Vítězslav Jandák: Herec, který vyměnil Popelku za politické jeviště

V únoru 2026 seděl Vítězslav Jandák znovu před poslanci. Nebyl už členem Sněmovny ani ministrem a nežádal o hereckou roli. Chtěl se vrátit do Rady Českého rozhlasu, v níž působil v letech 2017 až 2023. Během veřejného slyšení mluvil o odpovědnosti veřejnoprávních médií, ale také se pustil do zákonodárců. Připomněl jim, že je považuje za příliš nenávistné. Do užšího výběru nakonec nepostoupil; získal jen dva hlasy.

Ta krátká scéna působila jako výstižný obraz jeho veřejného života. I téměř čtvrt století po vstupu do vysoké politiky zůstal mužem, který neumí mluvit potichu. V jediné chvíli dokáže pobavit, podráždit i vzbudit dojem, že se každá věta rodí právě teď. Někomu připadá bezprostřední, jinému prudký. Jedni v něm vidí lidového vypravěče, druzí herce, který neopustil jeviště ani ve Sněmovně.

Vítězslav Jandák však není jen bývalý ministr se zálibou v ostrých výrocích. Je také absolvent DAMU, někdejší člen Divadla Na zábradlí, herec spojený s desítkami filmů a seriálů, dlouholetý organizátor zlínského festivalu pro děti a mládež a člověk, který se po odchodu z politiky dokázal vrátit před kameru. Jeho život spojuje dvě prostředí, která jsou si podobnější, než se ráda přiznávají: herectví a politiku.

Vítězslav Jandák se narodil 3. srpna 1947 v Praze. Po maturitě na tehdejší střední všeobecně vzdělávací škole na Budějovické zamířil ke studiu herectví. Nejprve nastoupil na brněnskou JAMU, po roce však přešel na pražskou DAMU. Absolvoval v roce 1970, tedy v době, kdy se československá společnost po nadějích pražského jara rychle uzavírala do normalizačních poměrů.

Pro mladého herce to nebyla snadná doba, ale zároveň šlo o éru, v níž měly divadlo, film i televize mimořádný dosah. Obrazovky nabízely jen několik programů a výrazná tvář se dokázala během jediné role zapsat do paměti celé země. Jandák měl pro takové prostředí několik výhod: silný hlas, fyzickou výraznost a schopnost působit civilně i ve chvíli, kdy postava mluvila nahlas. Nebyl typem zasněného romantického hrdiny. Lépe mu seděli kamarádi, vojáci, chlapi od práce nebo muži, kteří se snaží prosadit autoritu.

Po škole získal angažmá v Divadle Na zábradlí, kde působil v letech 1970 až 1977. Už samotný název této scény připomínal slavnou předchozí kapitolu spojenou s Václavem Havlem, Janem Grossmanem nebo Jiřím Suchým. Jandák však přicházel do jiných podmínek, po nástupu normalizace. Divadlo přesto zůstávalo místem, kde se herec učil řemeslu každý večer před živými lidmi.

Jeviště nedovoluje opravit nepovedenou repliku střihem. Herec musí reagovat na tempo kolegů, na ticho v sále i na drobnou chybu, které si publikum možná ani nevšimne. Právě zkušenost s okamžitou reakcí diváků se později stala jedním z klíčů k Jandákovu veřejnému vystupování. Když začal řečnit na politických schůzích nebo ve Sněmovně, nevypadal jako úředník čtoucí připravený text. Spíše jako muž, který zkouší, co s posluchárnou udělá další věta.

Pro mnoho diváků zůstává jeho nejznámější filmová stopa překvapivě nenápadná. Ve vánoční pohádce Tři oříšky pro Popelku z roku 1973 ztvárnil Kamila, jednoho z princových společníků. Hlavní pozornost patřila Libuši Šafránkové a Pavlu Trávníčkovi, přesto se do paměti zapsala i trojice mladých mužů na lovu a při cestách zasněženou krajinou.

Kamil není postavou, na níž by stál celý děj. Jandák na plátně nevytváří velké drama a nečeká ho ani slavná milostná scéna. Je součástí party, která pomáhá vytvářet lehkost princova světa. Právě vedlejší role ale často rozhodují, zda film působí živě. Hrdina potřebuje kolem sebe lidi, s nimiž se směje, hádá nebo riskuje. Bez nich by zůstal jen osamělou figurou v krásném kostýmu.

