Sandra Nováková: Herečka, která vždy našla cestu zpět

Sandra Nováková patří jednoznačně do druhé skupiny. Začínala jako dítě v legendárním seriálu, v dospělosti psala scénáře, vdávala se před kamerou v kině a loni nastoupila do jednoho z nejsledovanějších českých seriálů v roli, která jí přinesla záplavu nadšení i kritiky najednou. Ve svých čtyřiačtyřiceti letech je živoucím důkazem, že v herectví lze stále překvapovat - sebe i ostatní.

Je těžké si představit, co to znamená být slavný ve dvanácti letech. Nemít ještě vyrostlé zuby a přitom vás poznávají cizí lidé na ulici. Sandra Nováková tuto zkušenost zná velmi dobře. Narodila se 15. dubna 1982 v Praze a do světa zábavy vstoupila vlastně dřív, než vůbec stihla pochopit, co ten svět obnáší. V Dismanově rozhlasovém souboru zpívala od útlého dětství. V osmi letech se poprvé postavila před televizní kameru.

Zlomovým rokem byl 1994, kdy se spolu se svým bratrem Adamem Novákem stala jednou z tváří seriálu Bylo nás pět - adaptace slavné předlohy Karla Poláčka. Seriál tehdy sledovaly celé rodiny, postavy Evičky a jejích sourozenců se staly součástí kolektivní paměti generace. Hrát v takovém projektu jako dítě je dvojsečné: přináší to slávu, ale zároveň to může na celý život svázat tvůrcovu identitu s jedinou rolí. Sandra se tohoto pasti postupně vymanila, i když cesta trvala léta.

Paralelně s natáčením chodila do školy a po základní škole nastoupila na Pražskou konzervatoř, kde absolvovala hudebně-dramatický obor. Herecká škola v jejím případě nebyla nutností - talent byl zřejmý od začátku - ale výuka jí dala to, co improvizace nedokáže: řemeslo, disciplínu a schopnost pracovat metodicky. Tyhle základy se pak v pozdějších letech mnohokrát ukázaly jako cenné.

Přechod od dětské hvězdy k dospělé herečce bývá v hereckém světě jednou z nejnebezpečnějších pasáží. Mnoho talentů tento přechod nezvládne. Sandra Nováková ho zvládla - ne snadno a ne hladce, ale zvládla ho.

Devadesátá léta a počátek nultých let pro ni znamenala sbírání různorodých zkušeností. Menší televizní role, hostování v divadlech - Divadle pod Palmovkou, Divadle Rokoko, A Studiu Rubín - a neustálé hledání té pravé příležitosti. Divadlu se nikdy nevzdala, ale věnovala se mu jako herečka na volné noze, bez pevného zázemí repertoárového souboru. Nabídky z televize a filmu prostě převažovaly.

V roce 2000 si zahrála v Kytici Františka Vláčila - přesněji v televizní adaptaci Erbena v povídce Štědrý večer. O pět let později přišla role sestřičky Gábiny Šímové v seriálu Ordinace v růžové zahradě, který ji vrátil na televizní obrazovky v pravidelném rytmu. Populární nemocniční seriál jí dal stabilitu a stálou diváckou základnu, byť roli nakonec opakovala i v navazujícím druhém dílu.

Ale klíčová chvíle přišla v roce 2007 s filmem Pusinky režiséra Karin Babinské. Komedie o čtyřech kamarádkách jela v kinech a recenzenti i diváci si Sandry Novákové v roli Karolíny všimli. Byl to zlom: od dítěte z Bylo nás pět k dospělé herečce, která unese hlavní filmovou roli. O dva roky později ji čekal další výrazný titul - válečné drama Protektor, jedno z nejambicióznějších českých filmů té dekády.

Ani tehdy ale cesta nebyla přímočará. Sandra Nováková pracovala s přestávkami jako barmanka v rodinné kavárně, rok strávila ve Velké Británii jako au pair. Tohle nejsou detaily, které by většina hereček ochotně sdílela, ale ukazují, jak reálně funguje česká filmová branže: i lidé se zavedeným jménem musí někdy hledat jiné zdroje příjmů, protože práce před kamerou nepřichází nikdy přesně tehdy, kdy ji potřebujete.

Existuje předsudek, že herci jsou pasivní interpret cizích slov. Sandra Nováková tento předsudek rozbila se značnou elegancí. V určitém okamžiku přestala čekat na scénáře, které by ji zcela oslovily, a začala sama psát.

Spolupráce s partnerem, režisérem Vojtěchem Moravcem, přinesla v roce 2021 film Matky - komedii o mateřství, přátelství a všem, co se mezi ženami v určitém životním věku odehrává. Sandra nejen hrála jednu z hlavních rolí, ale na scénáři se aktivně podílela. Ve filmu si zahrál i její tehdy šestiletý syn Mikuláš. Po boku Hany Vágnerové, Petry Hřebíčkové a Gabriely Marcinkové vznikla komedie, která v kinech přilákala téměř tři sta tisíc diváků - číslo, o němž může většina českých filmů jen snít.

Úspěch Matek posílil dvojici k dalšímu projektu. Tentokrát se inspirovali přímo svým vlastním životem. Lockdownové období pandemie přineslo mnoha párům víc konfliktů, a tato zkušenost se stala zárodkem scénáře Hádkovi. Jak Sandra sama přiznala, psaní příběhu o hádající se rodině pro ně fungovalo terapeuticky - jako způsob, jak si vyříkat věci jinak než v přímé konfrontaci. Film s Jakubem Prachařem, Hynkem Čermákem a Jitkou Čvančarovou měl premiéru v červnu 2022, a to doslova - Sandra Nováková a Vojtěch Moravec si toho dne řekli ano v kině Lucerna před zahájením projekce. Premiéra a svatba v jeden den: málokdo si dokáže takto propojit pracovní a soukromý život.

Jako scenáristka si Nováková vybudovala vlastní hlas. Recenzenti Hádkových chválili zejména precizně napsané dialogy, které vycházely z přesné znalosti toho, jak lidé - zejména lidé v rodinném konfliktu - skutečně mluví. To není samozřejmé. Hodně filmů trpí tím, že postavy říkají věci příliš krásně nebo příliš jasně. Skutečné hádky jsou koktavé, opakují se, chodí dokola. Nováková tuhle realitu uměla přetavit do funkčního dramatického tvaru.

V srpnu 2025 nastala v kariéře Sandry Novákové nová kapitola. Do populárního seriálu Ulice nastoupila jako Adriana Pešková - postava s komplikovanou minulostí, která se po letech stráveným v Austrálii vrátila domů. Přeobsazení v zavedeném seriálu je vždy riskantní. Diváci si přirostou k srdci konkrétní tváři a každá náhrada je vítána s nedůvěrou. Sandřiny předchůdkyně v roli Adriany - Dominika Kadlčková a Šárka Krausová - zanechaly výrazné stopy.

Kritika nepřišla pomalu. Jakmile se na obrazovce objevila, sociální sítě se zaplnily komentáři - od nadšeného přijetí až po výzvy k návratu předchůdkyně. Sandra Nováková reagovala snad jediným způsobem, který má smysl: hrála dál. Neskrývala se, nevydávala prohlášení, nezaplňovala Instagram sebelítostí. V rozhovorech mluvila otevřeně o tom, že přeobsazení zkušenými herci není snadné, ale že svou práci miluje a dělá ji naplno.

Scenáristé jí mezitím připravili silnou dějovou linku. Adriana se stala terčem stalkera, který jí zasílal výhrůžné e-maily a kompromitující fotografie z dávné minulosti. Napětí gradovalo měsíce, diváci spekulovali a záhada se táhla až do jara 2026. Nováková v rozhovorech přiznala, že tato zápletka pro ni nebyla čistě fiktivní - v minulosti sama zažila nepříjemné zkušenosti s obtěžováním po skončení vztahu, záhadné zprávy a tiché telefonáty.

S člověkem to opravdu hodně zamává, jde to opravdu na dřeň, popsala herečka, a bylo zjevné, že při natáčení čerpala z autentické vzpomínky na nepříjemný pocit sledovanosti. V květnu 2026 byl stalker konečně odhalen, Adriana dostala prostor pro konfrontaci, a záběr, v němž Nováková pachateli vlepila řádnou facku, se okamžitě stal tématem diskusí na sociálních sítích. Diváci ocenili, že facka nevypadala jako nacvičené filmové gesto, ale jako skutečné ulehčení po týdnech napětí.

Česká herectví kultura tradičně trochu hierarchizuje: kinofilm je vznešenější, seriál pragmatičtější. Někteří herci se bojí seriálových rolí, protože je uvězní v jednom charakteru na roky. Sandra Nováková tuto dichotomii odmítá. Střídá oboje s přehledem a nepůsobí dojmem, že by jeden formát upřednostňovala před druhým.

Mezi seriálovými rolemi nechybí lékařské prostředí - v Modrém kódu a Sestřičkách si zahrála doktorku Sašu Růžičkovou - ale také kriminální žánr: v roce 2023 se jako komisařka Alice Jirásková objevila hned ve dvou sériích, v Pod hladinou a Na vlnách Jadranu. Každá role přináší jiný typ výzvy, jiný slovník, jiný rytmus. Herci, kteří takto rotují, málokdy ztuhnou.

Paralelně s hereckou prací Sandra Nováková udržovala i jiné kulturní aktivity. V Malostranské besedě uváděla vlastní pořad Barování, v němž se setkávala s hosty u baru. S herečkou Petrou Nesvačilovou provozovala šansonovo-jazzové večery. Tyto projekty nevznikaly z nutnosti vydělat peníze, ale z potřeby dělat věci vlastním způsobem, bez tlaku producenta nebo redakce.

Sandra Nováková v mnohém reprezentuje typ umělce, který je v českém prostředí vzácný: nestojí pasivně a nečeká na příležitosti, ale aktivně je vytváří. Psaní scénářů je jeden projev; volba různorodých rolí je druhý; otevřenost vůči veřejnosti ohledně vlastních zkušeností je třetí.

Tato otevřenost není samoúčelná. Když mluvila o obtěžování ze strany bývalého partnera, nedělala to proto, aby vzbudila sympatie. Šlo o propojení osobní zkušenosti s tím, co hraje - a tím pádem o hlubší pochopení toho, co postava prochází. Herci, kteří dokáží takto čerpat z vlastního života a zároveň si zachovat profesionální distanc, jsou těžce dostupná kombinace.

Rovněž vztah, který vybudovala s manželem Vojtěchem Moravcem, je v hereckém světě neobvyklý svou mírou tvůrčí provázanosti. Mnoho párů, kde oba pracují v kreativní branži, naráží na problémy se soupeřením nebo odlišnými uměleckými vkusy. Nováková a Moravec zdá se nalezli rovnováhu: ona píše a hraje, on režíruje, a výsledkem jsou filmy, v nichž jsou patrné oba jejich rukopisy zároveň. Hádkovi nejsou film jednoho tvůrce. Jsou filmem dvou lidí, kteří se dobře znají a umí to přetavit do dialogů.

Čas je v herectví kruelnější na ženy než na muže. Herci se stávají charakterními typy a hrají do osmdesáti. Herečky po čtyřicítce v mnoha systémech dostávají méně příležitostí, méně zajímavé role, méně prostoru. Česká scéna má v tomhle své specifika - seriálová produkce dává ženám středního věku víc prostoru než kinematografie - ale princip platí všude.

Sandra Nováková se zdá být vůči tomuto riziku imunní, a to ne shodou okolností. Kombinace herecké práce se scenáristickou činností ji staví do pozice, kdy není odkázána jen na to, co jí někdo nabídne. Může si roli, alespoň do určité míry, vytvořit sama. Tohle je v českém kontextu vzácná schopnost, a ještě vzácnější ochota ji využívat.

Role Adriany v Ulici, navzdory počáteční vlně kritiky, jí dala příležitost dlouhodobě budovat postavu a ukazovat její různé polohy. Stalkerská linka seriálu vyžadovala rozsah od paranoidního strachu přes detektivní pátrání až po katarzní konfrontaci. Herečky, které zvládnou takový emoční rozsah v každodenním seriálovém rytmu, kde se natáčí rychle a prostoru na přípravu není mnoho, jsou v branži ceněné. A právě tohle je disciplína, na níž Sandra Nováková pracuje celý život - od doby, kdy jako dvanáctiletá stála před kamerou jako Evička a nechtěla zklamat celou Českou republiku.

Nestalo se to. A nezdá se, že by se to stát mělo.

Zdroje: