Článek
Poslední týdny jsem dělal. Teda… byl jsem fyzicky přítomen na stavbách. Ale výkon? Někde mezi mrtvým broukem a skomírajícím Windows XP. Každou chvíli jsem seděl, koukal do mobilu, pak do zdi, pak do prázdna. Nic mě nebavilo. Energie nula. Nápady na psaní? Taky nula. Všechno mě štvalo.
Myslel jsem, že jsem přepracovaný. Že mi dochází baterky. Že potřebuju pauzu.
A pak… jsem šel pomoct do Litvínova. Ne kvůli prachům. Ale protože někdo opravdu potřeboval pomoct. Podkroví, holčička, která se těšila na pokojík. A najednou jsem šel. Makal. Dávalo to smysl. A víš co? Energie se vrátila. Únava zmizela. Práce šla od ruky.
Ten pocit, že něco děláš ne proto, že musíš, ale protože chceš – to je sakra rozdíl.
Dneska jsem dělal obrubníky u příjezdový cesty. Prostě pár šutrů, co si jiný ani ne všimne. Ale zákazník přijel z práce a rozzářil se jak dítě na Vánoce. „Konečně to vypadá jako cesta!“ říká. A mně to udělalo radost taky. Zase.
Pointa?
Možná nejsi líný. Možná jen děláš věci, co tě nenaplňují. Možná se snažíš zatlouct hřebík do zdi a on ti padá na zem pořád dokola.
A víš co? Nehledej ho. Zuj botu. Sundej ponožku. Šlápni kamkoliv. Murphy ti ho najde.
