Věděli jste, že užovka umí ulovit rybu? Náš nejhojnější had je tichý lovec pod hladinou

Bylo letní odpoledne, když jeden rybář na říčním břehu odkládal podběrák s okounkem do vody a spěchal zpět pro fotoaparát. Vrátil se za chvíli - a ryba byla pryč. Přesněji řečeno, byla v tlamě hada, který s ní v tu chvíli mizel do vysoké trávy pod keřem. Okounek měřil třináct centimetrů, hřbetní ploutev měl naježenou s ostrými trny, tělo bylo možná třikrát tak vysoké, než byla šířka hadí hlavy. Rybář nestačil zmáčknout spoušť. Ze suché trávy se ještě ozvalo zašustění, pak ticho. Had spolkl rybu celou, živou, s trny i vším ostatním.

Tenhle příběh není výjimkou. Je to každodenní realita na březích našich rybníků, řek i potoků, kde žije užovka obojková (Natrix natrix) - nejhojnější had v České republice, zvíře, které většina lidí zná jen letmo z dálky, a přitom jde o jednoho z nejzajímavějších a nejschopnějších predátorů ve středoevropské přírodě.

Přesto ho spousta lidí neprávem přehlíží, nebo se ho zbytečně bojí. Přitom právě schopnost ulovit rybu - živou, pohybující se, vyzbrojenou trny a šupinami - patří k nejpozoruhodnějším dovednostem, které příroda tomuto hadovi vložila do těla.

Užovka obojková nese své latinské jméno Natrix natrix z dobrého důvodu. Slovo natrix pochází z latiny a znamená přibližně „vodní had“. A skutečně - tento plaz je od přírody napůl vodní tvor. Nejraději obývá břehy rybníků, jezer, řek, potoků a tůní. Je výborný plavec a potápěč, a ve vodě tráví podstatnou část svého aktivního života.

Přesto ho na první pohled většina lidí vnímá jako „hada v trávě“ - šedozelené nebo hnědé tělo, délka typicky kolem jednoho metru, výjimečně až ke sto padesáti centimetrům, a charakteristické žluté nebo oranžové půlměsíčky za hlavou, které ho od všech ostatních hadů u nás jednoznačně odlišují. Ten vzor připomíná obojek - odtud ostatně pochází česká část jména.

Zaměnit ho se zmijí obecnou, jediným jedovatým hadem v Česku, je při troše pozornosti prakticky nemožné. Zmije půlměsíčky nemá, má štěrbinovité zorničky a výraznou klikatou čáru na hřbetě. Užovka obojková má naopak zorničky kulaté, tělo bez pravidelné kresby a ten nezaměnitelný „límec“. Přesto se to stává - a výsledkem bývá zbytečně zabitý had, který nikomu ublížit nemohl.

Užovka obojková je totiž zcela nejedovatá. Přesněji řečeno - jako většina užovek má v tělní výbavě sliny s jistou enzymovou aktivitou, ale chybí jí funkční jedový kanálek s vývodem do zubů. Nedokáže jed vstříknout. Kousnutí od velké samice (samice jsou výrazně větší než samci) může způsobit malé oděrky, ale pro zdravého dospělého člověka je zcela bezpečné. Daleko pravděpodobněji než kousnout se had v okamžiku ohrožení otočí a uteče, nebo sáhne k jedné ze svých pozoruhodných obranných strategií - o nich bude řeč později.

Klíčem k pochopení, proč užovka obojková umí lovit ryby tak dobře, je pochopit, jak fungují její smysly a jak přistupuje ke kořisti obecně.

Had nemá uši v klasickém slova smyslu - nezachycuje vzduchové zvukové vlny. Místo toho je citlivý na vibrace přenášené půdou a vodou. Dovede zachytit otřesy, které ryba vydává svým pohybem - rytmické vlnění, nepatrné trhání. Zrak má relativně dobrý, pohybující se žábu zachytí prý i na vzdálenost několika metrů. Ale nejdůležitější smysl, který ho vede k vodní kořisti, je čich - nebo přesněji řečeno jakýsi chemický senzor.

Užovka neustále kmitá rozeklaným jazykem. Tím „ochutnává“ vzduch i vodu - sbírá molekuly pachů a přenáší je k Jacobsonovu orgánu, což je párová struktura na patře tlamy vystlaná citlivými chemoreceptory. Tento orgán dokáže kořist přesně lokalizovat. Ryba, čolek, žába - každý živočich zanechává v prostředí chemickou stopu a užovka ji sleduje s precizností, která připomíná práci loveckého psa.

Lovecká taktika závisí na okolnostech. Pokud je potravy dostatek a podmínky příznivé, had rád číhá - zaujme vhodnou pozici a čeká, až se kořist sama přiblíží na dosah. Jako studenokrevný živočich potřebuje šetřit energií a pasivní lov ji spotřebuje minimum. Jindy ale kořist aktivně vyhledává - a to i pod vodou.

Při plavání se had pohybuje vlnitým pohybem celého těla, přesně jako had na souši, jen v jiném médiu. Pod hladinou je překvapivě obratný - a vydrží v ponoru déle, než by většina lidí čekala. Menší kořist, jako jsou pulci nebo drobné rybky, polyká přímo pod vodou - celou, živou, bez jakékoliv přípravy.

Tady přichází ta nejzajímavější část. Jak vůbec může had spolknout rybu, jejíž tělo je výrazně širší než jeho hlava? A jak se vypořádá s ostrými trny na hřbetní ploutvi, které by v jícnu mohly způsobit vážné zranění?

Odpověď na první otázku leží v anatomii hadí čelisti. Čelistní oblouky nejsou pevně skloubeny s lebkou - jsou pohyblivé a pružné, spojené pružnými vazy. Had může střídavě pohybovat levou a pravou čelistí nezávisle na sobě, jakoby „přecházel“ svou tlamou přes tělo kořisti. Každý pohyb vpřed posune kořist o kus hlouběji do jícnu. Tento způsob polykání připomíná spíše navlékání než konzumaci v běžném slova smyslu - ale funguje dokonale.

Druhý problém, trny a ostré šupiny, řeší had chytrým směrem polykání. U ryb, na rozdíl od žab, upřednostňuje polykání od hlavy. Je to praktické: šupiny ryby rostou od hlavy k ocasu, a pokud je had polyká po směru jejich růstu, šupiny se netlačí zpět a nezdrhávají v jícnu. Navíc trny na vztyčené hřbetní ploutvi se při správném směru polykání přirozeně složí - neporaní měkké tkáně uvnitř.

U žab je situace jiná. Ropuchy se brání nafukováním těla - vzduch v nich vytváří iluzi větší velikosti, aby útočníka odradil. Užovka si s tím poradila po svém: ropuchy polyká odzadu, čímž může stlačit nafouknutý vzduch a zmenšit efektivní objem kořisti. U ryb by ovšem polykání odzadu znamenalo problém se šupinami i trny - proto tento postup nepoužívá.

Jídelníček a velikost kořisti jsou přirozeně omezeny. Had logicky nemůže lovit ryby větší, než sám dokáže spolknout. U průměrné samice, dlouhé kolem jednoho metru, to znamená ryby do délky přibližně patnácti až dvaceti centimetrů - malé pstruhy, okounky, plotice, ježdíci, ale i úhoří mláďata. Přesto - jak ukazuje příběh z úvodu - i okouna s naježenými trny tento had spolkne celého. A je to pohled, který zůstane v paměti.

Při hovoru o hadech lovících ryby v českých vodách je třeba zmínit ještě jednoho hada, kterého lidé s užovkou obojkovou často zaměňují - užovku podplamatou (Natrix tessellata). Ta je v určitých oblastech Česka dokonce ještě výrazněji vázaná na vodu a ryby tvoří naprostou hlavní část její potravy.

Užovka podplamatá je o něco menší, bez typických půlměsíčků, se šachovnicovým vzorem na hřbetě a výrazněji trojúhelníkovitou hlavou s očima posazenýma vysoko - přizpůsobenou životu lovce číhajícího pod hladinou. Pod vodou vydrží až šestnáct minut v jednom ponoru, loví drobné rybky otevřenou tlamou a drží je pouze zuby, neobtáčí se kolem kořisti. Chatařům v okolí řek bývá přezdívána vodní zmije - název nesprávný, ale svým způsobem pochopitelný, protože její výskyt u vody je tak soustavný, že ji tam prostě každý zná.

V Česku žije na několika místech poměrně hojně - zejména v okolí větších toků jako Labe nebo Dyje - ale jinde zcela chybí. Je vzácnější než obojková a řadí se mezi silně ohrožené druhy. Zatímco o užovce obojkové se mluví jako o „nejběžnějším hadu v ČR“, podplamatá je vzácný klenotem pro ty, kdo ji zahlédnou.

Obě tyto užovky ilustrují totéž: hadi jsou v akvatickém prostředí mnohem zdatnější a přizpůsobivější, než si většina lidí uvědomuje.

Užovka obojková je denní živočich. Vstávání je záležitostí teploty - jako studenokrevný plaz potřebuje nejprve zahřát tělo ze zdroje vnějšího tepla, aby mohla aktivně fungovat. Ráno proto typicky vylézá na kamenný nebo dřevěný břeh, na uschlou trávu, někdy i na nízký keř - kdekoliv, kde slunce dobře svítí. Tamtéž se vrací po lovu k odpočinku.

Tato vyhřívací fáze není jen odpočinkem - je biologicky nezbytná. Čím vyšší tělesná teplota, tím rychlejší metabolismus, lepší reflexy, rychlejší trávení. Unavená, podchlazená užovka je pomalá a zranitelná. Plně zahřátá je překvapivě rychlá - na souši dokáže vyvinout rychlost kolem 6,7 kilometrů za hodinu, což sice nestačí na lidský krok, ale v krátkém sprintu přes kameny u břehu jde o velmi slušný výkon.

Trávení velké kořisti trvá u studenokrevného živočicha déle než u savce. Obojživelníky a ryby tráví relativně rychle, protože jsou studenokrevné jako had sám a enzymy pracují podobně. Teplokrevnou kořist - myš nebo ptáčka - tráví déle. Po větším úlovku had přestane lovit a klidně odpočívá i několik dní nebo celý týden, než je kořist strávena a vyloučena.

Větší kořist loví zhruba jednou za dvacet dní. Březí samice může držet půst i čtyřicet pět dní.

Plavecká zdatnost hada je podceňována. Jedna historická poznámka ze zoologické literatury uvádí, že užovka obojková byla jednou pozorována, jak pluje v Biskajském zálivu ve vzdálenosti čtyřiceti kilometrů od pobřeží. Slaná mořská voda jí přitom zjevně nepůsobila žádnou újmu. Jde o krajní příklad, nicméně dobře ilustruje, že pro tento druh voda nepředstavuje bariéru - spíše přirozené prostředí.

Had bez jedu, který se nechce ani kousat - jak se brání? Odpovědí je celý arsenál strategií, každá z nich překvapivě účinná.

Základní obrana je útěk. Užovka je plachá a obratná, a svou bezpečnost vidí primárně v rychlém zmizení. Pokud ji přistihnete u vody, s největší pravděpodobností okamžitě sklouzne do vody nebo zmizí v trávě dřív, než stihnete zareagovat.

Pokud útěk není možný - třeba při nízké tělesné teplotě, která omezuje pohyb - přichází na řadu další prostředky. Had nahlas syčí, splošťuje tělo, nafukuje krk a provádí prudké výhružné pohyby přední části těla, které připomínají kobru. Toto chování je biologicky fascinující: odborníci se domnívají, že jde o tzv. fosilní chování - evoluční vzpomínku na dobu, kdy předkové dnešních evropských užovek sdíleli území s jedovatými kobry rodu Naja, a napodobení jejich výhrůžné pózy bylo výhodné pro přežití.

Pokud ani to nepomůže, nastupuje thanatóza - předstírání smrti. Had se zkroutí, otočí břichem nahoru, otevře tlamu a nechá jazyk volně viset. Zorničky stočí k okrajům očí. A jako finální doplněk z kloaky vypustí sekret s intenzivně odpudivým pachem, který napodobuje mrtvou mršinu. Výsledek je přesvědčivý i pro zkušené predátory - mnohé šelmy, ptáci i lidé tento jevový úkaz berou vážně a nechají hada být.

Je to divadlo dokonale inscenované evolucí.

Rozmnožování užovky obojkové probíhá na jaře, obvykle v květnu, krátce po probuzení ze zimního spánku. O samici soupeří více samců, kteří se okolo ní pletou a přetlačují, dokud jeden z nich nezvítězí. Přibližně měsíc po páření samice klade vajíčka - od dvou do čtyřiceti kusů, podle velikosti samice a podmínek prostředí. Inkubace vajíček je zvláštní záležitost. Hadí vejce jsou totiž závislá na vnějším zdroji tepla - matka je nezahřívá tělem jako ptáci. Místo toho samice hledá ideální líhniště: hromady listí, komposty, hnojiva, tlející dřevo - prostě místa, kde organická hmota sama produkuje teplo při rozkladu. Vejce jsou kožovitá, poddajná, a v takovém přirozeném inkubátoru se vyvíjejí šest až deset týdnů.

Mláďata se líhnou zcela samostatná, malá patnáct až jednadvacet centimetrů, a okamžitě musejí sama hledat potravu. Na počátku loví drobné bezobratlé - hmyz, žížaly, malé měkkýše. Teprve jak rostou, přidávají do jídelníčku obojživelníky a ryby. Pohlavně dospějí ve třech až pěti letech. V dobrých podmínkách se užovka dožívá patnácti až pětadvaceti let.

Zajímavostí je, že i pro mláďata užovky samotná představují kořist - velké ryby a potkani by se malého hádě rádi zmocnili. Životní cyklus se zde uzavírá v paradoxním kruhu: dospělá užovka loví ryby, ale mláďata bývají lovena rybami.

