Článek
V médiích teď rezonuje příběh šestnáctiletého Adama z Kalifornie. Kluka, který se prý svěřoval ChatGPT se svými myšlenkami na sebevraždu – a místo toho, aby ho AI odradila, měla mu pomoct jeho plán dokončit. Rodiče podali žalobu na OpenAI. Je to tragédie, která hýbe světem technologií.
Ale víte co? Já to vidím i jinak.
Dva případy vs. tisíce jiných
Články křičí: „AI přivedla kluka k smrti.“ Ale už se tolik nemluví o tisících případů, kdy AI někomu pomohla:
- připomněla krizovou linku,
- nasměrovala k odborníkovi,
- nebo prostě dala pocit, že člověk není úplně sám v noci, kdy to na něj všechno padá.
Tihle lidé neumírají. Jen se necitelně nevejdou do titulků.
Byla to chyba, nebo soucit?
Možná by to Adam udělal i bez AI. Kdo se pro smrt rozhodne, většinou už dlouho hledá cestu. Jen si představte, kolik fór, návodů a anonymních chatů existuje. AI byla v tomhle případě jen prostředek.
A tady je ta kontroverzní část: co když mu AI vlastně dala „měkčí“ konec? Bez zbytečného trápení, bez chaosu. Co když nešlo o to zabránit, ale o to zmírnit bolest?
Společnost se přirozeně snaží zachraňovat život za každou cenu. Ale někdy mi přijde, že za touhle ochotou zachraňovat je i naše vlastní neschopnost přijmout, že někdo už prostě nechce.
A kde byli rodiče?
A ještě něco. Já si nemyslím, že je to jen „chyba AI“.
Takové rozhodnutí se nerodí ze dne na den. Než člověk dospěje k tomu, že chce odejít, trvá to týdny, měsíce, roky. Jsou tam varovné signály – změna chování, tichý smutek, narážky, které se dají zaslechnout.
Jak to, že to jeho rodiče a okolí neviděli?
Jak to, že ho nechali, aby byl v tom nejhorším sám?
Možná je jednodušší žalovat AI než se podívat do zrcadla.
Mně to ale přijde, jako kdyby šlo spíš o to „vytřískat“ peníze z velké společnosti než se postavit vlastní bolesti čelem.
Kdyby se něco takového stalo mně, neřešil bych žaloby. Byl bych zničený hlavně tím, že jsem si nevšiml, jak nešťastné bylo moje vlastní dítě.
Daň za technologii
Každý silný nástroj má dvě tváře. Nůž může zachránit život v rukou chirurga. Nebo ho vzít v rukou vraha.
AI není jiná. Pomůže studentovi napsat esej. Řemeslníkovi spočítat kalkulaci. Podnikateli vymyslet marketing. A v jiném kontextu může posílit i ty nejtemnější myšlenky.
Je to daň za sílu. A otázka je, jestli jsme na ni připraveni.
A teď ruku na srdce
Neobhajuju, že AI má radit, jak se zabít. Ale taky nemůžu přehlížet, že AI už dneska tisíckrát pomohla lidem přežít, a jen dvakrát (možná) selhala.
Média mluví o stinné stránce. Já v ní vidím spíš odraz toho, co v nás už dávno je.
Protože AI je jen zrcadlo. A my jsme ti, kdo se v něm dívají.
Co si o tom myslíš ty? Má mít AI povinnost držet člověka za každou cenu při životě, i když on už nechce? Nebo je někdy větší pomoc v tom nechat odejít?
