Článek
Na zadním sedadle ticho, jen občasné zabručení z přehrávače a uprostřed toho všeho já, nervózní z řízení v cizí zemi a s hlavou plnou pochyb. Vybrali jsme si malý penzion v Bretani – z fotek vypadal kouzelně. Malé rodinné ubytování, světlé dřevěné interiéry, výhled na moře. Taková ta klasická francouzská romantika, kterou si představíte, když googlíte „útěk z reality“.
Problém byl, že realita si to celé vyložila po svém.
Hned jak jsme dorazili, bylo jasné, že na nás čeká první překážka. Před vchodem postávala paní v květovaných šatech, s culíkem a úsměvem, který měl být zřejmě přívětivý, ale v praxi působil trochu ironicky. Usoudila jsem, že to bude recepční. Zamávala jsem na ni a šli jsme dovnitř.
„Hallo, wir haben eine Reservierung…“ začala jsem nesměle německy, protože francouzsky neumím ani dobrý den. Němčinu jsem oprášila z gymplu a v duchu si říkala, že snad pochopí alespoň něco. Recepční ale jen nadzdvihla obočí, lehce se pousmála a s milým tónem pronesla: „Vous parlez allemand?“ a pak se rozesmála.
Byla to taková ta smířlivá, ale přesto trochu povýšená reakce. Neurazí vás to hned, ale cítíte se jako idiot. Snažíte se dorozumět, nevychází to, a ještě jste pro někoho malý zdroj zábavy. Já se usmála zpátky, protože co taky v takové situaci dělat, a otočila jsem se na manžela s výrazem: „Tys přece říkal, že francouzi už nejsou takoví ti jazykoví šovinisti, že se domluvíme i anglicky.“
Recepční mezitím něco psala na papír a pokračovala ve francouzštině. Mluvila rychle, melodicky, s typickým přehazováním slabik, a já pochopila asi tolik, že se pravděpodobně ptá na jméno nebo číslo rezervace. Chtěla jsem jí ukázat e-mail v mobilu, když se ozval náš syn.
„Excusez-moi, madame, nous avons une réservation au nom de Novák. Je crois que c’est pour trois nuits.“
Ztuhla jsem. Recepční taky. Na pár vteřin zavládlo naprosté ticho. Pak se jí v očích rozsvítilo, tvář se jí změnila a výraz, který před chvílí naznačoval pobavení naší „němčinou z turistické brožury“, se proměnil v upřímné překvapení. A hlavně – v respekt.
„Oh! Mais vous parlez très bien! Vous êtes en quelle classe?“ ptala se ho a najednou to mezi nimi jelo jako mezi dvěma starými známými. Syn jí vysvětlil, že francouzštinu má na gymplu třetím rokem, že ho to baví, a že si sám vybral Bretani, protože se o tom regionu učili. Recepční se mezitím rozzářila a začala mu nadšeně vysvětlovat, že on i jeho výslovnost jsou „charmants“ a že kdyby takhle mluvili všichni turisté, měla by ráda dovolenou celý rok.
Já s manželem jsme tam stáli jak dvě přerostlé školní děti bez slovníku a dívali se na našeho puberťáka, který se z ničeho nic stal naším tlumočníkem, vyjednávačem a vlastně i záchranářem sebevědomí.
Bylo zvláštní sledovat ten kontrast. Ještě včera doma v Praze si večer vynucoval pizzu místo večeře, odmítal jít s námi na výlet a na otázku „jak bylo ve škole“ odpovídal klasickým „dobrý“. A teď tu suverénně konverzuje s cizí ženou ve francouzštině, používá podmiňovací způsob a ještě se u toho usmívá.
Byla jsem na něj pyšná. Ale ne takovým tím instagramovým způsobem „takhle vychováváme děti“, spíš tichou, opravdovou hrdostí, která člověka zasáhne mezi žebra. Protože ve chvíli, kdy jsme my dva vypadali trochu bezradně, přišel on a všechno to otočil. Bez očekávání potlesku.
Recepční nám s jeho pomocí předala klíče, vše vysvětlila, dokonce přihodila tip na místní pláž a malou rodinnou pekárnu, kde mají „ty nejlepší croissanty v celé Bretani“. Pak se na něj ještě naposledy podívala a s úsměvem řekla: „Tu vas réussir dans la vie.“
Seděli jsme pak na terase a pili limonádu z místního jablkového moštu. Syn si dal telefon na kolena, ale bylo vidět, že je sám trochu překvapený tím, jak to zvládl. Nechlubí se. Jen se občas pousměje, když kolem projde někdo, kdo zjevně neví ani bonjour.
Při té cestě jsme ještě párkrát zažili situace, kdy nám francouzština pomohla – a většinou to byl opět on, kdo situaci zachránil. U oběda, při objednávání, když jsme bloudili v Lorientu a ptali se na směr, nebo na trhu, kde se dohadoval o ceně jahod, jako by to dělal denně. A my ostatní jsme se učili být chvíli ti, kdo poslouchají, nevedou, ale nechají se vést. A ono to bylo vlastně strašně příjemné.
Možná právě proto ta situace s recepční tak silně uvízla v paměti. Protože to nebyl jen šok z toho, že náš kluk mluví plynně francouzsky. Byl to okamžik, kdy se role v rodině na chvíli obrátily. Kdy jsme my – rodiče – najednou stáli v pozadí a ten, kdo si vzal otěže, byl ten nejmladší. A zvládl to s elegancí, která nemá s věkem nic společného.
Dnes se tomu smějeme. Vyprávíme to známým, pokaždé trochu jinak, ale pokaždé s hrdostí. A syn? Ten si z toho odnesl jednu zásadní věc – že jazyk, kterým mluvíš, není jen nástroj komunikace. Je to klíč. Otevírá dveře, za které jinak nevidíš. Dveře k lidem, zážitkům, novému sebevědomí.
A když se nás dnes někdo zeptá, proč jsme jeli do Francie, řekneme: kvůli moři. Ale pravda je, že jsme si z Bretaně přivezli víc než jen fotky pobřeží. Přivezli jsme si tichý moment hrdosti, který má větší cenu než jakákoli suvenýrová věž z Paříže.
