Článek
Praha na konci padesátých let byla městem, kde se socialistická realita prolínala s kouzlem umění. 28. listopadu 1956 se v ní narodil Vladislav Beneš, syn obyčejné rodiny bez hereckých kořenů. Žádné hvězdné jantar, žádné dědictví slávy – jen chlapec s citlivým sluchem a touhou po příbězích. Již jako dítě se ocitl v dabingovém studiu, kde jeho čistý, průzračný hlas začal oživovat zahraniční postavy. „Dabing je krásná, ale náročná práce,“ říká dnes s úsměvem, když vzpomíná na první nahrávky. Byl to on, kdo nadaboval Sebastiána v legendárním seriálu Bella a Sebastián, což mu otevřelo dveře do světa scény. V jedenácti letech stál poprvé na jevišti Divadla E. F. Buriana jako malý anglický lord. Ta první věta, kterou vyslovil – něco o kráse anglických zahrad – se mu vtiskla do paměti jako první láska. „Byl jsem nervózní, ale světla a potlesk mě okouzlily,“ vyznává v rozhovoru pro Český rozhlas.
Jeho dětství nebylo jen o hraní. Absolvoval Gymnázium Na Zatlance, kde se učil nejen latinu a matematiku, ale i umění improvizovat při školních vystoupeních. Rodiče, oba pracující v běžných profesích, ho podporovali, ale varovali před nestabilitou umělecké dráhy. Přesto se Beneš rozhodl pro herectví. Vstoupil na Divadelní fakultu AMU (DAMU), kde v roce 1980 úspěšně absolvoval. Studium bylo pro něj jako škola života: zde se naučil nejen citovat Shakespeara, ale i čelit kritice a hledat v sobě hloubku postav. „DAMU mi dala nástroje, ale jeviště mi dalo srdce,“ shrnul to jednou v interview pro magazín Reflex.
První profesionální kroky vedly do Středočeského divadla J. Průchy v Kladně a Mladé Boleslavi. Mezi lety 1980 a 1983 zde hrál role, které by mu dnes záviděl nejedna mladá hvězda: Romeo v Romeovi a Julii, titulní Till Eulenspiegel, Orestes v Oresteii nebo Mauglí v Knize džunglí. Tyto inscenace nebyly jen cvičením – byly mostem do velkého světa. V Kladně se naučil, jak se vypořádat s malými scénami a náročným publikem, které oceňovalo temperamentní výkony. „Hrával jsem pro dělníky, kteří přicházeli unavení z fabriky. Jejich smích byl upřímný, jejich slzy opravdové,“ vzpomíná. Zde se také objevil jeho první filmový záblesk: ještě jako gymnazista si zahrál ve snímku Poslední ples na Rožnovské plovárně (1974), kde stvořil mladého chlapce plného ideálů.
Přechod do Národního divadla v roce 1983 byl jako vstup do chrámu. Beneš se stal členem činohry a rychle si získal respekt. Začal v Zlaté kapličce, malé scéně, kde hrál po boku legend: Jana Hlaváčová, Ludvík Munzar, Václav Postránecký. „Byl jsem kandrdas mezi giganty. Každé zkoušení bylo lekcí,“ popisuje. V následujících letech vytvořil přes sedmdesát rolí, což ho řadí mezi pilíře souboru. Jeho repertoár je jako mozaika české i světové dramaturgie: od klasik jako Puk v Snu noci svatojánské (Shakespeare), Vodník Michal v Lucerně (Jirásek) nebo Bělozubov v Výnosném místě (Ostrovskij), přes moderní texty jako Janek v Věci Makropulos (Čapek) nebo Pavel v Vassě (Gorkij). V Višňovém sadu (Čechov) stvořil postavu plnou nostalgie, v Tartuffovi (Molière) Valéra s ironickým šarmem.
Jedna z nejvýznamnějších rolí přišla v 90. letech: Georg Gibbs v Našem městečku (Wilder). Tato inscenace, kde hrál po boku Jany Bouškové, se stala symbolem intimního divadla. Benešova interpretace mladého muže, který bojuje s křehkostí života, rezonovala s diváky po Sametové revoluci. „Hrával jsem to stovkykrát, ale pokaždé jsem se učil nově žít,“ říká. Další vrchol byl v Hrátkách s čertem (Drda), kde jako Lucius přinesl prvky grotesky a lidskosti. Jeho herecký růst je patrný i v současnosti: v roce 2022 ztvárnil Afanasije Ivanoviče Tockije v Idiotovi (Dostojevskij), roli plnou morálních dilemat. Pandemie covid-19 odložila premiéru, ale Beneš to vzal s humorem: „Čekání je součástí herectví – jako pauza v dialogu.“
Filmová kariéra Vladislava Beneše je spíš epizodická, ale plná barev. Nejaktivnější byl na přelomu 70. a 80. let, kdy ztvárňoval temperamentní mladíky bez hlavních rolí. Debutoval v Posledním plese na Rožnovské plovárně (1974), kde jako středoškolák přinesl svěžest. V Chvílích pro píseň trubky (1979) hrál v mezinárodně oceňovaném TV filmu o hudebním talentu, což mu otevřelo dveře do televize. Další významné role: Honza Moravec v Posledním vlaku (1982), kde zpíval a hrál Františkova spolužáka; Petr v Tchýni (1986) a Nevěstě (1985), dvoudílné hře o rodinných vztazích. V 80. letech se objevil v seriálech jako Smůla (básník), Sanitka (sázkař na koně) nebo Taková letní noc (Pepík). Později přidal role v První republice (Karel Toman), Romanci o vodníkovi (Hrdlička) nebo Proces s vrahy Martynové (Štefan Korejs).
