Článek
Nemoc není jen o těle.
Jasně, někdy za ni může vir nebo bakterie. Ale většinou? Je to mnohem hlubší. Nemoc je zpráva. Tělo mluví za duši. Za to, co jsme v sobě dusili tak dlouho, až to nemohlo zůstat skryté.
Když nejdeš svou cestou, když děláš, co nechceš, s lidmi, se kterými nechceš být… Když se dlouho přetvařuješ, potlačuješ hněv, lítost, zklamání… Tělo to ví. A jednoho dne řekne dost. Bolí tě záda? Možná jsi si na ně naložil víc, než uneseš. Bolí tě žaludek? Možná dlouho „nedáváš“ něco, co bys měl už dávno pustit.
Naše psychika a tělo nejsou dva oddělené světy. Jsou to dvě strany jedné mince. A nemoc je často poslední možnost, jak nás zastavit, když jsme všechny ostatní signály ignorovali.
Mluvím z vlastní zkušenosti. Když jsem žil ve stresu, přetížení, tlaku a chaosu, tělo mi to začalo dávat sežrat. Z ničeho nic jsem byl unavený, bez energie, věci se zhoršovaly. Když jsem začal dělat věci jinak, víc v souladu se sebou, zlepšovalo se i zdraví. Není to náhoda. Je to odpověď.
Nemám patent na pravdu. Ale mám oči otevřené. A vidím, jak se i těžké nemoci začaly zlepšovat, když člověk změnil život. Uvědomil si, co ho trápí. Co nedořešil. Komu neodpustil. Co v sobě dusil.
Západní medicína nás naučila brát nemoc jako problém, který se má rychle zalepit práškem. Východní pohledy – třeba ajurvéda nebo tradiční čínská medicína – učí něco jiného. Nemoc je rovnováha, která se porušila. A má se napravit v celku, ne jen v jednom orgánu.
Někdy pomůže klid. Jindy slzy. Někdy změna práce, někdy rozhovor, který měl proběhnout před deseti lety. A někdy všechno dohromady.
Proto věřím, že nemoc není náhoda. Je to zpráva. A čím dřív ji vyslyšíš, tím míň bude muset křičet.
A čím víc stárneme…
…tím víc toho v sobě neseme. Nejen vzpomínky, ale i nevyřčené věty, potlačené pocity, dávné rány, které jsme nikdy opravdu nezacelili. A právě proto je stáří pro mnoho lidí spojené s nemocemi – tělo už to všechno neunese.
Duše si pamatuje. A pokud s ní celý život nemluvíš, začne si jednou mluvit sama. Skrze tělo.
Možná bychom ve stáří nebyli tak křehcí, kdybychom v mládí víc plakali, víc odpouštěli a míň předstírali.
A jestli jsi tohle dočetl až sem, buď jsi na tom podobně… nebo máš v sobě něco, co tohle chápe. Tak napiš – třeba někomu tvoje zkušenost dojde v tu pravou chvíli.
