Miroslav Etzler: muž, který se musí nejprve zlomit, aby mohl začít znovu

Před dvěma lety ho diváci znali jako dobrosrdečného suchaře s pivním pupkem. Dnes stojí před kamerou štíhlý, vitální, se svěžestí, která z šedesátiletého muže dělá skoro záhadu. Za touto proměnou není žádný zázračný lék ani módní detox. Stojí za ní cukrovka v katastrofálním stavu, drsná pravda o sobě samém a rozhodnutí, že tentokrát to opravdu myslí vážně.

Miroslav Etzler se narodil 22. prosince 1964 v Ostravě, v centru průmyslového města plného sazí a snahy. Vyrůstal v činžovním domě v Poštovní ulici — místě, které dodnes považuje za svůj skutečný domov, přestože v Ostravě nežije desítky let. Dům a ulici si pamatuje jako místo, kde byl svět ještě přehledný a svůj.

Rodina Etzlerových nebyla průměrnou dělnickou rodinou. Otec byl vysokoškolský pedagog, matka operní sopranistka-sboristka. Doma se tedy pěstovala kultura, umění, vkus. Miroslav to ale jako chlapec příliš nedoceňoval. Ve škole se nudil, kantory nesnášel a lumpačil. Gymnázium pro něj bylo spíš vězením než školou. Teprve smrt otce — k níž došlo, když bylo Miroslavovi šestnáct let — zpřeházela všechny karty.

Odešel z domova. Sám. V šestnácti. Za otcova života by to nikdy neudělal — otec pro něj byl silnou autoritou, mezí, za kterou nešel. Po jeho odchodu tato mez zmizela. Co mu ale po otci zůstalo, byla vášeň k divadlu. Již jako student se přihlásil do amatérského souboru Depeše a brzy se mu podařilo dostat i menší role v ostravské operetě. Divadlo nebylo koníčkem — bylo útočištěm.

Herectví jako povolání bylo u Etzlera doslova otázkou přežití — ne jen kariérního, ale existenciálního. Nejprve nastoupil jako elév do Státního divadla v Ostravě, pak přestoupil do Severomoravského divadla v Šumperku. Teprve poté, co se dostal na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a v roce 1991 ji absolvoval, se před ním otevřely větší dveře.

Brno mu dalo klasický divadelní základ. Ve Státním divadle v Brně hrál v náročných inscenacích, mimo jiné v Zvěstování Panny Marie nebo ve Stavroginovi. Pak přišel logický krok — Praha. V letech 1992 až 2000 byl členem činohry Národního divadla, kde prošel rolemi od Shakespeara po Čechova: Sluha dvou pánů, Mnoho povyku pro nic, Višňový sad. Byl to on, kdo hrál — ale nebylo to ještě hvězdné jméno, které by přetiskávaly titulní strany.

To přišlo až s televizí. A s ní i specifická past, do které padlo mnoho herců jeho generace: seriálová popularita, která se snadno zamění s trvalou hodnotou. Etzler to věděl. A právě proto se od divadla nikdy neodtrhl.

Pro běžného televizního diváka je Miroslav Etzler především ředitel pojišťovny Tomáš Kraus ze seriálu Pojišťovna štěstí, kde se od roku 2004 etabloval jako jedna z hlavních tváří. Pro jiné je to kapitán Jan Mašek z Cest domů, televizního projektu TV Prima, kde působil od roku 2010. Pro ty, kteří navštěvují kina, je to tvář desítek filmů — Čas sluhů, Díky za každé nové ráno, Mazaný Filip, Jak se krotí krokodýli, Bestiář, Zemský ráj to napohled, Gangster Ka, Boží pole s.r.o. nebo Tenkrát v ráji.

Přes tuto pestrost je Etzlerova herecká kariéra v jednom ohledu paradoxní: bez stálého divadelního angažmá, ale s vytížeností, jíž by mnozí záviděli. Hostoval v Divadle Ungelt, ve Viole, nyní hraje v Divadle Lucie Bílé. Říkal, že ho v pozdním věku baví divadlo víc než natáčení — a že odehraje klidně dvacet sedm představení za měsíc. To nejsou slova unavené hvězdy hledající pohodlnější život. To jsou slova herce, který v divadle stále nachází něco, co kamery nenahradí.

A pak přišlo Polabí.

Když se v roce 2025 začalo šeptat, že chystá televize Prima velký rodinný seriál Polabí - Tady jsme doma, málokdo tušil, jaký dramatický podtext bude provázet jeho vznik ještě před prvním natočeným záběrem. Etzler byl obsazen do hlavní role majora Václava Berana, šéfa místní policie, muže oddaného spravedlnosti se zárubeň zahradních trpaslíků a tajnou vášní pro malování. Role jako šitá na míru.

