Zemřel Jiří Štěpnička. Hlas Harrisona Forda bude znít dál

Jiří Štěpnička zemřel v neděli 11. října 2026 ve věku 79 let. Smutnou zprávu oznámilo Národní divadlo, s jehož činohrou byl spojen od roku 1975. Podle informací České televize odešel ve zdravotnickém zařízení. Bližší okolnosti ani příčina smrti v době vzniku tohoto textu zveřejněny nebyly.

Jeho odchod má pro české publikum zvláštní sílu. Štěpničku znali pravidelní návštěvníci Národního divadla, televizní diváci i lidé, kteří by jeho tvář možná nezařadili na první pokus, ale bezpečně poznali jeho hlas. Právě jím v českém znění promlouvali Harrison Ford, Michael Douglas, Mel Gibson, Jeff Bridges nebo Steven Seagal. Patřil k hercům, kteří se do paměti nezapisují jedinou rolí, ale dlouhou přítomností.

Jeho život přitom nebyl jen příběhem úspěšné kariéry. Začal v poválečném Londýně, pokračoval dramatem na československé hranici a dětstvím bez vězněné matky. Později přišly desítky let na první české scéně, téměř stovka divadelních postav, filmové a televizní role, dabingová ocenění i jedno profesní rozhodnutí, které si vyčítal. Osud Jiřího Štěpničky v sobě nesl velké dějiny i každodenní poctivost hereckého řemesla.

Národní divadlo oznámilo úmrtí svého dlouholetého člena slovy plnými úcty a smutku. Připomnělo, že na jeho jevištích působil od poloviny sedmdesátých let a vytvořil desítky výrazných rolí. Generální ředitel Jan Burian jej označil za kamaráda a vynikajícího herce, jehož osud byl obrazem pohnutých dějin. Zdůraznil také, že Štěpnička dokázal být v divadle šťastný a velmi si vážil rodiny.

Přesné datum úmrtí je 11. října 2026. Je důležité je uvést právě takto, bez slova „dnes“, protože zpráva bude čtená i s odstupem. Jiří Štěpnička se narodil 16. dubna 1947, bylo mu tedy 79 let. Česká televize uvedla, že Národní divadlo informovalo o jeho smrti v neděli a že zemřel ve zdravotnickém zařízení.

Ve chvíli, kdy se zpráva rozšířila, se přirozeně začaly připomínat jeho nejslavnější role. Jedni vzpomněli na Maryšu, Naše furianty nebo Blackbird, druzí na film Ve stínu a seriál Vyprávěj. Mnoha lidem se však vybavil především hluboký, pevný a přitom lidský hlas, který po desetiletí doprovázel české verze zahraničních filmů.

Byl hercem několika světů, které dokázal propojit. V Národním divadle měl domov, před kamerou dovedl být civilní i hrozivý a v dabingovém studiu vytvářel postavy pouze hlasem. Žádná z těchto částí jeho práce nebyla jen vedlejší zastávkou. Každá ukazovala jinou stránku talentu, který se neopíral o okázalost, nýbrž o přesnost, kázeň a zkušenost.

Jiří Štěpnička přišel na svět v Londýně jako Jiří Samec. Jeho matkou byla slavná česká herečka Jiřina Štěpničková, otcem akademický malíř Jan Samec. Příjmení Štěpnička, pod nímž vystupoval po celou kariéru, si podle Paměti národa nechal úředně zapsat až po roce 1989. Jméno po matce se stalo jeho uměleckým jménem dávno předtím, než se stalo jménem občanským.

Londýn nebyl náhodnou kulisou. Jiřina Štěpničková tam po válce žila a právě v britské metropoli se jí syn narodil. Rodina však nakonec zamířila do Československa. Zpětně se může zdát, že se Jiří narodil do herecké dynastie a měl cestu k divadlu předem otevřenou. Ve skutečnosti se jeho rané dětství proměnilo v trauma, které by žádné dítě nemělo zažít.

Když mu byly tři roky, pokusila se matka s malým synem odejít přes hranice. Útěk byl provokací komunistické Státní bezpečnosti. Skupinu u hranic zadrželi, Jiřinu Štěpničkovou zatkli a v politickém procesu původně odsoudili k patnácti letům vězení. Malý Jiří skončil u otce. Na matku pak čekal téměř celé dětství.

Ve vzpomínkách pro Paměť národa popisoval útržky pochodu k hranici, střelbu i chvíli, kdy jej od matky oddělili. Takové vzpomínky nebývají uspořádané jako filmový příběh. Vracejí se v obrazech a větách, které dítě tehdy nemohlo plně pochopit. Později je člověk nosí s sebou, i když o nich nemluví každý den.

Jeho matka strávila ve vězení zhruba deset let. Navštěvoval ji, ale skutečný společný život mohli znovu začít až v době, kdy už dospíval. Návrat nebyl jednoduchým šťastným koncem. Matka a syn se museli znovu učit blízkosti, zatímco kolem nich zůstávaly následky pronásledování, strachu a dlouhého odloučení.

Bylo by příliš snadné vysvětlovat každou Štěpničkovu pozdější roli jeho rodinným příběhem. Herec není pouhým součtem vlastních ran. Přesto nelze přehlédnout, že jeho projev často nesl zvláštní směs důstojnosti, napětí a zadržené emoce. Dokázal ukázat bolest bez toho, aby ji vnucoval.

V dokumentu České televize Neobyčejné životy je jeho životní a tvůrčí pouť popsána jako cesta poznamenaná velkým rodinným traumatem. Štěpnička však nepůsobil jako člověk, který by chtěl být známý především jako oběť dějin. Mluvil o své minulosti otevřeně, ale zároveň s odstupem, humorem a schopností vidět i vlastní rozpory.

Paměť národa zaznamenala jeho vzpomínku, že mu v těžkých chvílích pomáhali matčini přátelé z uměleckého prostředí. Divadlo a lidé kolem něj pro něj nebyli jen budoucím povoláním. Byli také světem, v němž se dalo přežít něco, co běžný rodinný život nenabízel. Umění se tak stalo nejen prací, ale i pevným bodem.

Přesto se k herectví nedostal automaticky. Po maturitě na pražském Gymnáziu Jana Nerudy vystudoval DAMU, kterou dokončil v roce 1969. Teprve pak začala cesta přes regionální scény k Národnímu divadlu. Nebyla krátká a nebyla bez překážek spojených s minulostí jeho matky.

První angažmá získal v tehdejším Divadle Vítězného února v Hradci Králové. Během tří sezon tam hrál například Lilioma, Oidipa, Kristiána v Cyranovi z Bergeracu nebo Dudleyho v Minutách na hodinách. Už výčet raných rolí ukazuje, že nebyl veden jen k jednomu typu postav. Dostával milovníky, hrdiny i muže, kteří musí nést tragickou váhu příběhu.

V letech 1972 až 1975 působil ve Státním divadle v Brně. Hrál mimo jiné Romea, Topůrka ve Zbojnících a žandárech nebo Víta v Kutnohorských havířích. Právě z Brna se přiblížil scéně, s níž pak spojil téměř celý profesní život.

Podle svého vyprávění měl původně možnost odejít do Divadla na Vinohradech. Režisér Jaroslav Dudek o něj stál, ale narazil na odpor části souboru spojený s dávnou záští vůči Jiřině Štěpničkové. Minulost jeho matky zasáhla i do synovy kariéry o mnoho let později. Nabídka z Vinohrad padla, krátce nato však přišlo hostování v Národním divadle.

Ironie dějin někdy otevře jiné dveře, než člověk čeká. Po několika hostováních dostal Štěpnička nabídku stálého angažmá. Národní divadlo uvádí jako rok jeho nástupu 1975. Od té chvíle se stal jednou z opor činohry a vytvořil na jejích scénách téměř stovku postav.

V době, kdy se herecké generace střídaly a měnil se repertoár i způsob inscenování, zůstával přítomen. Ne jako muzeální připomínka starého divadla, ale jako herec schopný přecházet od klasiky k současným textům. Jeho kariéra v Národním divadle není jen dlouhá. Je také svědectvím o tom, kolikrát se české divadlo za půl století proměnilo.

Na jevišti prošel Jiří Štěpnička mimořádně širokým repertoárem. Byl Petrucciem ve Shakespearově Zkrocení zlé ženy, Václavem i Filipem Dubským ve Stroupežnického Našich furiantech, Franckem i Vávrou v Maryše, Martinem Kabátem v Hrátkách s čertem a Švandou ve Strakonickém dudákovi.

Hrál také Shylocka v Kupci benátském, vévodu z Cornwallu v Králi Learovi, Iásona v Médeie, Lorda Hastingse v Richardovi III. nebo Ragueneaua v Cyranovi z Bergeracu. Dokázal přesvědčivě vstoupit do komedie, tragédie i psychologického dramatu. Hlas a statná postava mu dávaly autoritu, ale nebyl odkázán jen na panovníky, otce a mocné muže.

Naopak, některé z jeho nejsilnějších výkonů stály na nejistotě, vině nebo vnitřním rozporu. V inscenaci Blackbird ztvárnil Raymonda, muže konfrontovaného s dávným vztahem k mnohem mladší dívce. Text Davida Harrowera je nepohodlný a neumožňuje divákovi snadný odstup. Štěpnička v něm podle dobových ohlasů dokázal být zranitelný i znepokojivý.

Za Raymonda získal Cenu Thálie za rok 2010. Nebyla to cena za dlouhou službu, ale za konkrétní výkon v mimořádně náročné roli. Přicházela po desítkách let na scéně a připomněla, že zkušenost nemusí znamenat pouhé opakování osvědčených postupů. Může herci dovolit riskovat v místech, do kterých by mladší kolega možná ještě nedohlédl.

Jeho poslední desetiletí v Národním divadle nebyla jen dohráváním kariéry. Objevoval se v titulech jako Strasti života, Naši furianti, Les, Othello nebo Jako břitva. V inscenaci Dotkni se vesmíru a pokračuj hrál Jiřího Řehoře. Jeviště pro něj zůstávalo živým pracovním prostorem, nikoli památníkem vlastní slávy.

Před kamerou se objevil už jako čtrnáctiletý ve filmu Tažní ptáci. Později hrál ve snímcích Slasti Otce vlasti, Jak básníci přicházejí o iluze, Oběti a vrazi, Pasáček z doliny nebo Ve stínu. Jeho filmografie je rozsáhlá, ale nevytváří obraz prvoplánové filmové hvězdy. Byl spíše hercem, kterému tvůrci svěřovali váhu a věrohodnost.

V thrilleru Davida Ondříčka Ve stínu ztvárnil plukovníka tajné policie Páru. Film se vrací do padesátých let, tedy do doby, která krutě zasáhla i Štěpničkovu rodinu. Herec tu nehraje osobní vzpomínku, ale představitele systému. Je to jeden z paradoxů jeho kariéry: člověk poznamenaný komunistickou perzekucí dokázal přesvědčivě ztvárňovat i její vykonavatele.

Televizní diváci jej znali ze seriálů Synové a dcery Jakuba Skláře, Chlapci a chlapi, Terapie, Expozitura, Vyprávěj, Ordinace v růžové zahradě, Modrý kód nebo Sestřičky. Každá generace si proto může vybavit jiného Štěpničku. Jedni přísného muže z dobových dramat, druzí lékaře či otce rodiny, další hlas ze zahraničního filmu.

Jeho síla spočívala v tom, že na obrazovce nepůsobil jako návštěva z divadelního světa. Neokázalé gesto, pevně vedená věta a schopnost naslouchat partnerovi mu dovolovaly vejít i do civilního seriálu. Přitom nikdy úplně neztratil noblesu člověka, který desítky let mluvil verše a klasické texty před velkým hledištěm.

Životopis Jiřího Štěpničky by nebyl úplný bez seriálu Gottwald. V osmdesátých letech přijal roli komunistického prezidenta Klementa Gottwalda v díle, které sloužilo tehdejší propagandě. Nebyl to jen další historický kostým. U syna politicky pronásledované Jiřiny Štěpničkové působila tato volba zvlášť bolestně.

Štěpnička své rozhodnutí později nezlehčoval. V rozhovoru pro Paměť národa řekl, že je na sebe stále naštvaný, že roli přijal. Vysvětloval také atmosféru doby a strach z toho, že odmítnutí politicky sledované práce mohlo herce profesně zničit. Tím se neomlouval jednoduchou větou, spíše popisoval tlak, pod nímž lidé dělali rozhodnutí s dlouhými následky.

Po roce 1989 se setkával s negativními reakcemi diváků. Právě tento rozpor dělá jeho příběh lidským a nepohodlným. Syn vězněné herečky sám propůjčil tvář muži, jehož režim podobné osudy vytvářel. Nelze z toho udělat ani snadnou obžalobu celého života, ani drobnou epizodu, kterou stačí přejít.

Štěpnička o své chybě mluvil veřejně a přijal ji jako součást vlastního životopisu. To má váhu. Umělec bývá po smrti rychle proměněn v bezchybnou ikonu, jenže právě schopnost přiznat selhání může být důležitější než uhlazený obraz. Jeho cesta nebyla černobílá a on sám to věděl.

Pro obrovskou část publika zůstane Jiří Štěpnička především hlasem Harrisona Forda. V českém dabingu s ním byly spojeny postavy dobrodruhů, policistů, prezidentů i unavených mužů, kteří už něco prožili. Štěpničkův hlas uměl znít pevně, ironicky i zranitelně, aniž by měnil svou rozpoznatelnou barvu.

Ondřej Kepka po jeho úmrtí připomněl, že právě Štěpnička pomohl českému publiku Forda hlasově spoluvytvořit. Označení „český Harrison Ford“ není úplně přesné, protože Štěpnička nebyl kopií amerického herce. V dabingu nepřekrýval originál vlastním výkonem. Hledal český rytmus, který působil přirozeně a zároveň zachoval charakter postavy.

Jeho hlasem mluvili také Michael Douglas, Mel Gibson, Jeff Bridges nebo Steven Seagal. Za dabing Mela Gibsona v komedii Po čem ženy touží získal v roce 2002 Cenu Františka Filipovského. V roce 2023 obdržel cenu Herecké asociace za dlouholeté mistrovství v dabingu. Nebyla to vedlejší práce mezi divadlem a filmem, ale samostatná část jeho umění.

Dobrý dabing bývá téměř neviditelný. Divák nemá přemýšlet o člověku ve studiu, ale věřit postavě na obrazovce. Právě proto se práce dabérů někdy podceňuje. Štěpnička však patřil k těm, u nichž jediná věta stačila, aby se lidé otočili k televizi. Hlas nesl zkušenost, autoritu i jemný humor.

Významná byla také jeho práce pro rozhlas. Tam nemohl použít pohled, kostým ani postoj těla, a přesto dokázal vystavět celý charakter. Rozhlas a dabing ukázaly, jak přesně uměl zacházet s dechem, tempem a tichem. To jsou prostředky, které divák nevnímá odděleně, ale díky nim uvěří každému slovu.

Štěpnička patřil ke generaci, pro niž bylo herectví každodenní profesí, nikoli nepřetržitou veřejnou prezentací. Desítky let střídal zkoušky, večerní představení, natáčení, rozhlasové studio a dabing. Jeho kariéra nestála na skandálech ani na pečlivě budované značce. Stála na práci.

Tento typ herecké přítomnosti může být pro publikum paradoxně samozřejmý. Člověk má pocit, že známá tvář a hlas budou v televizi, kině či divadle vždy. Teprve zpráva o úmrtí ukáže, kolik různých vzpomínek se k jednomu herci váže. Někdo viděl Shylocka na jevišti, jiný plukovníka ve Ve stínu a další slyšel Harrisona Forda.

V roce 2024 získal také ocenění Master Prix Nadace Život umělce. Taková pocta připomíná celou dráhu, ne jediný večer. V jeho případě šlo o více než půl století soustavné práce. Od prvních rolí v Hradci Králové až k pozdním postavám v Národním divadle zůstával hercem, který se opíral o text a partnera.

Noblesa, kterou si s ním mnoho diváků spojuje, nebyla chladná. Měl smysl pro humor a dokázal se na sebe dívat bez zbytečné slavnostnosti. K sedmdesátinám připomněl svou studentskou větu o víně, ženách a slunci a označil ji za možné životní krédo. V několika slovech se objevila chuť žít, nadsázka i muž, který nechtěl být redukován na rodinné trauma.

Popularita některých herců se dá spojit s jediným filmem nebo seriálem. U Jiřího Štěpničky fungovala paměť publika jinak. Starší diváci jej mohli sledovat už v době, kdy se z mladého představitele milovníků stával herec charakterních rolí. Střední generace si ho vybaví z velkých televizních seriálů osmdesátých a devadesátých let. Mladší publikum jej znalo ze současnějších seriálů, filmů a především z dabingu. Každá generace měla trochu jiného Štěpničku, ale všechny poznávaly stejnou důkladnost.

Tato dlouhodobá přítomnost je v herectví vzácná. Nestačí být jednou obsazen do výrazné role. Herec musí zvládnout proměnu věku, změnu vkusu i příchod nových způsobů natáčení. Musí se smířit s tím, že z romantických hrdinů přejde k otcům, autoritám, unaveným mužům a nakonec k postavám, které nesou zkušenost celého příběhu. Štěpnička nestárnutí před kamerou neskrýval, ale využíval je.

Jeho postavy často vstupovaly do děje s přirozenou vahou. Nemusel zvyšovat hlas, aby divák pochopil, že se změnila atmosféra. Stačil klidný pohled nebo krátká věta. To, co na jevišti podepíralo školený hlas a přesné gesto, dokázal před kamerou zmenšit na detail. Uměl být výrazný bez okázalosti, což je možná jedna z nejtěžších hereckých disciplín.

Zároveň nebyl uvězněn ve vážnosti. V komediálních a lehčích polohách využíval suchý humor a schopnost nechat vyniknout pointu bez tlačení na efekt. I proto se jeho hlas tak dobře spojoval s Harrisonem Fordem, jehož hrdinové často střídají rozhodnost s ironickým odstupem. Nešlo jen o podobnou barvu hlasu. Důležitý byl cit pro okamžik, kdy má věta zaznít jako rozkaz a kdy jako unavený žert.

Štěpničkova kariéra tak vytvářela nenápadný most mezi světy, které publikum obvykle odděluje. Mezi slavnostním prostorem Národního divadla a obývacím pokojem s televizí, mezi klasickým dramatem a seriálovou epizodou, mezi tváří českého herce a hlasem hollywoodské hvězdy. Právě tato schopnost přecházet z jednoho prostředí do druhého bez ztráty věrohodnosti vysvětluje, proč jeho odchod zasáhl tolik rozdílných diváků.

Příběh Jiřího Štěpničky se často vypráví společně s osudem jeho matky. Je to pochopitelné, protože Jiřina Štěpničková byla slavnou herečkou a zároveň obětí vykonstruovaného případu. Syn však nezůstal jen nositelem jejího jména. Vybudoval si vlastní hereckou dráhu, která přesáhla půl století.

Přijal její příjmení pro uměleckou práci a později i úředně. Nebyl to útěk od otce Jana Samce, který se o něj v těžké době staral. Spíše spojení s matkou a s hereckou tradicí, která mu byla blízká. Jeho rodinná historie nebyla jednoduchá a veřejnost ji často zkracovala do několika dramatických vět.