Pohádka se stala televizním rituálem v Česku, Německu i dalších evropských zemích. Každý návrat filmu zároveň vrací na obrazovku mladého Jandáka, i když se jeho pozdější život vydal úplně jiným směrem. V tom je zvláštní moc populární kultury. Politik může změnit stranu, poslanec může opustit Sněmovnu a ministr po sobě zanechá rozhodnutí, o nichž se přou odborníci. Filmová postava však zůstává stále stejně mladá. Kamil každé Vánoce znovu nasedá na koně, jako by se od natáčení neodvinulo více než půl století.

Účast v tak oblíbeném filmu může působit jako šťastná vstupenka k celoživotní slávě. Jandákova kariéra ale nestála na jediné pohádce. V sedmdesátých a osmdesátých letech hrál v mnoha filmech rozdílné kvality a žánru. Objevil se například v dramatu Dým bramborové natě, ve válečném filmu Signum laudis, v kriminálním snímku Černá punčocha i v sérii vinařských komedií, kterou zahájilo Bouřlivé víno.

Roku 1977 Jandák odešel z Divadla Na zábradlí a nastoupil do Filmového studia Barrandov, kde působil až do roku 1992. Dnes si pod hereckou kariérou často představujeme střídání krátkých projektů, castingů a hostování. Stálé angažmá u velkého studia však znamenalo jiný pracovní rytmus. Film nebyl jednorázovým dobrodružstvím, ale každodenním zaměstnáním. Jednou přišla výrazná úloha, podruhé několik scén, jindy projekt, na který by herec později nejraději nevzpomínal.

Jandák se často hodil do rolí mužů, kteří mají blízko k běžnému životu. Nehrál jen uhlazené intelektuály. Jeho postavy měly tělo, hlas a někdy i trochu neohrabanosti. Dokázal působit jako člověk, kterého divák potkává v hospodě, na vojně, v práci nebo na návsi. Tato srozumitelnost se později ukázala jako velká politická výhoda. Lidé neměli pocit, že k nim sestoupil někdo z nedostupného světa. Spíše jako by na obrazovce i na mítinku mluvil známý, jen o něco hlasitější soused.

Ve filmu Copak je to za vojáka… z roku 1987 se objevil jako major Průcha, velitel praporu. Komedie o svérázném vojákovi Koubaři stojí především na Jiřím Langmajerovi, ale Jandákův major patří k autoritám, vůči nimž se hrdina vymezuje. Takové postavy mu seděly: dokázal být přísný, aniž by přestal být lidsky čitelný. Nemusel zvyšovat hlas jen proto, aby divák poznal, kdo má v místnosti pravomoc.

V televizním světě se objevil například v seriálech Arabela, Velké sedlo nebo později Arabela se vrací. Hrál také v Lásce z pasáže, Tiché bolesti, Tankovém praporu, pohádce Z pekla štěstí či ve filmu Perníková věž. Česká televize dodnes u jeho profilu uvádí dlouhý seznam pořadů a rolí. Ne všechny se staly klasikou a ne každá nabízela velký herecký prostor. Dohromady však vytvořily tvář, kterou znal téměř každý televizní divák.

V letech 1986 až 1988 spolupracoval také s Národním divadlem. Přechod mezi filmovým studiem a první českou scénou ukazuje šíři jeho tehdejší práce. Kamera žádá přesnost v detailu a smíření s tím, že výsledek později vytvoří také střih. Velké divadlo potřebuje hlas, pohyb a schopnost udržet oblouk postavy před celým hledištěm. Jandák nikdy nebyl hercem jednoho prostředí, byť jej nejširší veřejnost znala především z obrazovky.

Když se mluví o hercích, kteří pracovali v době normalizace, snadno se sklouzne ke dvěma zjednodušením. První z nich tvrdí, že šlo jen o nevinnou zábavu bez vztahu k době. Druhé naopak vidí v každém populárním filmu automaticky službu režimu. Jandákova filmografie ukazuje, proč je skutečnost složitější. Vedle hodnotných dramat a pohádek hrál také v dílech, která nesla dobové politické poselství nebo dnes působí jako názorná ukázka normalizačního vkusu.

