Zámek Stránov: pohádka, která přežila komunismus

Když cestující na trati z Prahy na Mladou Boleslav překoná mohutný viadukt u Krnska a vzhlédne vlevo do kopce, zahlédne mezi stromy siluetu věže. Není to příliš velká, není to příliš známá, ale zámek Stránov v sobě ukrývá příběh, který by vydal na celý román. Nebo na film - a na těch se tu ostatně točilo víc než dost.

Obec Jizerní Vtelno leží asi sedm kilometrů jižně od Mladé Boleslavi a většina turistů ji míjí bez povšimnutí. Jenže kdo odbočí na nenápadnou příjezdovou cestu a vyšplhá po serpentinách na ostroh nad potokem, ocitne se najednou před fasádou, která mu vyrazí dech. Novorenesanční průčelí s trojitými arkádami, gotická šestiboká věž trčící do nebe, barokní kašna s chrličem uprostřed nádvoří - to vše je výsledkem šesti staletí přestaveb, katastrof, vzestupů i pádů. A pak ještě těch čtyřiceti let, kdy tu vládl stát.

Příběh Stránova začíná - jako u většiny českých hradů - v chaosu husitských válek. Roku 1429 je v pramenech poprvé zmíněn Bohuněk ze Stránova a jeho dřevěná tvrz na ostrohu. Nebyla ani příliš velká, ani příliš pevná, ale poloha ji určovala: skalnatý hřbet obtékaný ze tří stran potokem poskytoval přirozené opevnění i výhled do kraje.

Po odeznění nejhorších bouří se do věci vložil Ješek ze Sovojovic, který tvrz nahradil důkladnějším sídlem. V letech 1463 až 1468 dal na ostrohu postavit solidní gotický hrad a pojmenoval ho Nový Stránov - na odlišení od starší, dnes již jen troskovitě zachované zříceniny v sousedství. Nejvýraznějším prvkem novostavby byla mohutná šestiboká věž, která tu stojí dodnes. Tehdejší vojenské uvažování přitom bylo prozaické: sám architekt si byl vědom, že ostroh ze tří stran obklíčený vyššími polohami byl z hlediska obrany prakticky ztracen. S nástupem palných zbraní se o obraně stejně přestávalo uvažovat vážně - hrad sloužil spíše jako hospodářské centrum rozsáhlého panství.

V druhé polovině šestnáctého století převzali Stránov Berkové z Dubé, jeden z nejstarších a nejvlivnějších šlechtických rodů království. Po nich přišel Karel z Biberštejna, císařský rada a nejvyšší mincmistr Království českého, a pak Slavatové z Chlumu. Právě za Biberštejnů nebo Slavatů prošel hrad zásadní přeměnou: gotické zdivo ustoupilo módní renesanci, vznikla tři zámecká křídla na lichoběžníkovém půdorysu a celý objekt získal podobu spíše sídla než tvrze.

V roce 1642 přešel Stránov do rukou Jana z Lisau, příslušníka braniborské šlechty povýšeného do panského stavu za statečnost v bitvě u Nordlingenu. Jeho syn Rudolf Adam z Lisova se oženil s výjimečnou ženou: Alžbětou Lidmilou, pravnučkou slavného dánského astronoma Tychona Brahe. Alžběta strávila na Stránově léta a zanechala po sobě rukopis - Rodinné paměti, vydané knižně teprve v roce 2002. Staré papíry proleží ve fondech archivů podivuhodně dlouho.

Roku 1746 přistoupil na panství sňatkem Jan Václav Příchovský z Příchovic, barokní kavalír a šlechtic z předního rodu. Ten zanechal na Stránově viditelnou stopu: dal provést barokní úpravy, zřídit zámeckou zahradu (bohužel dnes již zcela zaniklou) a v zámeckém areálu postavit barokní kašnu z pískovce, která tu stojí dodnes. Roku 1767 pak přibyl i kostel sv. Václava v předzámčí, navržený významným pražským architektem Filipem Hegerem.

Konec osmnáctého a začátek devatenáctého století přinesl Stránovu majitele s méně laskavou pověstí. Václav Vojtěch Herites, zdejším lidem přezdívaný Herodes, byl po svém otci Janu Heritesovi jedním z méně oblíbených vrchností v okolí. V roce 1808, uprostřed napoleonských válek, vybírala stránovská vrchnost k zemské obraně nejenom mladíky, ale i vysloužilé vojáky. Losování skončilo vzpourou: sedlák Václav Řípa odmítl losovat a byl za to potrestán holí. Přihlížející se vzbouřili, muselo být přivoláno vojsko. Taková byla feudální idyla na počátku moderní doby.

Po Neubauerech koupila panství v roce 1864 Marie z Valdštejna a Vartemberka, rozená kněžna Schwarzenbergová. A právě ona rozhodla, že se se středověkým a barokním dědictvím Stránova bude zacházet po svém. Koncem osmdesátých let devatenáctého století si povolala architekta Josefa Schulze - téhož, který navrhl Národní muzeum na Václavském náměstí a jehož dílem je i Rudolfinum. Na Stránově měl Schulz volnou ruku: v letech 1890 až 1894 pod jeho vedením stavitel Mráz přestavěl objekt do romantické novorenesanční podoby, jak ji vidíme dnes. Gotická věž zůstala, barokní kašna zůstala, ale vše kolem dostalo nový kabát - sgrafita, arkády, dekorativní prvky, které z venkovského sídla udělaly téměř výstavní kus.

Výsledkem je stavba, která architektonicky nepatří do žádné jednoduché škatulky. Na první pohled působí jako výstavní novorenesanční zámek. Ale ten, kdo přijde blíž, narazí na gotické portály, středověké zdivo, renesanční detaily. Stránov je vlastně palimpsest - text přepsaný přes text, každá vrstva jinak stará, jinak zachovaná.

V roce 1917 si Stránov koupil Josef Šimonek, prezident Škodových závodů v Plzni a senátor parlamentu. Byl to muž, jehož životní příběh připomíná spíše americké bestsellery než českou realitu: chlapec z chudé selské rodiny, který se vyšplhal na post šéfa největšího průmyslového impéria monarchie. Císař Karel I. mu za zásluhy o rozvoj průmyslu udělil v srpnu 1918 titul svobodného pána z Mlaďatova - to jest v zásadě baronský stav. O pouhé tři měsíce později se Rakousko-Uhersko rozpadlo, vzniklo Československo a šlechtické tituly rázem přestaly mít jakýkoli právní základ. Šimonek si svého erbu nejméně užíval ze všech, kteří ho kdy nesli.

Přesto Stránov koupil jako rodinné sídlo pro svého syna Františka, zemědělského inženýra. A ten tu pak skutečně bydlel - v domě vybaveném teplovzdušným topením, elektřinou, vodou a spoustou místností pro hosty, kteří se střídali. V roce 1921 se Josef Šimonek v kostele sv. Václava v předzámčí oženil - místo tak pro rodinu dostalo osobní rozměr nad rámec pouhého majetku.

Filmová produkce začala přicházet záhy. Už v roce 1924 tu natočil Václav Kubásek romantické melodrama Jindra, hraběnka Ostrovínová. Bylo to vůbec první filmové natáčení na Stránově - a zámek se ukázal jako přirozená filmová scenérie. Roku 1933 tu vznikla Záhada modrého pokoje, první česká zvuková detektivka, kde stránovský interiér hrál roli záhadného hraběcího sídla, v jehož modrém pokoji záhadně umírají hosté.

Pak přišel únor 1948 a vše se změnilo. Rodině Šimonků byl majetek znárodněn. František Šimonek zemřel za tragických okolností roku 1950 a jeho vdova Boženka opouštěla Stránov doslova s košíkem, v němž nesla urnu manžela. Odešla na místní faru, kde ji farář přijal a kde žila až do roku 1975. Místní komunistická smetánka ji znala jako elegantní paní, která i v nouzi chodila každou neděli na korzo a zdravila ji odpovídajícím způsobem - žádné „čest práci“, ale „ruku líbám, milostivá paní“, jak bylo zvykem.

Ze zámku se stal dětský domov. V předzámčí hospodařilo JZD. A co to znamenalo pro stavbu, zachycuje i výčet toho, co přišlo jako první: sociální zařízení v reprezentativních místnostech, linoleum na historických parketách, nákladní výtah vybourán přímo uprostřed zámeckého sálu. Kostel sv. Václava přestal být udržován a jeho střecha se propadla - v chrámové lodi začaly růst stromy. Z celkového soupisu čítajícího 750 kusů nábytku a předmětů původního vybavení se po restituci vrátilo rodině třicet pět položek, z nichž deset tvořila sbírka motýlů a brouků. Zbytek byl rozkraden nebo zničen. Manželka prezidenta Zápotockého vlastnila ze Stránova hned několik historických kusů.

V jednom z pokojů prý strašila zazděná ručička panenky. Prý výstraha pro neposlušné děti: kdo bude zlobit, skončí taky ve zdi. Zda to byl záměr, nebo náhoda, se dnes těžko ověřuje. Atmosféra místa si takové příběhy sama vyrábí.

Po listopadu 1989 se rozjely restituční procesy. Jaromír Šimonek, pravnuk zakladatele stránovského rodu, o navrácení požádal brzy - ale jak ukázal záběr České televize z roku 1992, úřady si dávaly na čas. Zámek byl formálně restituován, ale dětský domov v něm pokračoval v provozu. Teprve v roce 2003, když se zařízení přestěhovalo do nové budovy v sousedním Krnsku, získala rodina možnost skutečně vstoupit do svého.

„Stav, ve kterém jsme ho přebírali - kostel bez věže a střechy, stromy v lodi, vstupní brána nepatří nám… To bylo ze začátku těžké,“ vzpomínala o léta později Zuzana Pavlíková Šimonková, dnes hlavní správkyně celého rodinného majetku. Ona sama studovala ekonomii a ve svých rukou drží pozoruhodné portfolio: zámek Stránov, zámeček Lobeč a hrad Houska, k tomu dva tisíce hektarů lesů a šest set hektarů zemědělské půdy. Dřevo a obilí živí majitele, majitelé opravují zámky. Takový je model, bez státních dotací, bez mecenášů, v zásadě ze zemědělského hospodářství.

„Restituce je zmírnění křivd, nikoli náprava křivd,“ shrnul filozofii situace Jaromír Šimonek v rozhovoru pro odborný časopis. Slova přesná: co bylo rozkradeno, vráceno nebylo. Co bylo zbořeno, stojí znovu jen díky novým investicím. Co přežilo, přežilo jen proto, že mělo štěstí nebo bylo příliš těžké na přesun.

V roce 2004 byl Stránov poprvé v celé své historii zpřístupněn veřejnosti. Základní prohlídka trvá zhruba čtyřicet minut a vede návštěvníka sálem s gotickou kaplí (jejíž existenci odhalila teprve přestavba v devatenáctém století), kolem sbírky historických kočárků a panenek, přes zrekonstruované interiéry s kopiemi historického nábytku - originálu zkrátka není - a nakonec na ochoz gotické věže ve výšce třiceti metrů nad hradním příkopem. Odtud je za jasného dne vidět Bezděz, Trosky, komíny Mladé Boleslavi i oblouk Stránovského viaduktu níže v údolí.

Ten viadukt je mimochodem zvláštní kapitola sám o sobě: betonový železniční most z meziválečné doby, který nahradil starší ocelovou konstrukci, je technickou památkou regionu. Jde o jeden z prvních betonových mostů pro vlakové soupravy v Čechách. Natáčelo se tu i bez pohádkových zámků.

Od roku 2013 funguje na Stránově kavárna s posezením pod arkádami. Rodina otvírá zámek pro svatby, koncerty, divadelní večery i takzvaná „Tajemná večerní divadla“ s vícechodovým menu, která patří k nejoblíbenějším akcím. Filmová přitažlivost místa nezeslábla: po Záhadě modrého pokoje přišly pohádky O svatební krajce, Začarovaná láska nebo Princezna Zívalka. Zámek se v nich pokaždé trochu liší - jiné osvětlení, jiný úhel kamery, jiné věky protagonistů - ale věž a arkády zůstávají poznatelné.

Zvláštní ironií osudu je, že část pamětníků éry dětského domova vzpomíná na Stránov vřele. Když se jich průvodkyně při prohlídkách zmiňovala o devastaci komunistické doby, reagovali prý vždy stejně: pro ně to byly hezké roky, hezké vzpomínky. Dětství má svou vlastní logiku, které se památkové škody nedotýkají.

Restaurování interiérů pokračuje. Druhé patro zámku na opravy stále čeká. V renesančních freskách věžní místnosti pracují restaurátoři. Park, který byl za dob dětského domova upraven pro potřeby chovanců a v podstatě zpustl, prochází obnovou. Celé to vypadá jako práce, která nebude nikdy zcela hotová - ale to je u historických budov spíše pravidlo než výjimka.

Stránov dnes stojí na pomezí dvou světů. Je to soukromý zámek, ne muzeum ve státní správě. Nemá nekonečné finance, nemá úředníky na plný úvazek, nemá zázemí velkých institucí. Ale má rodinu, která se k místu vrátila. A to v českém kontextu, kde mnoho památek závisí výhradně na nejistých dotacích, není málo.

Z věžního ochozu se dá přehlédnout celý kraj: mladoboleslavská průmyslová aglomerace na severu, Kokořínsko na západ, zalesněné kopce na jihu. Kdekoli se člověk otočí, táhne se krajina, která je přinejmenším staletí stará a zároveň stále živá. Stránov v ní nestojí jako relikviář minulosti, ale jako místo, kde se s minulostí jedná. Někdy obratně, někdy pracně, vždy bez záruky výsledku.

Ale věž stojí a je z ní krásný výhled do krajiny a ty schody na ní - to je teprve zážitek. Jo a sbírka motýlů taky přežila.