „Byl dobrý, trefil jamku i na patnáctý pokus,“ smál se přátelé po jeho smrti. Spomínali na úsměvné historky, jak se smál sám sobě. Byl to muž, který si užíval malé věci: kavárny, rozhovory, hudbu. Jeho citáty o životě: „Všude se muži otáčejí za krásnými ženami. Na Slovensku nemusí – oproti jde další.“ Nebo o slušnosti: „Není nutné vždy říkat pravdu. Slušnost je někdy víc.“

Dnes, v roce 2026, Milan Lasica žije dál. Festivaly v Košicích na něj vzpomínají, Art Film Fest chtěl oslavovat jeho filmy, ale byl zrušen. Jeho dílo kritizuje zneužívání jmen – „Nic nezůstalo, jen jméno na plakátu.“ Humor čeká na lepší časy, jak řekl. Projekt Básnenie dojal zem, ale rodina hledá kompromis. Milan by se smál: „Když chceš být šťastný, tak buď.“

Jeho příběh je thriller svobody – muž, který režim porazil smíchem, zanechal svět lepší, plný optimismu.

https://sk.wikipedia.org/wiki/Milan_Lasica

https://www.sme.sk/osobnost/milan-lasica

https://www.imdb.com/name/nm0489583/bio

https://www.memoryofnations.eu/en/lasica-milan-1940

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Lasica