Do této skupiny patří zejména vinařská trilogie, v níž se objevily snímky Bouřlivé víno, Zralé víno a Mladé víno. První z nich pracoval s událostmi roku 1968 způsobem, který odpovídal tehdejšímu oficiálnímu výkladu. Pro dnešního diváka může být film zároveň známou komedií s oblíbenými herci i připomínkou toho, jak nenápadně se ideologie vkládala do zábavy.

Jandák později vstoupil do demokratické politiky a hlásil se k veřejnému životu po listopadu 1989. To samo o sobě starší práci nemaže ani z ní nedělá hlavní vysvětlení všeho, co následovalo. Poctivý portrét nepotřebuje herce ani obžalovat za každou roli, ani mu vytvořit dokonale čistý životopis. Herec v tehdejším systému přijímal nabídky, pohyboval se v omezeném prostředí a podílel se na filmech, které dnes čteme jinak než jejich první publikum.

Zajímavější je sledovat, jak se jeho veřejný obraz proměnil. Muž spojovaný s lidovou filmovou zábavou se po změně režimu neuzavřel do vzpomínek na slavnější časy. Vydal se do komunální politiky, začal organizovat filmový festival a postupně zamířil až do vlády. Zatímco mnozí kolegové si od politiky udržovali bezpečný odstup, Jandák do ní vstoupil celou vahou své povahy.

Jednou z důležitých kapitol mezi herectvím a vysokou politikou byl Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež ve Zlíně. Jandák stál v jeho čele od roku 1998 do roku 2005. Nešlo jen o reprezentativní titul. Festival potřeboval peníze, hosty, program, pozornost médií i schopnost vysvětlit veřejnosti, proč má smysl promítat dětem kvalitní filmy z různých zemí.

V rozhovoru pro Český rozhlas tehdy zdůrazňoval, že se přehlídka nemá uzavřít do světa profesionálů. Chtěl, aby se skutečně obracela k dětem a naslouchala jejich reakcím. Tady se poprvé výrazně spojily jeho herecká známost, organizační schopnosti a chuť mluvit do veřejných věcí. Festival mu poskytl zkušenost s řízením kulturní instituce, jednáním s partnery i obhajobou rozpočtu.

Když byl v roce 2005 navržen na ministra kultury, jeho zastánci právě tuto zkušenost připomínali. Kritici namítali, že oblíbený herec a festivalový ředitel ještě nemusí být připraven řídit resort, pod nějž spadají památky, živé umění, církevní agenda, média i složitá síť příspěvkových organizací. Spor nebyl jen o Jandáka. Byl i o starou otázku, kdo smí mluvit za kulturu: zda především uznávaní odborníci, nebo člověk s popularitou, praktickou zkušeností a politickým instinktem.

Jandák se uměl opřít o vlastní životopis. Vystudoval herectví, prošel divadlem i filmem, pracoval pro Barrandov, spolupracoval s Národním divadlem, vedl festival a měl zkušenost z pražského zastupitelstva. Nebyl tedy člověkem, který by kulturu znal jen z televizních přenosů. Současně nikdy nepředstíral, že mluví jemným jazykem kulturní diplomacie. Jeho největší přednost a největší slabina vyrůstaly ze stejného místa: z přesvědčení, že věci je nejlepší říkat rovnou.

Do veřejného života vstoupil brzy po listopadu 1989. V letech 1990 až 1994 působil v zastupitelstvu hlavního města Prahy a část této doby také jako radní pro kulturu. Jeho stranická cesta byla pestrá. Prošel Republikánskou unií, KDU-ČSL a ODS, později se spojil se sociální demokracií a do Senátu kandidoval jako nestraník za hnutí ANO.

Tento seznam bývá používán jako důkaz, že Jandák ochotně měnil politické dresy. Takový pohled má své opodstatnění: stranické přesuny byly častější, než je u přesvědčeného ideologa obvyklé. Na druhou stranu se v jeho postojích opakovala určitá stálost. Dlouhodobě se stylizoval do role člověka, který nedůvěřuje uzavřeným elitám, zdůrazňuje běžnou zkušenost a dává přednost srozumitelné větě před opatrným úředním jazykem.

Právě tato poloha mu umožňovala oslovovat voliče napříč stranami. Neprodával složitou teorii společnosti. Nabízel jméno, známou tvář a dojem, že v politice nebude hrát někoho jiného, než kým je. Jenže autenticita není totéž co neměnnost. Člověk může působit upřímně a přitom během let změnit politického partnera, názor nebo strategii. Jandákův příběh tuto zvláštnost české politiky ztělesňuje téměř učebnicově.

Na počátku devadesátých let kandidoval i do parlamentu, ale neuspěl. Vysoká politika si na něj ještě musela počkat. V následujících letech se věnoval filmu, podnikatelským a kulturním aktivitám a budoval si pozici mimo stranické sekretariáty. Když se pak otevřela cesta do vlády, nepřicházel jako neznámý aparátčík. Přicházel jako celebrita s vlastní energií a publikem.

V srpnu 2005 zemřel ministr kultury Pavel Dostál. Byl výraznou osobností sociální demokracie a člověkem, který si i přes spory získal respekt velké části kulturní obce. Jeho nástupce proto vstupoval do úřadu v citlivé chvíli. Premiér Jiří Paroubek si vybral Vítězslava Jandáka, tehdy nestraníka. Funkce se ujal 17. srpna 2005.

Část umělců se proti jeho jmenování stavěla. Pochybnosti vyvolávala jeho kvalifikace, styl i některé dřívější výroky. Jandák odpovídal po svém: hlasitě, osobně a s přesvědčením, že odpor kulturních kruhů dokazuje jejich odtržení od lidí. Do ministerstva tak nevstoupil jako smířlivý správce, ale jako protagonista už rozehraného konfliktu.

Zároveň se rychle stal mimořádně populárním. Průzkum STEM z listopadu 2005 mu přisuzoval důvěru 64 procent respondentů, což jej tehdy postavilo na vrchol žebříčku českých politiků. Úspěch nebyl těžké pochopit. Mluvil bez složitých obratů, byl známý z filmů a působil dojmem člověka, který se nezalekne úředníků ani kritiků. V době, kdy voliči často považovali politiky za odtažité, nabízel Jandák pravý opak: přemíru přítomnosti.

Jeho ministerské období trvalo zhruba rok, do září 2006. Na tak krátkém úseku se těžko staví velká reforma. Sám později zdůrazňoval, že splnil úkoly, které si vytkl, a že nehodlal umělcům diktovat, co mají tvořit. Kritici mu vyčítali zjednodušování, konfliktní tón a představu, že popularita může nahradit odbornou debatu. Obě hodnocení mohou stát vedle sebe: byl ministrem, který rozuměl praktickému provozu kultury, a zároveň politikem, jenž složité spory často převáděl na souboj „obyčejných lidí“ s domnělými elitami.

Ve volbách roku 2006 vedl kandidátku sociální demokracie v Jihočeském kraji a stal se poslancem. Mandát obhájil v letech 2010 i 2013. Ve Sněmovně tak působil jedenáct let, nejprve jako nestraník zvolený za ČSSD a později jako člen strany. Zabýval se především kulturou, vzděláváním a médii a působil také ve vedení příslušných výborů.

Jeho sněmovní vystoupení jen málokdy zněla jako chladné čtení paragrafů. Využíval nadsázku, ironii a prudké osobní reakce. Politická řeč pro něj nebyla pouze nosičem informace, ale událostí. Dobře věděl, že krátká věta pronesená ve správný okamžik může přitáhnout pozornost médií účinněji než desetistránkový návrh zákona.

Tento talent měl svou cenu. Jandák dokázal oživit ospalou debatu a pojmenovat pocit části veřejnosti, zároveň však někdy sklouzl k osobnímu útoku. Ve Sněmovně pronesl na adresu politického soupeře i hrubou urážku, která se dostala do stenozáznamu a stala se jedním z nejčastěji připomínaných dokladů jeho stylu. Tam, kde herec získává potlesk za silnou repliku, musí politik počítat s tím, že stejná věta zůstane součástí veřejného záznamu.

Sám později přirovnával politiku k divadlu. Nebyla to jen laciná metafora. V obou prostředích se pracuje s publikem, tempem, rolí i okamžikem překvapení. Rozdíl spočívá v následcích. Divadelní konflikt skončí oponou, zatímco politické rozhodnutí zasáhne rozpočet, instituce a životy lidí. Jandák se v politickém divadle cítil přirozeně, ale hranici mezi výkonem a správou věcí veřejných ne vždy zdůrazňoval tak pečlivě, jak by si zasloužila.

Jeho dlouhé poslanecké působení přesto nelze zredukovat na několik virálních výroků. Pracoval ve výborech, účastnil se debat o veřejnoprávních médiích, kultuře i dalších tématech a třikrát získal důvěru voličů. Popularita otevřela dveře, ale sama by jej ve Sněmovně jedenáct let neudržela. Musel se naučit stranické vyjednávání, procedury i trpělivost, která se do krátkých televizních sestřihů nevejde.

V roce 2017 se rozhodl kandidovat do Rady Českého rozhlasu. Poslanci jej zvolili a Jandák kvůli nové funkci opustil Sněmovnu. Současně pozastavil členství v sociální demokracii. V radě působil šest let, do června 2023. Šlo o logické pokračování jeho dlouhodobého zájmu o kulturu a média, ale také o návrat do prostředí, v němž se střetává politika s nezávislostí veřejné služby.

Člen mediální rady nemá být hlasatelem jedné strany ani programovým ředitelem. Má dohlížet, zda instituce plní veřejnou službu, hospodaří podle pravidel a zachovává prostor pro různé názory. Pro člověka s tak výraznými postoji je to zvláštní disciplína: méně sólového výstupu, více dohledu a kolektivního rozhodování. Jandák v ní vydržel celé funkční období.

Úplně se politických ambicí nevzdal. V roce 2020 kandidoval do Senátu na Pelhřimovsku jako nestraník za ANO. Získal 12,09 procenta hlasů, skončil čtvrtý a do druhého kola nepostoupil. Kandidatura znovu vyvolala otázky po jeho stranických přesunech. On sám tehdy kritizoval sociální demokracii a oceňoval tah na branku hnutí ANO.

Přesto v rozhovoru pro Český rozhlas z roku 2022 tvrdil, že už je především důchodce. Mluvil o životě v jižních Čechách a o tom, že další politické nabídky odmítá. Po letech ve Sněmovně a ve vládě říkal, že člověk v politice snadno ztratí kontakt s běžným životem. Bylo to překvapivě sebekritické přiznání od muže, který svou veřejnou sílu vždy stavěl na blízkosti k obyčejným lidem.

Během vrcholného politického období herectví téměř opustil. Sám vysvětloval, že dvě zaměstnání nelze dělat naplno a že jako placený politik měl dát přednost poslanecké práci. Po odchodu ze Sněmovny se však znovu objevil ve filmu a televizi. Hrál například v pohádce Přání k mání, v historickém dramatu Rašín, v minisérii Anatomie zrady nebo v seriálech Rapl a Místo zločinu Ostrava.

Návrat po dlouhé pauze mu ukázal, jak se natáčení změnilo. V rozhlasovém rozhovoru mluvil o rychlejší výrobě, technických možnostech a tlaku na množství. Posteskl si, že někdy chybí pečlivá dramaturgie, která dříve pomáhala textu před natáčením. Nebylo to jen běžné stýskání po mládí. Proměna televizní výroby je skutečná: seriálů vzniká více, scény se pořizují rychleji a každá hodina na place stojí peníze.

Zároveň už nemusel přijímat každou nabídku. Říkal, že kvalitní role a dobrý režisér ho stále mohou přesvědčit, ale jiné projekty odmítá. Herec na začátku kariéry často čeká, zda si ho někdo všimne. Herec s desítkami titulů a politickou minulostí řeší jiný problém: jak se vrátit, aniž by pouze opakoval starou tvář známou z televize.

Jeho pozdní role přinesly zvláštní druh přítomnosti. Divák už v něm nevidí jen postavu. Vidí zároveň mladého Kamila z Popelky, majora z vojenské komedie, ministra kultury i poslance z televizních debat. Každá nová figura tak vstupuje do rozhovoru s dlouhou veřejnou pamětí. To může být překážka, ale také síla, pokud film tuto zkušenost využije.

Jandák se v pozdějších letech usadil v jižních Čechách, s nimiž byl spojen také jako poslanec. V rozhovorech mluvil o klidnějším životě, rodině a roli dědečka. Pro člověka, který strávil desetiletí před kamerou, na pódiu a ve Sněmovně, má odchod z centra vlastní logiku. Popularita přináší pozornost, ale málokdy nechává člověka rozhodovat, kdy bude obyčejným sousedem.

