Z vyhozeného studenta se stal mistr řemesla. A nikdy bych to neměnil

Když jsem šel na stavební průmyslovku, nebylo to proto, že bych toužil stát se zedníkem. Spíš jsem chtěl mít aspoň něco, co bude mít do budoucna smysl. Ale škola mě vůbec nebavila. Učil jsem se spíš, jak si z ní nenápadně odskočit opálit se než derivace nebo armatury.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem propadl – neklasifikován ze čtyř předmětů. Jenže problém byl, že pod námi už nikdo nebyl. Kvůli změně zákona o devítileté základce nebyl ročník pod námi. Abych mohl opakovat čtvrťák, musel bych rok čekat.

A tak jsem šel na vojnu.

Myslel jsem, že mě vezmou kousek od domova – do Vtelna. Místo toho mě poslali do Tábora, ke 4. brigádě rychlého nasazení. 42. mechanizovaný prapor. Dneska na to vzpomínám jako na školu života. Tehdy to bylo peklo. Ale dnes jsem za to rád.

Po vojně jsem se vrátil, ale do hlavy se mi už nic nevešlo. Rok pauzy udělá svoje. Tak jsem se rozhodl pro přestup – obor zedník. A světe, div se, šel mi. Prospěl jsem s vyznamenáním. Jenže problém byl, že jsem se tím nikdy nechtěl živit.

Po škole jsem bral všechno – továrna na mobily, ochranka, kamery v Tescu. Ale plat bída. A okolnosti se změnily. Už jsem nebyl sám. Čekali jsme první dceru.

Našel jsem si práci jako přidavač. Začal jsem od píky. Když máš hlad a čekáš rodinu, najednou makáš jinak. Pomalu jsem se vypracoval. Učil jsem se, zkoušel, zkazil, opravil. Dnes dělám sám na sebe. Rekonstrukce? Zvládnu celou. A hlavně – konečně mě to baví.

Dřív to bylo jinak. Na obor zedník šli ti, co už jinam nemohli. Lidi si mysleli, že manuální práce je podřadná. Dnes se to mění. Lidé si nás zase začínají vážit. A na stavební obory už nemíří jen ti, co propadli na gymplu. I ti, co mají hlavu, ale chtějí dělat něco opravdového.

Jasně, občas tě všechno bolí, záda křičí, večer padneš jak pytel cementu. Ale víš, že za tebou něco zůstává. Není to powerpoint. Je to spravená koupelna, hotový pokoj, spokojený zákazník. A to má smysl.

Závěr?

Neměl jsem plán. Ani ideální start. Ale když se dívám zpět – všechno mě vedlo sem. A jsem za to vděčný.

Co si o tom myslíš ty? Má řemeslo v dnešní době znovu respekt, nebo ho pořád lidi podceňují? Napiš mi do komentáře – budu rád za tvůj názor.