Televize ho lákala méně než jeviště, ale v 2000. letech se vrátil v seriálu Temný kraj, kde jeho postava dodala příběhu hloubku. Filmově se objevil naposledy v 80. letech, pak se soustředil na dabing a divadlo. „Filmy jsou rychlé, divadlo je věčné,“ vysvětluje volbu. Jeho poslední větší filmová role byla v propagandistickém Posledním vlaku (1982), který dnes vidí jako relikt doby.
Ale kde končí herec a začíná hlas? Dabing je pro Beneše srdcem kariéry. Od dětství, kdy nahrazoval dětské hlasy, se stal hlasem hollywoodských ikon. Richard Gere v Důstojník a gentleman (1982) byl prvním velkým úspěchem – diváci si všimli podobnosti v charismatu. Od té doby je „dvorním dabérem“ Pierce Brosnana: od Smrtící past 2 (1995), kde poprvé spojil svůj hlas s jeho postavou Stua, přes Jamese Bonda v sérii Tomorrow Never Dies (1997) až po Kočovníky smrti (2017). „Brosnan má ten sametový tón, který miluju synchronizovat,“ směje se.
Seznam dabingů je ohromující: Bryan Cranston v Infiltrátorovi (2016), George Clooney v Hře peněz (2016), Christoph Waltz v Legendě o Tarzanovi (2016), John Malkovich jako Hercule Poirot v Vraždách podle abecedy (2019), Colin Firth v Kursku (2019). V seriálech dabuje v Kriminálce Las Vegas, Útěku z vězení nebo Milosrdných lžích. České filmy? Hlas studenta Masaříka v Mluvčí (1984) nebo Fandyho v 1983. „Dabing je jako herectví bez světel – musíš věřit textu i bez gest,“ říká. Zajímavost: v Pánu prstenů daboval Elronda (Hugo Weaving), což bylo první setkání s fantasy, které miluje.
Režie a pedagogika rozšiřují jeho svět. Od 90. let režíruje v Národním divadle, naposledy Matku (Čapek), kde spojil klasiku s moderními prvky. Jako pedagog na pražské konzervatoři učí mladé talenty: „Učím je poslouchat – sebe i partnera.“ Jeho styl je intuitivní, bez dogmat.
Soukromí Vladislava Beneše je jako jeho role – diskrétní, ale plné příběhů. Oženil se s dcerou legendárního herce Svatopluka Beneše, což vyvolalo vtipné historky. Při prvním setkání Svatopluk žertoval: „Tak to jsi ty, můj syn?“ Nejsou příbuzní, jen shoda jmen, ale svatba v 80. letech spojila dvě umělecké duše. Mají dceru, která se vzdělává mimo svět scény. „Rodina je můj kotviště,“ přiznává. Žije v Praze, hledá „místečko klidu“ – chatu na venkově, kde by mohl číst a procházet se. Pandemie ho naučila oceňovat ticho: „Když divadla zavřela, poprvé jsem slyšel vlastní myšlenky.“
V 68 letech (v roce 2025) Beneš nezpomaluje. Plánuje nové role, dabuje v Brutalista (Guy Pearce) a učí. Jeho charisma, které okouzlilo ženy v 80. letech, přetrvalo – důkaz, že skutečné umění nestárne.
Zajímavosti o Vladislavu Benešovi by zaplnily celou knihu, ale vyberme ty nejsyčtivější. Vzpomeňte si na jeho první velký dabingový trapas: jako teenager nadaboval postavu v Sám doma (1991), kde musel imitovat dětský pláč – „Plakal jsem sám nad sebou!“ Další perla: v Asterix a Obelix: Mise Kleopatra (2001) hlasoval Caesara, což ho naučilo řecké fráze. Nečekaný fakt – v mládí zkoušel hudbu, hrál na kytaru v amatérské kapele, ale herectví zvítězilo. A ten nejsmutnější: během normalizace musel odmítnout roli v disidentním filmu, což ho bolelo roky. Dnes se směje: „Život je jako divadelní kus – plný improvizací.“
Jeho vliv na české divadlo je nepopiratelný. Jako člen Národního divadla pomohl formovat generace: naučil mladé herce, že herectví je o empatii, ne o slávě. V době, kdy se umění komercializuje, Beneš připomíná hodnotu tradice. Jeho role v Idiotovi z roku 2022, odložené kvůli covidu, se staly symbolem vytrvalosti – premiéra proběhla v plném sále, k plnému potlesku.
Když se ptáte, proč je Beneš takový, jaký je, odpověď skrývá v jeho hlasu: je to hlas muže, který prožil revoluce, lásky a ztráty, ale zůstal věrný jevišti. V jeho příběhu není velký hollywoodský finále, ale spíš český epilog – tichý, hluboký a plný naděje.
Zdroje:
https://www.csfd.cz/tvurce/9100-vladislav-benes/biografie/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladislav_Beneš
https://www.narodni-divadlo.cz/cs/profil/vladislav-benes-1594278
https://strednicechy.rozhlas.cz/vladislav-benes-vlastni-mistecko-kde-je-clovek-sam-a-kde-ho-nikdo-nerusi-hledam-8276400
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/35939-vladislav-benes.html
