Článek
Naší dceři je sice teprve osm let, ale už teď nám ukazuje, jak moc se dnešní svět liší od toho, ve kterém jsme vyrůstali my. Když si představím, jak jsme jako děti celé odpoledne běhaly venku, hrály si s kamarády a vymýšlely vlastní hry, aniž bychom potřebovaly jakékoli obrazovky, skoro tomu nechci věřit. Dnešní děti jsou však jiné. Naše dcera se neumí zabavit sama, pokud nemá v ruce mobil nebo zapnutou televizi. Jakmile obrazovka zhasne, ztratí se. Neví, co dál. Stojí tam s prázdným výrazem a vyžaduje neustálou pozornost.
Když jí nabídneme, aby si hrála sama, brzy se začne nudit a volá nás zpátky. Často také fňuká, že nemá kamarády, a přitom, když dostane příležitost jít ven a setkat se s ostatními dětmi, raději zůstává doma. Nedávno ji kamarádka pozvala na přespání. Jen co jsme to zmínili, její obličej se stáhl obavami a ticho bylo zlověstné. Strach z tmy ji naprosto paralyzoval. „Nechci tam jít, budu se bát,“ zašeptala tiše a už se neodvážila o tom dál mluvit.
Jako rodiče jsme byli smutní. Ne proto, že nechce přespat u kamarádky, ale protože jsme věděli, že tím ztrácí něco důležitého. Něco, co nenajde v žádném mobilu ani v žádné pohádce na obrazovce. Ztrácí šanci prožít opravdová dětská přátelství, cítit společná dobrodružství, legraci, ale i malé strasti, které patří k vyrůstání.
Když jsme se jí snažili vysvětlit, jak důležité jsou zážitky s kamarády, koukala na nás trochu jako na blázny. Nechápala, jak na to má přijít, když jí to tolik stojí sil. A když jsme přestali dávat neustálou pozornost a neukolébávali ji nějakou zábavou, najednou jako by zmizela. Jako by se ztratila ve vlastní hlavě a nevěděla, co dál. V tu chvíli se ozvalo fňukání, nářek, často i vztek.
Dostat ji ven byl neustálý boj. Každý den jsme museli najít způsob, jak ji přesvědčit, že to bude fajn, že venku na ni čeká zábava a kamarádi. Ale jakmile se venku objevila, začala všechno kolem hodnotit jako „hnusný“ nebo „nudný“, a my jsme se báli, že po pár minutách zase půjde domů. Opak byl ale pravdou. Po chvíli, co se venkovnímu světu poddala, už nechtěla jít zpátky. Bylo pak těžké jí vysvětlit, že čas se pomalu blíží a že se domů vrátit musí.
Je to zvláštní paradox – venku je nešťastná, protože to není její svět, který zná a ve kterém se cítí bezpečně. Doma je zase nešťastná, protože se cítí osamělá a uvězněná obrazovkami. A my jako rodiče stojíme někde uprostřed a snažíme se jí pomoci, ale často to připomíná plavbu proti proudu.
Někdy sedíme u večeře a ona tiše prohodí, že by chtěla mít kamarády. A my víme, že ano – ale jak je získat, když se jich bojí, když se příležitostem vyhýbá? Její svět je plný obav, které jí brání zkusit něco nového. Strach z tmy není jediné, co ji svazuje. Je to i strach z neznámého, z toho, že nebude přijata, že nezapadne, že ji ostatní odmítnou.
Někdy nás to bolí. Vidět dítě, které by mělo být plné energie, smíchu a objevování, jak se ztrácí v pocitech strachu a závislosti na obrazovkách, jež jí sice poskytují bezpečí, ale zároveň ji oddělují od reálného světa. Máme pocit, že se s ní utápíme v nové době, ve které jsou děti méně samostatné a více zranitelné než kdy dřív.
Někdy si přeji, aby stačilo jen jedno slovo, jeden dotek nebo jedno povzbuzení, které by jí pomohlo vystoupit z toho stínu a objevit radost v obyčejných věcech. Ale zatím je to dlouhá cesta. Každý den je to trochu boj, trochu nepochopení, trochu naděje, že jednou přijde ten moment, kdy se rozsvítí.
Naše dcera je dítě své doby. S mnoha výzvami, které jsme si my jako rodiče před lety ani nedokázali představit. Ale přesto ji milujeme takovou, jaká je, i když někdy neumí být sama sebou. A doufáme, že jednou najde ten svůj svět – svět bez strachu, plný opravdových přátel a opravdových zážitků.