Tajný život stromů: kniha, která naučila miliony lidí milovat les - a rozzuřila stovky vědců

Představte si buk, který stojí uprostřed lesa už přes čtyři sta let. Kolem něj rostou jeho vlastní potomci, mladé stromky vyklíčené z jeho semen, a on jim - podle jedné z nejčtenějších přírodovědných knih posledních deseti let - posílá pod zemí cukr, aby přežily i ve stínu jeho koruny. Zní to jako pohádka o starém dobrém dědečkovi, který se stará o vnoučata. Přesně tímto obrazem otevírá německý lesník Peter Wohlleben svou knihu Tajný život stromů, dílo, které z něj během několika let udělalo jednu z nejvlivnějších a zároveň nejkontroverznějších postav současné popularizace vědy.

Kniha vyšla v Německu v roce 2015 pod názvem Das geheime Leben der Bäume a stala se fenoménem, jaký si žádný nakladatel netroufl čekat u knihy o dřevu, kůře a fotosyntéze. Jen v německy mluvících zemích se jí prodalo přes 1,6 milionu výtisků, byla přeložena do více než 46 jazyků a v roce 2020 podle ní vznikl i celovečerní dokumentární film. Český překlad Magdaleny Havlové vyšel v nakladatelství Kazda a rychle se zařadil mezi domácí bestsellery v kategorii naučné literatury.

Lesník, který přestal vidět dřevo

Wohllebenův příběh sám o sobě zní jako dobře vystavěný narativní oblouk. Přes dvacet let pracoval jako úředník státní lesní správy v Německu, tedy v systému, který les především těží a spravuje jako obnovitelnou surovinu. Bod obratu prý přišel ve chvíli, kdy si všiml, jak turisté procházející jeho revírem reagují na staré, pokroucené a „neužitečné“ stromy s mnohem větším respektem než on sám. Začal si všímat detailů, kterým dřív nevěnoval pozornost - a postupně došel k přesvědčení, že les není jen „produkční jednotka“, ale komplexní společenství vzájemně provázaných bytostí.

Dnes vede vlastní Lesní akademii v německém regionu Eifel, prosazuje šetrné a přírodě blízké lesní hospodaření a snaží se o návrat pralesů do částí Evropy, odkud dávno zmizely. Jeho aktivismus je nedílnou součástí toho, proč kniha rezonuje tak silně - nejde jen o soubor faktů, ale o osobní vyznání člověka, který během kariéry radikálně přehodnotil vlastní vztah k profesi.

O čem kniha vlastně je

Tajný život stromů je rozdělena do krátkých, čtivých kapitol, z nichž každá se věnuje jednomu aspektu skrytého fungování lesa - stromy si podle autora vzájemně pomáhají, vyměňují si živiny prostřednictvím podzemních sítí, rozpoznávají své příbuzné, plánují rozmnožování tak, aby přechytračily hladová divoká prasata, a dokonce si „pamatují“ minulé události, jako jsou období sucha. Wohlleben popisuje, jak duby při napadení hmyzem vypouštějí do vzduchu vonné látky, kterými varují sousední stromy, a jak si smrk chrání větve před sesutím sněhu tím, že roste do charakteristického trojúhelníkového tvaru.

Ústředním pojmem, o který se velká část knihy opírá, je takzvaný „wood wide web“ - rozsáhlá síť mykorhizních hub, které propojují kořeny jednotlivých stromů do jednoho podzemního organismu. Tento jev sám o sobě není Wohllebenův vynález; jde o výzkum, kterému se od devadesátých let věnuje kanadská lesní ekoložka Suzanne Simard z University of British Columbia, jejíž práce dala vzniknout celému vědeckému směru zkoumajícímu komunikaci mezi rostlinami prostřednictvím hub. Anglické vydání knihy dokonce obsahuje vděčný doslov přímo od Simard, což dodává textu punc vědecké legitimity, kterou německá verze v očích kritiků citelně postrádala.

Nejde přitom o suchý výčet biologických mechanismů. Wohlleben píše s otevřenou emocí - staré stromy jsou v jeho podání „přátelé“, nemocné jedince zdravější sousedé „litují“ a živí je cukrem, mladé buky pod korunou matky „trpělivě čekají“ na svou příležitost růst. Právě tento tón, kombinace popularizace vědy a téměř pohádkového vyprávění, je zároveň důvodem obrovského úspěchu knihy i příčinou ostré vědecké kontroverze, která se kolem ní strhla.

Když se lesníci vzbouřili

Zatímco čtenářská obec knihu přijala s nadšením, které hraničilo s objevením nového náboženství přírody, reakce odborné lesnické a biologické obce byla v Německu podstatně chladnější. V roce 2017 sepsali dva němečtí vědci petici s výmluvným názvem „Auch im Wald: Fakten statt Märchen, Wissenschaft statt Wohlleben“ - tedy zhruba „I v lese chceme fakta místo pohádek, vědu místo Wohllebena“. Petice, kterou nakonec podepsalo přes 4 500 lidí, označila knihu za „konglomerát polopravd, zaujatých soudů a zbožných přání, vycházející z velmi selektivních a nereprezentativních zdrojů informací“.

Christian Ammer, profesor lesnictví na univerzitě v německém Göttingenu, se ke knize vyjádřil nekompromisně: podle něj kniha u nezasvěceného čtenáře vyvolává dojem, že jde o vědecky ověřená fakta, což podle něj naprostá většina německých lesnických vědců včetně jeho samotného vnímá jako zásadní problém - kniha se totiž tváří jako populárně-naučná literatura, ale ve skutečnosti touto kategorií není. Podobně kriticky se vyjádřila i řada anglosaských recenzentů poté, co kniha vyšla v angličtině pod názvem The Hidden Life of Trees.

Jedním z nejcitovanějších příkladů sporné interpretace je pasáž, ve které Wohlleben popisuje výzkum švýcarského Federálního institutu pro les, sníh a krajinu, jenž zaznamenal ultrazvukové vibrace uvnitř kmenů stromů ve chvíli, kdy se přeruší proudění vody mezi kořeny a listy. Samotní vědci tento jev popsali jako čistě mechanickou záležitost bez zjevného hlubšího významu. Wohlleben ovšem tuto interpretaci posunul o krok dál a napsal, že si dovede představit, že jde o „křik žízně“, kterým strom varuje své sousedy před nedostatkem vody - úvahu, kterou sami autoři studie nikdy nevyslovili a se kterou se ani neztotožnili.

Podobně sporná je i často citovaná anekdota o starém pařezu obklopeném mladými buky, kterou Wohlleben používá jako důkaz mezistromové „přátelství“ a vzájemné péče. Kritici upozorňují, že bukové stromy se dokážou rozmnožovat i vegetativně, tedy klonováním z kořenového systému - což znamená, že „starý pařez“ a stromy kolem něj nemusí být oddělenými jedinci, kteří si navzájem pomáhají ze soucitu, ale ve skutečnosti jde nezřídka o jediný organismus s mnoha kmeny, geneticky identický sám se sebou. Fakt, že autor tuto alternativní a podstatně méně dramatickou možnost v knize nezmiňuje, považují recenzenti za závažné opomenutí.

Antropomorfizace jako dvojsečná zbraň

Jádrem celého sporu je otázka, do jaké míry je legitimní připisovat rostlinám lidské vlastnosti, aby byly pro širokou veřejnost srozumitelnější a přitažlivější. Recenzentka a bioložka Erin Zimmerman ve své kritice upozornila, že Wohlleben v knize tvrdí, že se hranice mezi rostlinou a živočichem je vlastně „libovolná“ - postoj, který podle ní neodpovídá současnému stavu botanického výzkumu a pro který autor nenabízí přesvědčivé důkazy. Zimmerman rovněž poukázala na to, že Wohlleben spekuluje o existenci jakéhosi „stromového mozku“ umístěného v kořenech, přičemž jako důkaz cituje pouze názor jednoho konkrétního výzkumníka z univerzity v Bonnu.

Podobně kriticky se vyjádřila i vědkyně a spisovatelka Sharon Kingsland v recenzi pro Bulletin of the Ecological Society of America, která knihu popsala jako text zaměřený spíše na vyvolání emocionální reakce u čtenářů než na přesné zprostředkování vědeckého poznání. Zajímavé je, že sám Wohlleben se v jednom z rozhovorů na otázku, zda antropomorfizace stromů nepředstavuje riziko zkreslení, vyjádřil stroze: „Ne pro stromy.“ Odpověď, kterou lze číst buď jako výraz upřímného přesvědčení o tom, že jde spíš o formu vyjádření než o zavádějící tvrzení, nebo jako signál, že autor si je kontroverze plně vědom a rozhodl se ji nekomentovat věcně.

Ne všichni recenzenti jsou ale k anglosaskému odmítání knihy takto nekompromisní. Řada z nich připouští, že ačkoli první kapitoly jsou prosáklé emotivním jazykem o „přátelství“, „lásce“ a „soucitu“ mezi stromy, pozdější části knihy, věnované tématům jako koncentrace oxidu uhličitého, přezimování nebo biodiverzita korun stromů, jsou napsané mnohem střízlivěji a odborně přesněji. Podle těchto hlasů Wohlleben paradoxně sám dokazuje, že stromy jsou fascinující i bez toho, aby jim člověk musel propůjčovat lidské emoce - jen si to zjevně v úvodních, nejcitovanějších kapitolách kompletně neuvědomil, nebo to považoval za nezbytnou cenu za čtenářskou přístupnost.

Co na knize oceňují i kritici

I ti nejostřejší recenzenti se shodují na jednom - Wohllebenova kniha probudila u milionů lidí po celém světě zájem o téma, kterému se běžná populárně-naučná literatura dlouhodobě vyhýbala. Zatímco knihy o chování zvířat mají v knihkupectvích své pevné místo už desítky let, stromy a rostliny byly z pohledu veřejného zájmu dlouho odsunuty na vedlejší kolej jako statická, nezajímavá kulisa přírody. Tajný život stromů tento stav zásadně změnil a otevřel dveře i dalším knihám o „inteligenci“ rostlin, hub a podzemních ekosystémů.

Recenzenti rovněž oceňují, že navzdory anthropomorfnímu jazyku kniha obsahuje reálné a ověřitelné poznatky - o mykorhizních sítích, o mechanismech obrany proti škůdcům, o strategiích přežití různých druhů dřevin v konkurenčním prostředí lesa. Problém podle většiny kritiků nespočívá v tom, že by Wohlleben fakta vymýšlel, ale v tom, jakým způsobem je interpretuje a jaké závěry z nich vyvozuje - často jde o krok, dva kroky za hranici toho, co samotný vědecký výzkum skutečně prokazuje.

Jak knihu číst, aby člověk nebyl ani nadšenec, ani cynik

Z celé kontroverze vyplývá jedno prakticky použitelné doporučení, které formulovala právě Erin Zimmerman: čtenář by měl knihu vnímat spíše jako osobní svědectví jednoho zkušeného lesníka o tom, co viděl a čemu uvěřil za desítky let strávené v lese, než jako rigorózní vědeckou syntézu současného výzkumu. Tento posun v očekávání dělá z knihy mnohem hodnotnější a poctivější čtenářský zážitek - člověk pak dokáže ocenit sílu Wohllebenova vypravěčství, aniž by nekriticky přejímal každé jeho tvrzení jako prokázaný fakt.

České ohlasy na knihu ostatně tuto dvojakost potvrzují. Čtenáři na Databázi knih opakovaně zmiňují, že je kniha zpočátku fascinovala, ale postupně jim přišla repetitivní a jednotvárná - stejný vzorec „tenhle strom se chová takto, tamten jinak“ se v knize opakuje tak dlouho, až podle části čtenářů ztrácí svěžest prvních kapitol. Jiní čtenáři naopak popisují, že jim kniha doslova změnila způsob, jakým vnímají procházku lesem, a stala se pro ně vstupní branou k hlubšímu zájmu o ekologii a ochranu přírody.

Co je za „wood wide web“ doopravdy

Aby čtenář dokázal posoudit, kde končí solidní věda a kde začíná Wohllebenova interpretace, je užitečné podívat se blíž na samotný fenomén mykorhizy, o který se velká část knihy opírá. Jde o symbiotický vztah mezi kořeny stromů a vlákny půdních hub, při němž houba obepíná nebo dokonce prorůstá jemné kořenové vlásky a výměnou za cukry, které strom vyrábí fotosyntézou, mu dodává vodu a minerální živiny z míst v půdě, kam by kořeny samy nikdy nedosáhly. Tato houbová vlákna, takzvaná hyfy, se přitom nepropojují jen s jedním stromem, ale prorůstají celým lesním porostem a spojují tak kořeny mnoha různých jedinců, často i různých druhů, do jediné podzemní sítě.

Vědecký výzkum, který stojí za pojmem „wood wide web“, skutečně existuje a je rozsáhlý - Suzanne Simard publikovala první klíčové studie o přenosu uhlíku mezi stromy prostřednictvím mykorhizy už v devadesátých letech a od té doby se tomuto tématu věnují desítky výzkumných týmů po celém světě. Otázkou, která odděluje serióznější vědecké interpretace od Wohllebenových závěrů, je rozsah a účel tohoto přenosu. Zatímco Wohlleben v knize popisuje síť jako promyšlený systém vzájemné solidarity, ve kterém si stromy záměrně pomáhají a chrání slabší jedince z jakéhosi kolektivního zájmu celého lesa, řada vědců upozorňuje, že přenos živin mykorhizou lze stejně dobře - a mnohem jednodušeji - vysvětlit fyzikálními a chemickými gradienty, tedy tím, že látky proudí z míst vyšší koncentrace do míst nižší koncentrace, bez jakéhokoli „záměru“ na straně stromu nebo houby.

Jinými slovy, jev, který Wohlleben popisuje jako projev soucitu a spolupráce, může být z čistě mechanistického pohledu vedlejším produktem fyziologických procesů, který houbě umožňuje udržet v provozu co nejrozsáhlejší a nejvýživnější síť, protože z ní sama profituje. Zda za tím stojí nějaká forma „zájmu“ celého lesního společenství, nebo jde jen o souhrn sobeckých zájmů jednotlivých organismů, které se náhodou sčítají do podoby vzájemné podpory, zůstává předmětem probíhajícího vědeckého bádání - a právě tuto otevřenost a nejistotu kniha často nahrazuje jednoznačným, čtenářsky uspokojivým příběhem.

Proč se právě lesníci cítili dotčeni nejvíc

Zajímavým aspektem celé kauzy je, že nejostřejší kritika nepřišla od plantáž provozujících dřevařských firem, jak by se dalo čekat u knihy prosazující ochranu starých lesů, ale právě od akademických lesnických vědců, tedy lidí, kteří se celoživotně věnují výzkumu téhož prostředí, o kterém Wohlleben píše. Vysvětlení je možná v tom, že tito vědci vnímají knihu jako přímou konkurenci ve veřejném prostoru - jako text, který zprostředkovává laické veřejnosti jejich obor, ale dělá to způsobem, s nímž zásadně nesouhlasí, a přitom disponuje mnohonásobně větším dosahem než jakákoli odborná publikace nebo popularizační přednáška, kterou by mohli nabídnout sami.

Christian Ammer a jeho kolegové z Göttingenu argumentují, že problém není v tom, že by Wohlleben o lese psal s láskou nebo že by chtěl čtenáře nadchnout pro ochranu přírody - to je podle nich chvályhodný cíl, se kterým sami hluboce souzní. Problém je v tom, že kniha se navenek prezentuje jako věda podložená výzkumem, zatímco ve skutečnosti jde často o autorovu osobní interpretaci, extrapolovanou z ojedinělých studií nebo dokonce z jediné citace jednoho výzkumníka. Tato distinkce mezi „inspirovaný vědou“ a „vědecky podložený“ je jádrem celého sporu a vysvětluje, proč se k petici připojilo tolik akademiků, kteří by jinak proti popularizaci vlastního oboru neměli sebemenší námitky.

Wohllebenova odpověď kritikům

Sám Wohlleben na kritiku reagoval smíšeně - v některých rozhovorech ji odmítl jako projev akademické arogance vůči laickému publiku, v jiných připustil, že jeho formulace jsou záměrně literární a mají sloužit spíš k probuzení zájmu než k přesnému vědeckému popisu. Argumentuje tím, že les byl po desetiletí prezentován veřejnosti jako „šedý, nudný a bezduchý“ zdroj dřeva, a že právě tento suchý, technokratický jazyk lesnické vědy byl jednou z příčin, proč se veřejnost o ochranu lesů dlouho nezajímala tak intenzivně, jak by si zasloužila. Podle něj je tedy emocionální a příběhový přístup nutným prostředkem k tomu, aby lidé vůbec začali věnovat lesu pozornost, kterou dosud odmítala i samotná lesnická praxe orientovaná na těžbu.

Toto zdůvodnění ovšem jen prohlubuje jádro sporu, protože staví proti sobě dva legitimní, ale těžko slučitelné cíle popularizace vědy - na jedné straně věrnost faktům a opatrnost při interpretaci nejednoznačných dat, na druhé straně srozumitelnost a emocionální přesvědčivost, která dokáže oslovit miliony čtenářů, k nimž by suchý akademický text nikdy nepronikl. Wohlleben si zjevně vybral druhou cestu, a jak dokládá komerční úspěch knihy, z hlediska dosahu se toto rozhodnutí ukázalo jako mimořádně efektivní, byť za cenu trvalého napětí s částí vědecké obce.

Vliv na to, jak dnes mluvíme o lese

Nezávisle na tom, jak přesně je kniha vědecky podložená, je těžké popřít, že zásadně proměnila slovník, kterým dnes běžní lidé o lese mluví. Pojmy jako „komunikace stromů“, „podpora slabších jedinců“ nebo „les jako superorganismus“ pronikly z odborné literatury do běžné konverzace, do turistických průvodců, do školních osnov i do marketingu ekologických organizací, které knihu často citují jako důkaz, že ochrana starých porostů má hlubší smysl než jen zachování dřevní hmoty. Tento posun ve veřejném vnímání lesa má reálné politické a environmentální důsledky - v řadě evropských zemí, včetně Česka, se debata o ponechání částí lesů samovolnému vývoji bez těžby posílila právě v kontextu popularity podobných knih.

Zároveň to vytváří paradoxní situaci, kdy jsou vědecky přesnější, ale komunikačně méně poutavé argumenty o hodnotě přirozených lesních ekosystémů - jako je zadržování vody v krajině, biodiverzita půdních organismů nebo odolnost vůči suchu - v mediálním prostoru zastíněny emotivnějším, ale zjednodušeným narativem o „stromech, které si navzájem pomáhají jako rodina“. Ochranáři přírody tak stojí před dilematem, zda tento zjednodušující, ale enormně účinný narativ využít ve svůj prospěch, nebo zda trvat na přesnějším, leč hůře prodejném jazyku akademické ekologie.

Kniha jako zrcadlo doby

Část komentátorů upozorňuje, že masivní úspěch Tajného života stromů je třeba číst i v širším kulturním kontextu. Kniha vyšla v období, kdy západní společnost čím dál silněji pociťovala úzkost z klimatické změny a ztráty biodiverzity, a zároveň hledala nový, méně technokratický a více citový vztah k přírodě. Wohllebenova vize lesa jako pečujícího společenství plného vzájemné solidarity nabídla čtenářům přesně to, po čem v tu chvíli toužili - ujištění, že příroda není jen soubor mechanických procesů řízených chladnou logikou přirozeného výběru, ale prostor smysluplných vztahů, ke kterému má smysl se vracet a který si zaslouží ochranu ne z čistě utilitárních, ale i z emocionálních důvodů.

Z tohoto úhlu pohledu není Tajný život stromů jen kniha o biologii lesa, ale svého druhu kulturní diagnóza doby, která si zoufale přála věřit, že svět kolem nás je laskavější a propojenější, než jak ho po desetiletí popisovala redukcionistická věda. Ať už čtenář nakonec dá za pravdu Wohllebenovi, nebo jeho kritikům z řad lesnických vědců, samotná síla a rychlost, s jakou se tento příběh rozšířil po celém světě, je sama o sobě fascinujícím společenským jevem, který by si zasloužil stejně důkladnou analýzu jako obsah samotné knihy.

Dědictví knihy, která rozdělila vědeckou obec

Ať už člověk stojí na straně nadšených čtenářů, nebo rozhořčených lesnických vědců, jedno je nesporné - Tajný život stromů se stal jedním z nejvlivnějších přírodovědných titulů posledního desetiletí a otevřel veřejnou debatu o tom, jak dalece smí popularizace vědy zajít při zjednodušování a emocionalizaci komplexních jevů. Wohlleben od vydání knihy napsal řadu dalších titulů, mimo jiné Citový život zvířat nebo Slyšíš, jak mluví stromy, které v podobném duchu rozšiřují jeho pohled na propojenost přírodního světa.

Spor mezi ním a částí vědecké obce přitom pravděpodobně nikdy nebude definitivně rozhodnut, protože se netýká faktické správnosti jednotlivých tvrzení, ale mnohem hlubší otázky - zda je přípustné a užitečné vyprávět o přírodě jazykem emocí a příběhů, i za cenu, že se čtenář dozví o trochu méně přesný, zato mnohem přitažlivější obraz světa. Wohlleben svou odpovědí, kterou dal najevo už zmíněnou replikou o neexistujícím riziku pro stromy samotné, jasně naznačil, na které straně tohoto sporu sám stojí. Zbytek už je na každém čtenáři, který si knihu otevře a rozhodne se, kolik z Wohllebenova obdivuhodného světa bere jako vědu a kolik jako poezii o lese, kterou si nikdy nepřestal milovat.

Zdroje: