Článek
Duše je vědomí. A vědomí se nedá zničit.
Ve védách se říká, že nejsme tím, kdo se dívá do zrcadla. Jsme tím, kdo si uvědomuje, že se dívá.
Tělo stárne, mysl bloudí, ale duše zůstává stejná. Nemá začátek ani konec. Je jako jiskra z nekonečného ohně – malá, ale božská.
A přesto se pořád vrací. Do nových těl, nových životů, nových příběhů.
Proč?
Všechno kvůli Máje – dokonalé iluzi
Jaroslav Dušek to popisuje krásně: Brahma, stvořitel světa, se začal nudit. A tak stvořil bohyni Máju – mistryni iluzí. Ta vymyslela dokonalou hru.
V každém člověku je kousek Boha. Ale Mája mu brání si na to vzpomenout.
Zabaví ho myšlenkami, touhami, strachy. Přesvědčí ho, že je jen tělo, role, jméno, funkce. A když ho omrzí jedna hra? Přijde další. A další.
Tak vzniká samsára – koloběh zrození a smrti.
Co drží duši zpátky?
Duše je jako pták v otevřené kleci. Může odletět. Ale něco ji drží. Něco, co vytvořila sama:
– Připoutanost k lidem – Nechci odejít, co by beze mě dělali?
– Nevyřešené emoce – Bolest, vina, strach, hněv.
– Pýcha – Pořád si myslíme, že „my víme líp“.
– Touha po hmotném světě – Věci, vztahy, status.
Tohle všechno jsou lana, která duši svazují. Ne fyzicky. Ale energeticky a emočně.
Pamatuješ, kdo jsi?
Občas se stane něco zvláštního:
Vidíš západ slunce… a na chvíli ucítíš klid, který nejde popsat.
Podíváš se do očí dítěte… a něco v tobě si vzpomene.
Probudíš se ze snu… a máš pocit, že jsi byl „někde jinde“.
To není náhoda.
To jen duše se ozvala.
Tak co vlastně chce duše?
Duše chce jediné: vzpomínat.
Ne v hlavě, ale v srdci. Vzpomenout si, kým je – a proč tady je.
Všechno ostatní jsou kulisy, úkoly a iluze, které ji mají něčemu naučit.
Až pochopí, že bolest, ztráta, pýcha i pád byly jen kostýmy… přijde klid.
A možná i návrat domů.
Otázka na závěr
A co ty? Cítíš někdy, že tahle hra už je moc?
Že ti něco šeptá, že jsi tu byl… a že se máš rozpomenout?
Napiš do komentáře, co ti tenhle článek připomněl.
Nebo co ti duše šeptá, když je kolem ticho.
Rád si to přečtu.
