Najmu si někoho, aby mě vyhodil za mě samého. Proč Japonci platí cizím lidem za podání výpovědi

Pan Iida si kleknul. Kolena se dotkla studeného betonu kancelářské podlahy, čelo se sklonilo téměř k zemi. Provedl dogeza - nejhlubší možnou japonskou poklonu, vyhrazenou pro ty nejtěžší provinění. Pak vydechl a pronesl slova, která si nacvičoval celé dny. Oznámil nadřízenému, že chce skončit.

Bylo ticho. Pak se ozvalo trhání papíru.

Šéf roztrhal jeho výpověď na kousky.

Příběh pana Iidy není v Japonsku ničím výjimečným. Je to spíš ilustrace systému, který fungoval po desetiletí a jehož pravidla jsou tak hluboce zakořeněná, že jejich porušení - tedy pouhý odchod z práce - se rovná morálnímu selhání. A právě z tohoto systému se zrodilo jedno z nejbizarnějších podnikatelských odvětví moderní doby: agentury specializující se na podávání výpovědí místo zaměstnanců, kteří to nedokážou udělat sami.

Aby bylo jasno: japonské právo je v tomto ohledu překvapivě vstřícné. Zaměstnanec může legálně skončit s pouhými dvěma týdny předem. Žádný souhlas nadřízeného není potřeba. Výpověď je jednostranný právní úkon, který zaměstnavatel nemůže odmítnout.

Jenže právo je jedna věc a japonská kancelářská kultura věc zcela jiná.

V prostředí, kde se odchod z firmy vnímá jako zrada kolektivu, kde nadřízení trhají výpovědi a kde zaměstnanci klečí na kolenou a omlouvají se za to, že si dovolili pomyslet na jiné pracovní místo, se samotné právní pravidlo stává skoro irelevantním. Lidé vědí, že mohou odejít. Ale fyzicky a psychicky to nezvládají.

Firmy, které jsou v tomto ohledu obzvláště toxické, mají v japonštině svůj název: kuro kaisha, tedy „černé firmy“. Tyto podniky jsou tak notoricky proslulé neplacenými přesčasy, šikanou a odporem k výpovědím, že japonské Ministerstvo zdravotnictví, práce a sociálních věcí začalo zveřejňovat jejich seznam, aby varoval potenciální uchazeče o zaměstnání.

Zaměstnanci těchto firem, kteří se přeci jen odhodlají podat výpověď, čelí spektru reakcí, které se pohybuje od relativně klidného přijetí přes verbální útoky a vyhrůžky až po požadavky, které by v evropském nebo americkém pracovním prostředí vyvolaly okamžitý soudní spor. Zaměstnavatelé v krajních případech po odcházejících pracovnících požadují písemnou omluvu adresovanou všem spolupracovníkům, případně veřejný proslov, v němž odcházející zaměstnanec vyjádří lítost nad svou „sobeckostí“ a „neúctou k týmu“. Jeden z dokumentovaných případů zahrnoval požadavek, aby odcházející zaměstnankyně s těžkou anémií zůstala dál pracovat - vedoucí jí na tuto žádost poradil, ať „olíže pánev“, čímž naráží na železo jako lék na nedostatek tohoto prvku v krvi. Ona tehdy přesně věděla, že potřebuje pomoc zvenčí.

V březnu 2022 vznikla v Tokiu firma Mō Muri - název v japonštině znamená přibližně „Už toho mám dost“ nebo „Tohle nejde“. Provozuje ji společnost Albatross Inc. a pro standardní zaměstnance účtuje 22 000 jenů, tedy zhruba tři a půl tisíce korun.

Za tuto sumu klient vyplní dotazník, podepíše smlouvu a předá firmě kontakt na svého zaměstnavatele. Pracovník agentury pak telefonuje přímo na personální oddělení nebo přímo nadřízenému a sdělí, že jeho zaměstnanec odchází. Veškerou administrativní komunikaci - vrácení pracovních pomůcek, vypořádání nevyčerpané dovolené, přenos povinností - vyřizuje agentura. Zaměstnanec se nemusí vrátit do kanceláře. Ve většině případů se se svým šéfem nikdy více nesetká.

Celý proces může trvat dvacet až třicet minut.

Mō Muri hlásí stoprocentní úspěšnost. Od svého vzniku do roku 2025 agentura zpracovala přes 35 000 výpovědí a přijala přes 350 000 online konzultací. Počet žádostí se pohybuje kolem 1 000 až 1 500 měsíčně - a dramaticky vzrůstá po japonských státních svátcích. Po skončení jarních prázdnin Zlatého týdne v roce 2024 obdržela Mō Muri za jediný den 174 žádostí - absolutní rekord v historii firmy.

Zlatý týden - svátky přelomem dubna a května - funguje v japonském kontextu jako nedobrovolná přestávka na rozjímání. Lidé, kteří celý rok pracují bez větší přestávky a bez prostoru si uvědomit, jak vyčerpaní jsou, najednou zažijí pět dní relativního klidu. A pak pondělní ráno přijde jako facka.

Mō Muri není jediná. Podle odhadů působí v Japonsku přes sto agentur nabízejících totožnou službu pod obecným názvem taishoku daikō sābisu - zastupující výpovědní servis. Jejich počet prudce vzrostl po roce 2017 a výrazně se zvýšil po pandemii covidu-19, která přinutila miliony Japonců pracovat z domova a konfrontovat se s tím, jak jejich pracovní život ve skutečnosti vypadá.

Průzkum japonské pracovní informační platformy Mynavi z roku 2024 ukázal, že každý šestý japonský zaměstnanec, který v posledních dvanácti měsících změnil zaměstnání, využil k výpovědi agenturu nebo zprostředkovatele. Mezi zaměstnanci ve věku dvaceti let to bylo téměř 19 procent. Výzkum agentury Tokyo Shoko Research z poloviny roku 2025, který zahrnoval přes 6 600 firem, odhalil, že 7,2 procenta z nich již zažilo výpověď zprostředkovanou agenturou - u velkých podniků to bylo 15,7 procenta, tedy každý šestý zaměstnavatel.

Nejčastěji zastoupeni jsou zaměstnanci v maloobchodě, pojišťovnictví, finančních službách a v oblasti informačních technologií. Téměř třetina klientů Mō Muri pochází z řad nových absolventů, kteří nastoupili do práce krátce předtím.

Hlavní důvod pro využití agentury: ve 40,7 procentech případů firma odmítala přijmout výpověď. Dalších 32 procent lidí uvedlo, že pracovalo v prostředí, kde ani nedokázali nahlas říci, že chtějí skončit.

Aby bylo možné pochopit, proč výpovědní agentury vůbec existují, je nutné pochopit, jak japonský pracovní systém fungoval a do velké míry stále funguje.

Po druhé světové válce se v Japonsku etabloval model šúšin koyó - doživotního zaměstnání. Zaměstnanec nastoupil do firmy po škole, stoupal po kariérním žebříčku předvídatelným tempem určeným délkou odpracovaných let a s firmou zůstal až do důchodu. Na oplátku mu firma nabídla jistotu, sociální identitu a ochranu v případě ekonomických výkyvů.

Tento model fungoval jako implicitní společenská smlouva. Výpověď z vlastní vůle nebyla jen pracovní záležitost - byl to signál loajální nedůvěryhodnosti, způsob, jak říct, že jste se vzdali svých závazků. Přechod ke konkurenci byl morálním selháním, ne kariérním rozhodnutím. Celá japonská kultura pracovního prostředí se kolem tohoto předpokladu organizovala po několik generací: styl vedení, způsob přiznávání povýšení, sociální dynamika v kanceláři, i jazyk, ve kterém se o práci mluví.

Zbytkem tohoto světa je i praktika shuushoku katsudou neboli shuukatsu - masivního, vysoce ritualizovaného lovu práce, který studenti japonských univerzit absolvují ještě před dokončením studia. Celé ročníky nastupují do prvního zaměstnání přibližně ve stejný čas, ve stejných černých oblecích, po absolvování stejných formalizovaných pohovorů. Přejít pak do jiné firmy po půl roce je - z pohledu staré kultury - téměř skandální.

Jenže tento model se pomalu, ale jistě rozpadá. Více než 30 procent japonských absolventů dnes opustí své první zaměstnání do tří let - číslo, které by bylo ještě v devadesátých letech nepředstavitelné. Japonské ministerstvo zdravotnictví, práce a sociálních věcí uvádí, že v roce 2024 změnilo práci 3,3 milionu lidí, ale změnit ji chtělo přes 10 milionů. Rozdíl 6,7 milionu lidí představuje zaměstnance uvězněné v práci, z níž chcou odejít, ale nedokážou nebo se neodvažují.

Japonský pracovní svět je plný jevů, které v evropském kontextu působí nevysvětlitelně - a právě tyto jevy vysvětlují, proč je v Japonsku tak těžké říci šéfovi „odcházím“.

Inemuri - doslova „spánek při přítomnosti“ - je japonský termín pro zdřímnutí při práci nebo na veřejnosti. Zatímco v České republice by usnout na poradě znamenalo okamžité pohoršení, v Japonsku může inemuri posílit vaši reputaci. Signalizuje totiž, že jste tak tvrdě pracovali, že vaše tělo jednoduše nemůže dál. Je to viditelný důkaz nasazení. Kolega, který spí vsedě u stolu, nebývá probuzen - je respektován.

Nadřízení tradičně hodnotí výkon zaměstnanců ne výsledky, ale face-time - fyzickou přítomností v kanceláři. Odejít dříve než šéf bylo po generace vnímáno jako nedostatek pracovní morálky. Přesčasy nejsou jen ekonomickou nutností - jsou sociálním rituálem skupinové sounáležitosti. Kdo odchází v pět, nesdílí hodnoty týmu.

Z tohoto myšlenkového rámce vyrůstá i jev zvaný karoshi - smrt z přepracovanosti. Japonsko tento termín zavedlo do slovníku v sedmdesátých letech a od té doby se jím označují úmrtí způsobená infarkty, mozkovými příhodami nebo sebevraždami v důsledku nadměrné pracovní zátěže. Japonská vláda ve svých pravidelných zprávách uvádí stovky těchto případů ročně; v roce 2022 bylo se sebevraždami z přepracování - karojisatsu - spojeno téměř tři tisíce úmrtí.

Jeden ze slavných případů se týkal Matsuri Takahashiové, čtyřiadvacetileté zaměstnankyně největší japonské reklamní agentury Dentsu Inc., která o Vánocích 2015 vyskočila z okna firemní ubytovny. V předcházejícím měsíci odpracovala přes sto hodin přesčasů. Její vedoucí ji prý instruoval, aby přesčasy nevykazovala přesně, aby firma nevypadala špatně. Její případ vyvolal celonárodní debatu a přispěl k přijetí zákona o reformě pracovního stylu v roce 2018. Přesto japonská inspekce práce každoročně eviduje stovky dalších podobných případů.

Reakce zaměstnavatelů na výpovědní agentury jsou pestré a leccos o japonské podnikové kultuře vypovídají.

Většina firem novou zprávu přijme bez větších problémů a společně s agenturou doladí administrativní detaily. Někteří zaměstnavatelé reagují s překvapením a ptají se, zda mohou mluvit přímo s odcházejícím zaměstnancem - agentura takovéto žádosti zdvořile odmítá. Pan Tanimoto z Mō Muri popisuje, jak jeho pracovníci při jednom hovoru pracovníkovi agentury opravdu důkladně ověřovali, zda jsou uniformy před vrácením vyčištěny podle předpisů.

Pak jsou ale zaměstnavatelé, kteří reagují agresivně. Část z nich agentuře vyhrožuje, hrozí fyzickou návštěvou kanceláře nebo odmítá jakoukoliv komunikaci. V takových případech agentura přechází na písemnou formu - doporučený dopis nebo e-mail. Zaměstnavatel může telefonát odmítnout, ale výpovědi se nevyhne.

Existují i požadavky, které agentuře nestojí ani za vyjednávání, protože jsou jednoduše nezákonné: žádosti o písemnou omluvu adresovanou všem kolegům, požadavky na veřejná prohlášení o lítosti, pokusy přinutit zaměstnance k dalšímu pracovnímu výkonu i poté, co právně závaznou výpověď podal, nebo výzvy, aby odcházející zaměstnanec osobně vyhledal každého z členů svého týmu a omluvil se mu.

Firma Mō Muri v jednom případě podala v zastoupení 45 výpovědí z jedné firmy najednou - a to ve stejný den. Šéf té firmy se pak rozhodl obrátit na agenturu se stížností. Agentura ho odkázala na právníka.

Klíčová právní otázka, která kolem výpovědních agentur visí, se týká hranic jejich pravomocí. Japonský zákon o advokacii zakazuje právní zastupování bez licence. Výpovědní agentury - pokud nejsou provozovány advokáty nebo odborovými svazy - smějí zaměstnavateli pouze sdělit záměr zaměstnance odejít, odpovídat na otázky a zprostředkovat administrativu. Nesmějí ale vyjednávat o mzdových nárocích, neproplacených přesčasech nebo o podmínkách odchodu - to by překračovalo hranici do nelegálního právního zastupování.

Většina agentur proto spolupracuje s advokáty nebo s odborovými svazy, jejichž členové mají jiné zákonné oprávnění. Tyto rozdíly bývají zákazníkům vysvětleny při prvotní konzultaci. Právníci se pak zapojují v případě sporů - například pokud firma odmítá vyplatit nevyčerpanou dovolenou nebo pokud hrozí žalobou.

Agentura Mō Muri se pyšní stoprocentní úspěšností, což v praxi znamená, že v žádném z tisíců případů se jí nepodařilo výpověď podat. Japonský zákoník práce totiž zaměstnanci dává právo skončit s předem danou lhůtou bez souhlasu zaměstnavatele - a toto právo nelze smluvně omezit. I kdyby zaměstnavatel odmítal komunikovat, výpověď je platná od okamžiku jejího doručení. Fyzická přítomnost v práci po uplynutí výpovědní lhůty není právní povinností.

Klíčovým faktorem celého fenoménu je generační zlom. Průzkumy opakovaně ukazují, že nejčastějšími uživateli výpovědních agentur jsou lidé ve věku dvaceti let, kteří pracují v malých a středních firmách. Jsou to zaměstnanci, kteří vyrůstali v době, kdy doživotní zaměstnání přestávalo být samozřejmostí, kdy internet přinesl znalost pracovních podmínek v zahraničí a kdy pandemie ukázala, že práce z domova není podfuk, ale reálná možnost.

Tato generace jinak vnímá vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Loajalita pro ni není slepá a bezpodmínečná - je podmíněna tím, zda firma skutečně plní své sliby. Téměř třetina japonských absolventů dnes opustí první zaměstnání do tří let, protože zjistí, že pracovní podmínky neodpovídají tomu, co jim bylo slíbeno při náboru.

Zároveň je to generace s nižší tolerancí k přímé konfrontaci - a tady tkví jedna z klíčových napětí. Japonská kultura jako celek klade důraz na harmonii a vyhýbání se přímému střetu. Mladší Japonci tuto hodnotu v mnohém sdílejí, ale její výsledek je paradoxní: místo aby šli za šéfem a konfrontaci zvládli, raději zaplatí tři a půl tisíce korun za to, aby to udělal někdo jiný.

Pan Ryo Nitta, ředitel výzkumného institutu pro inovace v pracovním stylu, ve svých komentářích pro média opakovaně zdůrazňuje, že odchod z firmy je v japonské kultuře chápán jako forma zrady. Stud, který toto vědomí vyvolává, je pro mnohé tak silný, že paralyzuje jakoukoli akci. Výpovědní agentura nenabízí zbabělost - nabízí cestu z paralýzy.

Výpovědní agentury nejsou jediným odvětvím, které v Japonsku vzniklo jako reakce na neschopnost říkat obtížné věci přímo. Existují totiž i shazai daikō sābisu - agentury specializující se na omluvy v zastoupení. Za cenu odpovídající jednomu až třem tisícům korun pošlou reprezentanta, který se osobně omluví za klienta - partnerovi za zapomenuté výročí, sousedovi za hluk, obchodnímu partnerovi za zpoždění zakázky.

Tyto agentury existují proto, že v japonské kultuře nesprávně provedená omluva může situaci ještě zhoršit. Špatný tón, nesprávné gesto, nižší poklon, než jaký situace vyžaduje - to vše může být interpretováno jako nedostatečná lítost. Profesionální omlouvač zná hierarchii gest, umí provést dogeza přesně tak hlubokou, jak je zapotřebí, a ví, která slova v jakém kontextu fungují.

Tato vrstvení zprostředkovaných vztahů - agentury na výpovědi, agentury na omluvy, agentury na omluvy za výpovědi - vykresluje obraz kultury, v níž je sociální komunikace tak ritualizovaná a tak potenciálně nebezpečná, že se od ní lidé raději odkupují. Není to slabost - je to racionální odpověď na systém, jehož nároky jsou extrémní a jehož sankce za jejich nesplnění jsou velmi reálné.

Shinji Tanimoto, šéf firmy Mō Muri, opakovaně říká totéž co provozní manažerka Shiori Kawamata: doufají, že jejich firma jednou přestane být potřebná. Není to jen mediální obratnost. Je to upřímné přiznání, že to, co dělají, je odpověď na selhání systému, ne jeho přirozená součást.

„Bylo by nejlepší, kdyby si lidé dokázali říct šéfovi sami. Ale ze zpráv našich klientů se zdá, že to hned tak nepřijde,“ říká Tanimoto. Firma v tuto chvíli nabízí i padesátiprocentní slevu těm, kteří se na ni obracejí podruhé - cynický, ale upřímný komentář k tomu, jak systematický problém řeší.

Paradox je zřejmý. Výpovědní agentury existují, protože pracovní kultura je toxická. Zároveň tím, že ji existencí ulehčí - umožní lidem z toxických pracovišť odcházet rychleji a méně traumaticky - vlastně tlačí na zaměstnavatele, aby se změnili. Firmy, z nichž lidé masově odcházejí přes agentury, jsou v japonském veřejném prostoru označovány za kuro kaisha - a toto označení má pro ně měřitelné důsledky v podobě problémů s náborem nových zaměstnanců.

V zemi, kde jedna vládní zpráva hovoří o deseti milionech lidí, kteří chtějí změnit práci, ale nedokážou to, jsou tři a půl tisíce za telefonát možná tou nejsmysluplnější investicí do psychického zdraví, jakou japonský trh nabídl.

Poznámka: Pokud vy nebo někdo ve vašem okolí prožíváte pracovní krizi nebo závažné psychické obtíže spojené s pracovním prostředím, obraťte se na odbornou pomoc nebo krizovou linku.