Článek
Žili jsme spolu v bytě, který jsme si postupně zařizovali. Měli jsme stejné oblíbené jídlo, smáli jsme se u těch samých hloupých vtipů a celý náš vztah jsem považovala za takový… klidný. Ne výbušný, ale pevný. Spíš jistotu než vzrušení. A možná právě proto jsem si vůbec ničeho nevšimla. Anebo nechtěla všimnout.
Bylo to poprvé, co jsme letěli na dovolenou někam dál. Egypt. All inclusive. Sedm dní slunce, moře a odpočinek. Já už tou dobou byla hodně unavená z práce a těšila jsem se, že si odpočinu. On byl spíš ten typ, co dlouho nevydrží jen tak ležet, takže hned první den studoval výlety, atrakce, nabídky od delegátů. Mně to nevadilo. Vlastně jsem byla ráda, že se baví. A pak se objevila ona.
Delegátka. Mladá, hezká, usměvavá. Uměla to se slovy, byla vtipná a všechno vyřizovala s takovým tím nenuceným šarmem. Všichni na ni koukali. I já jsem si všimla, že má v sobě něco, co člověka zaujme. Ale že by mě v tu chvíli napadlo, že právě kvůli ní se mi ta dovolená rozpadne pod rukama? Ani náhodou. Měla jsem za to, že jsme tam s mým mužem jako pár. Že jedeme načerpat energii, být spolu, trochu si zase připomenout, že jsme víc než jen dva lidé, co spolu sdílejí ledničku a kalendář.
První dny to vypadalo normálně. Koupali jsme se, pili drinky, smáli se. On občas zmizel na „výlet“, většinou se skupinkou ostatních turistů. Delegátka tam prý byla jako průvodkyně. Mně se nechtělo, měla jsem konečně čas si číst, ležet na pláži a spát. A asi i proto jsem byla ta poslední, kdo si dal věci do souvislostí.
Začalo to drobnostmi. Vrátil se později, než říkal. Měl nový náramek na ruce, který prý dostal od jedné prodavačky. Měl v mobilu fotku, kterou rozhodně nefotil sám. A pak přišla ta noc, kdy prostě nepřišel vůbec. Nejprve jsem byla jen naštvaná. Pak mi bylo úzko. A nakonec jsem se dočkala vysvětlení – že se „něco stalo“ a že „to nechtěl, ale prostě se to stalo“. Stáli jsme u hotelového bazénu, on mluvil tiše, skoro provinile, a já měla pocit, že to není realita. Že se na to dívám jako na film, kde hlavní hrdinka netuší, že ji zrovna někdo podrazil. Jenže to nebyl film. To byl můj život. A já jsem tam stála v letních šatech, s mokrými vlasy a knedlíkem v krku, který nešel spolknout.
Zmizel s ní. Ještě ten večer si prý zarezervovali pokoj v jiném hotelu. Další dny jsem trávila sama. Přes den jsem chodila po pláži jako tělo bez duše, večer jsem seděla na balkoně a koukala do tmy. Když jsem se pokusila zavolat domů kamarádce, rozbrečela jsem se ještě dřív, než zvedla telefon. Nedokázala jsem pochopit, jak se to mohlo stát. Jak může někdo během tří dnů přehodnotit šest let vztahu. Jak mu v hlavě přepne a prostě… odejde. Ne za jinou, ale za někým, koho sotva zná. V cizí zemi. Během dovolené.
V poslední den jsme se potkali u recepce. Vypadal klidně, až moc. Řekl, že si potřebuje „ujasnit věci“. Že se mu s ní dobře mluví. Že prý se se mnou cítí jako v režimu. Že doma je to rutina. A že tady, v horku a pod palmami, najednou ožil. Všechno to znělo jak vystřižené z nějakého rádoby existenciálního seriálu o hledání smyslu. Jenže mně se nechtělo hledat smysl. Já chtěla jen zpátky svého muže. A nějakou normálnost. Vysvětlení, které by bolelo míň. Ale to nepřišlo.
Přiletěla jsem domů sama. On zůstal. Prý na „pár dní navíc“. Já seděla v letadle mezi cizími lidmi a snažila se nerozbrečet, protože to letušky určitě už viděly stokrát. Přijela jsem do bytu, který byl plný jeho věcí. Na stole ležela jeho knížka. V koupelně visel jeho ručník. V lednici zůstala jeho oblíbená pomazánka. Každá místnost na mě křičela, že odešel. Ale taky že tu byl. Že jsme byli. A že už nejsme.
V dalších dnech jsem se rozpadla. Ne veřejně, ne navenek – v práci jsem se usmívala, říkala „to víš, dovolená jako každá jiná“, ale uvnitř mě to roztrhalo na kusy. Psali jsme si. On mi posílal dlouhé zprávy, jak potřebuje čas, jak si to musí promyslet, jak prý nechce zničit to, co bylo, ale zároveň nemůže žít ve lži. A já jsem mu napůl věřila a napůl chtěla rozbít telefon o zeď. Protože pokud někdo něco opravdu ničit nechce, prostě to neudělá. A hlavně ne tím nejzbabělejším způsobem, jaký si lze představit – útěkem. Z hotelu. Bez omluvy. Bez varování.
Uběhly tři měsíce. Už spolu nejsme. Vrátil se, na chvíli. Tvrdil, že to byl zkrat. Že si uvědomil, že domov není jen o vzrušení. Že už ji nevidí tak, jak ji viděl tehdy. Ale já jsem věděla, že něco se změnilo. A že už nikdy nedokážu být s člověkem, který dokáže takhle zmizet. Který mě nechal samotnou v cizím světě. Bez vysvětlení, bez empatie, bez základního lidského citu. A taky jsem pochopila, že jsem celou dobu věřila ve verzi vztahu, která existovala jen v mé hlavě. On už tam dávno nebyl.
Dneska je mi sedmadvacet. Pořád se bojím jezdit na dovolenou. Ne kvůli slunci nebo létání. Ale kvůli tomu, že už nikdy nechci zažít ten moment, kdy zjistíte, že vás někdo opustil, zatímco jste si mysleli, že držíte za ruku. A i když mi všichni říkají, že to přejde, že se časem zasměju a řeknu si „blbec“, pořád to ve mně zůstává. Ta scéna u bazénu. Ten hlas, co říká: „Prostě se to stalo.“