Štěpnička však ve vzpomínkách ukazoval, že návrat matky z vězení nevymazal roky odloučení. Dospívající syn a žena poznamenaná vězením nemohli jednoduše pokračovat tam, kde skončili. Museli začít znovu, každý s vlastními ranami. Právě tato neuhlazenost jeho vyprávění působila přesvědčivě.

Jeho osud připomíná, že velké politické dějiny nekončí podpisem rozsudku ani otevřením vězeňské brány. Pokračují v rodinných vztazích, v profesních možnostech a v rozhodnutích, která lidé dělají o desítky let později. U Štěpničky se minulost vracela ve vztahu k Vinohradskému divadlu, v roli Gottwalda i ve veřejných otázkách, které dostával celý život.

Po herci zůstávají záznamy, ale divadelní výkon s poslední oponou mizí. Fotografie a programy mohou vyjmenovat postavy, nedokážou však vrátit napětí v hledišti, načasování repliky ani ticho před potleskem. Proto je odchod dlouholetého divadelního herce vždy ztrátou části živé paměti.

U Jiřího Štěpničky je tato paměť mimořádně široká. Národní divadlo uchovává záznam téměř stovky rolí. Film a televize nabízejí jeho tvář v různých obdobích života. Rozhlasové hry a dabing zachovávají hlas, který bude znít i lidem narozeným dlouho po jeho smrti. Dokument Neobyčejné životy zase dovoluje slyšet samotného herce, když vypráví o rodině a práci.

Zůstávají také rozpory, které k poctivému portrétu patří. Není třeba zamlčet Gottwalda, aby bylo možné ocenit Blackbird. Není nutné dívat se na každou roli přes matčino věznění, aby bylo zřejmé, jak hluboce jej tato zkušenost poznamenala. Velikost lidského příběhu často spočívá právě v tom, že se nevejde do jediné věty.

České herectví přišlo 11. října 2026 o osobnost, která propojovala klasické divadlo, moderní drama, film, televizi, rozhlas i dabing. Pro kolegy odešel člověk, s nímž sdíleli jeviště a zkoušky. Pro diváky zmizela jistota známé tváře a hlasu. Pro Národní divadlo skončila kapitola dlouhá více než padesát let.

Když zemře herec spojený s tolika postavami, veřejnost přirozeně hledá jednu roli, která by jej vystihla. U Jiřího Štěpničky to nejde. Nebyl jen Raymondem z Blackbirdu, Vávrou z Maryši, plukovníkem Párou z Ve stínu ani českým hlasem Harrisona Forda. Byl všemi těmito rolemi a zároveň člověkem s vlastním složitým příběhem.

Jeho život začal 16. dubna 1947 v Londýně a uzavřel se 11. října 2026. Mezi těmito daty se odehrál příběh dítěte odloučeného od matky, studenta DAMU, herce regionálních scén, dlouholetého člena Národního divadla, filmové a televizní tváře i mistra českého dabingu. Byl v něm úspěch, práce, pochybnost i přiznaná chyba.

Nejpřesnější vzpomínkou proto není bezchybný pomník, ale jeho skutečná šíře. Herec, který dokázal nést klasický verš, rozehrát civilní televizní scénu a jediným nadechnutím dát zahraniční hvězdě českou podobu. Muž, jehož soukromý osud ukazoval krutost minulého režimu, ale který se nebál mluvit ani o vlastním selhání.

Jiří Štěpnička odešel ve věku 79 let. Jeho hlas se už v nových rolích neozve, ale z české kulturní paměti nezmizí. Bude se vracet pokaždé, když se zvedne opona nad některou ze zaznamenaných inscenací, objeví se jeho tvář ve filmu nebo Harrison Ford v českém znění pronese první větu.

Zdroje:

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/aktuality/zemrel-herec-jiri-stepnicka-dlouholety-clen-cinohry-narodniho-divadla

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zemrel-herec-jiri-stepnicka-378463

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/profil/jiri-stepnicka-1594306

https://www.pametnaroda.cz/cs/stepnicka-jiri-20220803

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10212433228-neobycejne-zivoty/21254215264/