Nebylo by však přesné vytvořit obraz definitivně mlčícího důchodce. K veřejným tématům se vyjadřoval dál a v roce 2026 se znovu pokusil získat místo v Radě Českého rozhlasu. Jeho vystoupení před mediálním výborem ukázalo, že starý temperament nezmizel. Mluvil o změněné bezpečnostní situaci, technologiích a důležitosti pravdivého veřejnoprávního vysílání. Zároveň poslancům vyčetl nenávistný způsob jednání.

Výsledek byl jasný: do dalšího kola se nedostal. Neúspěch ale uzavřel kruh pozoruhodně přesně. Herec, který kdysi vstoupil do politiky s tvrzením, že dokáže kultuře rozumět lépe než uzavřené elity, po letech znovu stanul před politickou institucí a odmítl přizpůsobit tón očekávané zdvořilosti. Mohl mluvit opatrněji a možná zvýšit svou šanci. Jenže pak by to nebyl Jandák, jakého česká veřejnost desítky let zná.

Vítězslav Jandák patří ke generaci herců, jejichž tváře provázejí diváky od černobílé televize po internetové archivy. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že se nespokojil s bezpečím známé tváře. Vstoupil do komunální politiky, vedl festival, řídil ministerstvo, třikrát získal poslanecký mandát, zasedal v Radě Českého rozhlasu a zkusil i senátní volby.

Taková dráha svádí k jednoduchému rozsudku. Příznivci mohou vyprávět o autentickém člověku, který se nikdy nebál říct pravdu. Odpůrci o populistovi, jenž zaměnil hlasitost za argument a politické strany za kostýmy. Ani jeden obraz není úplný. Jandák skutečně dokázal působit bezprostředně a hájit význam kultury před lidmi, kteří ji považovali za okrajový luxus. Stejně skutečné jsou jeho hrubé výroky, prudké soudy a stranické přesuny.

V jeho životě se neustále vrací otázka, zda herec v politice hraje. Odpověď není prosté ano nebo ne. Každý veřejně činný člověk pracuje s tím, jak působí. Herec má v této disciplíně náskok, protože zná hlas, pauzu, výraz i publikum. Jandák však často vypadal nejpřesvědčivěji právě tehdy, když se odmítal kontrolovat. Jeho autenticita nebyla klidem, ale energií. Proto dokázal získat důvěru a proto také vyvolával tolik sporů.

Možná po něm nezůstane jedna role, která by zastínila všechny ostatní. Tři oříšky pro Popelku mají v české kultuře výjimečné místo, ale Jandák v nich není hlavním hrdinou. Jeho politické období bylo dlouhé, nikoli však spojeno s jedinou velkou reformou, která by nesla jeho jméno. Jeho stopou je spíše neobvyklé propojení světů: filmového ateliéru, festivalového zákulisí, ministerské kanceláře, sněmovního sálu a jihočeského soukromí.

Když se dnes na obrazovce objeví mladý Kamil vedle prince, divák už ví něco, co postava vědět nemůže. Že z jejího představitele bude jednou nejpopulárnější politik země. Že se bude přít s umělci, vést ministerstvo, urážet soupeře i dohlížet na veřejnoprávní rozhlas. A že ani na prahu osmdesátky nepřestane vstupovat do veřejného prostoru s větou, kterou nelze přeslechnout.

Vítězslav Jandák nikdy nevyměnil herectví za politiku úplně. Spíše přenesl část herecké zkušenosti tam, kde se rozhoduje o skutečných věcech. Někdy mu pomohla získat důvěru, jindy zvýraznila konflikt. Právě proto jeho životopis nepůsobí jako dvě oddělené kariéry. Je to jeden dlouhý příběh člověka, který chtěl být u dění, mluvit nahlas a nikdy se nenechat odsunout do role tichého statisty.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vítězslav_Jandák

https://vlada.gov.cz/scripts/detail.php?id=38360&tmplid=50

https://www.ceskatelevize.cz/lide/vitezslav-jandak/

https://strednicechy.rozhlas.cz/vitezslav-jandak-v-politice-jsem-mel-dostatek-napeti-i-umeleckeho-vzruseni-jako-8696769

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-vy-jste-tu-nenavistni-rekl-poslancum-kandidat-do-rady-cro-jandak-299247