Článek
1. Promiskuita: definice je nuda, realita ne
Oficiálně je promiskuita „časté střídání sexuálních partnerů bez emocionálního závazku.“
No jo, ale co je „časté“? Dva za měsíc? Deset za víkend? A kdo to vlastně počítá?
Lidi mají tendenci škatulkovat, ale sexuální chování je daleko složitější než tabulka v Excelu.
Někdo je s jedním partnerem celý život a je nešťastný. Někdo má stovky a cítí se prázdný.
A někdo to prostě má rád – a neřeší, co si o tom kdo myslí.
2. Proč lidi skáčou z postele do postele
Za promiskuitou často nestojí chtíč, ale něco hlubšího. Potřeba být vidět.
Potřeba cítit se chtěný. Touha po spojení, i když jen na pár minut.
Někdo hledá útěchu.
Jiný se bojí blízkosti, tak radši žádnou nepustí k tělu – kromě toho těla.
A někdo to má jako sport. Sběratel trofejí. Nebo útěk před sebou samým.
Tělo mluví, když duše mlčí.
3. Muži vs. ženy: Dvojí metr, jedna postel
Chlap, co sbírá čísla, je borec. Holka, co dělá totéž, je coura.
Dvojí metr, co už smrdí stoletím 19.
Přitom ženská touha není slabší. Jen byla víc zavřená za dveře.
Ale ty se dnes otevírají. A i když pořád někdo hodnotí, realita je jiná –
spousta žen si bere, co chce. Stejně jako muži. A mají na to stejné právo.
Jen někteří to ještě nedali.
4. Kdy je to svoboda, a kdy už se pálíš
Promiskuita sama o sobě není nemoc. Není to ani chyba.
Ale je fér si přiznat, kdy už z ní leze únava, výčitky, nebo prázdno.
Když místo spojení přichází jen další otupění.
Když se točíš v kruhu, protože nevíš, jak z něj ven.
Svoboda je fajn, ale pokud jsi otrok vlastního chtíče nebo minulých ran,
tak je to spíš past v pozlaceným kabátu.
5. Moje postelová pravda
Mluvím o promiskuitě i proto, že vím, o čem je.
Od osmnácti do třiadvaceti jsem byl víkendový jezdec.
Každý pátek, sobota – jiná holka, jiná postel, jiný doteky.
Bez závazků, bez otázek.
Jenže pak přišla ona.
Ze začátku to bylo taky jen o sexu. Byli jsme kámoši s výhodami, blízcí, ale ne žárliví.
Radili jsme si, jak sbalit další.
Ale pak se něco zlomilo. Začali jsme se vídat častěji, ne kvůli sexu, ale kvůli sobě.
A jednoho dne jsme se vzali.
Dneska máme tři nádherný dcery a jsme spolu už dvaadvacet let.
Věrní. Aspoň doufám – ale důvěřuji.
Ne proto, že bych zapomněl, co bylo. Ale proto, že vím, co mám. A za co to stálo.
