Článek
1. Nikdo tě nezachrání. A je to dobře.
Po pádu se nejdřív utápíš v sebelítosti. Čekáš, že přijde někdo, kdo tě zvedne. Ale pak ti dojde, že nikdo nepřijde.
Mně se to stalo, když jsem si uvědomil, že se jen lituju, místo abych bojoval. Čekal jsem na pomoc, která nikdy nepřijde. A tak jsem vstal. Ne proto, že jsem měl sílu. Ale proto, že jsem ji musel najít – jinak bych tam ležel doteď.
2. Nejdřív to bude horší. Pak teprve lepší.
První dny a týdny po pádu jsou nejtěžší. Každý den máš pocit, že se topíš hlouběji.
Ale to není znamení, že to nezvládneš. Je to znamení, že stará verze tebe umírá – a ta se vždycky brání.
Bolest není nepřítel. Je to porodní asistentka nové verze tebe.
3. Přijmi, že už nic nebude stejné.
Možná toužíš „vrátit se tam, kde jsi byl“. Jenže to nejde. A i kdyby šlo, znovu by se stalo totéž.
Změna je nevratná. A to je dobře – znamená to, že jdeš dál.
Místo návratu do minulosti si začni budovat přítomnost, ve které už se nebudeš muset bát pádu.
4. Tvůj kruh se zmenší.
Po pádu nezůstane kolem tebe dav lidí. Možná jen dva, tři… možná nikdo.
A zjistíš, že je to úleva. Ti, co odejdou, by tě stejně neunesli.
A ti, co zůstanou, jsou ti, o které se můžeš opřít i poslepu.
5. Jednoho dne se zasměješ.
Teď to zní nemožně, ale přijde den, kdy se podíváš zpátky a uvidíš, že to celé dávalo smysl.
Ne proto, že by to bylo hezké. Ale proto, že tě to přetvořilo.
Možná si dokonce poděkuješ, že jsi tenkrát nevzdal krok, který tě z toho dna zvedl.
Závěr:
Pád není konec. Je to přestavba.
A někdy musíš spadnout, aby sis postavil něco lepšího. Tentokrát pevnějšího.