Přes svou pověst nejhojnějšího hada v republice ani užovka obojková není v bezpečí. Její počty během posledních desetiletí klesají. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) hodnotí druh globálně jako „málo dotčený“, ovšem s poznámkou, že řada lokálních populací je ohrožená nebo dokonce na pokraji vyhynutí. V České republice je zvláště chráněna jako ohrožený druh podle vyhlášky 395/1992 Sb., chráněna je rovněž Bernskou úmluvou na úrovni celé Evropy.

Hlavní příčiny úbytku jsou přitom dobře známé. V první řadě jde o ztrátu a fragmentaci přirozeného prostředí - mokřadů, meandrujících říčních břehů, tůní a přirozených luk podél vodních toků. Regulace řek do přímých koryt, odvodnění zemědělských půd, betonování břehů - to vše zmenšuje prostor, kde tento had může žít.

Druhou zásadní hrozbou je úbytek obojživelníků, kteří tvoří základ jeho jídelníčku. Žáby, čolci, mloci - všichni ubývají z podobných důvodů jako hadi sami. V oblastech, kde mizí žáby, mizejí i užovky. Jsou navzájem propojeny v jednom ekosystémovém řetězci.

Třetím faktorem jsou nepůvodní šelmy - norek americký a mýval severní, oba druhy zanesené do Evropy člověkem, dnes loví had, vejce i mláďata s velkou intenzitou na lokalitách, kde se usadily.

A konečně zbytečné zabíjení ze strachu. Přestože je užovka obojková zákonem chráněna a pro člověka zcela neškodná, stále je mnoho jedinců ročně usmrceno lidmi, kteří ji zaměnili za zmiji nebo se prostě báli hada jako hada. Pokutovat takové jednání lze, ale reálně k tomu dochází jen zřídka.

Naproti tomu existují i faktory, které užovce nečekaně pomáhají. V chladnějších oblastech, kde by příroda sama o sobě nestačila zajistit dostatek tepla pro inkubaci vajíček, suplují přirozená líhniště starými seníky, komposty a hnojisky. Antropogenní „odpad“ se ukazuje jako záchranný biotop. Ovšem s tím, jak moderní zemědělství tyto struktury likviduje - centralizuje, mechanizuje - mizejí i tato náhradní refugia.

Přítomnost užovky obojkové v krajině je něčím víc než jen zajímavou přírodní kuriozitou. Tento had je citlivým indikátorem stavu celého ekosystému.

Kde jsou zdravé mokřady, čistá voda, dostatek obojživelníků a ryb, relativně přirozené břehy bez betonových zdí - tam žije užovka. Kde tyto podmínky chybí, had zmizí jako první. Její přítomnost nebo nepřítomnost je svého druhu ekologickým zpravodajem, který nepotřebuje měřicí přístroje ani laboratorní analýzy.

Neméně důležitá je i role, kterou hraje v ekosystému. Jako predátor reguluje populace obojživelníků a drobných vodních živočichů, čímž udržuje rovnováhu v rybníčním a říčním prostředí. Její ztráta by tento systém narušila způsobem, který se obtížně modeluje, ale jehož důsledky by byly reálné.

Staří Slované a Baltové měli na užovku docela jiný pohled než dnešní vystrašení rekreanti. Považovali ji za hada hospodářka nebo hadího krále - tvora, který přináší štěstí a hojnost domu, jehož blízkosti se usadí. Kdo ji zabil, přivolal na sebe smůlu. Tato víra odrážela staletí soužití s přírodou, při nichž lidé dobře věděli, co mají ve svém sousedství za zvíře.

Dnes bychom ji mohli považovat aspoň za signál, že máme u sousedního rybníka stále ještě co zachovat.

Příště, až potkáte u vody šedozelený stín, který sklouzne přes kámen a zmizí pod hladinou - pozastavte se. S velkou pravděpodobností jde o užovku obojkovou. Možná právě číhá na drobného okounka. Možná se jen vrací ze slunění na druhém břehu. Možná nesla v břiše potravu, kterou lovila půl hodiny pod hladinou, na způsob potápěče bez kyslíkového přístroje.

Je to zvíře beze zbraně, bez jedu, bez agresivity vůči člověku. Má zákon na své straně - i když ten sám o sobě nestačí. Potřebuje mokřady, do nichž lze vrátit rákosí. Potřebuje říční břehy bez betonových zdí. Potřebuje žáby, které pro ni přežijí zimu. Potřebuje, abychom přestali ze strachu zabíjet to, čemu nerozumíme.

A možná potřebuje jen tohle: aby si člověk u rybníka jednou sedl, díval se na hladinu a čekal. Dřív nebo později se tam vynoří. Hlava napřed, jazykem kmitající ve vzduchu, oči klidné. Pak se nadechne a sklouzne zpátky dolů - za svou rybou.