Problém? Manželku Berana měla hrát Vilma Cibulková. Jeho skutečná exmanželka. Žena, s níž se nerozešel idylicky — odešel od ní k jiné, nevěra vyšla najevo, rozvod byl formálně dokončen v roce 2013. Šestnáct let se neviděli. A najednou spolu mají hrát manžele.

Etzler přiznal, že tuto skutečnost doma tajil čtyři měsíce. Když se ho partnerka Helena ptala, kdo hraje jeho seriálovou ženu, odpovídal, že ještě nevybrali. Pak to prasklo. Věděl, že to nebude snadné. Nakonec se ale k projektu postavil věcně: šestnáct let je dlouhá doba, má svůj život, herectví je profese. A to, co vzniklo, se ukázalo jako jeden z nejúspěšnějších českých seriálů posledních let.

Polabí odstartovalo 26. srpna 2025 a hned první díl sledovalo téměř 750 tisíc diváků. Jarní řada roku 2026 výsledky ještě překonala — nejsledovanější epizoda v únoru zaznamenala přes 770 tisíc diváků. Pro referenci: to je víc, než má v daném čase průměrná zpravodajská relace. V přímém souboji s konkurenčním seriálem Novy Bratři a sestry zvítězilo Polabí přesvědčivě.

Seriál nebyl jen další českou telenovelou. Tvůrci se rozhodli, že kriminální zápletka — vražda mladé dívky, která otřese celou komunitou — bude spíše katalyzátorem vztahových příběhů než středem celého dění. Etzlerův Beran je mužem, který musí vyšetřovat smrt, a přitom doma řešit vztahy s manželkou, dvěma syny v policejní službě a životem ve maloměstě, kde se všichni znají a každé tajemství se dřív nebo později rozkřikne. Přesně ta ambivalence, která herci jako Etzler sedí.

Za vznikem Polabí se ale odehrával ještě jeden příběh — osobnější a v lecčems důležitější.

Na začátku roku 2025 byl Miroslav Etzler hospitalizován. Lékaři mu diagnostikovali cukrovku druhého typu, a to v — jak sám opakovaně popsal — katastrofálním stavu. Hladina cukru v krvi byla alarmující. Lékaři mluvili jasně: bez okamžité změny životního stylu mohou být důsledky fatální.

V té době vážil přes 116 kilogramů. Na šestašedesátiletého muže jeho výšky to bylo příliš. Byl to výsledek let špatné stravy, přemíry stresu a, jak sám přiznal, i dřívějšího nadměrného pití alkoholu. Etzler není člověk, který by si kolem sebe stavěl zdi falešné sebeúcty. V pořadu 7 pádů Honzy Dědka řekl bez obalu: „Myslím si, že 50 % cukrovkářů 2. typu si za tu nemoc mohou sami a já jsem jeden z nich.“

Co ale překvapilo — a co si Etzler podrží jako jednu ze svých životních pouček — je to, jak na diagnózu reagoval. Nemoc nepřijal jako trest, ale jako varování. A varování poslouchal. Radikálně změnil jídelníček, přestal jíst průmyslové sladkosti (zjistil, že cukr je přimíchán prakticky do všeho), začal číst složení potravin, přešel na zeleninu, pravidelný pohyb, méně alkoholu. Odmítl Ozempic, módní injekční lék, po němž sahají zahraniční celebrity. Místo toho se spolehnut na léky v tabletách a zejména na vlastní vůli.

Výsledky jsou dramatické. Za několik měsíců shodil nejprve 25, pak 27, nakonec třicet kilogramů. Ze 116 kilogramů se dostal na těžko uvěřitelných 86 až 88. Musel si koupit celé nové šatní skříni. Kostymérky seriálu Polabí musely přešívat policejní uniformu.

„I když to zní divně, tak musím říct, že mně ta cukrovka přišla jako dárek,“ řekl opakovaně. A platí to. Lidé, kteří ho v té době potkali — v divadle, na premiérách, v televizních studiích — hlásili stejné: vypadá jako jiný člověk. Pohybuje se lehčeji. Přestal se přistihovat při dechu. A — možná nejdůležitější — má energii na syna Samuela.

Soukromý život Miroslava Etzlera je tématem, které se v bulvárních médiích objevuje pravidelně. Etzler sám ho nikdy příliš neskrýval — možná proto, že ví, že skrývání nic nevyřeší.

Byl třikrát ženatý. Z prvního vztahu, s baletkou, má dcery Markétu a Magdalénu. Z druhého vztahu — s herečkou Zuzanou Bydžovskou — syna Kristiána. A tady začíná část příběhu, za niž se Etzler opakovaně veřejně kaje. Od Bydžovské odešel k Vilmě Cibulkové, s níž se oženil. Bydžovská mu to nikdy neodpustila a prosadila, aby syn Kristián s otcem přerušil kontakt. Ten kontakt nebyl nikdy obnoven. Christian je dnes dospělý muž, ale vztah s otcem zůstává na — Etzlerovými slovy — bodě mrazu. Navždy.

„Vztah se synem se neurovnal a nikdy nebude dobrej,“ přiznal Etzler. „Mám čtyři děti, ale stýkám se jen se třemi.“ To jsou věty, za nimiž se skrývá tíha, jíž se nevyhneš bez ohledu na to, kolik rolí zahraješ nebo kolik diváků tě sleduje.

Manželství s Vilmou Cibulkovou bylo chvíli pokládáno za ideální herecký pár. Skončilo nevěrou — Etzler se zaplétl s o dost mladší kolegyní Radkou Pavlovčinovou — a rozvodem v roce 2013. Šestnáct let ticha. Pak Polabí.

Dnes žije Etzler s Helenou Bartalošovou, která je o šestnáct let mladší. V roce 2018 se jim narodil syn Samuel. Etzler o něm mluví s vřelostí, které si v jiných tématech sám moc nedovoluje. Samuel je to, co ho drží v přítomnosti a nutí ho nezpomalit. Chlapec je temperamentní, aktivní, rád jezdí na kole. A šedesátiletý táta mu musí stačit.

„Šedesátiletý táta není výhra,“ říká sám Etzler s přiznáním, za nímž není sebemrskačství, ale věcnost. Ví, co to obnáší. Ví, že si nemůže dovolit být znovu nemocný, unavenou troskou. Proto ta změna životního stylu nebyla jen o hladině cukru v krvi — byla o tom, jestli bude schopen svému nejmladšímu synovi v dospělosti alespoň trochu koukat do tváře.

Česká kultura má zvláštní vztah ke svým hercům středního a staršího věku. Jsou to tváře, které si lidé asociují s určitým typem role — a pak těžko věří, že by mohli být jiní. Etzler byl po léta vnímán jako herecký typ určitého druhu muže: fyzicky větší, hlasem silný, schopný přirozené autority i přirozené komedie zároveň.

Proměna, jíž prošel v posledních dvou letech, ale ukazuje, že herec v šedesáti letech může překvapit ještě jinak než výběrem rolí. Může překvapit sám sebou.

Divadlo zůstává jeho domovem. Hraje se Simonou Stašovou, s Martinem Pechlátem, s Eliškou Balzerovou. Říká, že tam potkává bezvadné lidi a že ho to baví víc než televizní natáčení. V tom není sentimentalita. Je tam rozlišení — člověk, který strávil čtyři dekády v oboru, ví, co ho živí a co ho živí opravdu.

A pak je tu Polabí — seriál, který mu v momentě, kdy se jeho tělo vzpalovávalo z nemoci, přinesl roli šéfa policie Václava Berana. Muže se smyslem pro spravedlnost, zahradními trpaslíky na policích a seriálovou manželkou, která je v reálu jeho ex. Kdyby to napsal scenárista jako fikci, někdo by řekl, že je to příliš. Stalo se to doopravdy.

Etzler samotný to komentoval bez dramatu: „Šestnáct let jsme se neviděli, ale vůbec. Já mám svůj život, ona taky.“ A pak dodal, že se mu to líbí. Herec na place, který zažil dost, aby ho nemálo věcí nerozhodilo.

Je jeden detail z Etzlerova vyprávění o nemoci, který zůstane v paměti. Popsal, jak ho šokovalo, když zjistil, kolik cukru je přimícháno do průmyslových potravin — do šunky, do pečiva, do omáček, do věcí, u nichž by to nikdo nečekal. A jak mu bylo líto, že na staré lidi v supermarketech, kteří stáli u regálů a četli složení, vždy trochu shlížel — myslel si, že hledají ceny. Teď ví, že hledali cukr a tuky. Teď to dělá taky.

Je to malý příběh ve velkém příběhu. Ale obsahuje to, co dělá Etzlera jako veřejnou osobnost čitelnou a do jisté míry sympatickou: schopnost uznat, že se mýlil, a říct to nahlas, bez zbytečného obalování.

„Může za to nemoc. Herec Miroslav Etzler zhubl 25 kilo,“ hlásily titulky v únoru 2025. O rok a půl později váží Etzler o třicet kilogramů méně, hraje v nejsledovanějším seriálu Primy a bere syna na ryby podél Labe. To není hollywoodský příběh o triumfu. To je příběh muže, který se dostal na dno svého zdraví a rozhodl se, že od té chvíle bude jinačí.

Zda se mu to podaří udržet — to ukáže teprve čas. Ale alespoň zatím: Miroslav Etzler v šedesáti jeden vypadá lépe, pohybuje se rychleji a hraje víc než kdy dřív. A to v kultuře, která své herce často odpisuje dřív, než skutečně skončí, není málo. Je to vlastně docela hodně.

Zdroje: